Výročí takřka nedůležité události

12. listopadu 2017 v 22:42 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Už ráno, kdy proslzený nebe skrápělo bičema deště svět, jsem cejtil, že dnešek je něčím nepopiratelně zvláštní. Možná ne pro každýho, ale deifnitivně pro mě. V hlavě mi zela skrytá vzpomínka, která se nechtěla poodhalit. Rozhodl jsem se takticky zaplašit rozjitřený myšlenky stranou pomocí úklidu, ale když jsem se hrabal mezi sešity, narazil jsem na svůj deník a něco mi nedalo a já začal pátrat.

Podařilo se mi zjistit tu záhadnou nuanci, která mi hlodala hluboký díry do mozku - jenom nevím, jestli je to vlastně dobře, protože zažehla plameny pečlivě popřenejch emocí. Přesně před dvěma lety jsem slyšel svoje první "Miluji tě" od člověka, co mi následně rozdupal už tak poškozený srdce v krystalickej prach.

Příslovečně se dusím při pomyšlení na celou onu událost, ale i přesto se poddám veškerejm těm soustavně potlačovanejm bubákům. Je to tady, jednou se kostlivec musel vyhnat z rodinný skříně - v tomhle případě spíš ze srdcový komůrky. Bolest je láska a láska je bolest, zpytujíc svoje svědomí ukládám ty nejtitěrnější částečky srdce na smrtelnou postel. Tam někde, za hranicí koexistujících, se potulujou poslední kousky racionality a já se opět propadám za hranici.


Bylo to moje Koi No Yokan, ta první nejhlubší láska, která neznamenala jenom hloupoučký poblouznění roztoužený mysli. Zdálo se to tak nepopiratelně kouzelný, až mi z toho teď slzí oči. Jako psychicky narušenej člověk nemám moc nadějí na hollywoodský klišé romance, ale i přesto mi to teď nějak nedává spát.

Všechny ty pohřbený skutečnosti mi dokazujou, že je občas v pohodě nechat dobrou věc zmizet. Nabalzamuji je mlíkem a obalim v látce. Nechám je odpočívat v kartonový krabici, kterou sugestivně rozloží čas. Sny se okolo povalujou jako cigarety na dně popelníku a vypalujou mi kroužky do kůže. Tenhle oltář zasvěcenej lítosti nemá jméno. Asi toho člověka nakonec nemůžu tolik vinit, ale ani to nezmírní tu čpavkem zavánějící nenávist. Láska mi na tělo vytetovala jeho slova, ale zjizvená kůže je teď pojímá za svoje - Utápí je v mikroskopickejch částečkách mrtvejch buněk.

Sedím na zemi a hraju si s drobkama po podlaze. V noci v moci, když se uspávám poslechem stenů šeravýho města, si škvařím duhovky světlem telefonu. Hledám útěchu v prohlížení starejch fotek a vzpomínkách na duševně únosnější časy. V hlavě mi něco nehezky klokotá a ten zvuk mi bolestně rezonuje až v dásních.


Jsem si jistej, že mě nikdo nikdy nebude milovat, dokud já nezačnu milovat sám sebe. A co vy? Vzpomenete si občas na vaše první "miluji tě"?

 

Noční inkvizice

10. listopadu 2017 v 0:20 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Běloskvoucí odraz zmrzačenejch hvězd se mi zračí na hladině černočernýho kafe a já postávám u parapetu. Hledám paralelu mezi vlnama nesouznění, co se přese mě přejelvaj v řetězový kadenci. S labutí elegancí si pluju po rozbouřený hladině, přičemž vnímám nepřítomnost těch životně důležitejch faktorů, který donutěj člověka tíhnout k pokračování.

Pokračování čeho? Nekonečnejch halucinací, který mi dělaj z mozku hromadu slizoidních sraček? Už žádný zlatavý světlo, co by mělo překrejt skutečnost. Konec herecky bezchybný přetvářky, plazím se po kapkách deště a vnímám, jak mi prší do snů a já s každou další kapkou tonu.

Tonu v tónech pro zatracence a šlapu po rozžhavenejch žárovkách. Pukaj, jak oční bulvy, do kterejch se zahryzne přespříliš rozvášněná, nehezky blikající záře. Neonový nápisy pulzujou s mejma oddechama, přičemž se okenní parapet zdá jako ta poslední nepatrná překážka - dělící mě od snílkovosti.

