Andělové z porna - Niterní sonda

12. ledna 2018 v 22:35 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Madame Luc je opět přehlcená šílenstvím, který se s láskou rozhodla věnovat virtuálnímu papíru a jejím milovanejm Andělům z porna. Tenhle krátkej příběh nedává smysl, ani ho vlastně dávat nemá. Jenom přikrášlená hromada těch nejniternějších sraček. S láskou.



Adonisi. Máš tak nádhernej obličej, kdykoliv opilá v noci usínám tak o něm sním mezi mejma nohama, laskaje svůj citlivej bod. V představách tě vnímám, jak se plazíš po čtyřech k mojí rozpadající se posteli a lezeš pod peřinu. Líbáš mě, dráždíš prstama a já se měním v tisíc tekoucích vodopádů toho nejsladšího sirupu na zmrlinovym poháru. Ohýbám se pod náporem vzrušení, ale moje nitro je pod vysokym napětím - elektrizujícíc v očekávání těch nejzazších slastí lidskej myslí.

Kdykoliv tě potkám, nejsem vůbec schopná ze sebe vydat ani hlásku. Zrudnu a sklopím hlavu. Díky tvejm lichotkám jsem přestala nosit podprsenku, protože se ti líbí, jak se pod nekonzistentní látkou mejch outfitů rýsujou bradavky. Prej dvě třešničky na tom nejúžasnějším dortu, i když pravděpodobně z cukrářství, kde se pod pultem vaří perník a kremrole jsou plněný něčim trochu jinym, než jenom šlehačkou.

Stal se ze mě obrazec kouře, co ti uniká z úst. Mluvíme rozdílnejma jazykama a jsme si tak nějak na hony vzdálení. Přesto jsme v tuhle chvíli spolu. Škrábeme se do krve a plníme kapkama karmínu záhyby úst. Pomalu se přede mnou klaníš a topíš se ve vlhkosti mýho klína.

Po chobách obstarožního baráku se toulá domácí a, jako každý den, zametá smítka a vajgly, který tam rádi v opilosti pohazujeme. Když mě vidí, tak pozdraví a vřele se usměje. Není to úlisný, protože má v očích tolik smutku. Jeho rutina. Ztratil svou milovanou ženu, zemřela na rakovinu, a stal se z něj noční chodec. Temnoblud, co ztratil cestu.

V jednu chvíli začínáme mít všeho dost. Dnes v noci, si opět podvazujeme mozky a s vykulenejma očima lítám ve vzduchu kolem tvojí postele. Spojujeme se tělesně, během toho, co se naše srdce odpojují. Na ráno je příliš pozdě, ale rozjitření se snaží vniknout do místnosti. Jsme slepí vůči sobě. Trháš ze mě plátky růží a já tě bodám svými trny. Odcházíš za spánkem. Ztratila jsem se ve tvym pokoji a ve svojí hlavě.

Věřím, že něco na mně má smysl - jenže už nevím proč. Proč se mi zdá tenhle aspekt lidský skutečnosti tak důležitej? Netuším. Žiješ fantastikou nervový soustavy a chemikálie mojí lásky ti prouděj mozkem. Šťastný dny nakonec zoxidujou a odejdou do zapomění, stejně jako brzo já.

Šeptám do tmy: "Můj anděli, je to pro mě nepředstavitelný. Nemohl bys umřít, naše duše spolu žijou už tisíce let."
Spíš. Projíždím ti prsty ve vlasech a pak putuju po těle. Přála bych si být tvoje první a poslední. Láska nás oba zničila - každýho vlastnim způsobem. Pojal tě alkohol a drogy. Svíjel ses v pařátech opiátů přes tři roky. Jsme si podobní. Tvoje životní láska tě podvedla a rozdupala v prach - zabolí to, zmrzačí.

Prej se mi podařilo tě vytáhnout z mizeri, což je velký břemeno. Stačí zmizet a ono se to vrátí? Řekla jsem, že moje duše s tebou zůstane napořád. I potom, co odejdu. Smrt totiž láká. Usmívám se na sebe v zrcadle během toho, co polikám prášky. Barevný jako lentilky, který mi vlastně nikdy nechutnaly. Vana napuštěná vodou je hluboká jako oceán a bublinky vodní pěny se mění v tisíce odsuzujících očí. Vpluju tam, abych po nich mohla mrsknout horkou vodou a proměnit je v nic.
Vím, že jsem pro tebe ve skutečnosti nic překrytý jemnou dekou ze sobě-vštěpovanejch lží.


A co s tebou? Zmačkaný plechovky kolem tebe tvořej postel z květin. Upij se k smrti, drahoušku. Budu tě z dálky sledovat, jak usínáš sám a přitom pochcáváš postel, kde jsme smilnívali. Zamkni mě v sobě, tam na místě, kde všechno pomaloučku umírá. Strašíš mě jako duch, co nikdy nepoznal lidský tělo - jenže moje nechceš mít.

Někde v iracionálnu, v tom vesmíru všech derealizací tě vidím. Prostřelil sis hlavu a vytrhal svoje vnitřnosti, přičemž jsi popraškem krve překryl svoje fotky z dětství. Katafalky a oltáře v tvojí duši jsou tvořený jenom z prázdnejch lahví a hromady blitek.


Ne, už tě nemiluju.

