Madame Luc na Blog.cz

Tápám, ve tmě tápám,

Tebe nevidím -

Bezcílně pátrám,

Už se nedivím -

Svět je jen černou tuší,

Hladíš mou líc -

Srdce prudce buší,

Miluj mě, zlato, víc -

Zas přichází sen,

S tvou tváří pod víčky spím -

Když pak začne den,

Už tě nespatřím -

Bonjour,

za okny se z ulic ozývají opilecké popěvky nadšeně slavicích koledníku a mně zase trošku mrdá v hlavě. Jak už tradičně, každé Velikonoce, se u nás doma odehrává soubor před-dubnových dramat.

Myslím si, že kdyby někdo naše rodinné panoptikum zdokumentoval, zachytil veškeré rozepře, a následně vysílal v televizi místo Ordinace v růžové zahradě, tak vydělá majlant. Možná, že ani divadelní hra by nebyla tak špatný nápad.

Minulé oslavy Velikonoc, aka zmrtvýchvstání Ježíše, dopadly více než na prdel. Dnešek není zase tak moc tragický, ale co není, to klidně může být. Vzhledem k tomu, že se opět nedokážu duševně vyprázdnit, tíhnu ke značně opulentním řešením. Jako koledu, aby mě prý neposral beránek, jsem dostal flašku alkoholu. Značně příhodné.

Byla tu se mnou má neteř - čti spřízněná duše - a tak jsme se trochu picli. Dlouhodobě registruji, že se spousta lidí pozastavuje nad tím, jak se spolu můžeme stále bavit. Jsme neuvěřitelně odlišní, ale zároveň tak stejní, až je to děsivé.

Kate je nepřístupný, svým způsobem duševně masochistický člověk. To je první věc, co působí trochu protichůdně. Vždy jsem si myslel, že je zapřisáhlá materialistka, ale poslední dobou u ní pozoruji přerod v osobu, která jenom touží po tom, aby ji měl někdo rád a miloval takovou, jaká je.

Docela se změnila. Roztrhané oblečení, košile kolem pasu, červený melír ve vlasech a moje ukradené oblečení u ní ve skříni. Fandím jí. Jako všemu, pro co se impulzivně rozhodne. Tedy pokud to není studium jazyků, na které je naprosto vypatlaná - ne, nepřeháním.

Kdykoliv jsme spolu, naše myšlenkové pochody vyústí v nějakou kolosální hovadinu. Tentokrát to byla opilecká koupel v oblečení uvnitř naší extra malé vany za hudebního cvrkotu oblíbených písniček. Mačkali jsme se spolu v malém prostoru, polévali se horkou vodou a na chvilku si připadali opravdu manicky šťastní - Protože ke štěstí i ke smutku stačí přece skutečně málo.

Pro takové okamžiky má cenu žít. Ano, možná jsme divní a přespříliš citově nestálí, ale člověk se musí radovat z i z těch nejtitěrnějších věcí. Nesmíme pohrdat svojí podstatou jenom proto, abychom seděli do škatulek. Nedokážeme popřít to, co nás láká a nebojíme se tomu poddat. Je lepší být naprosto šílený (samozřejmě to berte s rezervou) a svůj, než totálně nudný a vnitřně utýraný.

Vím, že i když jsem dospělý, tak budu pořád stejný. Neúplný, s nejasnou představou o sobě samém a dokonale-nedokonalý. Hledám kousky do mojí skládanky a věřím, že i přes všechny nezacelené rány, zlomené kosti a životní kopance dosáhnu svého cíle. Ať už je ten cíl cokoliv.

Bonjour,

Pávě teď se svíjím pod tlakem okolností. Z emočních stigmat, co mi potrhaly žíly, pořád prýští krev. Cítím, jak spolu s ní odplývají veškeré normální postoje a životní rozhodnutí. Můžu být špatný, můžu být dobrý, ale dokážu být skutečný?