Překračuju hranici, jenom abych skončil na hranici, kde vzplanu v podobě tý nejzákeřnější čarodějnice, co si sama domrdala život hledáním těch zázračnejch, naivních kouzel. Inkvizice opět dorazila a já nevím, co dělat. Sugestivně si naznačuju, jak moc ambivalentní je celá tahle etherálnost.

Minuty se táhnou, ale každá následná průchozí mi sloupne kousek kůže. Když potom zůstanu jako holá atrapa lidský bytosti, spatříte mě v tý nejsurovější formě. Jen troška homo, s nedostatkem sapiens - v podobě pandořiný skřínky plný těch nejrůznějších prášků notně zalitejch jantarově fluoreskujícím alkoholem.


Madame Luc- opět plná zmatků. Opět plná halucinací. Opět surrealisticky bez konce a dadaisticky bez začátku.

Kresbitchky a potrhaná můra

13. srpna 2017 v 22:09 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Čas se poslední dobou drží v určitý nekonzistenci, protože zkrátka mění skupenství. V jednu chvíli mi teče po kůži v podobě kapek krve a slz, přičemž mi záhy trčí z ran jako vánoční světýlka otrhaný o barevný žárovky. Chvilkama se zastavuju, abych se teatrálně nadechnul toho podivnýho letního vzduchu. Imaginární sněhový vločky mi zmírají v chřípí a já si přeju popohnat tempo svojí existence někam do nikam.

Pokoušel jsem si do žil vehnat trochu lásky pomocí účasti v duhovém průchodu. Vzal jsem to taky jako možnost provětrat svoje nové můří tetování na veřejnosti. Na jeden den jsem opravdu vnímal, jak ze sebe lidi vydávají tu lásku a pozitivní energii. Byl jsem jako taková citová pijavice tancující v davu s kamarády do rytmu těch největších homosexuálních hymen, která se bezmocně plácá a chce se na něco přisát. Tak nějak cejtim, že ztrácim ty dva nejbližší lidi, co jsem kdy měl. Bolí mě to někde uvnitř, tam mezi nocí a tmou.



Jenže kouzlo opadlo, duhový chemtrails mi odpluly z mozku a já se zase tvrdě srazil s tou trpkou realitou, která opravdu nechutná po cukrový vatě a třpytkách. Jsem jenom rozmlácená porcelánová panna, který někdo utrhnul andělský křidýlka a strhal šaty. Moje střepy jsou přespříliš ostrý, než aby se o ně někdo vydržel rozřezávat moc dlouho.

Poslední dobou se hodně ubírám k malování, takže přináším další obrázky z mé sbírky. Pro lepší rozlišení lze obrázek otevřít na nové kartě. První článek s Kresbitchkama najdete ZDE

Bůh ve vlastním šílenství



Sebou svázaná




Panenka



Anna



Dýchej


Amnézie


Krize

Večírek

Zabij mě


Věřím, že "napořád" vlastně neexistuje. Je to jenom přespříliš zneužitý slovo, který by si mělo proti některejm lidem pořídit zákaz přiblížení.


 


Umírám a rodím se

9. července 2017 v 17:49 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Tak která ze zbloudilých duší na tomhle blogu si myslela, že už je se mnou konec? Já to tak vnímám. Můj uměleckej um nějak upadl do propasti plný těch hoven, ze kterejch nejsem schopnej se vyhrabat. Právě teď se vznášim na oblaku kouře z vodní dýmky a přemítám nad uběhnuvšíma rokama mýho života. Zejtra mám narozky a i přestože prakticky umírám, tak se v pondělí po dvacátý zrodím.

Včera jsem se po delší době spojil s jednou mojí drahou kamarádkou, se kterou jsem toho prožil plno a zároveň vlastně vůbec nic. Je to takový zvláštní propojení, který mezi sebou máme. Nedokážu to pojmenovat, ani nijak logicky uchopit. Snažila se mi vehnat trochu radosti do žil a vlila mi do poetických infuzí kapky jejího vlastního odhodlání. Nemůžu říct, že to zvratně pomohlo, ale bylo to příjemná. Hodina a půl našeho prazvláštního rozhovoru se vůbec nezdála promarněná.

Buší mi srdce a dusná atmosféra dnešního dne ze mě zuřivě ždímá energii. Po dlouhý době jsem popustil uzdu svejm prstům a klávesnici v jinym smyslu, než k tradičnímu chatování do pozdních nočních hodin. Je to divnej pocit.

