Ze srdce pro srdce

22. června 2018 v 12:14 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Přemýšlím nad do široka otevřenejma očima, který odrážej tvůj smích. Představuju si tě už jenom jako prasklinu v ledový krustě, která pod letním hicem roztává a mění se v bezcennou blátivou kaluž, co se skvěje na zemi a akorát hyzdí srdcovitej povrch mojí mozkovny.

Sním o výškách, kam za mnou už nedosáhneš. Chci vidět baldachýny mraků z druhý strany, jak se valí a jejich spodky září pod vlivem slunečních paprsků. Pomalu se mění v páru, plní mi ústa a spěchají vejš, a já letím spolu s nima.

Usnul jsi v prachu a už nevstáváš, potřebuješ zalít slzama, aby ses opět probudil. Jenže mně už slzný kanálky před nedávnem vyschly a prakticky nemá smysl brečet pro ztracený případy, zmařený sny a nechuť lidsky koexistovat.



Přemítám si v hlavě obrazce s tvejma jantarově zářícíma očima a sleduju, jak napouští můj den podivnou atrapou světla. Jenže ty mě nevidíš. Nelíbí se mi to, a proto zavírám okna v domnění, že snad odeženu ten svit a nahradím ho trpce chutnající černotou ve formě pragmaticky vyhlížejícího šera.

Vždycky jsem si nás dva představoval, jak se vzájemně otevíráme a pijeme. Den za dnem jsem byl v opojení a trpitelskejch pocitů. Svět se zastavoval a otáčel se obráceně, proti vlastní ose. A ty jsi sbíral anděly a každičkym dnem ses víc a víc vytrácel.

Tvůj katafalk tvoří prázdný lahve od levnýho vína, ztracený ideály a spousta nedopalků. Tam tě uložím před věčnym odchodem. Jenom rychlej pohled na druhou stranu mi prozradí, že už k sobě prostě nepatříme. Nebudeme znovu nalezeni. Jak nahoře, tak dole.

A i když se to všechno zdá bezvýchodný a popravdě z toho šílím víc, než bych si chtěl připustit, tak cesta dolů je cesta k nebi. I přesto, snažíme se umlčet naše pocity, ale zapomínáme, že naše oči dokáži mluvit.
 

Miluju tě, promiň

17. června 2018 v 23:24 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Nadávám na stěny okolo,
Utahují si ze mě
Den za dnem
Mě pronásledují tvoje oči
Neexistující doteky
A hlas

Dívám se na odraz tebe v rozpraskanym zrcadle
Skrze oči dítěte
Co nemělo otce a ztratilo matku
To dělává čas


Řekni to znovu,
Opakuj ty slova
Hřebíky a ostnatej drát
Co tě kolem omotává
Dech se sráží na skle a mihotá
Nenecháš se jít,
Jsi sužovaný

Jako já
Jako ty
Jako to, co už není naše



Sextape

8. června 2018 v 20:31 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Veskrze prohnilá lidská podstata, nakažená infantilní lehkostí se opět zmítá a mrská sebou jako ryba vytažená na souš. Temnota mě neopouští, ba naopak. Plyne si dál, sráží se se světlem, kdy se mísí v nepopsatelnou kakofonii bezbřehejch myšlenkovejch vjemů, co mi motají hlavu.

To jsem já.

Když jsem se nedávno probouzel z alkoholickýho opojení, který bylo příjemně umocněný hromadou předtím pozřenejch prášků, tak mě jen tak náhodou napadlo, že mě moje proměnlivost ubíjí. Nepoznávám se. Zírám do zrcadla a v odraze se na mě šklebí šeredný cosi, který postrádá tvar. Barvy tečou po stěnách a polarita veškerejch zákonitostí se obrací v zápor. Existuju v negaci.

Odmítám zvuky, který se mi ozejvaj v hlavě a v noci mi nedávaj spát. Čekám na znamení, který bude tak do očí bijící, že mi z toho na ksichtě zůstanou monokly. Každý ráno si k snídani sezobnu hrstku prášků a všechno to zaleju černym kafem, přičemž podezřele rozjařeně čekám, než začnou působit. Únik v chemickejch vlnách, jako křížová výprava za nápravou nevyváženosti narušený mozkovny.

Halucinace poslední dobou nabíraj na síle. Kdykoliv mě přepadnou, už se okamžitě nepropadám k neskuečnýmu strachu, spíš si v tom tak tiše holduju, dokud se pomyslná hráz neprotrhne úplně a já nedostanu chuť si kuchyňskym nožem vydloubat díru do hlavy.