 

Vodné stočné

10. ledna 2018 v 21:43 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch



Kapky krve na špinavý podlaze,
A místo mozku kolotoč -

To ten motor - srdce - krvácí,
A já nevím proč -

Kvůli hektolitrům slz,
Přijde brzo účet za vodu -

Jenže já, duše zmučená,
Už tu dávno bloudit nebudu -

Neonová ambivalence

9. ledna 2018 v 20:21 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Sny s tebou zůstávaj, ale byl bych radši, kdybys zůstal mrtvej. Bylo by jednodušší zmáčknout tlačítko delete a na celou tuhle pakárnu zapomenout. Procházím psychidelickejma zašlejma ulicema ve svym mozku. Smrdí to tu zatuchlinou a rozdrolenej asfalt je pravidelně bičovanej deštěm. Cejtim, jak touha po životě pomalu vzplane a vyhasne dřív, než se mi vůbec povede na ni zaměřit svoji pozornost.

V mym vnitřnim městě žije spousta známejch tváří, ale taky hromada náhodnejch vjemů bez domova a obličeje. Jsou to takový nespecifikovatelný útržky zbloudilejch kategorickejch přešlapů. Na kůži mě pálí tvoje zkyslý sliny a dochází mi, že líbání rozraženejch kloubů na rukou nepřinese potřebnou dávku morfinu, aby to otupilo bolest.

Odbíjí půlnoc a můj citlivej střed se probouzí k životu. Jsem naprosto mimo realitu, kloužu po čase a prostoru. Pohybuju se s ladností, která mi vůbec neni vlastní. Rudá fluorescentní barvitost krví zalitejch tváří mi zamlžuje můj pokroucenej úsudek.


Přemejšlim nad tim, že tě vlastně pořád potřebuju. Už několikrát jsi zmizel a zase ses vrátil. Prej to časem odezní, ale někdy to trvá i pár let. Je pravděpodobný, že se ve mně budeš držet takhle dlouho? Je možný, že se pomalu rozpadnu v nedůležitý drobky a nezvratnej rozklad částic mě zničí?

Každičká nekonečná noc je plná tý kurevsky záludný magie. Jsem osamělý a zjišťuju, že přestávám litovat starejch prohřešků. Hvězdy tě prozářej skrz-naskrz a vedeš mě někam dál, tak silnej, tak nedotknutelnej. Drásám si konečky prstů o tvoji ostře řezavou strukturu. Dálka se krátí, hodiny utíkaj a můj pokoj se nepřestává zmenšovat. Je toho ještě plno, co bych rád nechal tančit na jazyku a vplivnul ti to všechno do tvojí překrásně nesouměrný tváře.


Vnitřní ulice, ve který se nachází můj dům je plná těch nejpodivnějších a nejznámějších existencí. Je to jako zoo, ve který září neonový barvičky a vibrující modrý světla nám lámou sanice. Cítím, jak mi rozpálený diody smažej kůži na obličeji. Když se zhroutim u tvejch dveří, můžu slyšet ten tlukot noci v mojí hrudi. Dělí nás celá galaxie, ale i tak jsme si neuvěřitelně blízko. A ztracím ponětí o tom, co je skutečnost a co je lež, páč rozmlouvám sám se sebou ve tmě a čekám na odpověď. Moje tělo pak pracuje jako stroj a já konečně cejtim ten puls těžkýho železnýho srdce, který rezaví v rozlámanym hrudním koši.

Držku mi k sobě sešily všechny slova, který se nedaly vyslovit. Jsem spoutanej řetězama na místě, kde jsem nikdy nechtěl bejt. Jsem někde mezi tebou a mnou, uprostřed tý bolestivý nicoty, co tady zeje a děsí kolemjdoucí snílky. Cloumáš se mnou a měníš mi mozek v kašovitou verzi zvrácenýho jahodovýho pyré.
Vidím, jak ti dráty čouhaj z kůže. Napojujeme se na stejnou vlnu, shodující se zástrčku a koluje v nás ten totožnej elektrickej proud. Napětí nabírá kritickejch vejšin a já cejtim, že ta vyšinutost zase projednou přeprala moje nedospělý iracionální uvažování.

Konečně se mi podařilo dostat ke vchodu do mýho domu. Den zmizel a noc bere kramle taky. Na obzoru visí pustý nic. Snoubí se tam poblikávající smysly a srdeční znečištění. Když vytahuju klíče a odemykám dveře, tak cejtim, jak mi neon z našeho světla stejká po páteři.

Míchá se spolu s krví a suchejma slzama, kterýs do mě vtisknul.

 


Dům padlých hvězd - Blázincový blouznění

17. prosince 2017 v 16:32 | Madame Luc |  Psaní
Zpráškovaně se potácím a jako výslužku s sebou nesu další část příběhu.

Blázincový blouznění

Po celý tý dramatický události jsem se rozhodla pro znovu-nastoupení do mojí oblíbený psychiatrický léčebny, ze který jsem už několikrát vypadla. Měli tam takovej speciální psychoterapeutickej program pro narušence, jako jsem já. Zkusila jsem to všehovšudy třikrát, ale ani jednou tam nezůstala dýl, jak dva tejdny.


Vzpomínám si, když jsem se potutelně usmívala na terapeuta, co mi předčítal diagnózu z lékařský karty a já se jenom utvrzovala v tom, že jsem absolutní cvok. Změny nálad, halucinace, sebevražedný sklony, prakticky neschopnost běžný lidský existence. Jsem fakt dobrá směska.


