Umělecká děvka s tvůrčí krizí

14. května 2017 v 23:34 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Cejtim se vzdálenej. Pomaloučku odplouvám od toho čehosi, co mi připadalo jako takovej bezpečnej přístav pro moje chmury. Oblíkám si oblečení ušitý z čirýho zoufalství a boty ze smutku. Jdu skrze nekonečný noční ulice a s každym dalším nádechem toho roztouženýho nočního vzduchu mi dochází, že zabíjim poslední špetky sebe. Proč se dál držet v týhle trpký realitě plný znechucení a hnusu? Jak má člověk prohlídnout za oponu tvořenou z beznaděje, když to špatný znatelně převyšuje to dobrý.

Miluju noci, protože jsou toho zla plný. A když se márniční svit zhasínajících hvězd nad úhorem napne přes celou oblohu, oči mi naplněj slzy. Mám chuť zničit veškerý svoje stopy na tomhle světě. Všechno psaní, obrazy - jednoduše to zahrabat někam, kde přijde konečněj rozklad. Nemám žádnou hodnotu a nevidim ji v ničem, co ze sebe umělecky vyzvracim. Akorát to ukazuje, jak nechutnej a psychicky narušenej vlastně jsem.


V nesourodosti nacházim trochu uklidnění, ale s přibejvajcíma protrpěnejma dnama udupávám poslední semínka ucelenosti. Jsem. Na. Kousky. Je to paradoxní, ale vlastně sám se sebou vymrdávám víc, než kdokoliv jinej. Přes pocity ublížení a absolutního odstřižení zjišťuju, že jsem sobě sám zkázou. Moje myšlenky jsou žiletky, kterejma si dobrovolně přejíždím přes zápěstí a po kapkách krve upouštím svoji duši. Někam do ticha, kde se mnou dokolečka tancujou duchové předešlejch a dávno ztracenejch snů. Stávam se jednim z nich a všímám si, že většina lidí mnou bezohledně prochází.

Když se mě někdo ptá, jak se mi vlastně daří, tak se často nerozhodně zaseknu, zda říct pravdu anebo něco krásnýho a plnýho štěstí. Měl jsem to všechno… něco a teď už nic. Každej pozitivní pocit ve mně zarezonuje podivnym tónem a vyvolá ozvěnu, která je pravym opakem toho dobrýho. Skleněný kosti potom lehce popraskaj a křehoučká iluze sebedůvěry velí na ústup.


S úsměvem mi na tvářích umíraj slzy a chuť si zatančit na parapetu mýho okna je neutuchající - jenom ladně protančit skrze tuhle parodii na život až do konce.

 

Tohle jsou sny, ze kterejch vznikají jizvy

21. dubna 2017 v 14:49 | Madame Luc
Buna ziua,
Když jsem se nedávno probouzel z alkoholickýho opojení, který bylo příjemně umocněný hromadou předtím pozřenejch prášků, tak mě jen tak náhodou napadlo, že mě moje proměnlivost ubíjí. Nepoznávám se. Zírám do zrcadla a v odraze se na mě šklebí šeredný cosi, který postrádá tvar. Barvy tečou po stěnách a polarita veškerejch zákonitostí se obrací v zápor. Existuju v negaci.

Odmítám zvuky, který se mi ozejvaj v hlavě a v noci mi nedávaj spát. Čekám na znamení, který bude tak do očí bijící, že mi z toho na ksichtě zůstanou monokly. Každý ráno si k snídani sezobnu hrstku prášků a všechno to zaleju černym kafem, přičemž podezřele rozjařeně čekám, než začnou působit. Únik v chemickejch vlnách, jako křížová výprava za nápravou nevyváženosti narušený mozkovny.



Halucinace poslední dobou nabíraj na síle. Kdykoliv mě přepadnou, už se okamžitě nepropadám k neskuečnýmu strachu, spíš si v tom tak tiše holduju, dokud se pomyslná hráz neprotrhne úplně a já nedostanu chuť si kuchyňskym nožem vydloubat díru do hlavy.

Bezostyšně si kreslím do kůže ornamenty, rozsáhly obrazce symbolizující jistou formu temný satisfakce. Už to nejsou výkřiky o pomoc, spíš takový souhlasný mručení. Pomocí lepicí pásky k sobě připojuju střípky souběžnosti a hledám vybočení.