Bezostyšně si kreslím do kůže ornamenty, rozsáhly obrazce symbolizující jistou formu temný satisfakce. Už to nejsou výkřiky o pomoc, spíš takový souhlasný mručení. Pomocí lepicí pásky k sobě připojuju střípky souběžnosti a hledám vybočení.

Je to docela na píču, když se z tragédie stane rutina, na kterou jste tak zvyklí, že až zabolí, pokud z ní trochu uniknete. Překročit lajnu, co zadal sám tyran se nevyplácí. Když se pokusim bejt jenom trochu nakloněnej neměnnosti, můj imaginární věznitěl mě zprzní a hodí do sklepa.

Jsem přehlcenej, neuvěřitelně. Noční můry pořád třepetaj křídlama i přesto, že slunce je dávno někde na obloze. Sedaj mi na ramenou a bzučej, pravděpodobně mi dávno vyhlodaly díry do podvědomí a tam maj hnízda. S každym dalším spánkem se objeví nová noční můra, která mě občas s křikem probouzí.
 


Individuální bulimička s jehlou v klišé vpichu

12. května 2018 v 18:42 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Mám na těle všude škrábance od svejch nehtů. Jsem zase na dně a oči mi temně poblikávaj, vydávaj jenom takovou pateticky-plíživou verzi světla, která se táhne po podlaze a mění se v různorodý obrazce. Vedle postele mi imaginárně leží popálená lžíce a já se utápim někde ve vizích feťáka, co se nikdy fetu nedotknul, jenom kvůli tomu, abych se duševně neztratil ještě víc.

Dnes už toho mám všeho dost. Zavážu svý srdce do baldachýnu z černejch mraků a nechám ho se proměnit v nic. S očima upřenýma na naši ne-společnou fotku překřičím zvuky zmírající lásky a počkám, než se můj cit odpojí.

Až se bude ráno vkrádat do pokoje tak budu vědět, že jsem udělal správně - že jsem jako jeden z mnoha po několikátý zanevřel na lásku. Jako v komický verzi citový sebevraždy se upálím, aby se můj cit k někomu mohl znova zrodit.

Heliotropium mi vzkvétá někde v hrudi, na místě, kde tuhle bušil ten hnací motůrek, co mi tě dokázal vpít do žil. Už chápu, že náš společně vysněnej osud nedává žádnej smysl. Zapomněl jsem důvod, proč jsi pro mě vlastně pořád tak důležitej, fakt si to nevybavuju, i když se s chirurgickou přesností probírám skrze kartotéku vzpomínek a předbíhám předešlý sny v čekačce.

Žiju ve fantasmu umotanym z nervů a chemikálií, který v mozku buďto přebejvaj anebo naopak chybí. Dobrý dny nakonec zoxidujou v nicotu a já s nimi.

Zdá se, že jsem už napořád a totálně v prdeli.
Zdá se to tak aspoň teď.
Zapomněl jsem proč…
Proč se musím takhle cítit


Citovej syndrom toxickýho šoku

29. dubna 2018 v 14:57 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
V mojí mysli žijou vzpomínky na časy, kdy všechno ještě bylo relativně normální. Dívaj se na mě očima bez zorniček, oslepený smutkem. A svým temně nenávistnym hlasem zpívaj nějakou podivnou melodii. Poslouchám, jak pějou a záda mi bičuje pekelně chladnej déšť.

Slyšíte můj hlas. Můžete dokonce zaslechnout, jak volám o pomoc, protože možnosti útěku před krutostí reality jsou obalený celofánem a už se o ně nedá popíchat. Jsem tady, ale opravdu jsem? Derealizace jsou tentokráte o dost silnější, než se mi kdy vůbec mohlo zdát.

V životě každýho přijde ten neočekávanej moment, kdy všechny karty, co držíme v pěsti, rozdělí naši perspektivu na dva tábory. Lze cítit, jak se teplota zvyšuje, a všichni naši démoni se probíjejí na povrch.

Všechno je špatně, doma si nepřipadám doma. Poznávám ještě vůbec tvůj obličej? Zdá se mi, že moje mysl by si přála zapomenout. Proto chci vznést přípitek pro všechny ztracený duše, který nikdy nedokázaly převzít kontrolu nad životem. Vlijte si do infuzí trochu vína a ztracený lásky - Budu si přát, aby temnota, co nás souží, nakonec pomohla najít světlo.

Srdce nikdy nejsou před láskou v bezpečí. Chybějící pravdy a zamrzlý lži. Ze všech těch částeček snů, co se rozbily jako prasklá hvězda z porcelánu a polámaly se, je tenhleten nejděsivější a nejvíc matoucí. Protože pokud všechny ty věci, co říkáš, jsou pravda, tak bys měl být někdo, koho stále znám.

