Duben 2016

Znásilněná lehkost bytí

21. dubna 2016 v 23:01 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Snažím se nastolit mojí existenci hlubší smysl, ale všechno je to jako duševní rozpor. S diagnózou milujícího šílence promlouvám sám k sobě. Kontradikčnost mé maličkosti je mnohdy k zbláznění. Od prázdné hlavy až po holé paty jsem pouhý chodící nepoměr.

Každý den vypadám zhruba takto:


Mám strach. Z minulosti, současnosti, ale i budoucnosti. Bojím se, že navěky zůstanu sám. Bojím se, že mě nakonec všichni opustí, až je unaví moje nerovnováha a náladová nestálost. Nemůžu nikomu dát jistotu, že budu v pořádku. Nemůžu ani nikoho ubezpečit, že tu budu napořád. Nejsem trvalka a zásoby všeobjímající odhodlanosti se tenčí. Co se stane, když hladina síly dojde ke dnu?

Bolí nás myšlenky,
Bolí nás tělo -
Možná jsem chtěl víc,
Než dát by se mělo -

Mraky nás jemně,
Slzami hasí -
Miluješ mě?
Já tebe asi…

Opět se mi podařilo nechat moje roztříštěné srdce rozdupat na ještě menší částečky. Nenávidím se za to, že se dokážu rychle zamilovat téměř do každého, kdo se mi pokusí jakkoliv pomoct. Stačí jen projevit zájem o mou osobu. Je to jako držet v rukou rozpálené slunce, které si mezi sebou můžou lidé přehazovat. Ale pozor, tohle slunce pomalu zhasíná. Oheň se roztančil a s větrem si hraje.

S každým dalším člověkem, který mě nechá napospas mé maličkosti, pomalu slábnu. Nezářím už víc než ostatní. Doutnám a snažím se probudit vnitřní plamen, ale nemám na to dost energie. Nechci znít jako sobec, jelikož vím, jak těžké je se mnou koexistovat, ale o to víc se cítím zničený…

Obávám se, že nikdo není dostatečně silný na to, aby se mnou mohl mít partnerský vztah. Nejpříhodnější by bylo nalepit si na čelo nálepku hlásající: "Cvok, přistupujte s nejvyšší opatrností." Kdokoliv mi projeví náklonost, podstoupí soukromou verzi citového pekla. Tolik lidí, kteří zahořeli citem ke mně, ale zároveň to rychle vzdali. Děkuji.

Nový člověk, nová šance, ale ohraný scénář. Jako kdybych byl v divadle stínů, sám v hlavní roli. Zjistil jsem, že se uvnitř mě vyvinula jakási bariéra. Jsem kontradikce, jak jsem mnohokrát zmiňoval. Toužím po partnerském soužití, přičemž od sebe odháním lidi, kteří se o cokoliv pokusí.

Je to pouze obrana nebo jsem fakt přespříliš narušený? Jsem nečitelný, jako knížka bez písmenek, která má tolik stránek, že se ji nikdo ani nesnaží číst. Všichni ti lidé jsou uvnitř mě. Nevím, jak je vymazat ze života, ze své hlavy. Pořád mám někde jejich fotky, které jsem si zpravidla prohlížel před spaním. Každičké slovo, zpráva, slib…

Fotky asi dokážu časem odstranit, a kdyby se to dalo provést se vzpomínkami, tak to okamžitě udělám. Když se člověk domnívá, že je pro něj někdo ten pravý a on uteče, zahojí se ta jizva někdy? Každá láska nás zjizví. Dokážu potom milovat stejně hluboce beze strachu, že mě někdo zase psychicky zmrzačí?

Myslím si, že člověk se s prázdnotou vyrovnává opravdu dlouho, než je schopen ji přijmout. Nesnažím se hledat chyby na nich, protože vím, že moje neucelenost je ten hlavní problém. Promítám si do lidí to, čím chci, aby byli. Jak moc je to potom celé lež? Subjektivní pravda, na které už vůbec nezáleží, tam někde zeje v prázdnotě.