Je to docela na píču, když se z tragédie stane rutina, na kterou jste tak zvyklí, že až zabolí, pokud z ní trochu uniknete. Překročit lajnu, co zadal sám tyran se nevyplácí. Když se pokusim bejt jenom trochu nakloněnej neměnnosti, můj imaginární věznitěl mě zprzní a hodí do sklepa.


Jsem přehlcenej, neuvěřitelně. Noční můry pořád třepetaj křídlama i přesto, že slunce je dávno někde na obloze. Sedaj mi na ramenou a bzučej, pravděpodobně mi dávno vyhlodaly díry do podvědomí a tam maj hnízda. S každym dalším spánkem se objeví nová noční můra, která mě občas s křikem probouzí.


Nespavosti není nikdy dosti

28. března 2017 v 13:31 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

když jsem přemejšlel o nahodilosti a proměnlivosti probdělejch nocí, utvrzovalo mě to v mojí teorii o tom, že pokud nedokážu spát, zaseknu se v jakýsi jiný, nerealistický vrstvě skutečnosti. Stírám hranice mezi snama a bdělostí, když se můj mozek mění v nacucanou houbu. Vlastně na tom není nic překvapivýho. Mozek je nepřetržitě vzhůru a moje mysl se nachází v přítomnym stavu, i když si silově připadám na pokraji zhroucení.

V těch pomatenejch myšlenkách vždycky hledám štěrbinu, která nejvíc připomíná něco skutečnýho, a snažim se do ní nacpat veškerou zbylou sílu. Najít útěk ke spánku, ale obvykle nic takovýho nepřichází a já jenom ležim a zírám do stropu. Abych se udržel v chodu, tak piju kafe, jinak bych pravděpodobně zdechnul - což asi napomáhá faktu, že nemůžu spát, ale beztak už mi dávno koluje v žilách místo krve.

Toužim po tom, aby se šílený myšlenky daly vecpat do přihrádky, v níž by dávaly aspoň částečně smysl a respektovaly zákony běžný logiky. Občas se toho bojim. Spolu s hlasama v hlavě a bez světel se mi můj pokoj zdá až moc prostornej a ta tma okolo je skvělý útočiště pro černý myšlenky. Nejde ani spočítat, kolik jich tam je, ale všechny němě bzučej a přiváděj mě k šílenství. Vedou mě za ruku po tý stezce, ze který už není cesty zpět.

Včera jsem vyskočil z postele a usmál se na sebe do malýho zrcátka a ve tmě si představoval, jak se mi exponenciálně zvětšujou kruhy pod očima. Většinu noci se mnou tráví bubáci v hlavě a taky moje milovaná kočka. Jsem rád, že mám společnost.

Mám strach. Strach z toho, co se mi v hlavě bude dít další noc. Strach z neschopnosti fungovat jako normální člověk. Strach z mojí čirý, zasraný existence.

 


Andělové z porna a nahá noc

17. března 2017 v 20:11 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Madame se opět do života vloudili andělíčkové z porna, takže se o nich rozhodla napsat něco dalšího. Je to kratší, zvláštnější a vlastně totálně nesmyslný. Ale nejsou takový pocity právě to nejlepší? Rozpalujou doutnající chuť objevovat a dál se patlat v niterních válkách.

Zde je jedna z novějších kresbitchek, možná se k celý týhle nesourodosti hodí.


Spoutáváš mě papírovejma řetězama, který jsou vystříhaný ze starejch znehodnocenejch bankovek. Proplouváme spolu neprozkoumanym oceánem a ten podivnej vánek nás unáší vstříc nově objevený galaxii. Visí nad náma hvězdná noc jako z obrazu od Van Gogha a ty opět rozmícháváš barvy na svojí paletě - na mně.

Rudá jako víno, bílá jako sperma a fluoreskující sliny z našich polibků vybublávaj napovrch v prapodivný symfonii blednoucích odstínů. Usmíváš se na mě, skrze srpky rozlámanejch měsíců ti proplouvají řasy, a já vdechuju tvoje slastný, rozpálený výdechy.

Když skončíme v ložnici, celá nekonečná noc se transformuje v umělecký dílo. Přežíváme v jinym vesmíru, což je prakticky paradox, jelikož tam není žádnej kyslík. Miluju svoje proměny v malířský propriety. Občas bejvám kanvas, ale povětšinu času končim jako štětka, se kterou ladně čaruješ. Štětka je štětkou, jak příhodný.