Už bylo dost světla. Řekni mi víc. Víc času, moje krev a tvoje hranice. Jsi to ty, tam uvnitř mě? Už nemůžu dál. Je to ta újma způsobená kůži, spáchaná ve tvym jméně. Újma způsobená srdci, je začátek konce. Újma způsobená duši je něco, co tě zatratí. Újma způsobená na mym životě je něco, co se už nikdy nevrátí.

Jsi tu, jsi pryč?
Není to fér, jsem ztracenej.
Tvůj Bůh, tvůj strach
Stálo to za to?
Za tu cenu?

Halucinace a umění sebevraždy

10. dubna 2018 v 20:41 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Moje halucinace

Už dlouhodobě mě ubíjej halucinace. Jak sluchový, tak ve stejný míře zrakový. Je to podivuhodnej kolotoč uvnitř mojí hlavy, kterej nezastavuje, a po nástupu už se nedokážete dostat dolu v celku. Něco z vás ubyde. Zkrátka se někde tam uvnitř část vás nenávratně ztratí a s každou další otáčkou zjišťujete, že jste dál od reality. Dál od toho, kým jste byli a o moc blíž tomu, co se z vás s neústupnou kadencí stává.

Na každym kroku mě doprovázej podivně protažený stíny, který se kroutěj do nelidskejch obrazců a nepřirozeně po mně hulákaj démonickejma hlasama. Je mi z toho zle a můj mozek se jejich vlivem mění v nekonzistentní hromadu zkaženýho želé, který bude brzo potřeba vyhodit do odpadu, než začne v zahnívající symfonii ničit plísní všechno okolo.

Je to pouť. Stává se ze mě zvadlá papírová růže, kterou vystřelil páreček milenců a s bezstarostností mě ponechávaj na studený lavičce v parku, napospas osudu a všem démonům. Káždý ráno, když už konečně jdu spát, mi nezbejvá málo k tomu, abych se zhroutil někam do propasti. Mám sedřený kolena z toho, jak se věčně škrábu po podlaze a snažim se doplazit někam za hranici všech těchhle nesmyslů. Nejde tomu utéct. Léky nepomáhaj a místo kýženýho úniku pod jejich taktovkou zvracím do záchodu poslední zbytky svojí běžný lidský podstaty.

Když je něco psychickýho, je to tak strašně na hovno, protože to plno lidí nebere. Bejt fyzicky nemocnej má zřejmě svoje výhody, protože lidi na to zkrátka v nějakym smyslu ohled berou. Ale to, co není vidět, jako kdyby zároveň neexistovalo. Jenže ono to tam někde je, v hlavě. Ta pomyslná střelka na kompasu, která se nezastavitelně točí proti vlastní ose a mění realitu v pekelně nepříznivý prostředí.

Díky mojí klinický šílenosti jsem nezvládl dokončit školu, nedokázal jsem prakticky nic, jenom se zhroutit a změnit se z kdysi šťastný bytosti do po smrti toužící atrapy. Pokroucenýho obrazu sebe samotnýho. Ohromná snaha, přemáhání, boj… To doutnající tělísko ve mně se pomalu měnilo v do ticha křičící nic.

Díky všem terapiím, nekonečnýmu vymejvání mozku práškama a návštěvám blázince jsem stále tady. Je ale možný v mym případě vůbec říct "díky"? Z mýho teatrálně nedynamickýho úhlu pohledu je to větnej celek naprosto špatně sestavenej. Jsem tu pro ostatní, ne pro sebe. I můj doktor mi řekl, že to tak vidí a právě to je kámen úrazu.

Ničí mě věčně nesmyslný sny a noční můry. Zrovna jeden z mnoha snů mi uvízl na mozku a nejde mi ho setřást.

Nenáším svůj život. Zrovna jsem se probudil v posteli nějakýho cizího chlápka, třeští mi hlava a v puse cítím pachuť cigaret. Pomalu jsem se posadil, v hlavě armagedon, a snažil se zaostřit nějaký prostorový detaily místnosti, abych nebyl tolik dezorientovanej. Neznám jméno týhle ulice v bezesnym městě. Všude blikaj neonový světla a odrážej se po stěnách. Nikdy nepřestávaj zářit, páč je věčná noc.

V pokoji byly slabý odlesky, nechutně špinavý okna vrhaly na stěny světelný patvary vytvořený ze špíny a mně bylo na blití. Otočil jsem se, protože mě zaujal úlisně vyhublej chrápající objekt po mojí levý straně. Bezva. Spal s obličejem zabořenym do polštáře a nechutnejma trenclema vytaženejma nepřirozeně vysoko. Myslím, že se jmenuje Sebeláska. Sebeláska si přál bejt při aktu dominantní, tak jsem se podvolil a šlehnul si lajnu paranoii, abych to unesl.

