Tvůj déšť

Buna seara,

Spolu se začátkem nového roku jsem naivně očekával příchod zaslouženýho uvolnění v podobě jednodušších myšlenek. Píčovina. Moje srdce je zajímavý místo, ale lidem tam doporučuju vstupovat jenom na vlastní nebezpečí - z čeho vyplývá, že se snažim vyplnit tu prázdnotu, která tu a tam zeje.

Miluju mýho rumunskýho spasitele, ale páč nás dělí hromada sraček, kilometrů a životní problémy - tak si netroufám říct, že naše "a žili šťastně až do smrti" by se mělo dostavit v nějaký přehnaně blízký době. Teda, jediný, jak to zatím může skončit, je "Madame Luc žila nešťastně až do smrti." Přičemž se pak zapopelím někde v urničce, než mě moje spřízněná duše rozpráší na oblíbenym místě, odkud můj popel odnese vítr a snad ho vmete do ksichtu všem těm mrdkám, který tak moc nesnáším (nebojte, dávám jim to celkově najevo)


Mnohokrát jsem se probudil ráno po nějaký alkoholový oslavičce, na kterou stačil další nesmyslnej důvod, a došlo mi, že tohle není tak úplně směr, kudy bych se chtěl životem ubírat. Se směrama teda moc dobrej nejsem, no. Kdyby mi hlasy v hlavě našeptaly, ať začnu šplhat po zdi, tak to udělám, i když to zní kurevsky iracionálně.

Od mého prvního a posledního výletu k moři jsem se naučil používat mušle jako všestrannej popelník. Když mi potom kamarádka dovezla ze Skotska jednu takovou mořskou krasavici, ihned posloužila svýmu účelu. Víc než dobře. Proto teda ty ostatní mušle zanedbávám a vůbec se cejtim jako takovej bezohlednej primitiv.


V průběhu poslední doby zemřeli dva lidé, co jsem znal - neuronil jsem slzu. Mojí odpovědí na tyhle situace byl jenom další krok na cestě mimo realitu. Nějak doufám, že vědomí nás tu drží na řetězech, který se daj roztrhnout. Když potom s nocí závodim po mejch nočních kruzích, po tisícím přestávám počítat a věžím dál. Tenhle kruh je spíš taková dlouhá spirála, protože někde ten začátek a konec zejou - Co třeba v prázdnotě uvnitř krabičky od čajovejch sáčků? V prvním doušku z nově otevřený láhve chlastu? Anebo někde uvnitř nás, kde se křižovatky kroutěj a čas ztrácí konzistenci…

Během nocích plnej samoty a neupřímný sebereflexe občas přejíždím očima po stropě. Jsem v novym bytě. Učím se nazpaměť imaginární počet prasklinek na stropě a přemítám nad tím, zda se moje spavost někdy usmíří s nespavostí a já budu schopnej zažít normální noc.


Někdy si v noci sedám na parapet a pozoruju chcanec. Moje výkřiky do tmy pak nejsou nic, než jenom šepot. Bezesní lidé jdou bezesným městem. Všechno se napouští deštěm a já přemýšlím, jaké by to asi bylo rozpřáhnout dlaně a padat s kapkama plakajících snů, který trápěj noční můry.

 

Podivná fascinace

13. února 2017 v 10:07 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna dimineata,

Madame protrpěla další bezesnou noc, která přinesla spoustu inspirace. Pročítal jsem si články všech mých oblíbených blogů a došel jsem k závěru, že jen u hrstky vím, jak vypadají. Jejich články mě dostávají do podivných stavů, vnitřních rozporů a zářnejch uvědomění. Proto jsem se rozhodl je namalovat. Jen tak, impulzivně, dodat jim trochu podivnosti v mojí formě umění. Děkuji vám za vaši tvorbu.

Drahá Kira Curation



probouzím se do přítomnosti
ale zdá se mi, že sem nepatřím.
víte, já moc sním,
a snílci brzo umírají.
řekněte mi někdo, jak žít teď.
všechny mé sny se mi pouze zdají.
K.C.