Každičkej dotek rozsvicí rozšlapaný žárovičky na vánočních světýlkách. Rudý světla nepřestávaj svítit a já si připadám jako uvězněná v nekončícím bludu. Už tolikrát jsme se rozpadli a zase složili. Ztratili jsme společnou cestu, ale vždycky nakonec skončím pod tebou.

Skutečnosti se měnej v sureralistický výblitky nemoderních básníků a skrze moji páteř se proplejtaj tvoje steny. Vnikáš hluboko, za hranici veškerejch bariér. Miluj mě víc, dokud už nebudeš moct. Nejsem z kamene, ale přesto do mně vytesáváš svoje otisky.

V alkoholovym opojení popouštím uzdu sebekontrole a ta se s zuřivou nevraživostí vydává na dlouhej tah. Je to jiná dimenze. Všechno končí ostudou, když se opilí potácíme po městě a smějeme se patetickýmu světu. Sklíčka mejch růžovejch brejlí opakovaně praskaj a zase se skládaj dohromady.

Nepotřebuju opravit, i když jsem rozbitá. To tys mě rozbil a zároveň uvedl do chodu. Je to jenom poblouznění, chemická nevyváženost v mozku - taková trapná parodie na nekonečnou a naplňující lásku, ale přesto v kinematografu sedim jak přibitá a koukám dokola na černobílý opakování nás dvou.

Matka představená vzala pistoli a prohnala mi kulku hlavou. Prej už nedokážu najít ztracenou víru. Jediný, v co jsem kdy věřila, jsme byli my. Jak jsem jednou řekla, jen dva zmatení andělové z porna, co ztratili společnou cestu.



Madame v koncích

11. března 2017 v 18:36 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

potácím se a kopu nohama jako opilá parodie na kabaretní tanečnici. Bolest způsobená srdci mě sráží na sedřený kolena. Bolest způsobená masu, ke který se sám pravidelně přičiňuju, mě dostává do bdělosti - do bdělosti mimo tyhle všeobjímající klamavý emoce, jenom abych mohl vstřebat to čirý utrpení. Bolest způsobená mojí duši nemizí, nehojí se. Všechny ty trhance hnisaj a poryvy kouřem prosicenýho vzduchu do nich zanášej čerstvou citovou špínu. Bolest způsobená mýmu životu taky nebojácně přetrvává a nechce odejít.

Poslední dobou mě sužujou zvláštní pocity. Respektive od úterý tohoto týdne se jich nemůžu zbavit. Nevidím smysl v existenci. Proč žít život zjizvenej nespočetnejma zklamánímá a zmařenejma snama? Hlasy v hlavě mi říkají fakt hnusný věci a já jim nějak nedokážu nevěřit. Všechno, co úlisně povídaj, se mi zdá až překvapivě výstižný.

I přes všechny moje snahy prej nedokážu dokončit školu a nakonec skončim někde pod mostem, protože psychicky nemocnej člověk prakticky ztrácí právo na jakoukoliv dobrou budoucnost. Teda takhle to pasuje na mě. Mám pár přátel, kterejm se poštěstilo a i přes psychický problémy jsou v životě relativně šťastní. Nejsou na všechno sami.

Jsem unavenej. Unavenej na psaní, na učení se, na jednoduchý existovaní... Nemůžu najít žádný východisko. Spánek pro mě představoval jistou formu útěku, která mě vždycky zachraňovala, ale když už se mi podaří usnout, tak se probudím a ten ubíjející pocit se okamžitě objeví. Ať dělám cokoliv, nic nepomáhá. Dokonce ani navýšená medikace. Bolí mě to.

Vyčerpanej jsem fakt v neskutečný míře. Jak vymačkanej pomeranč. Nedokážu pořádně jíst, pít dokonce se mi nedaří ani falešně smát. Dneska jsem se musel vykoupat, páč mě obalil nesnesitelnej pocit znechucení, ale když jsem se s velkou námahou dostal do vany, byl jsem stěží schopnej si umejt hlavu. Nedávám to.

Potácím se někde na hranici mezi krutou realitou a lačněním po věčný neexistenci. Vím to. Pokud se mi zase nic nepodaří a z celý situace vyjdu, jak už tradičně, ve formě neuvěřitelnýho zklamání, tak se neuhlídám a možná to skončí špatně. Špatně jak pro koho. Pro mě určitě ne.