K mýmu vlastnímu údivu jsem absolvovala celou terapeutickou kůru a vydržela tam šest předlouhejch tejdnů. Bylo to jako nekonečná jízda tim nejnudnějšim zábavnim parkem, akorát s bonusem, páč se vám tady snažili dostat do mozku. Příslovečně otevřít lebku a zkontrolovat obsah, nakouknout za zakázaný vrátka. Podle doktorů jsem protivná, nepřístupná a odmítám spolupracovat - to všechno jenom proto, páč jsem jim dlabala na nějaký nesmyslný terapie, po kterejch mi kolikrát bylo snad ještě hůř.

***

Když jsem tam skončila poprvý, sebrali mě z ulice, kde jsem bloumala a zapíjela prášky na spaní lahví vodky. Poslali mě do koupele. Seděla jsem v tý zasraný vaně snad půl hodiny a při tom si zapalovala jednu cigaretu za druhou, přičemž mi to nedalo a já zkusmo posílala personál do těch nejzazších končin lidskýho těla. Viděla jsem okolo sebe podivný patvary, který se rozplejvaly a zase spojovaly v jeden. Náhodou sedřený koleno mě kurevsky bolelo a síťovaný punčocháče se pomaloučku rozpadaly v nekonzistentní nitě. Ten černovlasej idiotskej zdravotník mi řekl, abych se vykoupala, ale já si místo toho lehla do vody v oblečení a popel z cigaret mu vesele rozprašovala po tý zaplivaný blázincový koupelně.



Ozvalo se dvojí zaklepání, menší odmlka a pak se dveře do místnosti otevřely. Stál v nich ten týpek a nad spouští, co jsem okolo sebe natropila, se ani nepozastavil.


"Tomuhle říkáš koupel?" otázal se a v rozmáchlym gestu ukázal kolem sebe.


"Čemu já říkám koupel, to ti může bejt totálně u prdele." Zvedla jsem nohu v lascivním protestu a cákla proti němu trochu špinavý vody.


***

Nakonec se z nás stali kamarádi, když se mu podařilo mě pomocí lehký detoxikace dokopat k rozumu. Občas jsem s nim vyměňovala nemocniční sladkosti za cigára. Jednou mi dokonce za kuřbu propašoval do areálu lahev tvrdýho chlastu, kterou jsem si schovávala v křoví vedle malýho kostelíčka, co nahrbeně chřadnul mezi barákama plnejch bláznu. Vytvořila jsem si k němu jistý pouto, ale když jsem zjistila, že má něco s mojí spolubydlící na pokoji, tak jsem ho nakopala do koulí a všechno na něj vyžvanila. Vyhodili ho a ještě dostal nějakou pokutu či co, což mě příjemně zahřálo u mýho zkaženýho srdíčka.


***

Neříkám, že to bylo snadný, ale vědomí toho, že snad potěšim svoji mamku, mi dodávalo určitej druh motivace. Takovej ten typ laskavosti, co mi všichni moc rádi opakovali: "Konečně uděláš taky něco prospěšnýho a nebudeš jenom ničit život lidem okolo sebe."


Pořád jsem bydlela se svojí matkou, co mě a moje tři sourozence sama vychovávala. Fotr to takticky vzdal, když mu došlo, že si nás uprcnul trošku víc, než sám zvládne. Prostě kretén se zásluhou bolestivýho rozdrcení varlat pomocí kladiva, nic jinýho. Není to tak, že bych se nechtěla osamostatnit a neotravovat, ale byla jsem příliš nepoužitelná pro normální život. Jenže chuť se odhodlat a odejít ve mně exponenciálně narůstala. Oni už žili svoje životy, sice jim to nebránilo, aby mamku finančně vysávali, ale naštěstí ji psychicky neničili tak, jako já se svojí bídnou existencí.

Když mě propustili a já se zase jednou procházela sama nocí po nikdy neusínajících ulicích našeho města, něco mě zarazilo. Zima pořád držela počasí pod svojí krutovládou a studenej vzduch pálil v plicích. Občas si po večerech potřebuju uklidit v hlavě a v zápalu nespavosti hledám jistou formu úniku. Půlnoční cestování na to obvykle zabírá. Na dalším z mejch mnoha vejletování jsem se tak trochu myslí ocitla mimo realitu a postupně dobloudila do ulic, kam nikdy moje podstata nepáchla.


Starší baráky s požárníma schodištěma, světélkující nápisy pochybnejch nonstop obchůdků a všudypřítomná relativní chudoba. Ulice se mění v zoo a neonový barvičky vibrují modrym světlem. Lámou sanice bubákům a rozpálený diody smaží křidýlka nočních motýlů. Svět je zkreslenej do nepochopitelného odrazu zmatku. Od úniku mě dělí celá galaxie. Vymaním se ze spárů blouznění, načež se zastavím a nevěřícně zírám.



Město buší jako rezavějící železný srdce uvnitř hrudního koše. Otřásá kostma v podobě baráků až do základu. Velká, zářivkama podbarvená, cedule trčící ze zdi jednoho z domů ukazuje: "Prázdnota"
No do prdele! To je ten bar. Sem jsem se dostala uprostřed toho divnýho výjevu, co se mi odehrával v hlavě. Nemohlo to přece bejt skutečný. Moje halucinace a psychotický stavy mě dávno utvrdily v tom, že plno věcí popírajících realitu prostě smysl nedávají. Určitě jsem někde ten nápis viděla a můj intoxikovanej mozek si ze mě rozhodl vystřelit. I přestože venku byla zima, něco uvnitř mě se rozohnilo. Teplo mi procházelo žílama a já bych přísahala, že zářim jako tisíc sluncí.