Moje auditorický halucinace mi v hlavě rozmrdávaj dobrou paseku. Tak nějak mě pobízej k brzkýmu sebe-ukončení. Odolávám, ale jak dlouho vlastně budu ještě schopnej? Snažím sebe samotnýho zaškatulkovat do kolonky "odloženej případ" abych se pak trochu míň zaobíral tim svinstvem, co se na mě lepí jako dehet. Stačí přisypat peří a komická karikatura bude úplná, kdo si první hodí hrstí?

Když jsem v další bezesený noci poslouchal opilcecký blábolení lidí na ulici a seděl ve vokně, napadlo mě, jak jednoduchý by asi bylo se prostě posunout o pár centimetrů a pak rozkřápnout svůj mozek o poblitej asfalt. Neudělal jsem to.

Možná se to zdá jako malicherný blábolení, pro někoho to asi nic jinýho není, ale je to forma osobnostní terapie. Chybělo mi špinit virtuální papír mym sebenenávistnym inkoustem. Moc se těším, až zase v litrech vína utopím trochu toho žalu. Nejsem ctnostnej, jsem jenom stín, kterej balancuje mezi ránem a nocí v paralele upředený z těch nejtenčích nití pudu sebezáchovy.

Jsem jenom člověk, jehož mysl dusí tu prastarou duši, co si prožila už spoustu na sobě nezávislých příběhů. A srdce dál buší, pumpuje tu šarlatovou krev, co mi často prýští z rovnejch tahů na mojí kůži. Uvnitř modrejch očí věčně prší, ale když povolim stavidla, ven se nevyvalí vůbec nic. Ztratit znovunalezenou schopnost se hystericky vybrečet se mi úplně nelíbí.


Všechno je jednoduchý a zároveň moc složitý. Nechám náctiletost navěky usnout a bez velkejch očekávání a sáhodlouhejch přípitků se pustím do další lahve opiátu se značkou život.


Umělecká děvka s tvůrčí krizí

14. května 2017 v 23:34 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Cejtim se vzdálenej. Pomaloučku odplouvám od toho čehosi, co mi připadalo jako takovej bezpečnej přístav pro moje chmury. Oblíkám si oblečení ušitý z čirýho zoufalství a boty ze smutku. Jdu skrze nekonečný noční ulice a s každym dalším nádechem toho roztouženýho nočního vzduchu mi dochází, že zabíjim poslední špetky sebe. Proč se dál držet v týhle trpký realitě plný znechucení a hnusu? Jak má člověk prohlídnout za oponu tvořenou z beznaděje, když to špatný znatelně převyšuje to dobrý.

Miluju noci, protože jsou toho zla plný. A když se márniční svit zhasínajících hvězd nad úhorem napne přes celou oblohu, oči mi naplněj slzy. Mám chuť zničit veškerý svoje stopy na tomhle světě. Všechno psaní, obrazy - jednoduše to zahrabat někam, kde přijde konečněj rozklad. Nemám žádnou hodnotu a nevidim ji v ničem, co ze sebe umělecky vyzvracim. Akorát to ukazuje, jak nechutnej a psychicky narušenej vlastně jsem.


V nesourodosti nacházim trochu uklidnění, ale s přibejvajcíma protrpěnejma dnama udupávám poslední semínka ucelenosti. Jsem. Na. Kousky. Je to paradoxní, ale vlastně sám se sebou vymrdávám víc, než kdokoliv jinej. Přes pocity ublížení a absolutního odstřižení zjišťuju, že jsem sobě sám zkázou. Moje myšlenky jsou žiletky, kterejma si dobrovolně přejíždím přes zápěstí a po kapkách krve upouštím svoji duši. Někam do ticha, kde se mnou dokolečka tancujou duchové předešlejch a dávno ztracenejch snů. Stávam se jednim z nich a všímám si, že většina lidí mnou bezohledně prochází.

Když se mě někdo ptá, jak se mi vlastně daří, tak se často nerozhodně zaseknu, zda říct pravdu anebo něco krásnýho a plnýho štěstí. Měl jsem to všechno… něco a teď už nic. Každej pozitivní pocit ve mně zarezonuje podivnym tónem a vyvolá ozvěnu, která je pravym opakem toho dobrýho. Skleněný kosti potom lehce popraskaj a křehoučká iluze sebedůvěry velí na ústup.