Vyplň mě

3. března 2017 v 15:34 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,
V hlavě mi visej otazníky. Skrytý složky chemickejch sloučenin mi pořád předhazujou tvoji duši jako flák masa na talíři. Fotografickou pamětí to zaznamenávám z různejch úhlů, jako kdybych to chtěl postnout na nějakou zvrácenou verzi isntagramu.

Vyšplhal jsem se docela vysoko za povinnou daň servanejch nehtů. Jenže teď jsem zase někde dole, moje oči černaj a zespoda popálená lžíce leží někde pod postelí. Přišels, ale nemluvils mym jazykem. Platim všim, co mám, přičemž dostávám nesplnitelný sliby a mám strach. Strach z toho, že jednoho dne otevřeš pusu a nevyjde z ní ta věta, na kterou tak úporně čekám.

Nic nepomáhá a nikdo jinej mě nedokáže tak ovlivnit, jako ty. Vznášim se v utrpení, co dokážeš zastavit.
Zjišťuju, že se mi docela líbí ta dokonalá misérie, do který mě dokážeš dostat. Prázdnotu vyplníš emocema, vyplníš můj život. Nic víc mě nezajímá. Připadám si sjetej, tancuju s duchama a polykám lžičky hořkosti. Nehledám svůj odraz, nehledám zdorej světla. Vznášíme se někde mezi hvězdama a měsícem, kam nikdo nedošáhne.

Nemám od tebe žádnou omluvu v hlasový schránce, je to pohřbený někde pod vinou, co občas cejtíš. Když pak šeptáš sladký slůvka, ležíme vedle sebe a ta horkost z nás překrejvá protouženou noc omamnou vůní.

Tak čekám. Čekám na léto. Cejtim se emocionálně staře. Na úrovni rozpadajícího se kostlivce, co čeká na ten poslední zázrak. Jsi ten poslední zázrak, ve kterej doufám a věřím. Jestli to poděláš, tak vim, že už nikdy nebudu stejnej. Možná že ani nikdy nebudu - to bys měl vědět.

Vyplním oblohu. Vyplním nic. Vyplním tvoji mysl. Vyplním bezesnou noc. Vyplním prázdnej šálek od kafe. Vyplním virtuální řádky. Vyplním další článek na tomhle blogu pro ztracený duše.


Tvůj déšť

25. února 2017 v 22:36 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Spolu se začátkem nového roku jsem naivně očekával příchod zaslouženýho uvolnění v podobě jednodušších myšlenek. Píčovina. Moje srdce je zajímavý místo, ale lidem tam doporučuju vstupovat jenom na vlastní nebezpečí - z čeho vyplývá, že se snažim vyplnit tu prázdnotu, která tu a tam zeje.

Miluju mýho rumunskýho spasitele, ale páč nás dělí hromada sraček, kilometrů a životní problémy - tak si netroufám říct, že naše "a žili šťastně až do smrti" by se mělo dostavit v nějaký přehnaně blízký době. Teda, jediný, jak to zatím může skončit, je "Madame Luc žila nešťastně až do smrti." Přičemž se pak zapopelím někde v urničce, než mě moje spřízněná duše rozpráší na oblíbenym místě, odkud můj popel odnese vítr a snad ho vmete do ksichtu všem těm mrdkám, který tak moc nesnáším (nebojte, dávám jim to celkově najevo)


Mnohokrát jsem se probudil ráno po nějaký alkoholový oslavičce, na kterou stačil další nesmyslnej důvod, a došlo mi, že tohle není tak úplně směr, kudy bych se chtěl životem ubírat. Se směrama teda moc dobrej nejsem, no. Kdyby mi hlasy v hlavě našeptaly, ať začnu šplhat po zdi, tak to udělám, i když to zní kurevsky iracionálně.

Od mého prvního a posledního výletu k moři jsem se naučil používat mušle jako všestrannej popelník. Když mi potom kamarádka dovezla ze Skotska jednu takovou mořskou krasavici, ihned posloužila svýmu účelu. Víc než dobře. Proto teda ty ostatní mušle zanedbávám a vůbec se cejtim jako takovej bezohlednej primitiv.


