Sadistická kráska, to je přece láska

Nohy, končetiny a rty,
Se otevírají pod tvým dotykem-
Děláš do mě díry a malý řezy,
Který používáš jako ústa, co můžeš líbat-

Ze země prší a obloha krvácí,
Zavírám svoje plastová víčka-
Ty říkáš, že je to láska,
Ve kterou můžou všichni doufat-

Neplač, nekřič,
Musíš přece jednou krvácet-
Knihy, písničky a filmy,
Ti všichni lhali-

Proč mi nikdo neřekl,
Že milovat je jako být omrdán nožem-
S řezem motýlích křídel do tebe udělám díru,
Pak do ní vecpu svůj jazyk

Tak hluboko, abys ho cítil až v žaludku,
Spolu s krucifixem z oprýskaných zdí-
Vracím ti lásku, o který jsi říkal, že je moje,
Neplač, nekřič,

Musíš přece jednou krvácet-
 

Kočka na kolejích

Čtyři křiklavě rudý stěny a spousta maleb na nich na nás shlížej, když ležíme v pletenci na posteli a držíme se za ruce. Byl jsi tu už několikrát, ale pouze v mojí hlavě. Bál jsem se nechat tě pohlédnout za moje bariéry, nedovoloval mi to strach a trýznění duševních rozkolů uvnitř pomalu rozpadajícího se srdce. Bál jsem se ti podlehnout, ale stejně se tak stalo. Nikdy by mě nenapadlo, že můžeš nade mnou psychicky vyhrát.

"Můžeš zůstat," nabídl jsem ti. A tys přitakal a s lahví alkoholu v rukách se ke mně sklonil, jako kdybys nabízel svoje pokání nějaký biblický bytosti. To je to, co jsem opravdu chtěl. Naše společný nedělní večery. To je to, proč stojí za to žít. Dávals mi něco, v co se dalo věřit. Tak moc tě prosím, nenechej mě odejít.

Tvoje dotyky jsou jednoduchý a ty jsi tak sladce vyčerpaný. Moc jsem se snažil, aby ses do mě zamiloval - abychom oba vzdali hold té neutuchající lásce, která dokáže sálat v oběma z nás. Líbáš moje konečky prstů, jako kdyby to bylo všechno, co máš.

"Nechci, abys mi zlomil srdce," prosils, ale to jsi ještě netušil, že to moje je už dávno napadrť.
Ale nic netrvá věčně.
Ne. Nic.

****

Kolem mě duněla hudba a lidi se takticky pohybovali pod jejím vlivem. Doufal jsem, že si mě v tom davu tančících všimneš. Stál jsi opodál, popíjel drink a flirtoval s mně neznámou bytostí. Byla nádherná. Oděná v rudých šatech a lokny dlouhejch vlasů jí spadaly přes záda až po zadní partie. Byla o dost hezčí než já. Skrze prosklenou střechu do klubu prosvítal měsíc, hvězdy zářily a já si tak moc přál, abych nebyl sám.

Vytáhl jsem z kapsy pár pilulek a zapil je svym předraženym drinkem, co jsem si koupil na baru. Hlava se mi točila, ale já toužil po tom, abych byl ještě víc mimo. Je to jako špatnej vtip a hrozně mě to bolí. Nesmím si stěžovat, protože jsem si před chvílí píchnul. Jen tak ze zvědavosti anebo abych zapomněl? Je to stejnej pocit, jako když jsme píchali na tvym pět let starym gauči, kterej jsem nemotorně propálil cígem. Vybavuje se mi, jak jsme spolu dělali orgie na Holešovicích uvnitř kabiny veřejnejch záchodků a za zvuku chčijících bezdomovců obcovali do rytmu tlukotu našich srdcí.

S tebou toho byla spousta. Vzpomínám si, jak sis rozrazil hlavu o záchodovou mísu, protože sis tenkrát zahulil ten nejsilnější matroš v životě a nebyl schopnej to ustát. Táhl jsem tě na ramenou na pohotovost a ty ses všemu děsně smál. A kurva. Chybí mi to.

Pasivně agresivní sračky. Nemůžu za tebou jen tak přijít a vybalit, jak moc mi scházíš, protože už máš dávno někoho jinýho a na mě jsi kompletně zapomněl. Nejspíš bych ti ještě ke všemu poblil boty, což by stálo dost za hovno jako pokus o znovusouznění našich duší.