Úžasná Leri Goodness (spíš goddess)



Natáčíš se ke mně, tvý oči mě ruší,
slyším, jak pláč dusí tvoji duši.
Umíráš, rodíš se, zůstals někde ve mně,
podivným způsobem zplodila mě zemně.
L.G.





Kočka, kočka a krasavec

12. února 2017 v 11:21 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Seděl jsem na zastávce. Noční mlha polykala spící město a já čekal, přiopilý, než přijede první ranní autobus. Nevěděl jsem, kam jet, spíš se mi chtělo trošku prospat a vystoupit někde na konečný stanici. Místo, kde bydlím, už mi dávno nepřipadalo jako domov. Vždycky jsem si myslel, že pro lidi nic neznamenám, ale občas se naskytl takovej záblesk naděje, kdy mě napadlo, že se možná mejlim. Tuhle noc jsem kurevsky potřeboval určitou podporu, ale potom, co se na mě všichni doslova vysrali, jsem to tak nějak nezvládl. Moje zápěstí zdobily čerstvý popáleniny, který způsobilo vzplanutí uvnitř mojí mysli. Vnitřnosti vypálený chlastem jenom představovaly pomyslnou třešničku a dortu, akorát tuhle krvavě rudou krásku hlodal masitej červ.

Pocejtil jsem menší zhoupnutí lavice, která poslední hodinu představovala moje útočiště. Otočil jsem hlavu na stranu, abych zjistil, kdo narušil moje samozvaný království. Byla to ženská, měla krátce střižený černý vlasy, a bílou košili. Její účes byl takovej nedbalej, pravděpodobně si kadeře čerstvě zkrátila. Při představě nůžek mě napadlo, jak by asi cestovaly po mojí kůži a pomalu se zahryzávaly do žil. Měla strhanej výraz, ale když se na mě otočila, podivně se pousmála. Byla fakt zvláštní a i přes mojí alkoholem zakalenou mysl mi mozek začal podivně pracovat. Upoutaly mě její oči. Měla podivný zorničky a ten pohled… Nerealisticky zářily uvnitř temnoty a márničního svitu pouličních lamp.

"Zdravím," prohlásila a sedla si do tureckýho sedu. Na nohou měla podpatky, ale i přesto jsem ji předtím neslyšel přicházet. "Co dělá pohledný mladík jako ty sám takhle pozdě na zastávce? Problémy se vztahem?"

"Co je ti do toho?" odsekl jsem, ale vzápětí se mi do mysli vkradla lítost. Neměl bych se chovat kreténsky. Ani ji neznám, ale proč si připadám tak rozpačitě? "Omlouvám se."

"Není zač. Když se vedle tebe najednou ocitne cizinka a ptá se na podivný otázky, tvoje reakce byla značně přiměřená," odpověděla a natáhla ke mně ruku. "říkají mi Kočka, jak se jmenuješ ty?"

"Petr."

"Tak teda - Co tě trápí Petře, pokud se můžu zeptat?" Zase se usmála a odhalila svůj perfektně běloskvoucí chrup v podivný verzi úsměvu. Nevim proč, ale zdálo se mi to celkem… zvrácený?

"Minulost, současnost a budoucnost, Kočko." Prochladlou nocí se proháněl štiplavej vánek a schovával se mi pod bundu, téměř se zdálo, že se i on sám chtěl sám ohřát. Byl vlezlej a v podobě studenýho deště mi pršel do bot a do snů.

"Někdo ti ublížil? On anebo ona?"

"Oba. Lidi opouštěj a rádi ničej, což se mi několikrát vymstilo, minulost se v mym případě nonšalantně opakuje a znova mě omotává do všech sraček, co skoro pominuly. Jak to můžeš vědět?" zeptal jsem se. Něco mi na celý situaci připadalo nereálný. Co kdyby ani ona nebyla skutečná? Zase ten podivnej úsměv a já pociťoval lehký mrazení na páteři. Vzduch se mi ve formě jazyka sklouzl po páteři, podobající se chladný strouze potu.