Připravuju se na odchod. Už se nikdy neuvidíme, páč Sebeláska není pro mě. Je to pouhej klam, kterej mě nedokázal očarovat a spoutat, i přestože moc dobře vim, že bych si to přál. Kéž by tenhle tragéd, já, našel dost síly k tomu, aby se ocenil. Aby se alespoň trochu miloval.



Postel ve tvaru srdce, srdce ve tvaru postele

30. března 2018 v 20:57 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Skrze stavy doznívající depotní injekce se komíhám přes světelně neobratný vzezření na mojí páteři. Vždyť se vůbec nic nezměnilo, ani díky veškerý snaze, co do toho dávám. Někde uvnitř mě horečnatě pláču, rvu si hystericky vlasy a dokolečka opakuju tvoje idiotský jméno, jako hrací skříňka, od který někdo ztratil klíček, ale i tak nepřestala hrát.

Jsem napůl svlečenej a ve světle počítače se sám sobě znechucuju a to něco uvnitř mě vyvolává bulimickou reakci a já zápolím s chutí vrhnout svoje útroby do postele, ve který bych potom s klidem a sjetostí z prášků usnul. Cejtim nutkání jít to všechno zakopat, ty emoce. Jenom to všechno hloupoučký nic vložit do kartonový krabice a nechat shnít, zetlít, dokud nezbyde ještě titěrnější nic, co už nepůjde vykopat zpět a vrátit zpátky do mojí parodie na život.

Moje láska nosí převážně černou a říká, že víra v něco dokáže člověka spasit. Taky často říkává, že ze mě brzo skončí v hrobě a přesto tvrdí, že mě miluje. Ale i tak se chová turbulárně stupidně a tím nás oba tak trochu zabíjí - jenže, kurva, nejsme už dávno tak nějak mrtví? V každym snu umíráme tou nejpříšernější smrtí, kdy nás stravujou plameny.

Ale i tak to budu nadále já, na hranici těch nejniternějších záležitostí, na špičkách a v předklonu s roubíkem zaraženym v zubech. Poslušně čekající na penetraci od života. Miluju tě tak moc, jako Sadie Mae. Ale jsem jenom šílená píča, co poslouchá přeslazený zamilovaný písničky a s prázdnou lahví vína se válim po zemi v kuchyni.


Dům padlých hvězd - Sama tmou a nocí

1. března 2018 v 16:28 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Madame se zase vnořila do Padlých hvězd. Dnešní kapitola je plná smutku a citovejch sraček. Pokud někdo z vás četl i předešlé kapitoly, zajímalo by mě, jak se vám líbí tempo příběhu.

Sama tmou a nocí

Ležela tiše přede mnou a já bych přísahala, že ji ve spánku slyším oddychovat. Jediná skutečnost, která mě utvrzovala v trpkosti reality, byla černě lakovaná rakev, ve který odpočívala. Moje maminka. Stavidla slz se protrhly a já zhrouceně klečela a prosila, aby to byla jenom ubohá noční můra, ze který se později probudím. Bohužel, život nebejvá přívětivej a náhlá smrt je tak trochu svině.

Já, rakev, mrtvola a prázdný lavice v pietní místnosti. Nikdo se nepřišel rozloučit s naší milovanou dokonce ani ostatní sourozenci, kteří na ni z mně neznámejch důvodů zanevřeli. Lidi jsou zrůdy a já si tím byla každej den jistější. Bytostný přesvědčení nabejvalo ve vteřinových intervalech na intenzitě a můj smutek se mísil s hněvem. Tak krutym hněvem, že by se před ním i samotný horoucí peklo strachy otřáslo.


Vždycky jsme tak nějak existovaly jenom my dvě a potom tu byl svět. Samy proti němu, na vlnách nestabilních emocí, chudších poměrů, ale o to větší lásky. Tohle byla ta poslední rána, ale nedokážu ji snést. Cejtim, jak mě to zuřivě trhá na kusy. Skrze zvláštní otupělost vnímám to, že se mi ty čtyři stěny okolo groteskně vysmívají.


Dalas mi život, mami. I když ten dar chutná trpce a vlastně ho ze srdce nenávidím, tak tebe o to víc miluju. Bylas tu ve chvílích, kdy nade mnou všichni zlomili hůl. Bylas se mnou skrze všechny ty až příliš skutečný noční můry a nikdy nekončící trápení. Veškerá láska, cos mi dala, teď zůstane neoplacená. Byla jsem slepá vůči tomu, co pro mě všechno děláš - dokázala jsem si to uvědomit až ve chvíli, kdy ses mi ztratila v náručí. Náhlý srdeční selhání. Kurevsky zasraná náhoda.