Vypotácel jsem se ven z klubu a nasedl na tramvaj. Jela k okraji Prahy, k jednomu našemu místu u kolejí, kam jsme chodívali chlastat s bandou tvejch vyfetovanejch kamarádů. Bylo to absolutně skvělý místo, hlavně protože tam byl tunel.
Sešel jsem poslepu ve tmě k tunelu a roztáhl ruce. Pod nohama mi křupal štěrk a já si byl tentokrát jistej, že to udělám. Počkám na svůj poslední vlak v životě. Uslyšel jsem hlasitý zamňoukání a pak kroky přímo za mejma zádama, byly to zase jenom halucinace anebo nějakej skutečnej výjev? Otočil jsem se a stála tam žena. Byla bosky, oděná pouze v zimním kožichu. Osvěcoval ji kužel lampy opodál.

"Ahoj, bude vadit, když se tu k tobě na chvilku připojím?"

"Určitě nebude." opáčil jsem a zasmál se sám pro sebe. Výbornej čas na halucinace. Aspoň zdechnou spolu se mnou.
"Skvělý, jak ti říkají? Já jsem Kočka."

"Jsem Lukáš."

"Těší mě, Lukáši. Zeptala bych se tě, proč tu takhle v pozdních hodinách stojíš na kolejích, ale odpověď na tuhle otázku je více než zřejmá."

"To je pravda, Kočko. Ale proč tu stojíš ty? Nebo se mi snad jenom zdáš?"

"Viděla jsem tě sem scházet a napadlo mě, že by sis třeba chtěl s někým popovídat předtím, než ti pojede tvůj poslední vlak. A neboj se, nezdám se ti, jsem skutečná," řekla a popostoupila ke mně. Položila mi ruku na rameno a otočila mě směrem k sobě. Její dotek byl hřejivý a já se najednou necejtil až tak mizerně, jako právě před chvílí. Její oči žlutě zářily do tmy a já se domníval, že mám snad tu čest s andělem, kterej mě konečně odvede z tohohle mizernýho života.

"Cítím, že si neseš velikou bolest v srdci. Je to snad zmařená láska, která byla zavražděna konzumní chutí netaktnosti?"

"Proč mluvíš tak lyricky, Kočko? Ale máš pravdu, je to zmařená láska a moře opiátů, co mi kolujou v těle místo krve. Teda aspoň si tak připadám. Rozhodl jsem se, že existence už nemá smysl. Nestojím takhle na kolejíích poprvý, ale tentokrát si přeju to dotáhnout až do sladkokyselýho konce mojí zbytečný existence."

"Žádná existence není úplně zbytečná, dokonce ani ta špatná. Všichni si neseme nějakej úděl, kterým utváříme naše bytí v tomhle světě. Ať už je to trošku zvrácené či naopak."

"Ale když já nevím, jak dál žít. Moje láska se rozpadla v prach, můj život je jenom podivná kakofonie pekelnejch zvuků, co mi bez přestání šumí v mozku. Nemám už proč žít."

"Víš, abych pravdu řekla, je tu spousta lidí, který by to neskutečně zasáhlo. Sebevražda je ten nejzbabělejší, ale zároveň nejodvážnější čin, který můžeš zkusit uskutečnit. Máš přátele, rodinu."

"Jak to vůbec můžeš vědět, vždyť jsme se teprve potkali."

"Mám na lidi čuch, jsem přece Kočka. Vidím a vím toho mnohem víc, než se na první pohled může zdát. Pokaždý, když potkám zkroušenou duši, jako jsi třeba ty, tak mám chuť nějak vypomoci," řekla a pohladila mě rukou s dlouhejma rudejma nehtama po tváři.

"A jak bys chtěla pomoct mně?"

"Dám ti novou šanci. Můžeš se vším začít znova, s čistym štítem. Tenhle vlak nemusí být tvůj poslední."

"To zní sice hrozně krásně, ale jak přesně by sis to přála udělat?"

Koleje se začaly jemně třást a z dálky bylo slyšet troubení. Můj poslední vlak se blížil a Kočka tu i tak stála se mnou a nevypadalo to, že se chystá odejít. Nechtěl jsem, aby zemřela spolu se mnou, protože určitě nepřišel její čas.
Než jsem se nadál, vtiskla mi polibek na tvář a já ucítil zvláštní vibrace všude po těle. Chlad a horkost zároveň. Všeobjímající pokušení toho se do všeho pustit znova. Zvládl bych žít a zapomenout na něj? Zvládl bych žít a pokusit se rozdávat radost ostatním? Moje hlava se náhle naplnila existenciálníma otázkama a Kočka se jen líbezně pousmála. Troubení vlaku s každou vteřinou nabíralo na intenzitě a já už si stačil všimnout i jeho světel, jak se k nám přibližují.