"Tipla jsem si. Mám na takové věci celkem dobrý odhad." Poposedla si trošku blíž a dotkla se mě ramenem. Položila si na mě hlavu, což mě zaskočilo, ale neucuk jsem. "Moc dobře tenhle pocit znám. Je to animální potřeba nezůstat sám, ale když tě nakonec všichni opustí, ztrácíš povědomí o sebehodnotě."

"Taky si někdy říkáš, jestli má život vlastně smysl? Neupoutává tě smrt tim všim, co dokáže nabídnout? Takový to sladký nic. Příslib oproštění…" pronáším tak nějak lyricky a můj žaludek se naklání do všech stran. Je mi na blití z tohohle města, ale cejtim, že je to vlastně dobře.

"Přemítám and tím často. Mnoho lidí opouští svoje sny jako místa, kde si už nepřipadají vítaní. Pálí za sebou mosty, aby unikli realitě, ale přitom bloudí v kruzích. Občas to mívám podobně," zašeptala do nočního ticha. "Umíš to dobře se slovy, cítím, že rád píšeš. Zní to tak krásně - uvnitř tvého srdce musí být opravdu temno."

"Proč mám dojem, že se známe?" opáčím a divim se. Kdo je tahle žena? Ztracená dívka, života děvka anebo jen neexistující entita?

Skrz ukřičenou, ale zároveň němou noc se prožene kočičí zamňoukání. Přes ulici si to k nám míří kočka a její jantarový očka poblikávaj. Přiběhne k nám, pozdávajíc se, že nás zná, a vyskočí na lavičku. Zapřede.

"Ahoj, lásko," řekne láskyplně Kočka. Kočka a kočka se k sobě přitulily.

"Vy se znáte? Bydlíš někde poblíž?"

"Ano a ne. Je to moje spřízněná duše." Kočka se posadí a zadívá se na mě. Nevim proč, ale její pohled mě propaloval. Bolí to, zvláštním způsobem, ale je to příjemný. "Hele, mám takovou prosbu. Uděláš nám fotku?"

"Počkat, cože? Mně a tobě?"

"Neee, mně a kočce." Aha - Jsem asi hodně opilej. Prej nemá telefon a tak mám fotit na svůj. Celá tahle situace je surrealistická až někam do prdele. Kočka s kočkou v náručí se zvedne, položí ji na zem a pohodí tělem do podivný pózy vedle ztrouchnivělech dveří opodál. Drží se s nehybnou ladností. Srkz noc zašlehne blesk z elektronickýho zařízení a na obrazovce mobilu se vyrýsuje fotka. Vydává zvláštní vibrace. Nevím, zda mě znepokojuje či jistym způsobem uklidňuje.

(Zde je ilustrace, co jsem si dovolil namalovat)



"Děkuju," zazubí se Kočka a přiběhne zpátky k lavičce. "Co se vyfotit taky? Jsi krásný."

"A kde?" sarkasticky jsem se zasmál a zhnuseně se nad sebou zamyslel. Patetická a tragická existence jako já v sobě nemá ani ždibec krásy. Je to jenom o všem tom hnusu a odpudivosti, kterou jsem dávno přijal za sobě vlastní. Tak nějak od mojí nepaměti se mě to drží a moc dobře vim, že se nebudu cejtit jinak.

"Jak navenek, tak uvnitř. A přestaň se tomu uchechtávat. A Hele, mám takovej nápad. Nepodařilo se mi nevšimnout si, jak moc sis dneska ublížil. Ty tvoje rány nejsou vůbec, ale vůbec hezký. Jenže jak jsem řekla, chápu to a nesoudim tě. Sama jsem si tim prošla." Odpověděla, její hlas moji podstatu pohladil někde tam uvnitř, kde už jsem si myslel, že dávno necejtim.