Psychický problémy dělaj z člověka štvanou zvěřinu, která se nadšeně vrhá vstříc zářícím světlům vozidel, jen aby skončila rozmačkaná pod kolama aut. Zdá se, že je to prostě od přírody daný. Pokoušíte se najít řešení, vyndáváte možnosti z tajný vnitřní krabičky někde v mysli a připadáte si jako při prohlížení starejch rodinnejch fotek. Ty pomalu blednou a čas je okusuje - stejně jako vás, za snahu něco změnit.

Nevím proč, ale jsem si jistá, že pokud otevřu dveře a vejdu do tý chodby vedoucí k baru, kompletně to změní můj život. Zbořím se, schránka se rozpadne v prach a znova se zrodí. Má smysl pokusit se zatratit tu potencionální bublinu bezpečí, do který jsem se obalila? Moje hlava je jako město, nepřetržitě tam prší a ručičky hodin se zasekly na 22:22. Jenže to město pomalu upadá, stejně jako já.


***

Ten večer jsem to vzdala. Neměla jsem v sobě tu sílu na to, abych vešla dovnitř a čelila osudu. Do mobilu jsem si napsala jméno a číslo ulice a vydala se na zdlouhavou cestu domů. Vlezla jsem do jednoho ze vstupů do metra a jala se cestovat po mojí lince. Prapodivný noční existence okupovaly sedačky, proto jsem se takticky rozhodla stát a držet se tyče trochu opodál.

Po hodině přemlouvání se, abych konečně vystoupila, jsem dorazila do našeho malýho bytečku, co okupuju jenom já a moje mamka. Ona spala v obývacím pokoji, v bzučící televizi běžela nějaká naprostá hovadina, u kterejch obvykle usínala, a její pochrupování rezonovalo skrze zdi. Přikryla jsem ji dekou a vypnula televizi.


Můj pokoj sestával z hromady neuklizenýho nádobí, zvrácenejch obrázků a poházenýho oblečení. Sedla jsem si na postel a zadívala se do ušmudlanýho zrcadla naproti mně. Před nedávnem jsem si znovu obarvila vlasy na modro. Cítím, jak se rozpalujou jiskrama teplýho, zaprášenýho a neviditelnýho slunce; rozpalujou se bez praskání a kouře a mění se v ohnivý jazyky, který téměř olizujou strop. Pomalu požíraj všechny stíny a napouští můj život světlem. A pro jednou vnímám to, že mi moje halucinace dávaj znamení, abych šla v klidu spát.


Dům padlých hvězd - Vítej v Prázdnotě

16. prosince 2017 v 20:37 | Madame Luc |  Psaní
Madame Luc v rámci zničenosti vyprodukovala další část příběhu. Začátek této pragmatické a bezskrupulózní záležitosti ZDE




Vítej v Prázdnotě



Po kůži se mi plazily teplý poryvy vzduchu. V očích mě nepříjemně bodalo při každym mrknutí, ale i přesto jsem nic neviděla. Všeobjímající tma nepropouštěla žádný paprsky světla a já neměla potuchy o tom, kde je nahoře a dole. Je tohle smrt?


Po tisícim zamrkání se mi částečně rozjasnil zrak a já přestala tolik tápat. Byla jsem v nějaký podlouhý chodbě. Přede mnou se tyčily oprejskaný dřevěný dveře s oloupanou visačkou "otevřeno". Potom, co jsem našla ztracenou rovnováhu, jsem vzala za kliku. Ani nevim, jak bych celou tuhle situaci popsala. Nic nedávalo smysl a všechno se zdálo neuvěřitelně iracionální. Byla jsem v nějakym baru. Jedinym osvětlením byl rudej neonovej nápis tyčící se nad barovym pultem, kterej hrdě hlásal "Vítejte v Prázdnotě".


Přejela jsem očima po úhledně vyrovnaných stoličkách a všimla si barmana, kterej stál zádama ke mně a leštil utěrkou sklenice. Na policích byly lahve plný toho nejrůznějšího chlastu a vrhaly barevný odlesky do prostoru. Ticho narušující zvuk neznámýho původu byla insturmentální skladba hrající z rádia. Celkově to podtrhovalo tuhle apatickou neskutečnost.


"Pojď se ke mně posadit." Cizí hlas mě vytrhl z pomatenýho bloumání. Opodál byl box s koženkovejma sedačkama a u jedný z nich někdo seděl. Přesnějc seděla. Byla tam žena, v šeru jsem nebyla schopná rozpoznat žádný jasný obrysy její tváře, ale moje tělo se jakoby samo vydalo jejím směrem - skoro jako kdybych zcela pozbyla kontroly nad svojí podělanou motorikou. Co se to do prdele děje? Posadila jsem se a kůže pode mnou vydala nepříjemnej zvuk.

Konečně se mi podařilo si pořádně prohlídnout onu neznámou a zděsila jsem se při pohledu na její rudě zářící oči. Vcucnul se do mě náhlej pocit beznaděje a zmatení kolosálně narůstalo. Věděla jsem, že něco není v pořádku.
"Neboj se, já ti nic neudělám, zlato," pronesla žena líbeznym hlasem a luskla prstama na barmana. Ten jenom něco souhlasně zahučel a po chvíli před náma na stole přistály dva drinky. Stačil jenom okamžik a chlápek zase stál na svym místě a leštil sklenice, takže se mi nepovedlo si ho prohlídnout.