Chtěl jsem spolu s Kočkou seskočit z kolejí, ale ona mě odstrčila na stranu a já upadl a uhodil se do hlavy. Křičel jsem na Kočku, aby šla taky, ale ona se jen prazvláštně pousmála a rozeběhla se směrem proti přijíždějícímu vlaku. Čekal jsem náraz, ale nic se nestalo, viděl jsem jen spoustu světla a náhlej záblesk, když mě vlak těsně minul.
Vyškrábal jsem se na kopec a podíval se na koleje, jestli někde nezahlídnu její tělo, nebo alespoň to, co z ní zbylo. Ale nikde nezůstalo vůbec nic. Prostě se vypařila.

Vyšel jsem na ulici a hledal tramvajovou zastávku. Život je jenom bojiště a hřbitov v jednom, přičemž duchové občas zablouděj na druhou stranu, aby nám od něčeho odpomohli. Děkuju ti, Kočko. Zvládnu to. Zvládnu žít.

Když jsem nastoupil do pozdní tramvaje, na zastávce seděla černá kočka se zářivě žlutýma očima a olizovala se, podívala se mým směrem, seskočila a pak zmizela v noční tmě.


Miluj mě

21. listopadu 2018 v 22:02 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch


Mám uvnitř sebe srdce, které neschovám
A bušení, které nezapřu
Pláču, když zpívá, když lže
Když podvádí, když uplácí
A naděje se ztrácí

V mém nitru zuří válka
Slyším ten boj
Slyším ten hukot
Tak pojď, prosím
Polož svou hlavu tam,
Kde to pálí
Ať sejdeme se v dáli

Přestože to bolí,
Přestože to zraňuje
Miluj mě, když je bouřka
Miluj mě, když padám
Miluj mě, jako kdybych nebyl z kamene
Miluj mě, dokud z tebe nic nezbude

Ďáblova ruka svírá moje srdce,
Zatímco tančíme tmou
Tak pojď, prosím
Miluj mě hluboce
Nezatracuj svoje emoce

Miluj mě tvrdě, dokud to hřeje
Miluj moje jizvy, abych se mohl zahojit
Skládám souhvězdí, z tvýh pih
Na místě, kde už dávno roztál sníh

Vzal sis s sebou moje srdce, i všechny čtvrtky
Děravé
Od pravdy a od vývrtky
 


Poslední sbohem

15. listopadu 2018 v 23:16 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna,


Já vím, že je těžký popsat to, jak moc zmatenej se cejtíš. Doufáš, že to, co hledáš, se schovává na každym rohu, ale opak je pravdou. Pokaždý ti někdo ublíží a já nechci, aby to tak bylo, aby tě ta prapodivná koexistující bolest změnila. Všichni máme svoje naděje, jsi přeci jenom člověk. Je to jako ten pocit, kdy si občas přeješ, abys byl někým jiným, protože jsi ve skutečnosti nikdy nikam nepatřil. Ten pocit není smutek a ani radost. Opravdu ti v tomhle rozumím, tak teď, prosím, neplakej.

Neodcházej.

Prosím, neopouštěj mě. Chci abys zůstal. Nechci, abych se ze vší tý bolesti stal někym jinym a přešel k nenávisti. Tenhle svět je jenom iluze, co se nás snaží změnit. Být s někým, jako jsi ty, se jenom těžko popisuje. Kdo by to totiž dokázal pochopit? Ale ti, co to chápou, tvrděj, že jim žehná nějaká prapodivná verze nebeskýho údělu. Ale já tomuhle nevěřím a nikdy mi na tom ani nezáleželo. Část mojí duše mě svazuje s dalším světem, anebo možná s tebou, to ještě nevím jistě - ale jestli něco vím, tak to, že pro každýho je svět něco jinýho, stejně tak jako život - stejně tak, jako my jsme jiní pro svět, ale hádám, že něco takovýho ti je už jasný.

Bylo tak hezký znovu slyšet tvůj hlas a vidět tvoji tvář a ptám se sám sebe, jak je to dlouho, co se tohle mezi náma odehrálo. Jenže se zdáš jinačí než předtím. Ale pořád jsi ten člověk, kterýho jsem miloval mezitím, co jsem byl k ledový krustě mojí mozkovny přimrazenej strachem. Už necítím tu pravou lásku, ale vezmu si ji z minulosti. A tak trochu mi docházej slova, protože jsem si jistej, že to stejně nikdy nevydrží.