"Chtěla bych ti něco dát," zaševelila a zvedla onu, pro mě neznámou, kočku ze země. Uculila se a dala jí pusu na tlamičku. Začal zase foukat vítr a někde v dálce se ozvala známá kakofonie zvuků nočního města. Moje tělo se obalilo do vibrací z okolí, všechno se imaginárně otřáslo. Ona černá kočka se potom vydala mým směrem a já ji s němou fascinací pozoroval. Párkrát se mi otřela o dlaně a olízla mi rozražený klouby. Potom mi skočila na rameno a já se kupodivu nelekl. Něco mě drželo ve stádiu paralyzující letargie. Štiplavý rány přestaly prokusovat bariéry mezi bolestí a slastí a spojily je dohromady.

"Co se teď stalo, Kočko? Proč se všechno zdá tak snový a neskutečný?"

"Nová šance, ta se stala. Někdo by tomu asi řekl zázrak. Život je jenom hřbitov, kterej se zbaběle schovává v mlze, kde tancujou démoni. Ale ty už s nima umíš tancovat, krasavče. Zvládneš to, i kdyby v tebe nikdo nevěřil, tak cizinka z noční zastávky na tebe nezanevře. Ber anebo nech být. Teď už ale budu muset jít, poslední noc se chýlí ke konci."

"Poslední noc?" Ptám se a pozoruju lehký změny v jejím obličeji. Vypadá starší, o dost víc než předtím.

"Víš, kapacita životů je omezená. Jsem kočka, takže tohle není můj poslední život. Párkrát jsem to už lidem řekla. Jenže když to sám vzdáš a skončíš, už to nebudeš moct zkusit znova, jenže já mohu. Proto jsem ti něco dala, ber to jako dáreček z dobročinnosti, dobře?"

Uslyšel jsem brzdy autobusu. Čas se natáhl kupředu rychlostí zhasínajících světel nočních lampiček na dětskejch stolcích. "Dobře. Můj odvoz je tady, Kočko."

"Já vím. Tak teda, je čas se rozloučit, ale já nejsem na žádný srdceryvný gesta. Jenom ráda léčím zahořklý dušičky a pomáhám myslím se zotavit. Neznám recept na štěstí, ale cesta k němu existuje, krasavče. Teď už běž, ať ti to nefrkne." Vlepila mi na tvář pusu, přičemž se opět zdála tak o deset let starší, a popohnala mě dovnitř.

Zvedl jsem se a po chvilce se už posadil na sedadlo v autobuse. Podíval jsem se na zastávku, ale ona už byla pryč. Na lavičce jenom nehybně ležela ta černá kočka a přimhouřenýma očima mě sledovala. Podíval jsem se na svoje ruce a moje popáleniny byly pryč. Co to, do prdele? Autobus se dal do pohybu a já si pořád připadal jako ve snu. Po skoro hodině jsem byl na mojí stanici, nebyla to konečná, jak jsem plánoval, ale ta blízko mýho novýho domova. Děkuju ti, Kočko. Nezapomenu na tebe, ať jsi, co jsi. Doma jsem v posteli odemkl telefon, abych se podíval na tu fotku, ale když jsem ji otevřel, byla tam pouze ta černá kočka nehybně postávající u těch strouchivělejch dveří.

Život je fakt jenom hřbitov zahalenej v mlze. Ale démoni občas přitančej do našeho světa, aby nám něco ukázali. V určitejch případech cestu za koncem, ale někdy, vzácně, cestu za pokračováním.
 


Kresbitchky a pocitová diverzifikace

30. ledna 2017 v 22:06 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna soara,

Madame Luc měla opravdu vypjatý a vysoce náročný období. Bylo to plný zvratů, duševních zvratků a vyčerpávajících bezesnejch nocí. Přestěhoval jsem se, mám novou medikaci a rozšířila se mi psycho diagnóza. Nic se na mě nemění, ale přesto nezůstávám stejnej. Pořád piju přehršel kafe, věčně nemůžu spát a v hlavě mi hučej myšlenky jak agresivní včely v úlu. Poslední dobou neuvěřitelně tíhnu ke kreslení, ať už na papír, na duši, anebo žiletkou všude po kůži. Pomáhá mi to, svým způsobem se realizuju takovym neškodnym způsobem.

