Únor 2016

Citové intermezzo

27. února 2016 v 15:44 | Madame Luc
Bonjour,

Poslední dny se mi slévají do jednoho. Nemůžu si pomoct, ale jsem pořád neskutečně unavený. Myslím si, že je
to hlavně kvůli tomu, že trpím nespavostí. Ale zjistil jsem, že jsem unavený i když se vyspím. Taková konstantní únava, jako kdyby na mně byla přicucnutá a nechtěla jen tak odejít. Ale není to vyloženě únava tělesná, spíš duševní.

Dneska mi už asi opravdu začalo hrabat z toho nedostatku spánku. Bylo kolem čtvrté hodiny ranní a já zase nemohl usnout. Seděl jsem na posteli, zíral do tmy a poslouchal zvuky z ulice.

Naše ulice je zastrčená za náměstím, přičemž je hodně frekventovaná. Používají ji hlavně opilci, co chodí z klubu a
taky spousta lidí na to, aby se prali. Vždycky hlavně pod našima oknama. Jenže dnes večer jsem nezaznamenal žádný hluk, což bylo zvláštní.

Pustil jsem si hudbu do sluchátek a začal tancovat. Tancoval jsem
sám, ve tmě a nechával se unášet rytmem hudby. Tancoval jsem s pocity, co se mi v hlavě nahromadily během předešlých dní. Tak nějak mě začalo uvnitř pálit. Nebylo to tělesné, ale citové. Byl bych nejradši, kdyby pršelo, abych se mohl jít projít.

V hlavě mi křičely myšlenky, které bych rád nechal pohltit deštěm. Byl to náhlý nával emocí, bez slitování, jako kdyby se vlastně nic nedělo. Zase jsem se nechal příliš ovlivnit mojí náladovou horskou dráhou. Jsem vlastně mimo. Zas a zas cítím, jak moc mě to ničí, ale bráním se tomu, abych si to přiznal.

Někdy si připadám, jako taková kytka bez slunce, která pomalu čeká, než přijde smrt. Ale zatím věřím, že slunce vyjde a vše bude alespoň na chvilku zase fajn.


Pozitivní pesimista

24. února 2016 v 18:48 | Madame Luc |  Psaní
Zdravím,

když se s odstupem času podívám na svůj dosavadní život, zdá se mi to jako nesourodá série neuvěřitelných katastrof. Jsem taková chodící tragédie. Špatná rozhodnutí, nesplněné sliby a zmařené sny. To jsem já.


Ale vzhledem k tomu, že jsem se poslední dobou topil v sebelítosti, sebenenávisti a sebezapření, tak jsem se rozhodl, že se přes všechno trýznění pokusím být trošku pozitivní. Tak mi to radil můj psychiatr.

Musím uznat, že se můj život smrsknul do takové kontradikční hmoty. Ráno vstanu, poddám se víru rozporuplných emocí a bojuju sám proti sobě.

Dnešek považuju za relativně úspěšný den. Ano, nedokázal jsem se dokopat k tomu, abych fungoval jako normální člověk, ALE povedlo se mi najít uklidnění ve věcech kolem mě. Dříve jsem se takhle uklidňoval. Zaměřujíc se na maličkosti všedních dní, jsem se snažil bojovat proti depresi. Stačilo třeba, aby zapršelo. Stačilo zaměřit se na západ slunce, na to, jak voní vzduch, když si dělám kávu. Tohle všechno mi pomáhalo, abych se nepoddal tomu hnusu ve svojí mysli. Jenže během posledních několika měsíců se můj malý rituál minul účinkem. Moje mantra nezabírala a já si připadal bezradný.


Navzdory všemu se dnes stal zázrak. Nebyl to zázrak pro lidstvo, ale pro mě. Ležel jsem v posteli a sledoval, jak sluneční paprsky tančí po zácloně a vykreslují na ni různobarevné obrazce. Otevřeným oknem do místnosti vnikal chladný vzduch prosycený vlhkostí. V rukou jsem měl šálek dávno studené kávy a rozjímal nad tím, jak se mi ta scenerie zamlouvá. A konečně, po několika měsících, jsem ucítil, jak se mi pozvolna do mysli vkrádá štěstí.

Vím, možná to zní jako snůška nesmyslných sraček, což nepopírám, ale mně to pomohlo. Tyhle chvilky jsou pro mě takové malé zázraky. Moje malé zázraky. V cestě za duševní vyrovnaností to beru jako velké pozitivum, protože znovu se naučit oceňovat naprosto obyčejné věci je opravdu důležité.



Tendence k sebezničení

23. února 2016 v 18:23 | Madame Luc

Jsou to špatný návyky,
schovaný v recenzi

V hlavě křičí vzpomínky,
miluji diverzi

Skrývám se sám,
pořád v temnotě

Pak jsou účty za elektřinu,
prevencí proti samotě