Mám zvláštní chuť někomu patřit. Být s někým partnersky svázaný. Jenže mám vybudovaný jakýsi ochranný mechanismus - Nedokážu si k sobě nikoho připustit, jelikož se bojím toho, že mi ublíží. Což mě vrací k otázce, proč chci něco, co vlastně nechci? Kdykoliv se někomu podaří probít se skrze moje bariéry, tak ho přehltím. Láska ke mně není férová.

Ten odvážný, co se dostane k srdečním střípkům mé osoby, se po čase zalekne. Stačí pomalu skládat úlomky a dávat dohromady můj odraz, přičemž je třeba dávat si pozor, abyste se nepořezali. Nemůžu nikomu nic slíbit; Nedokážu slíbit nic ani sám sobě. Jsem na kousky a kdokoliv se pokusí mi pomoci, rozpadne se na kousky taky.

Cítím, že dokážu dát víc, než si od člověka vezmu, ale ještě jsem neměl moc šancí to vyzkoušet. Všichni pokus o soužití se mnou nakonec vzdají. Všichni.

Někde jsem četl, že láska, kterou za celý svůj život vydáte, se vám přímou úměrou vrátí. Moji přátelé a rodina mi dokazují, že jim na mně záleží, tak proč to zkrátka nedokážu přijmout? Pořád trpím utkvělou představou, že mě všichni nenávidí.

Nejraději bych před těmi rozporuplnými pocity utekl někam do nikam.

Vzpomínám si, že když jsme byli menší, měli jsme náš vlastní svět. Takovou soukromou verzi vysněné reality, která vznikla, protože běžný život byl tragický. Neměli jsme nic jiného, co bychom mohli ztratit, než bláhové sny. Není to legrační, jak ten čas vlastně letí? Všechny spálené vzpomínky pomalu zlátnou a pohřbívá je čas. Chtěl bych zmizet, ale nemůžu najít cestu. Chtěl bych zmizet zase zpátky do říše divů.

Emoce hořká, spálená, trpká

Vařená na víně

Dívka horká, znavená, vlhká

Tváří se nevinně

Polibek chladný, nový, cizí

Čím jsme to byli?

Náhrobek vhodný, snový, ryzí

Lásky jsme pozbyli.

Bonjour,

Nové téma týdne Madame Luc nakoplo, aby velice subjektivně vyjádřila, co je její temnota ve světle. Možná, že popsané řádky virtuálního papíru nebudou dávat smysl, ale za pokus to stojí.

Posledních pár dní si připadám zlomený. Otrávený a celkově intoxikovaný jedovatým emočním hnusem. Můj život se ubírá svým směrem jako rozjeté auto, ale místo toho, abych ho řídil, tak sedím na zadním sedadle. Jsem jako vedlejší charakter nějaké knihy o mém životě.

Opět cítím, že mám tendence odhánět od sebe lidi, i když jsou vlastně jediným pocitem ucelenosti, co v životě mám. Opakuju sám sobě, že mé problémy budou brzo pryč, jelikož čas prokázal to, že pokud se člověk snaží uvěřit lži, tak mu to pomůže vypořádat se s problémy, nad kterými kompletně pozbyl kontroly.

Rozpadl se mi můj starý deník, což je celkem příhodné, vzhledem k tomu, že se mi rozpadl i můj dosavadní život. Pořídil jsem si tedy nový deník, s kočkou, do kterého budu zaznamenávat životní eskapády jednoho malého submisivního človíčka.

Můj život je plný citového světla. Světlo jsou všechny kladné emoce - Láska, odhodlanost, naplněnost, veselí atd.

Nemusejí nutně vzejít z mého nitra, stačí, když je někde zachytím; Což je právě ten problém. Pozitivní vibrace mi v pravidelných dodávkách podstrkují moji přátelé a rodina, ale obvykle se na mojí náladě neodrazí. Asi je to tak, že v tomhle mám takovou menší výhodu. Připadám si jako přijímač, který se porouchal. Když však nějakou emoci zachytím, vyvolá ve mně extrémní neovladatelnou reakci.