S úsměvem mi na tvářích umíraj slzy a chuť si zatančit na parapetu mýho okna je neutuchající - jenom ladně protančit skrze tuhle parodii na život až do konce.


Tohle jsou sny, ze kterejch vznikají jizvy

21. dubna 2017 v 14:49 | Madame Luc
Buna ziua,
Když jsem se nedávno probouzel z alkoholickýho opojení, který bylo příjemně umocněný hromadou předtím pozřenejch prášků, tak mě jen tak náhodou napadlo, že mě moje proměnlivost ubíjí. Nepoznávám se. Zírám do zrcadla a v odraze se na mě šklebí šeredný cosi, který postrádá tvar. Barvy tečou po stěnách a polarita veškerejch zákonitostí se obrací v zápor. Existuju v negaci.

Odmítám zvuky, který se mi ozejvaj v hlavě a v noci mi nedávaj spát. Čekám na znamení, který bude tak do očí bijící, že mi z toho na ksichtě zůstanou monokly. Každý ráno si k snídani sezobnu hrstku prášků a všechno to zaleju černym kafem, přičemž podezřele rozjařeně čekám, než začnou působit. Únik v chemickejch vlnách, jako křížová výprava za nápravou nevyváženosti narušený mozkovny.



Halucinace poslední dobou nabíraj na síle. Kdykoliv mě přepadnou, už se okamžitě nepropadám k neskuečnýmu strachu, spíš si v tom tak tiše holduju, dokud se pomyslná hráz neprotrhne úplně a já nedostanu chuť si kuchyňskym nožem vydloubat díru do hlavy.

Bezostyšně si kreslím do kůže ornamenty, rozsáhly obrazce symbolizující jistou formu temný satisfakce. Už to nejsou výkřiky o pomoc, spíš takový souhlasný mručení. Pomocí lepicí pásky k sobě připojuju střípky souběžnosti a hledám vybočení.

Je to docela na píču, když se z tragédie stane rutina, na kterou jste tak zvyklí, že až zabolí, pokud z ní trochu uniknete. Překročit lajnu, co zadal sám tyran se nevyplácí. Když se pokusim bejt jenom trochu nakloněnej neměnnosti, můj imaginární věznitěl mě zprzní a hodí do sklepa.


Jsem přehlcenej, neuvěřitelně. Noční můry pořád třepetaj křídlama i přesto, že slunce je dávno někde na obloze. Sedaj mi na ramenou a bzučej, pravděpodobně mi dávno vyhlodaly díry do podvědomí a tam maj hnízda. S každym dalším spánkem se objeví nová noční můra, která mě občas s křikem probouzí.


Nespavosti není nikdy dosti

28. března 2017 v 13:31 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

když jsem přemejšlel o nahodilosti a proměnlivosti probdělejch nocí, utvrzovalo mě to v mojí teorii o tom, že pokud nedokážu spát, zaseknu se v jakýsi jiný, nerealistický vrstvě skutečnosti. Stírám hranice mezi snama a bdělostí, když se můj mozek mění v nacucanou houbu. Vlastně na tom není nic překvapivýho. Mozek je nepřetržitě vzhůru a moje mysl se nachází v přítomnym stavu, i když si silově připadám na pokraji zhroucení.

V těch pomatenejch myšlenkách vždycky hledám štěrbinu, která nejvíc připomíná něco skutečnýho, a snažim se do ní nacpat veškerou zbylou sílu. Najít útěk ke spánku, ale obvykle nic takovýho nepřichází a já jenom ležim a zírám do stropu. Abych se udržel v chodu, tak piju kafe, jinak bych pravděpodobně zdechnul - což asi napomáhá faktu, že nemůžu spát, ale beztak už mi dávno koluje v žilách místo krve.

Toužim po tom, aby se šílený myšlenky daly vecpat do přihrádky, v níž by dávaly aspoň částečně smysl a respektovaly zákony běžný logiky. Občas se toho bojim. Spolu s hlasama v hlavě a bez světel se mi můj pokoj zdá až moc prostornej a ta tma okolo je skvělý útočiště pro černý myšlenky. Nejde ani spočítat, kolik jich tam je, ale všechny němě bzučej a přiváděj mě k šílenství. Vedou mě za ruku po tý stezce, ze který už není cesty zpět.