Jsem hodný, zlý a citově zkurvený.


Maminčin padlý anděl

14. dubna 2016 v 9:21 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

Dnešní den je zvláštní. Za okny se valí baldachýny ztěžklých mraků a přechladný déšť zkrápí svět. Dopadá na zem majestátně a smývá všechnu špínu předešlých dní. Souzní se slzami, které se kutálí po tváři mojí matky. Skoro jako kdyby se její psychické rozpoložení odrazilo na dnešním počasí.

Víte, psychika je zajímavá tím, jelikož nikdy nevíte, jak zareagujete na špatné zprávy. Ráno mě probudil usedavý pláč a smutné popotahování, zapříčiněné tím, že ztratila svého anděla. Její maminku. Objal jsem ji tedy, jak nejpevněji se mi podařilo, a nechal ji se vyplakat. Nedá mi to a opět nad vším přemýšlím. Dá se vypořádat se ztrátami, které sice čekáte, ale jsou o to víc zničující?

S mojí babičkou to šlo dlouhodobě z kopce. Měla slabé srdíčko, špatně se jí dýchalo a celkově už nezvládala normálně fungovat. Všechny tyto okolnosti a mnohé další, někteří moji příbuzní jsou totiž hyeny, ji nakonec dohnaly do LDN. Nebojte, nebyla tam sama. Chodili jsme tam. Například moje mamka tam byla každý den, aby si užila veškerý čas, který jim zbýval. Babička zapomínala, nepamatovala si tváře, prostě už to byl jenom pozůstatek úžasného člověka, jakým dřív byla.

Vzpomínám si na všechny ty chvíle, co se nám podařilo spolu strávit. Spousta vyřčených příběhů, hřejivých obětí a knížek, které mi mile ráda věnovala, jakmile je dočetla. Pomohla nám v těch nejhorších etapách našeho života. Nedostatek peněz, jídla a spousty dalších věcí. Koupila mi učebnice do školy, koupila mi matraci, mamce koupila boty a mohl bych pokračovat…

Moje duše pravděpodobně pláče, ale já nic nezažívám. Uvnitř mě je zvláštní prázdno, cítím, že nic necítím. Nejspíš mám nějaký ochranný mechanismus, což je v téhle situaci více než dobře. Není to o mně, ale o babiččiných dětech. Moje slzy v téhle situaci postrádají smysl.

Nedokážu si vůbec představit tenhle druh niterního utrpení. Ztratil jsem spoustu lidí, ale, díky Bohu, moje maminka je pořád tady. Myslím si, že přijít o někoho takhle vzácného se rovná ztrátě části vás. Nějaký ten kousek odejde s tím člověkem, který pro vás tolik znamenal. Je mi neuvěřitelně líto všech lidí, kteří ztratili někoho blízkého a milovaného. Tohle mi připadá jako situace, která vás zjizví. Na duši, na srdci a celkově vás pomalu rozloží. Chuť existovat se zastaví.

Bolest je zvláštní. Špatná, ale zároveň nám toho spoustu dává. Je zocelující a všeobjímající. Situace podobné těmto nás nechají rozložit se na střepy, abychom se pomalu skládali. Je to prospěšné nebo nás to jenom potrhá?

Nedokážu objektivně a vkusně skládat slova, budu teď pomalu plavat v tichu. Nechám vlny, aby mě stáhly dolů.


Šnupni si gram Instagramu

10. dubna 2016 v 11:39 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

(Následující článek píšu v opojení té nejtemnější negativity a hnusu, který se ve mně nachází. Dobro na chvilku vymizelo, šílené myšlenky mají pré)


Vzpomínám si, že když jsem si tenkrát poprvé obarvil vlasy na červeno, tak to pro mě byla taková malá umělecká sebeprezentace. Zkrátka něco, co by mě mělo definovat. Jsem mladý, občas vypiju až moc vodky s džusem a spřízněnou duší je mi černobílá kočka, pravděpodobně stejně vnitřně porouchaná jako já.