Z mojí mysli trhám nedozrálý nápady a měnim je v neúplný skutečnosti. Nedokážu se odrazit od všeho, co mě drží zpátky. Novej byt je zvláštní, páč se mi tahle změna neuvěřitelně líbí. Konečně mám vlastní pokoj, což se mi nikdy v životě nepodařilo. Posledních takřka sedm let jsem sdílel místnost, ať už náš tehdejší jednopokojovej byt, anebo pokoj v bytě, ze kterýho právě odcházíme. Vzpomínky tam zůstávaj vpitý ve stěnách a propbdělý noci se budou navěky odrážet na stropních prasklinách a od mejch kloubů omlácenejch zdích.

Ve snech se mi začala objevovat taková zajímavá bytost. Namaloval jsem ho. Podle mě je to manifestace všech těch bubáků uvnitř mojí hlavy. Svým způsobem mě přitahuje. Pokaždý jde blíž a neváhá, bere mi všechno, co mám. Je to už dlouho, co jsem se mu poprvé vzdal, a nedokážu to nijak vysvětlit. Ležim nahatej na studený podlaze a myšlenky mi vylejzaj ven z prasklin na lebce. Roztejkaj se po podlaze a tvořej barvitý ornamenty a nesplněný sny jsou ve formě iluzí fluoreskující. Je to špatný a ve stejnou chvíli správný. To nejsprávnější, co můžu udělat.




Teď ležim v posteli, obklopenej kočkama a usrkávám moje oblíbený studený kafe. Chrlím ze sebe tyhle přiblbý řádky a do vlasů se mi zaplejtaj noční můry. Všechno to, co jsem, je taková divná forma umění. Teda, zdá se to tak. Znám různý lidi. Mám v hlavě plno příběhů, plno různejch imaginárních bytostí, který ztvárňuju na papír.

Chlapa, kterej zaplňuje prázdnotu uvnitř sebe pomocí cizinců. Holku, co se každej den upíjí do němoty, aby zahnala chmury. Tvořím bytosti, který používaj náhodný konverzace ke zpovědím. Někde tam je i matka vychovávající sama čtyři děti a občas šílejcí - prosí toho neexistující tam nahoře, aby konečně seškrábala ten správnej tiket a vyhrála ve sportce. Existujou lidi, co věřej v bohy a démony a občas se v noci projížděj, aby si vyčistili mysl. Vím, že by byli ochotní dát všechno za jednoduchý objetí, ne ojetí - stejně jako já.

Tady jsou některé z mých psycho obrázků, pro větší rozlišení stačí otevřít obrázek na nové kartě.

<3



Návrat





Nekonečné touhy




Pohrdání






Strašidla







Koi No Yokan





Nejsem nic dobrýho





Lascivní mysl


Zvrácené vzrušení


Kráska a vnitřní zvíře




Krvácím, krvácíš




Sebedestrukční sebekresba




Životem zmlácená






Hříšně lahodná





Nemůžu se dočkat toho, až se budu zase aktivně věnovat tomuhle úniku z reality. Je to můj zvláštní svatostánek plnej temnoty, kterej nedokážu nikdy opustit. Madame Luc je opravdu zpět, což je snad dobře.



Žiju v tobě, chci tě v sobě

8. ledna 2017 v 18:41 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch


Z prášků nezvracíš,
Řadu pod očima kruhů -
Půjčky mi nevracíš,
Žiješ jen z dluhů -

Pocity cestujou,
Po duševní dálnici -
Asi mi zvěstujou,
Že překračuju hranici -

Černou se čistíš,
Špiníš se bílou -
Když to pak zjistíš,
Dál plejtváš silou -

Seš duše doutnající,
Násilím zplozená -
Naději nemající,
Ta navěky ztracená -



Jsem zrůda

27. prosince 2016 v 1:49 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Andělové z porna mě sledujou zpovzdálí a uchehtávaj se mojí blbosti. Tak nějak nedokážu odpudit svátečního ducha z okolí - jediný, co mi přináší (v pravidelnejch dávkách jako obyčejnej dealer) je nespavost a nechuť koexistovat s ostatníma lidma.