"Co se to děje?"


"Jak to jenom říct nějak bezbolestně," žena zasmušile stáhla obočí a pak vyhrkla se zvrácenym veselím "prostě jsi skočila z baráku a tvůj mozek se rozprskl o chodník. Jsi mrtvá. To je asi dostatečný vysvětlení, ne?" Lhostejnost, se kterou to pronesla, mě podráždila. Moje emoce se zamotávaly, narážely do sebe v likvidní formě a smíchaný v hromadě sraček mi div nevytejkaly ven ušima. Když si všimla mýho, pravděpodobně vyjevenýho, výrazu, tak se pousmála.


"Mario, já vím, že jsi zmatená. Dovol mi, abych se představila, zlato. Jmenuju se Asphyxia. Určitě tě překvapuje, že znám tvoje jméno, ale to je to nejmenší. Vím o tobě naprosto všechno. Právě se nacházíš na opravdu nevšedním místě. Takříkajíc mezi životem a smrtí."


"Takže se mi to opravdu podařilo? Ale..."


"Pššt, nemusíš nic říkat. Určitě sis smrt nepředstavovala takhle, to nikdo. Popravdě ještě nejsi tak úplně zcela mrtvá. Tohle místo je taková hranice, kde se kříží reality. Zavolala jsem si tě sem z jednoho důvodu. Už dlouho jsi byla v mém hledáčku a já pečlivě prozkoumávala tvoje kroky, pocity, touhy... Prostě sis přála utéct před tou nesmírnou bolestí. Spousta lidí ukončila svůj život ze stejného důvodu, ale pro tebe tu mám velmi speciální dárek."


"Co jsi zač? O jakym dárku to mluvíš?" NIC. Nic nedávalo smysl. Moje ruka se samovolně napohybovala směrem ke sklence s drinkem a já se napila. Tak nějak automaticky. Pití bylo snad až příliš přeslazený, ale náhle mi vyschlo v krku a já potřebovala alespoň doušek.


"Prozatím můžu říct, že přítel. Můj skromný dárek spočívá v tom, že tě vrátím do života. Říkej si, co chceš, ale zasloužíš si žít. Nedokážu tě zbavit bolesti, která tě sužuje, ale dávám ti šanci se s ní znovu poprat. Podceňuješ se, myslíš, že nemáš dostatek síly, jenže všechno je to jenom lež, kterou ti namlouvá tvoje nemocná mysl. Znám tě, zlatíčko. Víc, než kdokoliv jinej."


Nával vzteku mě naprosto pohltil a já začala supět: "Jenže proč mám takovou šanci dostat já? Život nemá smysl a já nejsem vůbec speciální, abych si zasloužila tohle posraný privilegium. Chci bejt mrtvá a necejtit žádnou posranou bolest. Dusí mě to, realita ze mě vycucává poslední zbytky rozumu. Nechci s tím dál bojovat sama." Do očí se mi navalily slzy. Nepřála jsem si něco takovýho řešit. Poslední zbožný přání bylo zdechnout, konečně se zbavit těch nenávistnejch okovů a bejt volná. Proč bych to měla zažívat dál?

"Nebudeš sama, věř mi. Nevěříš sobě, zkus trochu věřit mně. Možná si myslíš, že celá tahle situace je jenom přelud. Ve skutečnosti opravdu je, ale to není důležité. Každej člověk má právo na štěstí a ono opravdu někde čeká. Schovává se, protože je to prchlivá mrška, pohrává si s tebou a přivádí tě do zoufalství, ale to nemění nic na tom, že tam někde je. Je to zbraň. Zbraně jsou kupodivu volně k dostání, alkohol smrdí a prášky z tebe udělají zombie. Mohla bys místo toho taky zkusit žít, jenom drobátko, po malých krůčcích, a uvidíš, že se situace změní. Ano, tvoje bolest nikdy nezmizí a jizvy zůstanou napořád. Každej si neseme svoje jizvy. Někteří je vnímají jako pommníčky bitev - bitev proti sobě samotnejm, ze kterejch nakonec vyšli vítezně."


Její hlas mě uklidňoval. Zdálo se mi, že po drinku se dostavila apatie. Lehký odstřižení od skutečnosti. "Náš čas je právě u konce. Zkus to, zlatíčko, a uvidíš," řekla Asphyxia. Zamotala se mi hlava a oči opět vypověděly službu - propadla jsem se do šarlatovejch peřejí a svět potemněl.


S kašláním jsem se probudila z toho nejdivnějšího snu, kterej se mi kdy zdál. Do zad mě studila ledová krusta. Byla jsem zase na tý střeše. V puse se mi nahromadily zvratky a já je vyplivla dřív, než bych se s nima horečnatě zadusila. Zadrhaně jsem se nadechla a rozhlídla se kolem sebe. Vítr stále zběsile bičoval tuhle šílenou noc. Je to zvláštní, ale cejtim nutkání - nutkání bojovat. Prostě pokračovat.


Dokážu se přes anorektický mučení hladem a bezmeznym ulizováním arašídovýho másla vlastně najít? Propadám se do dvou protipolů. Nejsou severní a jižní, spíš sračkovej a sračkovatější. Hlínovitej úhor tupě zeje mezi nima. Žádný jiný kontinenty na atlasu nejsou a ručička na kompase tu chybí.