Jsem nicotná. Uvnitř mě se bouří legie pocitů. Schovala ses někde v Prázdnotě? Nebo jsi hluboko pod zemí či vysoko v mracích pod bezhvězdnou oblohou? Pravděpodobně jsi teď šťastnější. Osvobozená ode mě, od toho těžknoucího břemene. Jediný, co vím, je to, že s tebou odešlo to specifický světlo. A už se nikdy nevrátí.

***


Následný stěhování proběhlo v tak trochu pietním duchu. Sebrala jsem veškerý úspory, kterejch bylo po málu a taky udělala "bleší trh", kde jsem se zbavila některých pozůstalostí. Je to fakt prazvláštní pocit, jednat najednou sama za sebe. Popravdě by mě nikdy nenapadlo, že to i v jistym aspektu bude trochu osvobozující. Jenže svoboda dokáže být matoucí a šeredná na omak, moc se mi to nelíbí. Radši jsem byla na něčem závislá a k tomu připoutaná, než osvobozená. Ale to je pravděpodobně jenom jeden z mnoha aspektů mojí zčernalý duše.


Novej byt - figurativně asi i novej začátek. Kéž bych byla schopná to tak brát a začít se sebou samotnou nějakym způsobem pracovat. Chtěla bych se cejtit líp, ale nějak to nejde. Vzala jsem si na sebe příčesky, abych opticky prodloužila moje kratší modrý vlasy. Rozhodla jsem se, že s novym začátkem ještě počkám. Hlavní je ze sebe teď udělat necudnou lolitku a vyrazit do baru, kde seženu pár drinků, kterejma zapiju prášky, a půjdu zase domu.


Stála jsem před stále zaplivanym zrcadlem a přemejšlela, jak bych svůj podprůměrnej vzhled mohla vylepšit. Na ruce mě pálily čerstvý řezný rány, který jsem si úmyslně přivodila žiletkou, abych trochu otupila vnitřní bolest. Moc to nepomohlo, ale jako prostředek pro sebeprezentaci zdeprimovaný pizdy to poslouží.



Udělala jsem si na ksichtě linky, nanesla rtěnku a mohla jsem vyrazit do společnosti. Vzhůru do víru barů. Když jsem se plížila dolu ze schodů a snažila se v podpatcích najít rovnováhu, upoutaly mě dveře do Prázdnoty. Byly zavřený, stejně jako minule, ale něco se mi zdálo jiný, než obvykle. Přišla jsem blíž a položila ucho na dveře a vnímala, že na druhý straně někdo je a něco dělá. Slyšela jsem tlumenej rozhovor dvou hlasů, kdybych si byla jistá, tak bych prohlásila, že jeden určitě patří Asphyxii.


Pozvedla jsem ruku a zaklepala, ale nikdo neodpovídal a hlasy pořád mluvily ve stejný kadenci. Vzala jsem drze za kliku, ale ta se ani nepohnula, jako kdyby ji neznámá síla z druhý strany svírala a odmítala vpustit běžnýho návštěvníka dovnitř. Vždyť Sugar přece říkala, že bar se už dlouhou dobu nepoužívá, ale já si byla stoprocentně jistá, že tam teď někdo je.


Chuť jít se opít byla ale tentokrát silnější než moje zvědavost. Přehodila jsem si kabelku přes rameno, protože mi sklouzla a s ráznou otočkou jsem vyrazila ze dveří. Zima se mi ihned zahryzla do zadnice a já zhodnotila, že krátká sukně a síťovaný punčocháče nejsou zrovna nejlepším oděvem do zimně-pozimního prostředí.


Když jsem vyrazila do ulic, měla jsem už zmapovaný bary v okolí a vyhlídla jsem si jeden, kterej tématicky nikam nezapadal. Byl stejně nekonzistentní a složenej z náhodnejch předmětů, nálepek, světýlek - stejně neurčitej a kurevsky potupnej jako já. Vešla jsem dovnitř a hrála zrovna nějaká písnička a jistá skupinka lidí stála na parketu a ve sloupech světel se vlnila do rytmu. Pokusila jsem se skrze ně procpat a vítězoslavně zamířila rovnou k baru, kde jsem si poručila jednu Bloody Mary, protože to je drink, co jsem vždycky chtěla zkusit, ale nikdy se do toho nedokopala. Bylo toho ještě plno na barovym lístku, co bych do sebe ráda nalila - ale vůbec, večery jsou dlouhý a osamělý, což skýtá plno příležitostí.