Jenže je na čase říct si naše poslední sbohem. Všechno potřebný už bylo vyřčený a i střepiny zlomenýho srdce, který je plný neutuchající lásky, se časem otupěj a nebudou vytvářet tu bodavou bolest někde uvnitř mojí hrudi.

Šetřil jsem si tyhle poslední slova na pokus o poslední zázrak, ale nejsem si teď už ničím jistej. Nemůžu tě zachránit, když mě nenecháš. A ty nemůžeš zachránit mě, když už sám nechceš.

Jsem

15. listopadu 2018 v 22:38 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Jsem
krok do mlhy,
Vstříc milionům nečestných cest -
A teď tě tu vidím ležet,
Jako nafukovací matraci, které uchází vzduch -

Jsi
Černé kamení,
A pobřežní čára vrytá do země -
Pořád dokola,
Jen ten březen, který nemůžu přijmout-

Jsme
Zrnka písku v očích,
Na tom místě, kde bych chtěl nechat všechen strach-
Nechat ho tu pod zemí,
Je to budoucí rez a následně prach-

Jsi
Vlny, které mě stahovaly,
Unášeje srdce směrem ke třešním -
Doufal jsem, že mě najdeš pod zeminou,
A očistíš mě špinavýma rukama -

Jsi
moje všechno,

Jsem
tvoje nic-

Padající v plamenech

4. listopadu 2018 v 19:39 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Hektolitry slanejch slz,
Proplouvaj mnou skrznaskrz-
Tiším se krve kapkama,
Protestantsky pokresluju se lebkama-

Nenacházím na otázky odpovědi,
Od němejch myšlenek nedostanu výpovědi -
Ztrácí se moje lidská hodnota,
Když alkohol v žilách mi klokotá -

Przním se psychicky, sám sebe cituji,
Když nad skleničkou nicoty svoje svědomí zpytuji-
Jak Kristus nad postelí, visí mi tvůj obličej,
Dlaně plný pokání, toť tvůj věčnej obyčej-

Jsi jenom alkoholik, co propil svoji svatozář,
Peří padá z tvejch křídel, všechno zmař -
Ještě jednou, jen jednou zalžeme si,
A pak jako prášky spolykáme naše kompromisy -


Velký Há, malý ó, římská pětka n a ó

30. října 2018 v 14:13 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Sedím v pokoji spolu s chladem přicházejícím z venku, kouřem a studenym kafem na stolku. Přemítám nad věcma, co mě tak nějak vnitřně trápí a pokouším se v nich niterně udělat pořádek. Nevychází mi to, problémy nabobtnaly do obřích rozměrů a už je nejde jen tak jednoduše zaškatulkovat a pohodit opodál. Jsou obří, jako strašáci v příslovečnym kukuřičnym poli mě děsí a nenechávají mě v poklidu koexistovat spolu s mojí vytříbenou psychickou poruchou.

Všechno je prazvláštní. Tak nějak jsem uvažoval nad tím, co bych chtěl ještě dokázat, když jsem se dostal do bodu věčný stagnace a neschopnosti normálně žít. Pořád kouřím až moc cigaret, pořád piju až moc vína a vím, že změnu vlastně ani v ničem nehledám. Takřka se mi zdá, že mi aktuální situace v mnohejch ohledech vyhovuje, což je hodně kategoricky obrazně myšleno, protože bych dal asi cokoliv za to, abych mohl přestat vnímat svoje sluchový a zrakový halucinace, který mi měněj mozek v imaginární hřiště, ve kterym vesele rozjížděj svoji zvrácenou verzi zábavy.

Přemítám nad láskou a nad tím vším, co mi ještě nedala. Miluju tě, když si ze sebe sundáš svůj obličej. Odebereš zuby a vtáhneš mě do toho stavu s sebou. Je to jako psychickej koitus, podivný splynutí duší. Protože když zemřu, tak stejně zemřu sám. Sleduju tě, jak to ochutnáváš. Vidím výraz vepsanej v nuancích tvojí tváře. Vím, že jsem naživu a shořím spolu s tebou, moje padající hvězdo. Šílím z toho, divočím z toho jako hnaná zvěř před světlama reflektorů projíždějícího auta.

Hrneme se přes okraj a ty mě bereš s sebou. Jednou pro vždy. Čas nás uvidí se znovu spojit, diamanty budou pršet z bezhvězdný oblohy a spláchnou nás jako třešňový vlny do jinýho časoprostoru. Jakmile vejdeš, všechny zrůdnosti zmizej. Všimnou si tý zvláštní verze tepla, který z tebe sálá, a to je zapudí. Jenže provazy dál visej, abychom zůstali bdělí a věděli, že kdykoliv můžou posloužit svýmu účelu.