Pustota a prázdno, co se otřásá tlukotem doznívajícího srdce. Nejradši bych si vlezla do auta a navzdory tomu, že neumím řídit, se někam vydala. Na místo, kde neexistuje čas ani prostor. S jistotou vim, kdo by obsadil sedadlo spolujezdce a zadní sedadla. Překřičeli bychom zvuk křupajícího sněhu a od tý chvíle by přední sklo místo much rozplácávalo lidský duše.


Jsem nejhorší a tak se chovám jako nejlepší. Tepe mi v hlavě a cejtim přicházející migrénu a už teď si dovedu živě vykonstruovat jasnou nemožnost fungovat. Jenže se nonšalantně zvedám ze země. Zvládnu to. Zvládnu žít.


Dům padlých hvězd - Vejdi do prázdnoty

14. prosince 2017 v 23:54 | Madame Luc |  Psaní

Vejdi do prázdnoty



Polohlasně jsem si povzdechla. Stála jsem na střeše věžáku, ve kterém se mimo jiný nacházel můj byt, a mráz mě nehezky šlehal po těle. Mokrej, hustě padající sníh se mi snášel za límec, a vytvářel na mejch zádech jakousi miniaturní verzi potůčku. Pozdně prosincovej vítr zavyl a vmetl mi do tváře velkou porci sněhu. Asi abych nestrádala. Vzala jsem do ruky lahev levnýho alkoholu, kterej jsem koupila ve večerce, a slušně si zavdala.

Zlatě opalizující tekutina mi pomaloučku spalovala útroby, ale bylo to příjemný rozptýlení. Vrstva ledový pokrývky na mý hlavě zbytněla další dávkou sněhovejch vloček. Málem jsem z toho upustila láhev. Ale stejně by to bylo úplně jedno.

Kdybyste si chtěli vzít život, jak byste to udělali? Napadla vás někdy myšlenka, zda má bytí vlastně smysl? Mě ano a došla jsem k jednoduchýmu závěru. Nemá. V hlavě mi právě probíhaly všechny události předešlejch několika let a pomaloučku mě utvrzovaly ve všeobjímajícím prozření. Nevidím důvod v tom, abych se hnala za kariérou, vzděláním a osobnostní vyrovnaností, když je všechno prchlivý. Dočasnost je zabijákem, co mě pomalu sžírá.

Zapíjení prášků alkoholem mělo za následek i to, že se mnou zpola vypitá lahvinka nehezky cvičila. Myšlenky mi hlavou uháněly jako splašený, nesourodě mihotaly. V pomalu se otáčející lebce do sebe opile narážely a já se přistihla, jak stojím skoro na okraji římsy. Jednou rukou se opírám o zrezivlou televizní anténu a sugestivně naznačuju sama sobě, že už brzo bude konec. Necejtim strach.

Prostor jako kdyby mi pod nohama nějak ubýval. Moje útroby nabíraly konzistenci promrzlejch střevních uzlíků a v mozku mi zuřila bouře. Špatný myšlenky praskaly jako žaludeční vředy a probodávaly mě skrznaskrz.

Jazyk se mi v puse lepil k patru. Nohy se mi pomaloučku podlamovaly a před jistym pádem mě zachránila snad nějaká boží síla, kdyby teda vůbec existovala. Neměla bych třeba slýzt a trošku si odpočinout, abych měla na ten skok dost energie?



Po velmi krátký úvaze jsem zavrhla odpočinek i výčitky svědomí. Bylo mi na blití, tak jsem tu ideu realizovala. Dávivý zvuky souzněly s podrážděnym hučením větru. Mně se tím dokonce trošičku pročistila hlava.

Nedaří se mi odhadnout, jak dlouho jsem tam stála. Jen vím, že během tý doby zmizela všechna tekutina z mojí flašky. Zůstal tam jenom poslední doušek, takovej polibek na rozloučenou. Čas se nějak táhnul a zkracoval…

V hlavě se mi rozprostřel houstnoucí černej mrak. Pomaličku se snášel k mýmu zpitému podvědomí a lačně se převaloval. Chtěl trávit lidi zaživa. Příjemně to hřálo, jako kdyby přese mě někdo hodil velkou, černou, nadejchanou peřinu. Jaký by bylo asi spát pod mrakem?

Hlava mi padla na prsa, tělo ztratilo rovnováhu a skácelo se dozadu. O temeno hlavy mi ťukl zledovatělej beton a oči se zabodly do nebe. Všechno to nic nade mnou bylo do žluta zbarvený světelnym znečištěním z pouličních lamp.

Pomalu jsem se narovnala. Vzduch mě vztekle uhodil do obličeje, až jsem zavrávorala. Podchlazení se mi do těla zakouslo ledovejma zoubkama a trhalo mě na kusy. Kdyby mi na tom ještě záleželo, asi bych se začala strachovat o moje fyzický zdraví. Ještě pár minut a udělám něco, po čem už mi bude jedno naprosto všechno. Veškerá tíha světa zmizí a já budu volná.

Znova se mi podařilo dopotácet se k okraji střechy a rozzářené město jakoby pohaslo. Takhle z nadhledu nejvyššího věžáku ve městě vypadá naše sídliště docela pěkně. Vyrovnaný budovy skrytý pod majestátně se snášejícíma vločkama.