V průběhu poslední doby zemřeli dva lidé, co jsem znal - neuronil jsem slzu. Mojí odpovědí na tyhle situace byl jenom další krok na cestě mimo realitu. Nějak doufám, že vědomí nás tu drží na řetězech, který se daj roztrhnout. Když potom s nocí závodim po mejch nočních kruzích, po tisícím přestávám počítat a věžím dál. Tenhle kruh je spíš taková dlouhá spirála, protože někde ten začátek a konec zejou - Co třeba v prázdnotě uvnitř krabičky od čajovejch sáčků? V prvním doušku z nově otevřený láhve chlastu? Anebo někde uvnitř nás, kde se křižovatky kroutěj a čas ztrácí konzistenci…

Během nocích plnej samoty a neupřímný sebereflexe občas přejíždím očima po stropě. Jsem v novym bytě. Učím se nazpaměť imaginární počet prasklinek na stropě a přemítám nad tím, zda se moje spavost někdy usmíří s nespavostí a já budu schopnej zažít normální noc.


Někdy si v noci sedám na parapet a pozoruju chcanec. Moje výkřiky do tmy pak nejsou nic, než jenom šepot. Bezesní lidé jdou bezesným městem. Všechno se napouští deštěm a já přemýšlím, jaké by to asi bylo rozpřáhnout dlaně a padat s kapkama plakajících snů, který trápěj noční můry.


Podivná fascinace

13. února 2017 v 10:07 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna dimineata,

Madame protrpěla další bezesnou noc, která přinesla spoustu inspirace. Pročítal jsem si články všech mých oblíbených blogů a došel jsem k závěru, že jen u hrstky vím, jak vypadají. Jejich články mě dostávají do podivných stavů, vnitřních rozporů a zářnejch uvědomění. Proto jsem se rozhodl je namalovat. Jen tak, impulzivně, dodat jim trochu podivnosti v mojí formě umění. Děkuji vám za vaši tvorbu.

Drahá Kira Curation



probouzím se do přítomnosti
ale zdá se mi, že sem nepatřím.
víte, já moc sním,
a snílci brzo umírají.
řekněte mi někdo, jak žít teď.
všechny mé sny se mi pouze zdají.
K.C.




Úžasná Leri Goodness (spíš goddess)



Natáčíš se ke mně, tvý oči mě ruší,
slyším, jak pláč dusí tvoji duši.
Umíráš, rodíš se, zůstals někde ve mně,
podivným způsobem zplodila mě zemně.
L.G.





Kočka, kočka a krasavec

12. února 2017 v 11:21 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Seděl jsem na zastávce. Noční mlha polykala spící město a já čekal, přiopilý, než přijede první ranní autobus. Nevěděl jsem, kam jet, spíš se mi chtělo trošku prospat a vystoupit někde na konečný stanici. Místo, kde bydlím, už mi dávno nepřipadalo jako domov. Vždycky jsem si myslel, že pro lidi nic neznamenám, ale občas se naskytl takovej záblesk naděje, kdy mě napadlo, že se možná mejlim. Tuhle noc jsem kurevsky potřeboval určitou podporu, ale potom, co se na mě všichni doslova vysrali, jsem to tak nějak nezvládl. Moje zápěstí zdobily čerstvý popáleniny, který způsobilo vzplanutí uvnitř mojí mysli. Vnitřnosti vypálený chlastem jenom představovaly pomyslnou třešničku a dortu, akorát tuhle krvavě rudou krásku hlodal masitej červ.

Pocejtil jsem menší zhoupnutí lavice, která poslední hodinu představovala moje útočiště. Otočil jsem hlavu na stranu, abych zjistil, kdo narušil moje samozvaný království. Byla to ženská, měla krátce střižený černý vlasy, a bílou košili. Její účes byl takovej nedbalej, pravděpodobně si kadeře čerstvě zkrátila. Při představě nůžek mě napadlo, jak by asi cestovaly po mojí kůži a pomalu se zahryzávaly do žil. Měla strhanej výraz, ale když se na mě otočila, podivně se pousmála. Byla fakt zvláštní a i přes mojí alkoholem zakalenou mysl mi mozek začal podivně pracovat. Upoutaly mě její oči. Měla podivný zorničky a ten pohled… Nerealisticky zářily uvnitř temnoty a márničního svitu pouličních lamp.

