Bonjour,
za okny se z ulic ozývají opilecké popěvky nadšeně slavicích koledníku a mně zase trošku mrdá v hlavě. Jak už tradičně, každé Velikonoce, se u nás doma odehrává soubor před-dubnových dramat.
Myslím si, že kdyby někdo naše rodinné panoptikum zdokumentoval, zachytil veškeré rozepře, a následně vysílal v televizi místo Ordinace v růžové zahradě, tak vydělá majlant. Možná, že ani divadelní hra by nebyla tak špatný nápad.
Minulé oslavy Velikonoc, aka zmrtvýchvstání Ježíše, dopadly více než na prdel. Dnešek není zase tak moc tragický, ale co není, to klidně může být. Vzhledem k tomu, že se opět nedokážu duševně vyprázdnit, tíhnu ke značně opulentním řešením. Jako koledu, aby mě prý neposral beránek, jsem dostal flašku alkoholu. Značně příhodné.
Byla tu se mnou má neteř - čti spřízněná duše - a tak jsme se trochu picli. Dlouhodobě registruji, že se spousta lidí pozastavuje nad tím, jak se spolu můžeme stále bavit. Jsme neuvěřitelně odlišní, ale zároveň tak stejní, až je to děsivé.
Kate je nepřístupný, svým způsobem duševně masochistický člověk. To je první věc, co působí trochu protichůdně. Vždy jsem si myslel, že je zapřisáhlá materialistka, ale poslední dobou u ní pozoruji přerod v osobu, která jenom touží po tom, aby ji měl někdo rád a miloval takovou, jaká je.
Docela se změnila. Roztrhané oblečení, košile kolem pasu, červený melír ve vlasech a moje ukradené oblečení u ní ve skříni. Fandím jí. Jako všemu, pro co se impulzivně rozhodne. Tedy pokud to není studium jazyků, na které je naprosto vypatlaná - ne, nepřeháním.
Kdykoliv jsme spolu, naše myšlenkové pochody vyústí v nějakou kolosální hovadinu. Tentokrát to byla opilecká koupel v oblečení uvnitř naší extra malé vany za hudebního cvrkotu oblíbených písniček. Mačkali jsme se spolu v malém prostoru, polévali se horkou vodou a na chvilku si připadali opravdu manicky šťastní - Protože ke štěstí i ke smutku stačí přece skutečně málo.
Pro takové okamžiky má cenu žít. Ano, možná jsme divní a přespříliš citově nestálí, ale člověk se musí radovat z i z těch nejtitěrnějších věcí. Nesmíme pohrdat svojí podstatou jenom proto, abychom seděli do škatulek. Nedokážeme popřít to, co nás láká a nebojíme se tomu poddat. Je lepší být naprosto šílený (samozřejmě to berte s rezervou) a svůj, než totálně nudný a vnitřně utýraný.
Vím, že i když jsem dospělý, tak budu pořád stejný. Neúplný, s nejasnou představou o sobě samém a dokonale-nedokonalý. Hledám kousky do mojí skládanky a věřím, že i přes všechny nezacelené rány, zlomené kosti a životní kopance dosáhnu svého cíle. Ať už je ten cíl cokoliv.