Mám ráda svátky. Mám ráda Vánoce. Mám ráda uspěchaný davy lidí nakupující dárky pro svoje bližní na poslední chvíli. Mám dokonce ráda i všechny ty lidi nabalený v čepicích a dalších tunách teplýho oblečení. Neměla bych si to nechat ujít. Mám ráda tu pompéznost. I když… Vlastně to všechno nenávidím.

Úplně všechno.

Po tváři se mi začaly koulet slzy. Bylo to fuk. Ta bolest uvnitř mě je po nich trošičku snesitelnější. Je nejvyšší čas to celé vzdát. Už nemám sílu bojovat. Musím zmizet někam do nikam, kde nebudu muset pokračovat ve svojí bídný existenci.

Zhluboka jsem se nadechla studenýho vzduchu a jedna z milionů vloček mi zemřela v chřípí. Rty mi lehce omrzaly. Dřív, když jsem si tuhle chvíli plánovala, jsem vždycky v duchu pronášela nějaký dojemný, srdcervoucí rozloučení. Něco osudovýho a bolestnýho. Teď jsem se jen křivě ušklíbla. Z dlouho plánovanýho pateticky-soucitnýho gesta se jedním okamžikem stala životní nutnost. Vykoupení. Veškeré pozlátko slavnostnosti opadlo a zůstala jen holá, krutá pravda. Utíkám pryč. Utíkám od příšerný bolesti. A možná i od lidí. Od stvoření, který se dokážou vřele usmívat a ve stejnou chvíli vám otáčet dýkou v zádech.

Pak jsem pomalym, téměř pevným krokem přistoupila k okraji střechy. Zhluboka se nadechla toho vánočního vzduchu prosycenýho svátečností a skočila. Nepředstavitelná síla větru mi nadmula košili, vehnala slzy do očí a já nebyla schopná se nadechnout. Alkohol zmizel jako mávnutím kouzelnýho proutku a přibližující černota pode mnou mi vyrazila naproti.
Neměla jsem strach. Smrt je přívětivá, pouze život je zasranej a krutej.

Už jen okamžik a bude po všem.

Vešla jsem do prázdnoty.


Kresbitchky a nekončící trápení

10. prosince 2017 v 21:30 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Všechno je na hovno, proto tvořím dál.



Amy



Vall



Panenka


Zmrzačená



Marilyn



Coco


Marie


Smyčka



Sen



Noc



Sushi



Deprese







Obezyanka nol, sorry

28. listopadu 2017 v 0:44 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna,

Nezkrotitelný myšlenky a rozprostírající se citová nahořklost mi opět nedávaj spát. Za oknama, na kterejch se vyjímaj chladem nakreslený ornamenty, se zdá, že nebe prakticky taje a sesypává se na parapety v podobě zimou prokřehlejch kapek. Mění se v řeky z třešňovejch vln a skrze oheň a sníh mi obloha proplouvá hrudí tam a zpátky. Přímo proti srdci, jako smrtelná kulka.


A potoky zbytečnejch slz se třpytěj, bouraj mosty a ve fluoreskující nádheře neonovejch světel s křikem zmíraj - tak jako celkově já. Vlivem celkový nerovnováhy moje tělo v určitejech situacích kompletně vypovídá službu a selhává i v těch nejbanálnějších úkonech. Moje narušenost se upsala mojí vlastní krví k tomu, že mě zničí.


Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Mluvím k tobě, můj dávnej milovníku. Ty podělaná souhro těch nejpatetičtějších náhod a protřelejch klišé. Vzpomínky na tebe se transformujou ve vlak v plný rychlosti, kterej má taktak od srážky s mojí přehlcenou mozkovnou. Je to vždycky ta stejná past, do který spadnu a propast, kam se dobrovolně zřítím. Jako sebevražedná ruská ruleta, ale tentokráte s plně nabitou zbraní. Bum.


Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Je to šílenství. Veškerá moje podstata, veškerá moje láska - jenom nepopiratelný šílenství, točící se uvnitř chcípající skořápky. Jako sněžná bouře, která v okamžiku smete celej svět. A v nedostatku spánku stejně sním o prosincovejch zářivkách, co obarvěj ledovou krustu na oranžovo. Jako lucerny mě provedou tmou, někam za tebou, kdes mě před dávnem zanechal.


Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Nenajdu tě v domě bez lásky a v životě bez naděje. Letím někam dál, střemhlav skrze ulice předvánoční Bukurešti a mažu svoje křídou vydrásaný bělotný stopy. Vířící se sutiny pohlcujou toho zrádce a zbabělce - atrapu, kterou ses sám dobrovolně stal. Točíš se a točíš, v popelu. Ve veškerý mojí lásce.




Sorry. Něco v mym pokoji, něco groteskního ale zároveň znepokojivýho tu se mnou tančí. Je to jako lunapark. Slyším kolem sebe hrát hudbu, přítmí prodlužuje stíny a obrázky ze zdí mě sledujou na každym kroku. Atrakce jsou dávno zavřený, ale zvláštní světla problikávají oblohou, kterou představuje můj rozpraskanej strop. Když projížděj auta a vždycky skrz záclony vrhaj světelný krajky po pokoji, tak se cejtím melancholicky. Evokuje to vzpomínky na klidný dětský usínání, kdy hlava nebyla rozdrcená pod tíhou okolností.

Fotky vybledly, chladí mi dlaně. Ležej vedle mě rozházený po posteli. Představy se točej v bludnym kruhu a myšlenka na to, jestli přežiju další noc, mi vypaluje do čela hlubokou černou díru.