"Zdravím," prohlásila a sedla si do tureckýho sedu. Na nohou měla podpatky, ale i přesto jsem ji předtím neslyšel přicházet. "Co dělá pohledný mladík jako ty sám takhle pozdě na zastávce? Problémy se vztahem?"

"Co je ti do toho?" odsekl jsem, ale vzápětí se mi do mysli vkradla lítost. Neměl bych se chovat kreténsky. Ani ji neznám, ale proč si připadám tak rozpačitě? "Omlouvám se."

"Není zač. Když se vedle tebe najednou ocitne cizinka a ptá se na podivný otázky, tvoje reakce byla značně přiměřená," odpověděla a natáhla ke mně ruku. "říkají mi Kočka, jak se jmenuješ ty?"

"Petr."

"Tak teda - Co tě trápí Petře, pokud se můžu zeptat?" Zase se usmála a odhalila svůj perfektně běloskvoucí chrup v podivný verzi úsměvu. Nevim proč, ale zdálo se mi to celkem… zvrácený?

"Minulost, současnost a budoucnost, Kočko." Prochladlou nocí se proháněl štiplavej vánek a schovával se mi pod bundu, téměř se zdálo, že se i on sám chtěl sám ohřát. Byl vlezlej a v podobě studenýho deště mi pršel do bot a do snů.

"Někdo ti ublížil? On anebo ona?"

"Oba. Lidi opouštěj a rádi ničej, což se mi několikrát vymstilo, minulost se v mym případě nonšalantně opakuje a znova mě omotává do všech sraček, co skoro pominuly. Jak to můžeš vědět?" zeptal jsem se. Něco mi na celý situaci připadalo nereálný. Co kdyby ani ona nebyla skutečná? Zase ten podivnej úsměv a já pociťoval lehký mrazení na páteři. Vzduch se mi ve formě jazyka sklouzl po páteři, podobající se chladný strouze potu.

"Tipla jsem si. Mám na takové věci celkem dobrý odhad." Poposedla si trošku blíž a dotkla se mě ramenem. Položila si na mě hlavu, což mě zaskočilo, ale neucuk jsem. "Moc dobře tenhle pocit znám. Je to animální potřeba nezůstat sám, ale když tě nakonec všichni opustí, ztrácíš povědomí o sebehodnotě."

"Taky si někdy říkáš, jestli má život vlastně smysl? Neupoutává tě smrt tim všim, co dokáže nabídnout? Takový to sladký nic. Příslib oproštění…" pronáším tak nějak lyricky a můj žaludek se naklání do všech stran. Je mi na blití z tohohle města, ale cejtim, že je to vlastně dobře.

"Přemítám and tím často. Mnoho lidí opouští svoje sny jako místa, kde si už nepřipadají vítaní. Pálí za sebou mosty, aby unikli realitě, ale přitom bloudí v kruzích. Občas to mívám podobně," zašeptala do nočního ticha. "Umíš to dobře se slovy, cítím, že rád píšeš. Zní to tak krásně - uvnitř tvého srdce musí být opravdu temno."

"Proč mám dojem, že se známe?" opáčím a divim se. Kdo je tahle žena? Ztracená dívka, života děvka anebo jen neexistující entita?

Skrz ukřičenou, ale zároveň němou noc se prožene kočičí zamňoukání. Přes ulici si to k nám míří kočka a její jantarový očka poblikávaj. Přiběhne k nám, pozdávajíc se, že nás zná, a vyskočí na lavičku. Zapřede.

"Ahoj, lásko," řekne láskyplně Kočka. Kočka a kočka se k sobě přitulily.

"Vy se znáte? Bydlíš někde poblíž?"

"Ano a ne. Je to moje spřízněná duše." Kočka se posadí a zadívá se na mě. Nevim proč, ale její pohled mě propaloval. Bolí to, zvláštním způsobem, ale je to příjemný. "Hele, mám takovou prosbu. Uděláš nám fotku?"

"Počkat, cože? Mně a tobě?"

"Neee, mně a kočce." Aha - Jsem asi hodně opilej. Prej nemá telefon a tak mám fotit na svůj. Celá tahle situace je surrealistická až někam do prdele. Kočka s kočkou v náručí se zvedne, položí ji na zem a pohodí tělem do podivný pózy vedle ztrouchnivělech dveří opodál. Drží se s nehybnou ladností. Srkz noc zašlehne blesk z elektronickýho zařízení a na obrazovce mobilu se vyrýsuje fotka. Vydává zvláštní vibrace. Nevím, zda mě znepokojuje či jistym způsobem uklidňuje.