Čas se tak nějak nejistě táhl kupředu, jako dívka, která se pomalu v nervozitě šourá na svůj maturitní ples a bojí se každýho zakopnutí na podpatcích. Tak bych ho opilecky kategorizovala. Měla jsem v sobě těch drinků už několik, nejlepší ze všech byl Sex on the beach, taková moje tradice, ze které vždycky zvracím při vzpomínkách na to, co jsem s timhle druhem alkoholického opojení prožila.


Tenkrát jsme s jednou mojí kamarádkou slavili narozeniny a pili koncentrát tohohle koktejlu, kdežto jsme se potom značně pod vlivem potácely do bazénu a nakonec spolu skončily nahatý ve vaně. Potom jsem jí význačně pozvracela oblečení, jako věčnou památku na tu osudovou noc, kdy jsme toho do sebe, znovu, nalily víc, než bychom vlastně měly. Ale to jsou mladický nerozvážnosti, kterejch byl notnej dostatek, možná až přehršel. Je to skulinka skrytá v čase, kterou dávno odvála určitá forma zapomění. Ale alkohol mi vždycky pomáhá, abych tak nějak takticky rozjímala a přiváděla se do nejrůznějších stavů.


Mám zase halucinace, ale tancuju na parketu a vlním se do rytmu neznámý rockový balady. Je to takovej zvláštní žánr, kterej bych nazvala space-rock. Ty rytmy a melodie mě odváděj přes hromadu střepů někam na místo, kde si prošoupu chodidla. Nic mě teď nemůže zachránit, tomu věřím. Na obloze, co vidím i přes strop, je obrovskej řez a ten pěje ódu na zavrženíhodnou noc. Žádná vize nebo sny o lásce nepřicházej, protože láska se z mýho života vytratila. Řez skrz, pomocí ostnatýho drátu tvořím dekorace ze zkrvavenejch fláků masa a dávám je na hromadu, abych mohla stolovat na svým srdci, až do konce. Zaseknutá v iluzi se topím ve tvym moři, můj dávnej milenče. Věřím, ostatně vím, že prvně před utonutím v třešňovejch vlnách zachráníš sebe a pak teprve se možná vrátíš pro mě.


Někdo mě drží za boky a vlní se se mnou. Není mi to nepříjemný, a proto zadkem pohodím přes klín toho chlapa. Nevidím mu do obličeje, ale v odrazech světla se zdá celkem pohlednej. Je mi to jedno.
Když se po půlnoci vypotácím totálně na sračku z baru, všechno je opět zvláštní. Čas zase groteskně plyne vpřed. Jako kdyby se roky měnily ve vteřiny a naopak.


Chybíš mi, Mami.


Noc opět padá, přelejvá se přes nás jako vazká neurčitá hmota a my v ní všichni lpíme. Ty už ne, jsi někde mimo realitu. Zdi okolo mají zvláštní barvy a já se plahočím skrze zbytky sněhu a zebou mě prsty na nohou. Všudypřítomnej ruch noční ulice ani nevnímám. Moje oči mě klamou, vidím dvojmo. Co je se mnou špatně? Cítím, že se něco nezvratně poškodilo a zasáhlo mě to na těch nejniternějších bodech. Vždycky se mi zdávalo, že v noci vlastně můžou bejt všechny věci v pořádku. Stačí si říct, že ta bolest je noční můra, ze který se člověk později s křikem probudí, ale v tomhle případě tomu tak není.


Dětský sny se pálej na popel v ohni, kterej v nás zažehla dospělost. Už na nich nezáleží, i když nás vlastně trhaj na kousky. Nevinnost je pryč a jediný, co nám ze všech serepetiček zůstalo na hraní je strach. Ten sžírající pocit bezmocnosti, kterej se zahlodá do srdce jako červ do rudoskvoucího jablka.


Chybíš mi, Mami.


Vidím tě v tvářích kolemjdoucích lidí na ulici a pokaždý bezmocně začnu lapat po dechu, až se někteří pozastavují, jestli je mi vlastně dobře. Není, ale s mávnutím se skrze ně probrouzdám dál. Obličeje se mění, ale nic nemění tu bolest. Je příliš pozdě, jak na záchranu, tak časově. Udělám dva kroky a blížím se někam dál, jenže s každym nádechem se vracim zpátky do tý propasti, odkud se škrábu svejma polámanejma nehtama. Znovu a znovu to ke mně provolává, šeptá mi to přímo do duše. Jenom prázdnota mě teď obklopuje a pomoc je v nedohlednu. Když i andělové odmítaj přijít, kdo to teda klepe na dveře a rve za kliku do mýho mozku?