Napadlo mě, že na oslavu červených vlasů si pořídím ještě něco, co by nějak dovršilo moji osobnostní evoluci. Už dlouho jsem zaznamenával jak moji známí a v podstatě celý internet mluví o instagramu. O tom, co je ta aplikace zač, jsem dostal přednášku od mých kamarádek, protože bych je kategorizoval jako mobilofilky. Ty mne instruovaly o užitečnosti takový aplikacích v mobilu. Instagram prý mají všichni a je strašně fajn.

"Je to aplikace o tom, že si založíš účet a pak tam hážeš fotky, který ti ostatní lidi lajkujou. Aby se jim fotka zobrazila, tak tě musí "sledovat", nebo ji najít podle hastagů."



Prakticky není třeba vysvětlovat, co je ten instagram zač, protože to všichni určitě víte.

Den první - Vytvořil jsem si účet a začali mě sledovat všichni moji přátelé i nepřátelé. To by šlo.


Den druhý - Přidal jsem svoje první selfiečko. Dalších pár lidí mě začalo sledovat. Srdeční zaplesání.


Den třetí - Nějací lidé mě přestali sledovat. Vnitřní smutek.


Den čtvrtý - Nahrál jsem fotku s mojí neteří. Jelikož jsme oba hnusní, museli jsme aplikovat nepřeberné množství filtrů. Stále nic moc.


Den pátý - Došlo mi, že všichni lidé, co mi lajkují fotky chtějí jenom lajk zpátky. Stejně tak i se "sledováním".


Den šestý - Instagram je pro leckoho taková umělá vylepšovačka sebevědomí, na kterou pějí ódy. Tedy, já budu asi výjimka a nijak výrazně mi to neprospívá.


Den sedmý - Některé moje fotky jsem smazal, protože se mi zkrátka nelíbily. Ten fakt, že se nelíbily ani ostatním lidem asi za zmínku taky stojí. Přece nebudu děsit lidi na internetu více než normálně. Snažím se tím zapadnout do škatulky?


Den osmý - Přišla za mnou moje kamarádka a donesla sushi. Tento dar z nebes jsem poctivě vyfotil a umístil na mou instagramovou nástěnku. Fotka brzo dosáhla většího počtu lajků než jakákoliv fotka mojí osoby. Fuck my life.


Den devátý - Vyfotil jsem asi padesát selfíček, ze kterých se mi podařilo vybrat jedno a to se pak muselo drobátko předělat v různých dalších aplikacích, aby vypadalo trošku k světu. Jen tak, abych se cítil, že do kolektivu krásných a bezchybných lidí zapadám. Fatální neúspěch zapříčiněný počínající závislostí?


Den devátý - Po mém předešlém úspěchu s jídlem jsem se rozhodl, že něco mistrně uvařím a pak to vyfotím, přičemž mi spousta hashtagů nažene lajky. Úspěch se nezdařil, protože ten pokrm vypadal stejně při jídle, jako při sraní. Musím říct, že některé věci tam nejsou až tak špatné. Profily lidí se zvířaty, profily s hromadou jídla, profily fitness nadšenců a profily fotografů. Něco z nich zkrátka srší a necítím až takovou negaci.


Tenhle můj průnik do světa hromady profilů, fotek a neuvěřitelné, možná až vlezlé, sdílnosti s okolím mě donutil, abych se pozastavil nad tím, jestli mi jsou tyhle věci vlastně ku prospěchu. Neberte to tedy jako vykonstruovaný článek proti něčemu, co mají lidi rádi, ale je to spíše zamyšlení nad spoustou faktorů, které na mě nějakým způsobem zapůsobily. Většina internetových kratochvílí nám totiž poskytuje nepřirozený obraz dokonalosti - Zkrátka pokroucenou realitu.
Například onen Instagram - Zatažená břicha, perfektní pózy, správné nasvícení a hlavně dokonalý úhel. Určitě je spousta mladých a zasněných dívek opojně zlákaná představou, že se jednoho dne budou podobat modelkám, které "sledují", a rády by žily jejich život.