Chci spát, když jsi vzhůru. Chci uvěřit tomu, že nejsem tak moc šílenej, jak se zdám. A jestli mi nevěříš a nemyslíš si, že bych měl, tak pokračuj. Jsem na tebe tak pyšnej, za všechnu tu bolest a drama. Pořád si myslíš, že jsem takovej byl, že jsem vždycky byl ten důvod, proč se všechno rozpadá a mění v nic. Jenže se mýlíš. Jsi to ty.

Andělové z porna - Nemocná

8. října 2018 v 17:54 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Prášky se skrze tebe propalujou jako kyselina. Ničí všechno, má drahá. Tvoji hlavu, tvoji mysl, tvoje kosti i tu porcelánově hladkou pleť. Jsi připoutaná k posteli jako zvíře a já můžu s jistotou říct, že tě v tuhle chvíli vlastně nepoznávám.

Snažím se tě uložit ke spánku jako stárnoucího psa. Usekal jsem tvoje větve, jako kdybys byla umírající strom s poslední nadějí na záchranu. Najednou vešli do místnosti doktoři a přetáhli ti běloskvoucí prostěradlo přes hlavu. Jsi už dávno mrtvá, jenom o tom sama netušíš, lásko.

Jsi duševně nemocná. A já tě proto miluju a nenávidím. Jsi zničená, rozpadlá zřícenina zbrocená vlastní krví, věčně v noci bdící a toužící po slastnym vykoupení. Vždycky tě ale budu takovou chtít. Jsi krásná, jako klišé zračící se v zapadajícím slunci a vycházejícím měsíčním srpku.

Nesnáším, když tě vždycky vídávám s nožem v rukou a krví pomalu stékající po tvym zápěstí. Ten pohled mě bolí za tebe, zrcadlí se v něm obavy a pomalu prchající síla, která skrze rány prýští do světa jako pryskyřice.

Vzpomínám si, když jsi mě jednou v noci provedla ukázkou tvýho šílenství, stal jsem se tebou a ty mnou. Ukázalas mi svoji zbraň a upozornila mě, abych si nevystřelil mozek a ujistila ses, že je zacvaknutá bezpečnostní pojistka.

Necháváš věci umírat v bahně a říčce, co ti protéká pod očima. Střílíš nábojnice do stromů a sleduješ, jak se odštěpují třísky. Prej ti to dává něco, co bych ti nikdy dát nemohl. Nechci vědět, čeho všeho můžeš být schopná, když vidím rány, který sis způsobila. Nechci vědět, co všechno si ještě plánuješ udělat. Vzpírám se tomu podezření, že to nebude nic pěknýho.

Chci ti do infuzí přilít trochu vína, abys pookřála a na perleťovejch tvářích se zračil ruměnec. Jenže mi to nevychází a nic nejde podle plánu. Zřejmě jako tvůj život, kterej sis nalajnovala na stole v podobě kokainu.

Nezbylo mi nic, než jenom vzpomínky. Když tě teď vidím, nenacházím dostatek síly, abych vůbec promluvil. V mejch snech je to jako dřív. Přijdu k tobě a pozvu tě na mlikshake. Ty přijmeš, ale předtím se podíváme na film a ty mě spontánně vyhoníš na záchodech v místním kině. A pak mě držíš za ruku, doprovodím tě domu. Vejdeme dovnitř, sundám z tebe šaty a pohodím je na postel a pak provedu všechno, co jsem si představoval, když jsem masturboval a přemýšlel nad tebou.

Ta zvláštnost slov mě mrazí. Panna Marie a Ježíš Kristus by hlesli nad světlem ve tvejch očích. Stala ses věřící, ale ne v Boha. Pouze v onu nepropustnou temnotu, ale ač se snažím sebevíc, vidím v tobě anděla. Naleju ti svěcenou vodu a ty vypiješ celej pohár. Protože já nikdy nevěřil, že existuje nebe, dokud jsem nepotkal tebe. A nikdy jsem se nemodlil tak, jak mě nabádali v kostele. Jenže teď můžu odpřisáhnout, že před tebou pokleknu.

Můj padlý anděli.


Niterní šum

5. října 2018 v 21:53 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Většinou, když něco lyricky tvořím, není to úplně dobrý. Je to takřka skutečná formulace věci naprosto opačnýho významu. Je to jako já. Mezilidský nevztahy mě poslední dobou unavujou a já vnímám, že moje cena pro ostatní na potencionálním nákupním lístku zůstává záhadně nedopsaná.