Představuju si, jak se dobelhám k sobě do bytu a všude po zemi budou ležet pomalu blednoucí fotky. Něco na mě v oněch místnostech čeká a já dostávám paranoidní obavy. Nezáleží na důvodu, ty představy lžou a důvody přežít nejsou přesvědčivý. Ten chlad a světla, není to sníh, ale moje myšlenky, z čeho mě mrazí.


Dům padlých hvězd - Sejdeme se u padlých hvězd

26. února 2018 v 10:55 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Sejdeme se u Padlých hvězd

Proběhnuvší události posledních několika týdnů stály za hovno. Přehnaly se další zimní dny. Místo toho, abych někam vyrazila s opileckou hrstkou přátel, jsem zůstala doma a dohadovala se s mamkou nad tím, na jakou televizní kratochvíli se budeme koukat a kdo dopije poslední skleničku vína. V boji o víno vyhrávala ona, takže když potom omámením usnula, kradla jsem jí cigarety. Taková vzájemně nevýlučná symbióza.

Seděla jsem takhle u sebe v pokoji ve vokně, přičemž jsem pozorovala noční město a hulila jednu cigaretu za druhou. Jiskřičky popela skomíraly ve studenym vzduchu a já si svítila do obličeje telefonem. Projížděla jsem různý sociální sítě a snažila se bavit nad přihlouplejma vtipama, který mi obvykle dodávaly potřebnou útěchu před sociopatickejma myšlenkama. Tentokrát moji pozornost však upoutalo něco jinýho, na což jsem v tom přehnanym svátečním zmatku zcela zapomněla. V poznámkovym bloku se skvěla směsice nesouvyslejch blábolů, ale když jsem popojela skrze soubor, našla jsem tam adresu.

Byla to adresa onoho domu z toho prapodivnýho výjevu, kterej dávno odvál čas. Sice už to bylo pár týdnů zpátky, ale ta situace se mi vryla do paměti tak živě a neskutečně, že kdykoliv jsem si na ni vzpomněla, mrazilo mě na páteři a jizvy na rukou naopak začaly nepříjemně pálit. Prázdnota. Asphyxia.


Mám v sobě spoustu ambivalentních pocitů, který se nedaj zaplašit pryč. Jednotlivě do mě bouraj v podobě přílivovejch vln a já se potom nechtěně topím v agónii, kterou jsem si nevědomky sama vykonstruovala. V parafrázi paranormálních citovejch jevů vězím jako muška v čerstvě sesnovaný pavoučí síti. Čekám - čekám na to, až mě predátor dravě schramstne a já konečně pozbydu bytí v týhle dementně nelogický realitě.

Dala jsem si posledního šluka a vyhodila nedopalek z okna. Zítra se tam konečně vydám. Už jenom při pomyšlení na znovu-navštívení toho místa se mi zhoupl žaludek. Něco na tom bude a já konečně zjistím co.

***
Zase ta ulice. Tentokrát se skoro stmívalo, což mi hrálo do karet - bylo víc času na prozkoumání terénu. Přistoupila jsem ke dveřím, přičemž mi v uších hrál zvuk dopravy a hukot věčně studenýho větru. Chopila jsem za kliku, přičemž mi omrzlá kovová koule téměř zůstala v dlani, když se mi zanedlouho podařilo dveře otevřít.

Nacházela jsem se ve stejný chodbě, jako v tom výjevu. Špatně se mi z toho všeho dýchalo a já cítila počínající nával paniky a úzkostnejch pocitů. Zahnala jsem tyhle akutní myšlenky slabosti někam stranou. Musím být silná. Udělala jsem pár kroků, ale když jsem přistoupila ke dveřím, cedule tentokrát hlásala "zavřeno".

"Do prdele," sykla jsem si pro sebe. Zrovna v moment, kdy konečně sesbírám odvahu najít odpovědi, mají zavřeno. I tak jsem vzala za kliku a pokusila se jí zalomcovat. Nic. Opodál byly schody, kterých jsem si předtím nevšimla. Když jsem ze shora uslyšela hlasy, napadlo mě se tam vydat a zeptat se, kdy bude v baru otevřeno. Třeba tam zase bude Asphyxia, nebo alespoň ten barman, kterej by si na mě mohl pamatovat.

Vyšla jsem po rozvrzanym schodišti, který při každym kroku vydávalo prapodivný zvuky a já se bála, že se propadnu a skončím v nějakym hnízdě termitů. Moje kozačky na klínku nepříjemně zaklapaly. Než jsem se stačila pořádně zorientovat, mou pozornost upoutala opodál stojící, asi dvoumetrová, transka a pár dalších, poněkud zoufale se tvářících lidí. Drag queen zuřivě gestikulovala rukama a všichni stáli v hloučku u neuvěřitelně titěrnejch dveří.