Ale co se skrývá pod spoustou hashtagů, filtrů a povětšinu falešných úsměvů? Kolik pravosti je pod pozlátkem? Jak můžeme vědět, že usmívající se hubená dívka netrpí anorexií, jenom kvůli tomu, aby vypadala tak, jak se podle módního průmyslu sluší? Většina těchto profilů funguje jako dobře promyšlená reklama. Jsme konzumní společnost, která je takto stavěná, ale většina lidí se potom nepozastaví nad tím, odkud to všechno pochází a kam to směřuje.

Doba internetu je nastavená tak, že vyrůstáme a ostatní lidi vidíme jako výzvu. Snažíme se být oni nebo lepší než oni. Je to asi od přírody dané, ta chuť být ve všem dokonalí. Pravděpodobně v tom hraje roli nějaký vnitřní impuls, jenže čím si kompenzujeme tu snahu překonat ostatní a vydobýt si místo na výsluní? Stojí tedy potom to, že pomalu ztratíme sami sebe za to, že budeme "internetově" šťastní?


Antikvariát duší

9. dubna 2016 v 13:17 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

Madame Luc se velice omlouvá za to, že tento týden nekomentovala žádné články a ani žádné nepřidala. Aktuálně trpí vnitřním rozkladem. Sedí ve svojí posteli, pije přeslazenej čaj a přemítá nad tím, jak by mohla konečně něco začít dělat. Jediné, co zvládla, bylo namalovat dva obrázky. Jak patetické.

Jenže co? Aktuálně podléhám návalům extrémních emocí, které bych kategorizoval jako ty velice špatné. Cítím hněv, nenávist a pohrdání. Mimořádně neobracím všechen ten hnus vůči mně, ale s velkým pocitem zadostiučinění je směřuji vůči mým starším sourozencům.


Vedou poněkud protichůdný život, kde je všechno strojené, postrádající hodnoty a tak trochu na nervy jdoucí. Chovají se pokrytecky a popírají své životní postoje, kterými si byli ještě před nedávnem jistí. Nejvíc mě na celé rodinné situaci sere ta skutečnost, že tím ubližují svým dětem. Dělají z nich prostě dementy a zkrátka nevidí, nebo nechtějí vidět, co jim způsobují a jak je ničí. Mohl bych je seřvat a říct jim všechno, co si o tom myslím, ale cítím nutkání nezabírat se jejich problémy. Sám jich mám plno, tak proč zkrátka nemůžu alespoň na chvilku vypnout? Vypnout mozek, myšlenky, srdce…

Vím, že když prožívám období citové prázdnoty, tak mě to ničí, jenže v některých životních situacích by to bylo celkem přívětivé. Chápu, každý platí za chyby, které udělá - Kdo je tedy udělá z lásky, tak dostane slevu? Ale já, kurva, žádnou lásku nevidím. Sleduji jen maskovanou faleš, která se skrývá pod maskou sebezapření. Má mysl je zakalená tíhou problémů, které nedokážu vytěsnit. Cítím samotu a ublížení - Ale co se stává, když jste dlouho sami a máte strach? Strach se pomalu změní v nenávist a nenávist začne měnit svět. Lidi mi říkají, ať na to kašlu, ať to neřeším. Kéž by to bylo tak jednoduché, protože bych zůstal bez osobnostních sraček.

Poslední dobou tíhnu k cigaretám. Kouř nevdechuju, páč bych se asi udusil. Vyfukuju šedající obláčky a vnímám, že oharky svítí jako skomírající světlušky. Vajgly pak típám do mušlí, které mám v pokoji v misce. Jsou to opravdu výborné popelníčky, doporučuji.