Je to TA věc. To neidentifikovatelný Ono. Schází to po duševních schodech někam do prdele a mě to zanechává v zaplivanym bytečku bez oken a bez zdí. Místnůstka krásná, s nádhernym výhledem na hromadu kopících se sraček kolem mojí osoby. Čouhající temeno hlavy je jediný znamení, že tahle směsice nesourodejch skutečností byla kdysi normální dýchající, žijící, milující a života chtějící člověk.

Utluču se o útesy, když se budu vznášet na tvejch vlnách, kde ze mě vybublá zvrácená imitace třešňovýho pyré? Nebo ze skoro mrtvýho těla vznikne maják, kterej bude zářit takřka nepropustnou vlnou světla a nikoho nenechá se ho dotknout?

"Je to jako ty…" šeptá mi zmrzačený svědomí, zkroušeně se hrbící pod bičíkem halucinací a bludů. Nemůžu to popřít. Ten odraz v zasviněnym okně, co se zamlžuje mym dechem, nemá mimiku nebo někoho v podvědomí. Asi moje polovička z opačný strany převzala vládu a nechala stávající Madame abdikovat, než se stačí přiotrávit intoxikovanejma řečma během konverzace se sebevražednejma myšlenkama.

Každej den ubíhá pomalu a rychle zároveň. Přivážu se k ručičkám ciferníku a budu se točit koldokol, dokud nebudu chtít vyvrátit svoje útroby na virtuální papír a nevyplodím něco duchaplnýho bez zbytečnejch blábolů? Spíš ne. Tuším, že moje vnitřní hodiny se zasekly nebo jim došly baterky, ale ručičky zůstaly stát na osudovym čase 22:22.

V hlavě mi třeskaj bláznivý idei. Jdi do vody, lásko. Klekni si a opři svoje ruce o zem. Čekej na prorážku. Nemusíš si hrát na netykavku, Madame. Přece už se nějakou tu dobu známe. Okusíš pouze ten kurevsky bolestnej proces. To ti slibuju. Jsem přece tvůj život a prostě s tebou nekonvenčně vymrdám a pak tě odkopnu, stejně jako všechny dosavadní ztracence, co se mi podařilo penetrovat. Jednoduchý.

Je fakt zvláštní.

Dvě stě dvacet hodin. Příští měsíc bude stejnej, jenom o něco delší. Čas je lajna, kterou bez ostychu šňupnu. Život se pomalu odtáhne a zmizí. Nakreslím linii mezi spirálou a podvědomím. Nebude trvat dlouho, než mi zavoláš, abychom si spolu prošli nedostatek jistoty. A pořád se budeš chovat, jako kdybys věděl něco, co skutečně vědět nemůžeš. Ve světle, tam kde seš.

Kompromisy mě následujou do jejich přirozenýho konce, jsou tak blízko, až cítím vinu. Jak dlouho můžu vlastně zůstat, než se disintegrujeme?



Dům padlých hvězd - Pár přátel

19. září 2018 v 15:10 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Pár přátel

Ještě tu noc mě probudilo ostrý zaklepání na dveře. Zvedla jsem se ze svojí matrace, stále oblečená v podvazkáčích a sukni, a dovrávorala ke dveřím. Otevřela jsem a za nimi stála dívka, byla stejně vysoká jako já a měla vlasy obarvený do oranžova, což proti mojí modrý barvě tvořilo zajímavej kontrast.
"Ahoj, jmenuju se Chloé. Ty jsi ta nová, že?" řekla a napřáhla ke mně ruku na znamení přivítání. Podání ruky jsem jí opětovala a modlila se, aby ze sebe brzo vymáčkla to, co potřebuje, než na ni já vymáčknu svůj obsah žaludku. Nehezky se mi motala hlava.

"Ahoj, jsem Maria." Bylo mi do breku a zároveň na zvracení. Nějak jsem zaznamenala, že se celý dům otřásá hudbou, která skrze zdi sálá z horního patra.

"Víš, Mario, pořádáme nahoře takovej večírek a řekli jsme si, že by ses k nám mohla připojit a seznámit se tak s lidma, který žijou v tomhle domě, včetně mě," pronesla a trochu idiotsky se přitom zasmála. Docela se mi líbila.
Snažila jsem se zvážit, jestli mám na další propařenou noc vlastně sílu. Předtím jsem došla domu, kde jsem se psychicky zhroutila a pak usnula na zašpiněný matraci na podlaze. Uslyšela jsem dusot, jako kdyby se skrze chodbu valilo stádo koní a než jsem se nadála, mezi futrama stála Sugar. Měla tentokrát na sobě uhlově černou paruku, kozačky na přespříliš vysoký platformě a oblečení jako pro prostitutku. Taky z ní šel notně cejtit alkohol.