Včera jsem vyskočil z postele a usmál se na sebe do malýho zrcátka a ve tmě si představoval, jak se mi exponenciálně zvětšujou kruhy pod očima. Většinu noci se mnou tráví bubáci v hlavě a taky moje milovaná kočka. Jsem rád, že mám společnost.

Mám strach. Strach z toho, co se mi v hlavě bude dít další noc. Strach z neschopnosti fungovat jako normální člověk. Strach z mojí čirý, zasraný existence.


Andělové z porna a nahá noc

17. března 2017 v 20:11 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Madame se opět do života vloudili andělíčkové z porna, takže se o nich rozhodla napsat něco dalšího. Je to kratší, zvláštnější a vlastně totálně nesmyslný. Ale nejsou takový pocity právě to nejlepší? Rozpalujou doutnající chuť objevovat a dál se patlat v niterních válkách.

Zde je jedna z novějších kresbitchek, možná se k celý týhle nesourodosti hodí.


Spoutáváš mě papírovejma řetězama, který jsou vystříhaný ze starejch znehodnocenejch bankovek. Proplouváme spolu neprozkoumanym oceánem a ten podivnej vánek nás unáší vstříc nově objevený galaxii. Visí nad náma hvězdná noc jako z obrazu od Van Gogha a ty opět rozmícháváš barvy na svojí paletě - na mně.

Rudá jako víno, bílá jako sperma a fluoreskující sliny z našich polibků vybublávaj napovrch v prapodivný symfonii blednoucích odstínů. Usmíváš se na mě, skrze srpky rozlámanejch měsíců ti proplouvají řasy, a já vdechuju tvoje slastný, rozpálený výdechy.

Když skončíme v ložnici, celá nekonečná noc se transformuje v umělecký dílo. Přežíváme v jinym vesmíru, což je prakticky paradox, jelikož tam není žádnej kyslík. Miluju svoje proměny v malířský propriety. Občas bejvám kanvas, ale povětšinu času končim jako štětka, se kterou ladně čaruješ. Štětka je štětkou, jak příhodný.

Každičkej dotek rozsvicí rozšlapaný žárovičky na vánočních světýlkách. Rudý světla nepřestávaj svítit a já si připadám jako uvězněná v nekončícím bludu. Už tolikrát jsme se rozpadli a zase složili. Ztratili jsme společnou cestu, ale vždycky nakonec skončím pod tebou.

Skutečnosti se měnej v sureralistický výblitky nemoderních básníků a skrze moji páteř se proplejtaj tvoje steny. Vnikáš hluboko, za hranici veškerejch bariér. Miluj mě víc, dokud už nebudeš moct. Nejsem z kamene, ale přesto do mně vytesáváš svoje otisky.

V alkoholovym opojení popouštím uzdu sebekontrole a ta se s zuřivou nevraživostí vydává na dlouhej tah. Je to jiná dimenze. Všechno končí ostudou, když se opilí potácíme po městě a smějeme se patetickýmu světu. Sklíčka mejch růžovejch brejlí opakovaně praskaj a zase se skládaj dohromady.

Nepotřebuju opravit, i když jsem rozbitá. To tys mě rozbil a zároveň uvedl do chodu. Je to jenom poblouznění, chemická nevyváženost v mozku - taková trapná parodie na nekonečnou a naplňující lásku, ale přesto v kinematografu sedim jak přibitá a koukám dokola na černobílý opakování nás dvou.

Matka představená vzala pistoli a prohnala mi kulku hlavou. Prej už nedokážu najít ztracenou víru. Jediný, v co jsem kdy věřila, jsme byli my. Jak jsem jednou řekla, jen dva zmatení andělové z porna, co ztratili společnou cestu.



Madame v koncích

11. března 2017 v 18:36 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

potácím se a kopu nohama jako opilá parodie na kabaretní tanečnici. Bolest způsobená srdci mě sráží na sedřený kolena. Bolest způsobená masu, ke který se sám pravidelně přičiňuju, mě dostává do bdělosti - do bdělosti mimo tyhle všeobjímající klamavý emoce, jenom abych mohl vstřebat to čirý utrpení. Bolest způsobená mojí duši nemizí, nehojí se. Všechny ty trhance hnisaj a poryvy kouřem prosicenýho vzduchu do nich zanášej čerstvou citovou špínu. Bolest způsobená mýmu životu taky nebojácně přetrvává a nechce odejít.