Divoké požáry mi žerou všechno dobro v hlavě. S kadencí kulometu do mě zabodávají jehličky bezmocnosti. Snažím se je vyhnat kouřem a spánkem, ale místo toho se mi vpalují zaživa do masa. Mám pocit, že pokud si nevypíšu duši, tak ji brzo ztratím. Jestli tedy nějakou vůbec mám. Umělecky si tu zvracím a čekám na diagnózu, což určitě ničemu nepřispívá.

Ale podle mých příznaků bych to tipoval na nějaký syndrom selhání.

Děsí mě moje celková zhroucenost. Patrně trpím absencí lásky. Poslední dobou si představuju, že život je takové převeliké knihkupectví. Každý člověk, nadšený životem, je nová kniha v pevné vazbě. Je to dílko obsažné, s ilustracemi, chytlavým příběhem a zábavnými charaktery. Najednou se zjeví zákazník a koupí si právě vaši knihu. Ohmatá ji, zohýbá rohy, pročte se příběhem a pak? Vidím to na tři možnosti.

1 - Budete zákazníkova oblíbená knížka, kterou si bude číst koldokol.

2 - Nebudete zákazníkova oblíbená knížka, ale bude mu líto se vás zbavit, tudíž skončíte někde v poličce. Sem tam po vás sáhne, když ho přepadne chuť.

3 - Zákazník nechce, abyste mu v životě zabírali místo a proto se vás zbaví. Je spousta alternativ, ale s nejvyšší
pravděpodobností skončíte někde odložení, třeba v antikvariátu, odkud si vás už nikdo neodnese.

Stále dumám nad určitou věcí… Co se stane s člověkem, když nakonec zůstane neúplný? Bude potom jenom ubohá nedopsaná kniha, schovaná na dně šuplíku někoho, kdo na ni dávno zapomněl?


Vyhrávám si requiem

3. dubna 2016 v 21:17 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,
myslím si, že každý člověk má něco, čeho se neuvěřitelné bojí. Vnímám to, že všechny noční můry, které jsem měl jako dítě, se prolínají s realitou. Přetvářka spokojeného rodinného života mě uvnitř neuvěřitelně ničí. Celý týden byl hektický - Každý den byla v našem přemalém bytě nějaká návštěva, což mi úplně nepomáhalo k tomu, abych se dal dohromady.

Mám to tak, že toužím po pozornosti lidí, ale uvnitř vím, že ji zároveň nechci. Neustále se pohybuji na hranici nějakých pocitů. Mám jenom dvě hlubiny, do kterých mohu přepadnout a sladce si tonout. Není nic mezi, co by mohlo případné psychické následky zmírnit.

Namaloval jsem obrázek. Říkám mu já a Depka.

Zlé sny se vrací. Provázejí mě nocí jako společníci. Němě křičí a vláčejí mě skrze trny. Pomalu mi párají kůži, trhají žíly a zažírají se mi hluboko do morku kostí. Spánek je jako taková malá verze soukromého pekla. Ráno přichází, ale pokaždé pozdě. Moc pozdě.

Mám strach z minulosti, současnosti a budoucnosti. Nejsem normální.

Hledám únik z reality, ale místo toho se ztrácím v labyrintu nesourodých myšlenek. Slyším, jak mi má porucha našeptává hlouposti. Její hlas mnou uvnitř rezonuje. Připadám si, jako kdybych padal někam do prázdna.

Plavu v tichu, nořím se pod hladinu a potápím se. Představuji si, jaké to je, když máš člověk všechno, ale i přesto je nespokojený. Polévám se vodou, dokud nevzplanu. Pak už jen vnímám vlny, jak se přese mě přelévají a ničí to, po čem prahnu. Hraju, že jsem v pohodě. Dokonce, i když jsem sám, ten hnus mi hučí v hlavě. Je to všude uvnitř mě.