Většinu času se pomalu obracím v prach. Zevnitř hořím. Oheň už mou mysl neočišťuje, ale začerňuje. Jsem zašpiněný vazkou, nepropustnou temnotou. Kdo vlastně jsem?

Jsem drobky zašlapaný v koberci. Jsem studený kafe na nočním stolku. Jsem malůvky na stěnách. Jsem fotky přilepené na nástěnce. Jsem kresby schované ve skicáku. Jsem papíry poházené po zemi. Jsem blikající vánoční světýlka. Jsem zvuky z ulice. Jsem knihy vyrovnané v poličkách. Jsem černá tužka na oči. Jsem rudá barva. Jsem psaní. Jsem němá záře noční oblohy. Jsem všechno. Jsem nic.

Bonjour,

dnešek je opravdu nádherný den. Slunce se pomalu rozehřívá a probouzí promrzlou, zkřehlou přírodu k životu. Dokonce mi připadá, že znatelně pookřáli i lidé okolo mě. Někteří to mají tak, že se jim zima příčí a jsou trošku zatrpklí a nesnášenliví, pokud jim zima je, ale dnes se nestačím divit. Všichni jsou milí, přívětiví, chodí na procházky a usmívají se na svět. Blíží se snad apokalypsa? Nějak nenacházím slova, jak popsat tenhle zvláštní jev.

Myslím si, že sluneční svit má prostě blahodárný vliv na lidskou psychiku - pokud teda nejste jako já a nepreferujete noc. Jsem totiž zvyklý potkávat lidi vščně zamračené, umolousané a nevraživě se dívající na kdejakou živoucí bytost.

Sluneční paprsky mi skrz okno příjemně zahřívají stůl a proto jsem se dnes dal do kreslení.

Strašně dlouho jsem si přál nakreslit černošku a tak jsem se k tomu konečně odhodlal. Nejdřív mi to moc nešlo, vlastně skoro vůbec, ale nakonec jsem s výsledkem relativně spokojený. Mohlo by to být dokonalejší, ale já prostě neumím dobře kreslit. Snažil jsem se koukat na různý tutoriály, jak namalovat tohle, či tamto, ale chci si vyvinout nějakej vlastní styl.

Tenhle obrázek jsem namaloval, protože v mé sáhodlouze připravované knize je postava jménem Karma, která je černoška. Má být tajemná a nespoutaná. Nestydí se za svůj původ a věčně chodí extravagantně zdobená a na kůži si maluje různé ornamenty a válečné znaky.

Díval jsem se ven na oblohu, kde dneska není ani mráček a tak jsem se rozhodl, že dominantní a nejvýraznější barva bude modrá. Oči jsem poté orámoval rudě, jelikož je to jedna z mých nejobíbenějších barev. Když jsem maloval kůži, tak jsem se snažil, aby působila špinavá a od prachu, jelikož Karma miluje přírodu, tak se s ní snaží být v těsném kontaktu. Věčně se hrabe v hlíně a miluje rostliny.

Její ohnivá povaha prozáří každý den, jako to nejjasnější slunce.

Bonjour,

Madame Luc měla takovou malou provozní přestávku. Byly to dva týdny. Dva týdny, které jsem strávil v psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích.

Moje emoce byly jako nekonečný vodopád, ale zároveň jsem cítil zvláštní vnitřní prázdnotu. Pomalu ve mně rezonovala, pronikala mi do kostí a ve vařící krvi plula mým tělem tam a zpět. Přišla však jedna chvíle, kdy se citové hráze prolomily a všechny potlačované srdceboly, chmury a životní rány mě roztříštily.

Jsem jako zrcadlo rozbité na tisíc malých střípků. Úlomky mojí podstaty jsou rozházené všude po zemi, moc malé na to, aby na nich záleželo, ale pořád dost velké, aby každého, kdo se ke mně přiblíži, rozřezaly na malinké kousíčky.