"Notak Mario, musíš přijít. Nemůžu přece bejt jediná, kdo zná tvoje jméno. Neboj se, noc je ještě mladá a my tak můžeme pařit celou noc, dokud se všichni nepozvracíme," Sugar mě chytila za ruku a vytáhla mě ze dveří, přičemž jsem si jen taktak stačila vzít svoje klíče, "je fakticky skvělý, že ses nakonec rozhodla jít, i když jsem ti koneckonců moc šancí nedala, cukrouši. Bude to v pohodě, všichni tě hrozně chtějí poznat."

"Hm-mh," zahučela jsem v odpověď a nechala se táhnout do schodů. Schodiště vydávalo sténající zvuky, jak Sugar horlivě dupala svejma podpatkama. V závěsu za náma šla Chloe a omluvně na mě pomrkávala, asi abych nebyla příliš vyvedená z míry tím, jak netaktně mě dostaly z bytu. Ty, hm, holky se mi líbí. Pomyslela jsem si.

Táhla mě ke svýmu bytu k duhově nalakovanejm dveřím, u nichž byla křiklavě rudá rohožka s nápisem "gay je ok!" Sugar vzala za kliku a otevřela dveře dokořán, přičemž odhalila hustou tmu průběžně přerušovanou barevnejma zábleskama a vlnama světla, který přicházely odněkud ze stropu, patrně z reflektorů. Obklopila mě vůně vanilky, pach potu a ve vzduchu šla cejtit melounová vodka. I přesto, co jsem do sebe už dneska nalila, bych trochou melounovku nepohrdla.
Snažila jsem se zaostřit zrak a zorientovat se v neznámym prostředí. Šla vidět jen křiklavě růžová pohovka a spousta podivně vyhlížejícího nábytku. Veškeré vybavení bylo barevný, až se zdálo, jako bych byla uvězněná v nějakym surrealistickym psychedelickym hovnu od jednorožce na LSD.

Hudba znenadání přestala hrát, světla začaly zářit obvyklou bledou barvou a namířily na mě, bodajíc nepříjemně do očí. A sakra…

"Vážení hosté," začala Sugar, "chtěla bych vám co nejsrdečněji představit naši novou sousedku z bytu číslo dvacet dva. Mariu Aninevímjaksejmenuješdál! Přivítejte ji potleskem,"

Bytem se rozeřval potlesk a lidi zvolávali "Ahoj" a já bych si nejraději přála, aby tahle šílená noc skončila. Pořád jsem byla opilá a najednou se všechno tohle zdálo jako jedna velká chyba, která se do mě zahryzla a hlodala mi mysl. Sugar i Chloé zmizely a já tu najednou stála sama a zběsile pomrkávala po lidech okolo.

Byt byl zaplněný k prasknutí, ale pochybuju, že všichni přítomní byli obyvatelé tohohle baráku. Za pohovkou u stolku jsem zahlídla provizorně sestavenej DJ pult, u kterýho se krčila drobná blondýnka a tvářila se, že by taky radši byla někde jinde. Chloé odběhla se Sugar opodál a začaly se zběsile překřikovat se skupinkou tří holek, který vypadaly spíš jako prostitutky, co sem přišly lovit zákazníky. Ale kdo jsem, abych někoho se svým pochybnym životnim stylem odsuzovala.
Popošla jsem skrze menší dav lidí, co se vlnil jako dentální nitě a podupával si do rytmu nějaký balady, co se rozezněla z repráků. Doklopýtala jsem k oknu a opřela se o parapet. Bylo mi opravdu zle a zdálo se mi, že každou chvíli vrhnu do květináše, co stojí kousek ode mě. Otevřela jsem okno, abych se nadechla čerstvýho vzduchu a dole zrovna projížděla nějaká policejní konvoj. Někde se zřejmě stalo něco dost vážnýho. Moji pozornost upoutalo zaklepání na rameno. Byla to nějaká hnědovláska navlečená do rockerskýho oblečení, tenisek a s očníma stínama jako taková panda velká. Slušelo jí to - určitě víc než mně, jelikož se mi oči točily do všech stran.

"Zdravím, já jsem Kira! Jak se ti líbí v Domě padlejch hvězd, Mario?" zaševelila příjemně znějícím hlasem a já se podivovala, že ji vůbec přes řvoucí muziku slyším.

"Domě čeho?" opáčila jsem a podivila se nad tim, jak náš "skvostně" vyhlížející dům nazvala.