Projíždím se noční tramvají po ztemnělejch ulicích a svítání nepřichází, páč to má zapovězený. Odjíždím do dálek, kam už nevedou tratě a řidič si to brázdí skrz uzavřený kouty mýho srdce. Problém je, že se to všechno řítí samovolně a nikdo onen prostředek neřídí. Je mi dobře, když vím, že mám určitý osoby natolik v moci, že je můžu bez okolků zničit pouhym masochistickym pohnutím mysli. Je to krutý? Asi jo, ale svým způsobem je mi to šeredně u prdele.

Dochází mi, že lidi nemusim nazývat pravejma jménama. Je pak snazší se v nich najít. Můžu všem chlápkům v životě říkat Johnny. Johnny je takovej ekvivalent každičkýho chlapa, páč to jméno je častý a natolik ohraný, že už se ve všech nositelech nevyznáte.

Johnny, jsem tvoje Jezebel a posílám ti Smsky z pekla. Chci tě vykouřit… cigaretama z mýho mozku. Uvejzl si v plicích a schoval se do plicních komůrek, přičemž na zvonek a bouchání nereaguješ. Uzavřels dveře a s každym dalším potáhnutím hřebíčku do rakve mi došlo, že tě jenom vypaluju hloubš.

(Obrázek jsem maloval v opojení novejch silnejch prášků a nespavosti, nějak takhle si představuju moji duši. Asi jí budu říkat Drogat, určitě se tu ještě párkrát objeví.)





Následuješ do konce,
Polykáš mě, dokud už není co -
Duši pokroucenýho panice,
Kterýho voprcalo zlo -


Chceš se setkat s bytostí, co má rty jako morfium. Já to nebudu, jsem Madame Luc, Slečna Vdova - a s každym polibkem tě napouštim jedem. Ležim před tebou v nestoudný pozici a moje frigidní mysl upouští v duševní masturbaci páru. Jenom dneska v noci, lehnu si před tebe a počkám, až skončíš. Živote? Osude? Kdo vlastně seš.

Vzdychej nad promarněnou ne-šancí. Někde žijem, daleko v předstihu nad časem a současností. Spíme a plujeme v ničem. Obloha padá a volá mě noc, přičemž za křiku vyhasínajících hvězd popadám poslední dejchavičnou odvahu pod krkem a hážu ji do neznáma.


Vcházim do prázdna. Je to oblíbenej bar, kam moje opilecká podstata dlouho nezavítala.



Jsi rakev

20. prosince 2016 v 17:20 | Madame Luc
buna seara,

Madame stvořila další srajdu a vložila do ní výstižný citáteQ. Hups.


Sešijou nás nitě,
Pojme nás smrt -
Vlastně nechci tě,
Jsi jenom zmrd -

Jednoduchý pohyby,
Jako v písničkách -
Bereš slova do huby,
A už mě nehýčkáš -

Nenávist roste,
Nůž se leskne -
Skučí mi v kostech,
Moje nitro teskne -

"Život není pornofilm,
Ani mateřská škola" -
Život je jen pedofil,
A já malá holka -

Orální fixace

20. prosince 2016 v 13:03 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Madame dostala divnou náladu. Napsal jsem tenhle tragikomickej počin z důvodu vyjádření zvláštní závislosti.




Píchání je tvrdý,
špinavou jehlou -
Máma mi tvrdí,
že muži ze mě jihnou -

Koupáme se v opojení,
extáze a aphyxie -
Cejtíš to divný propojení?
Láska nás snad nezabije .

Okusuješ kůži,
co padá z mejch prstů -
Můj milý ne-muži,
přisaj se k mým prsům -

Chováš se jak malej,
nedáváš mi v noci spát -
Hajzle jeden pojebanej,
zejtra končí napořád -

Teorie mého šílenství

3. prosince 2016 v 12:03 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna dimineata,

Pod vlivem prášků jsem se ponořil do úvah. Jsou to takový ty skrytý vrátka, který se dají otevřít jenom při zvláštních příležitostech. Smrt přestrojená za poklad, co se schovává za tajnými dveřmi.