Každý den, z toho dvoutýdenního období, jsem se hrabal sám v sobě a objevoval různá zakoutí, o kterých jsem neměl ani potuchy. Zkoumal jsem jednotlivé aspekty mého bytí a došlo mi, že mám sílu.

Mám sílu na to, abych se bránil. Předtím se mi všechno zdálo jako zahalené v neprostupné mlze a já se snažil sám sebe přesvědčit o tom, že se mi podaří překonat všechna příkoří spojená s iluzí relativně šťastného života, ale nikdy jsem si nebyl stoprocentně jistý.

Teď vím, že tam někde ta síla je. Zakopaná hluboko pod hromadou všech citovejch sraček.

Znovu jsem si obarvil vlasy na rudo. Cítím, jak se rozpalují jiskrami teplého, zaprášeného a neviditelného slunce; rozpalují se bez praskání a kouře a mění se v ohnivé jazyky, které téměř olizují strop. Pomalu požírají všechny stíny a napouští můj život světlem.

"Zkus znovu začít Madame, i když budu navěky zakousnutá do tebe. S láskou a nenávistí, tvá Hraniční porucha osobnosti."

Sedím u stolu a koukám z okna. Snáší se perleťově bílý sníh a mně je zase mizerně. Stoprocentně vím, že poslední dobou překypuji až přílišnou negativitou, ale naučil jsem se, že popírat to, co opravdu cítím, mě pomalu zničí. Rozežere mě to, rozloží na kousky a nechá pomalu shořet. Proto svoje zoufalství ventiluju. Hroutím se, vzdávám celý svůj život a nezvládám být normálně myslícím jedincem. Utápím se v synonymech utrpení.

Můj život se celý točí kolem prolínání extrémních pocitů. Nezvladatelné zoufalství, nekonečná radost či nespoutaný hněv. Jediná neměnná konstanta mého bytí je vědomí toho, že se moje nálada vždycky změní. Nějak.

Moje citové rozpoložení můžou ovlivnit maličkosti. Maličkost mě rozradostní, zničí či nekontrolovatelně naštve. Rád bych takový nebyl, ale tohle jsem zkrátka já. Náročná a mnohdy zavrženíhodná lidská bytost. I když o tom "lidská" nejsem dvakrát tolik přesvědčenej.

Baví mě malovat. Nejsem v tom příliš dobrý, vlastně skoro vůbec. Mám takový polovičatý talent, většinou věci lépe podle něčeho obkreslím, než abych je vytvořil v hlavě. Ale i tady se mi povedlo malilinko uspět. V hlavě mi existuje taková moje kamarádka, která se tam objevila, když jsem začal vymýšlet jeden příběh. Je to hlavní postava a naprosto jsem si ji zamiloval. Je jako já, ale zároveň není. Nehraje v tom roli přehnaná sebeláska ani sebenenávist, ale spíš vědomí toho, že pokaždé, když popustím uzdu svojí fantazie a začnu psát, tak budu najednou s ní. A ona mě pochopí víc než kdokoliv jiný.

Osobnostní krize je v mém případě v plném proudu, přičemž se nestálost projevuje i v jiných aspektech mého života. Občas nedokážu psát, blogovat, vlastně ani dýchat.

Důležité je odhodlat se k tomu, co nás baví. Neuděláme nic, když o tom jenom budeme přemýšlet. Nezáleží potom na tom, co vám na to řeknou ostatní, ten pocit, že jste něco vytvořili, je zatraceně dobrej. Nejlepší je na tom ta diverzita. Každej člověk na světě může být dobrý v něčem.

Svým způsobem jsme každý něčeho dosáhli, protože kdo jiný může být já? Jenom já můžu být já. Horší je pak definovat, kdo je vlastně já.

Už nemám dost sil filozofovat nad tím, kdo jsem vlastně já, protože na pokec přišla depka a ona mě většinou moc mluvit a přemýšlet nenechá.