"Aaa, tohle bude zřejmě náš poslední adept na prohlídku tohohle stylovýho bytečku, no nemám pravdu? Ale jistě, že mám!" Drag queen se ke mně přiřítila a než jsem stačila zareagovat, dotáhla mě k těm lidem, co se tvářili, že by nejradši byli kdekoliv, jen ne tady. "Takže ještě jednou, i pro pozdě příchozí - Moje jméno je Sugar a majitelce domu jsem slíbila, že vás tady dneska provedu, jelikož vás na náš inzerát odpověděla spousta."

"Abych pravdu řekla, ten inzerát hlásal něco ve smyslu "Byt ve stylovém domě s autentickou atmosférou, domácí mazlíčci povoleni" Ale jediná stylová a autentická věc, co jsem tu zatím zahlídla, byla ta krysa, která udělala vedle nás hromádku a utekla." Pronesla menší žena, přičemž si oblékla svůj kabát "já odsud teda padám."
Ostatní lidé ji následovali a já zůstala opařeně stát.

"Tak jsi nám tu zůstala jako jediná, teď otevřu dveře, ano? Prosím, nelekni se. Byla bys už asi desátej člověk, co hned vzal nohy na ramena." Uvolila se Sugar. Bylo mi jí líto, a proto jsem se rozhodla, že budu hrát zájemkyni o byt, nakonec se jí teda optám na bar a rychle odsud vypadnu. Dveře hrozivě zachrastily, když klíč zapadl do zamykacího mechanismu. Stačilo jima jen párkrát škubnout, zacloumat klikou, nezlomit si přitom ruku, a otevřely se relativně hladce.

Vešly jsme dovnitř. Sugar cvakla vypínačem a světlo ozářilo malou předsíňku, jíž dominovalo ulepené, zřejmě starožitné zrcadlo. Prstem s rudě nalakovanym nehtem potom cvakla vypínači opodál a celej "stylovej byteček" se rozzářil na obdiv.
Popošla jsem a nelibě se zadívala na svůj podmračenej zevnějšek v zrcadle, rukou jsem si pročísla umaštěný modrý vlasy, abych si dodala trochu tý nedbalý elegance, což nevyšlo, a očima orámovanejma černou tužkou na oči jsem začala těkat po otevřených místnostech.

"Domove, sladkej domove," prohodila jsem jen tak do prázdna, což rozzářilo Sugar úsměv na rtech. Pokynula mi rukou s předlouhejma nehtama, že mám svolení jít se pokochat tou autenticitou. První pokoj obsahoval celkem prostornou kuchyňskou linku, která akorát vypadala, jako kdyby na ní ještě před nedávnem někdo vařil pervitin. Ale možná by to chtělo jenom trošku nábytku a akutní zásah vysavače, aby tu bylo obyvatelno. Další místnosti byly zcela holé, ta největší by pravděpodobně sloužila jako obývák s odlupujícíma se tapetama a prošoupanym kobercem. V menší koupelně, která byla zlatý hřeb nakonec, postávala starožitná vana na čtyřech nožkách, ale něco mi říkalo, že bych tam raději neměla nakouknout, pokud nechci narušit romantickou chvilku nějakýho páru švábů či pavouků.

Po neskutečně zajímavý prohlídce jsme stáli zase před bytem, Sugar opět bojovala se zámkem.

"Chtěla jsem se zeptat, ten bar tady dole je otevřený? Minule jsem tudy procházela a venku svítila uvítací cedule." Zahuhlala jsem.

"Ten bar tady dole? Ale kdepak, ten už je několik let zavřenej, protože se tam tenkrát stala dost ošklivá rvačka a někdo zemřel. Nevím, proč ten neonovej nápis neodmontovali, akorát nám sem kolikrát lezou opilci a snažej se dostat dovnitř na drink." Odpověděla Sugar zvesela a pohodila parukou. "Tak, myslíš, že se sem vrátíš? Nevypadalas tak vyděšeně, jako ostatní, když ta prohlídka skončí."

"No, můžu říct, že jsem viděla i horší." Neviděla. Ale to nevadí. "Já ve skutečnosti ani…" Ani co? Když nad tím přemýšlím, už několikrát mě napadlo, že vypadnu od svojí mamky a konečně se nějak osamostatním. Možná by mě to mohlo nakopnout k tomu, abych konečně začala žít ten posranej život, místo toho nekonečnýho přežívání ze dne na den. Peníze žádný nemám, ale práci si najít zvládnu. Všechno to do sebe zapadá.

"Co prosim, zlato?"

"Ve skutečnosti jsem se rozhodla, že se vám ozvu, pokud mi dáte číslo na majitelku."


Kam dál