Jsem hraniční. Hraniční mezi "čím a čím?", pravděpodobně přemýšlíte. Když se zamyslíme nad teorií osobností ve vaší hlavě - Lidi se ptají, jak ses tam vlastně dokázal dostat, tam za oponu? Ale to, co opravdu chtějí vědět, je, zda existuje možnost, že tam nedopatřením skončí taky. Nemůžu na to odpovědět. Všechno, co můžu říct - Je to fakt lehký, když ztratíš sebe díky klamům.

Je jednoduchý spadnout do paralelního vesmíru. Je jich fakt plno; svět šílených, násilných, zraněných, umírajících a pravděpodobně i mrtvých. Tyhle světy existují na stejné hranici s naším, podobají se mu, ale nejsou v něm.

Všechno to přišlo neuvěřitelně náhle, pohlcujíc mě to. Někdy během mého posledního roku na střední se mlčení nějak zlomilo. Zdálo se mi, že jsem v divadle stínů a sám v hlavní roli. Potom se nárazová vlna temnoty rozbila o moji hlavu. Celý svět se na pár minut vytratil. Vím to, zešílel jsem. Rozhlédl jsem se kolem sebe.

"A co přijde potom?" Ptám se sebe samého.
"Spousta temnoty mě pojme," odpověděl jsem jako schizofrenik.

Spousta lidí se snaží takové situace přejít, tvoří perforace v srdeční membráně, dokud se jim neotevře cesta - ale co když neexistuje? Kdo dokáže odolat pokušení? Vím, jaké to je. Být chycený v paralelním universu, kde základny fyziky a psychického zdraví neexistují.

Co stoupá nahoru, nemusí spadnout zpátky a spánek vás místo odpočinku vysaje. Taky platí, že ne každá akce je rovná reakci, co vyvolá. Čas je zvláštní. Někdy se točí v kruzích, letí pozadu, čas od času i přeskakuje. Na tomhle místě věci plynou a postrádají soudržnost; stoly můžou být hodiny, obličeje květiny a realita je tak narušená, jako vaše hlava - jak jen si ji představíte. Potom se fyzický ubližování mění v nutnost, v lék pro duši.

Tohle všechno objevíte později. Když mě zavřeli do blázince, něco to přetvořila. Strojená nedotčenost se změnila v obskurní děvku a pojídala příběhy ostatních lidí k snídani. Všichni potom jako zbloudilý duše hledaly cestu, chyceni v utrpení.


Další zvláštní funkcí paralelních vesmírů je to, že i když jsou z druhé strany neviditelné, tak jakmile se tam dostanete, je snadné vidět svět, odkud jste přišli. Někdy se ten svět může zdát obrovský a čarovný, přičemž se klepe stylem obrovské hromádky želé. Jindy je zase maličký a kompletně pokřivený, točí se po vlastní ose a mdle poblikává. Buď jak buď, nelze to popřít - nikdo není schopný vás vytáhnout z vlastního úkrytu. Jediný, kdo to umí, jste nakonec vy.

Jak ale bojovat se samotou? Rád bych znal odpověď. Vzdychám pod dotyky mojí zvrácenosti a cítím, že nechci, aby odešla. Jsem to já, musím to přijmout. Moji jedinečnost, kterou prakticky ze srdce nenávidím. Obcházím se a dívám se, rozpoznávajíc kdo to je.

Kdo je ta zrůda, co nese moje jméno?


Surrealistické obrázkové výblitky

28. listopadu 2016 v 22:04 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Madame podlehla svým vnitřním bubákům a rozhodla se nechat je vyplout na papír. Je to divný, plný citový hnisu a zkyslý mlíko je oproti tomuhle sladká šťáva. Polykám tuhle destrukci plnejma douškama a zjišťuju, že jediná věc, která je víc hořká, jsou kapky proti emočnímu kašli.






Kam dál