Ten chlad. Ta tma. Ten strach. Měly by mě děsit ty oči, který na mě pomrkávaj ze tmy, ale víc mě straší ta skutečnost, že se sebou budu muset vydržet další den.


Výročí takřka nedůležité události

12. listopadu 2017 v 22:42 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Už ráno, kdy proslzený nebe skrápělo bičema deště svět, jsem cejtil, že dnešek je něčím nepopiratelně zvláštní. Možná ne pro každýho, ale deifnitivně pro mě. V hlavě mi zela skrytá vzpomínka, která se nechtěla poodhalit. Rozhodl jsem se takticky zaplašit rozjitřený myšlenky stranou pomocí úklidu, ale když jsem se hrabal mezi sešity, narazil jsem na svůj deník a něco mi nedalo a já začal pátrat.

Podařilo se mi zjistit tu záhadnou nuanci, která mi hlodala hluboký díry do mozku - jenom nevím, jestli je to vlastně dobře, protože zažehla plameny pečlivě popřenejch emocí. Přesně před dvěma lety jsem slyšel svoje první "Miluji tě" od člověka, co mi následně rozdupal už tak poškozený srdce v krystalickej prach.

Příslovečně se dusím při pomyšlení na celou onu událost, ale i přesto se poddám veškerejm těm soustavně potlačovanejm bubákům. Je to tady, jednou se kostlivec musel vyhnat z rodinný skříně - v tomhle případě spíš ze srdcový komůrky. Bolest je láska a láska je bolest, zpytujíc svoje svědomí ukládám ty nejtitěrnější částečky srdce na smrtelnou postel. Tam někde, za hranicí koexistujících, se potulujou poslední kousky racionality a já se opět propadám za hranici.


Bylo to moje Koi No Yokan, ta první nejhlubší láska, která neznamenala jenom hloupoučký poblouznění roztoužený mysli. Zdálo se to tak nepopiratelně kouzelný, až mi z toho teď slzí oči. Jako psychicky narušenej člověk nemám moc nadějí na hollywoodský klišé romance, ale i přesto mi to teď nějak nedává spát.

Všechny ty pohřbený skutečnosti mi dokazujou, že je občas v pohodě nechat dobrou věc zmizet. Nabalzamuji je mlíkem a obalim v látce. Nechám je odpočívat v kartonový krabici, kterou sugestivně rozloží čas. Sny se okolo povalujou jako cigarety na dně popelníku a vypalujou mi kroužky do kůže. Tenhle oltář zasvěcenej lítosti nemá jméno. Asi toho člověka nakonec nemůžu tolik vinit, ale ani to nezmírní tu čpavkem zavánějící nenávist. Láska mi na tělo vytetovala jeho slova, ale zjizvená kůže je teď pojímá za svoje - Utápí je v mikroskopickejch částečkách mrtvejch buněk.

Sedím na zemi a hraju si s drobkama po podlaze. V noci v moci, když se uspávám poslechem stenů šeravýho města, si škvařím duhovky světlem telefonu. Hledám útěchu v prohlížení starejch fotek a vzpomínkách na duševně únosnější časy. V hlavě mi něco nehezky klokotá a ten zvuk mi bolestně rezonuje až v dásních.


Jsem si jistej, že mě nikdo nikdy nebude milovat, dokud já nezačnu milovat sám sebe. A co vy? Vzpomenete si občas na vaše první "miluji tě"?


Noční inkvizice

10. listopadu 2017 v 0:20 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Běloskvoucí odraz zmrzačenejch hvězd se mi zračí na hladině černočernýho kafe a já postávám u parapetu. Hledám paralelu mezi vlnama nesouznění, co se přese mě přejelvaj v řetězový kadenci. S labutí elegancí si pluju po rozbouřený hladině, přičemž vnímám nepřítomnost těch životně důležitejch faktorů, který donutěj člověka tíhnout k pokračování.

Pokračování čeho? Nekonečnejch halucinací, který mi dělaj z mozku hromadu slizoidních sraček? Už žádný zlatavý světlo, co by mělo překrejt skutečnost. Konec herecky bezchybný přetvářky, plazím se po kapkách deště a vnímám, jak mi prší do snů a já s každou další kapkou tonu.

Tonu v tónech pro zatracence a šlapu po rozžhavenejch žárovkách. Pukaj, jak oční bulvy, do kterejch se zahryzne přespříliš rozvášněná, nehezky blikající záře. Neonový nápisy pulzujou s mejma oddechama, přičemž se okenní parapet zdá jako ta poslední nepatrná překážka - dělící mě od snílkovosti.

Překračuju hranici, jenom abych skončil na hranici, kde vzplanu v podobě tý nejzákeřnější čarodějnice, co si sama domrdala život hledáním těch zázračnejch, naivních kouzel. Inkvizice opět dorazila a já nevím, co dělat. Sugestivně si naznačuju, jak moc ambivalentní je celá tahle etherálnost.

Minuty se táhnou, ale každá následná průchozí mi sloupne kousek kůže. Když potom zůstanu jako holá atrapa lidský bytosti, spatříte mě v tý nejsurovější formě. Jen troška homo, s nedostatkem sapiens - v podobě pandořiný skřínky plný těch nejrůznějších prášků notně zalitejch jantarově fluoreskujícím alkoholem.


Madame Luc- opět plná zmatků. Opět plná halucinací. Opět surrealisticky bez konce a dadaisticky bez začátku.

Kam dál