"Tenhle barák má přezdívku Dům padlých hvězd. Kdysi to tu figurovalo jako nějakej motel, či co. Plno lidí, co se mohli pyšnit jenom zašlou slávou, se tu ubytovávalo a většinou se tu ufetovali k smrti nebo spáchali sebevraždu. Pak to tu chvilku chátralo, až si ten dům koupila jistá stařenka, co ho relativně zprovoznila a udělala z něj bytovej domek."

"Aha. To je fakt zajímavá historie, doufám, že mi nebude v bytě strašit, to by mi tak ještě scházelo."

"No, co se týče strašení, tak tím si jistá nejsem. Ale můžu ti dát pár rad, například jak používat prádelnu - co dělat, když se propadneš podlahou k sousedům anebo oni k tobě. A taky jak ošetřit kousnutí od pavouků, co bydlí ve sklepě," řekla Kira a zasmála se.

Takže dům plnej nešťastnejch snů, který se pomalu přísunem alkoholu a psychoanalgetik mění v noční můry. Procházej se po špinavý chodbě plný kouře a mouru z kotle. Je to taková prazvláštní koincidence sražení alternativních realit. Láska se s každym zběsile zrychlenym pomrknutím vytrácí a nechává za sebou další řeznou ránu. Náplasti už pomalu přestávají stačit a chuť hodit sebou z vrzajících schodů je čím dál tím víc opojnější. Stačí ještě pár doušků a skok někoho jistě nemine.
Pár kroků od nás stál muž, kterej mě upoutal jeho celkovym vzezřením. Měl četný tetování po rukou, vsadila bych se, že bych jich pár našla i pod tričkem s krátkym rukávem, co měl na sobě. Přes ty fluoreskující světelný záblesky se mi podařilo usoudit, že je to fakt kus. Skoro jsem přestala vnímat Kiru, která náhle začala mluvit o tom, že vlastně nepije alkohol a nechápe, proč souhlasila s tím, že na party přijde.

Chtěla jsem k němu vykročit a seznámit se, protože něco na něm ve mně vzbudilo takový zvláštní vibrace, co se mi pomalu plazily po kůži. A taky jsem dostala chuť na nějakej drink, kterej by mi mohl případně obstarat. Než jsem se stačila rozhoupat jeho směrem, vyběhla zděšená Chloé z místnosti, kde byla pravděpodobně koupelna. Odšourala jsem se tedy tím směrem, abych zjistila, co ji tolik rozrušilo.

V malé koupelničce se žlutejma kachličkama seděla Sugar a zvracela do mísy, přičemž horečnatě plakala.
"Snažila jsem se udělat breakdance, nepovedlo se mi to. Nic v životě se mi nedaří, jsem úplná troska," bědovala si. Byla totálně zpitá, pokusila jsem se ji podepřít a pomoct jí vstát, ale jen se vrávoravě sklátila zpět k záchodový míse. Make-up jí tekl po obličeji v podivnejch čůrkách a monochromový záblesky světel unikaly z mini disko koule, kterou měla pověšenou nad vanou. Všude byly cítit zvratky, ale mně už dávno na zvracení nebylo. Vyběhla jsem z koupelny a nechtěně narazila do toho hezouna, co jsem ho předtím okukovala.

"Čus, potřebuju, abys mi pomohl přenést kámošku do postele, je jí totiž dost zle."

Zadíval se na mě celkem vyjeveně, v ruce držel skleničku s nějakym drinkem, kterou si odložil. "V pohodě, pomůžu ti. Neznáme se?"

"Myslím, že ne."

Když jsme se snažili operativně Sugar nasměrovat do ložnice, objevila se i Chloé a pomohla nám ji tam dopravit. Vyhnali jsme odtamtud jeden sexující páreček lidí a položili ji na postel. Chloé přislíbila, že tam s ní zůstane. Party se díky indispozicí pořadatelky k fungování chýlila ke konci. Všichni pomalu opouštěli byt a já mezi nima. S moc lidma jsem se neseznámila, když jsem celou tuhle narušenou noc zachraňovala Sugar před udušením zvratkama. Chloé mě pověřila tím, abych zamknula barák, až se poslední část osazenstva vyloudá ven. Taky jsem tak učinila.

Otočila jsem se, když klíček cvakl v zámku a chtěla se vydat k sobě do bytu, jenže moji pozornost naprosto zasáhla jedna hrozivá skutečnost. Dveře do Prázdnoty byly otevřený a mezi nima stála Asphyxia a s prozíravě prazvláštním úsměvem mi pokynula, abych vešla dál.


Kam dál