(Zde je ilustrace, co jsem si dovolil namalovat)



"Děkuju," zazubí se Kočka a přiběhne zpátky k lavičce. "Co se vyfotit taky? Jsi krásný."

"A kde?" sarkasticky jsem se zasmál a zhnuseně se nad sebou zamyslel. Patetická a tragická existence jako já v sobě nemá ani ždibec krásy. Je to jenom o všem tom hnusu a odpudivosti, kterou jsem dávno přijal za sobě vlastní. Tak nějak od mojí nepaměti se mě to drží a moc dobře vim, že se nebudu cejtit jinak.

"Jak navenek, tak uvnitř. A přestaň se tomu uchechtávat. A Hele, mám takovej nápad. Nepodařilo se mi nevšimnout si, jak moc sis dneska ublížil. Ty tvoje rány nejsou vůbec, ale vůbec hezký. Jenže jak jsem řekla, chápu to a nesoudim tě. Sama jsem si tim prošla." Odpověděla, její hlas moji podstatu pohladil někde tam uvnitř, kde už jsem si myslel, že dávno necejtim.

"Chtěla bych ti něco dát," zaševelila a zvedla onu, pro mě neznámou, kočku ze země. Uculila se a dala jí pusu na tlamičku. Začal zase foukat vítr a někde v dálce se ozvala známá kakofonie zvuků nočního města. Moje tělo se obalilo do vibrací z okolí, všechno se imaginárně otřáslo. Ona černá kočka se potom vydala mým směrem a já ji s němou fascinací pozoroval. Párkrát se mi otřela o dlaně a olízla mi rozražený klouby. Potom mi skočila na rameno a já se kupodivu nelekl. Něco mě drželo ve stádiu paralyzující letargie. Štiplavý rány přestaly prokusovat bariéry mezi bolestí a slastí a spojily je dohromady.

"Co se teď stalo, Kočko? Proč se všechno zdá tak snový a neskutečný?"

"Nová šance, ta se stala. Někdo by tomu asi řekl zázrak. Život je jenom hřbitov, kterej se zbaběle schovává v mlze, kde tancujou démoni. Ale ty už s nima umíš tancovat, krasavče. Zvládneš to, i kdyby v tebe nikdo nevěřil, tak cizinka z noční zastávky na tebe nezanevře. Ber anebo nech být. Teď už ale budu muset jít, poslední noc se chýlí ke konci."

"Poslední noc?" Ptám se a pozoruju lehký změny v jejím obličeji. Vypadá starší, o dost víc než předtím.

"Víš, kapacita životů je omezená. Jsem kočka, takže tohle není můj poslední život. Párkrát jsem to už lidem řekla. Jenže když to sám vzdáš a skončíš, už to nebudeš moct zkusit znova, jenže já mohu. Proto jsem ti něco dala, ber to jako dáreček z dobročinnosti, dobře?"

Uslyšel jsem brzdy autobusu. Čas se natáhl kupředu rychlostí zhasínajících světel nočních lampiček na dětskejch stolcích. "Dobře. Můj odvoz je tady, Kočko."

"Já vím. Tak teda, je čas se rozloučit, ale já nejsem na žádný srdceryvný gesta. Jenom ráda léčím zahořklý dušičky a pomáhám myslím se zotavit. Neznám recept na štěstí, ale cesta k němu existuje, krasavče. Teď už běž, ať ti to nefrkne." Vlepila mi na tvář pusu, přičemž se opět zdála tak o deset let starší, a popohnala mě dovnitř.

Zvedl jsem se a po chvilce se už posadil na sedadlo v autobuse. Podíval jsem se na zastávku, ale ona už byla pryč. Na lavičce jenom nehybně ležela ta černá kočka a přimhouřenýma očima mě sledovala. Podíval jsem se na svoje ruce a moje popáleniny byly pryč. Co to, do prdele? Autobus se dal do pohybu a já si pořád připadal jako ve snu. Po skoro hodině jsem byl na mojí stanici, nebyla to konečná, jak jsem plánoval, ale ta blízko mýho novýho domova. Děkuju ti, Kočko. Nezapomenu na tebe, ať jsi, co jsi. Doma jsem v posteli odemkl telefon, abych se podíval na tu fotku, ale když jsem ji otevřel, byla tam pouze ta černá kočka nehybně postávající u těch strouchivělejch dveří.