Poslední dobou mě sužujou zvláštní pocity. Respektive od úterý tohoto týdne se jich nemůžu zbavit. Nevidím smysl v existenci. Proč žít život zjizvenej nespočetnejma zklamánímá a zmařenejma snama? Hlasy v hlavě mi říkají fakt hnusný věci a já jim nějak nedokážu nevěřit. Všechno, co úlisně povídaj, se mi zdá až překvapivě výstižný.

I přes všechny moje snahy prej nedokážu dokončit školu a nakonec skončim někde pod mostem, protože psychicky nemocnej člověk prakticky ztrácí právo na jakoukoliv dobrou budoucnost. Teda takhle to pasuje na mě. Mám pár přátel, kterejm se poštěstilo a i přes psychický problémy jsou v životě relativně šťastní. Nejsou na všechno sami.

Jsem unavenej. Unavenej na psaní, na učení se, na jednoduchý existovaní... Nemůžu najít žádný východisko. Spánek pro mě představoval jistou formu útěku, která mě vždycky zachraňovala, ale když už se mi podaří usnout, tak se probudím a ten ubíjející pocit se okamžitě objeví. Ať dělám cokoliv, nic nepomáhá. Dokonce ani navýšená medikace. Bolí mě to.

Vyčerpanej jsem fakt v neskutečný míře. Jak vymačkanej pomeranč. Nedokážu pořádně jíst, pít dokonce se mi nedaří ani falešně smát. Dneska jsem se musel vykoupat, páč mě obalil nesnesitelnej pocit znechucení, ale když jsem se s velkou námahou dostal do vany, byl jsem stěží schopnej si umejt hlavu. Nedávám to.

Potácím se někde na hranici mezi krutou realitou a lačněním po věčný neexistenci. Vím to. Pokud se mi zase nic nepodaří a z celý situace vyjdu, jak už tradičně, ve formě neuvěřitelnýho zklamání, tak se neuhlídám a možná to skončí špatně. Špatně jak pro koho. Pro mě určitě ne.


Vyplň mě

3. března 2017 v 15:34 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,
V hlavě mi visej otazníky. Skrytý složky chemickejch sloučenin mi pořád předhazujou tvoji duši jako flák masa na talíři. Fotografickou pamětí to zaznamenávám z různejch úhlů, jako kdybych to chtěl postnout na nějakou zvrácenou verzi isntagramu.

Vyšplhal jsem se docela vysoko za povinnou daň servanejch nehtů. Jenže teď jsem zase někde dole, moje oči černaj a zespoda popálená lžíce leží někde pod postelí. Přišels, ale nemluvils mym jazykem. Platim všim, co mám, přičemž dostávám nesplnitelný sliby a mám strach. Strach z toho, že jednoho dne otevřeš pusu a nevyjde z ní ta věta, na kterou tak úporně čekám.

Nic nepomáhá a nikdo jinej mě nedokáže tak ovlivnit, jako ty. Vznášim se v utrpení, co dokážeš zastavit.
Zjišťuju, že se mi docela líbí ta dokonalá misérie, do který mě dokážeš dostat. Prázdnotu vyplníš emocema, vyplníš můj život. Nic víc mě nezajímá. Připadám si sjetej, tancuju s duchama a polykám lžičky hořkosti. Nehledám svůj odraz, nehledám zdorej světla. Vznášíme se někde mezi hvězdama a měsícem, kam nikdo nedošáhne.

Nemám od tebe žádnou omluvu v hlasový schránce, je to pohřbený někde pod vinou, co občas cejtíš. Když pak šeptáš sladký slůvka, ležíme vedle sebe a ta horkost z nás překrejvá protouženou noc omamnou vůní.

Tak čekám. Čekám na léto. Cejtim se emocionálně staře. Na úrovni rozpadajícího se kostlivce, co čeká na ten poslední zázrak. Jsi ten poslední zázrak, ve kterej doufám a věřím. Jestli to poděláš, tak vim, že už nikdy nebudu stejnej. Možná že ani nikdy nebudu - to bys měl vědět.

Vyplním oblohu. Vyplním nic. Vyplním tvoji mysl. Vyplním bezesnou noc. Vyplním prázdnej šálek od kafe. Vyplním virtuální řádky. Vyplním další článek na tomhle blogu pro ztracený duše.


Kam dál