Život je fakt jenom hřbitov zahalenej v mlze. Ale démoni občas přitančej do našeho světa, aby nám něco ukázali. V určitejch případech cestu za koncem, ale někdy, vzácně, cestu za pokračováním.

Kresbitchky a pocitová diverzifikace

30. ledna 2017 v 22:06 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna soara,

Madame Luc měla opravdu vypjatý a vysoce náročný období. Bylo to plný zvratů, duševních zvratků a vyčerpávajících bezesnejch nocí. Přestěhoval jsem se, mám novou medikaci a rozšířila se mi psycho diagnóza. Nic se na mě nemění, ale přesto nezůstávám stejnej. Pořád piju přehršel kafe, věčně nemůžu spát a v hlavě mi hučej myšlenky jak agresivní včely v úlu. Poslední dobou neuvěřitelně tíhnu ke kreslení, ať už na papír, na duši, anebo žiletkou všude po kůži. Pomáhá mi to, svým způsobem se realizuju takovym neškodnym způsobem.

Z mojí mysli trhám nedozrálý nápady a měnim je v neúplný skutečnosti. Nedokážu se odrazit od všeho, co mě drží zpátky. Novej byt je zvláštní, páč se mi tahle změna neuvěřitelně líbí. Konečně mám vlastní pokoj, což se mi nikdy v životě nepodařilo. Posledních takřka sedm let jsem sdílel místnost, ať už náš tehdejší jednopokojovej byt, anebo pokoj v bytě, ze kterýho právě odcházíme. Vzpomínky tam zůstávaj vpitý ve stěnách a propbdělý noci se budou navěky odrážet na stropních prasklinách a od mejch kloubů omlácenejch zdích.

Ve snech se mi začala objevovat taková zajímavá bytost. Namaloval jsem ho. Podle mě je to manifestace všech těch bubáků uvnitř mojí hlavy. Svým způsobem mě přitahuje. Pokaždý jde blíž a neváhá, bere mi všechno, co mám. Je to už dlouho, co jsem se mu poprvé vzdal, a nedokážu to nijak vysvětlit. Ležim nahatej na studený podlaze a myšlenky mi vylejzaj ven z prasklin na lebce. Roztejkaj se po podlaze a tvořej barvitý ornamenty a nesplněný sny jsou ve formě iluzí fluoreskující. Je to špatný a ve stejnou chvíli správný. To nejsprávnější, co můžu udělat.




Teď ležim v posteli, obklopenej kočkama a usrkávám moje oblíbený studený kafe. Chrlím ze sebe tyhle přiblbý řádky a do vlasů se mi zaplejtaj noční můry. Všechno to, co jsem, je taková divná forma umění. Teda, zdá se to tak. Znám různý lidi. Mám v hlavě plno příběhů, plno různejch imaginárních bytostí, který ztvárňuju na papír.

Chlapa, kterej zaplňuje prázdnotu uvnitř sebe pomocí cizinců. Holku, co se každej den upíjí do němoty, aby zahnala chmury. Tvořím bytosti, který používaj náhodný konverzace ke zpovědím. Někde tam je i matka vychovávající sama čtyři děti a občas šílejcí - prosí toho neexistující tam nahoře, aby konečně seškrábala ten správnej tiket a vyhrála ve sportce. Existujou lidi, co věřej v bohy a démony a občas se v noci projížděj, aby si vyčistili mysl. Vím, že by byli ochotní dát všechno za jednoduchý objetí, ne ojetí - stejně jako já.

Tady jsou některé z mých psycho obrázků, pro větší rozlišení stačí otevřít obrázek na nové kartě.

<3



Návrat





Nekonečné touhy




Pohrdání






Strašidla







Koi No Yokan





Nejsem nic dobrýho





Lascivní mysl


Zvrácené vzrušení


Kráska a vnitřní zvíře




Krvácím, krvácíš




Sebedestrukční sebekresba




Životem zmlácená






Hříšně lahodná





Nemůžu se dočkat toho, až se budu zase aktivně věnovat tomuhle úniku z reality. Je to můj zvláštní svatostánek plnej temnoty, kterej nedokážu nikdy opustit. Madame Luc je opravdu zpět, což je snad dobře.



Kam dál