Květen 2016

V hlavní roli chodící tragédie

31. května 2016 v 0:19 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Život mě naučil spoustu věcí. Je tu stále jedna skutečnost, na kterou nejsem schopný si přivyknout. Vždycky jsem si myslel, že špatnosti by se měly jakýmsi způsobem dávkovat. Tohle život nedělá, nejradši to na vás vysype všechno najednou, aby měl klid. Je pak jenom na vás, jestli ten nápor na bedrech ustojíte.
(Tohle je nová kresba, na které je Yvael, manifestace mojí dvojtvárnosti. Mají spoustu společného s Asphyxiou, jelikož bez sebe nedokáží existovat. Je něco jako její mužský protipól.)


Jsem toho názoru, že někteří lidé se rodí s tragédií v krvi. Já jsem jeden z ideálních příkladů. Nemusíte tomu nutně věřit, ale nepodařilo se mi setkat s někým, kdo by byl tragičtější lidská existence. Je to vopruz.
Nebudu lhát, když řeknu, že mně už síla dochází. Je to jedna lapálie za druhou. Jaký smysl mají emoce? Je to něco, co nám má obohatit život pod podmínkou jisté negativní kompenzace? Nebo je to jenom věc, která jasné vysvětlení nemá? Neberu to biologicky, spíš filozoficky.

Procházím se tmou a hledám světlo. Přál bych si vidět se lepší, než si připadám. Občas si říkám, jestli je na mně něco, co se lidi budou bát ztratit. Nejsem přesvědčený, že bych někomu chyběl, i když mi to lidi říkají. Žít v neustálém přesvědčení, že vás všichni nenávidí, je docela na nic.

Kdyby osud k psychickým problémům třeba denně rozdával zmrzlinu, hned by to bylo únosnější. Možná i výhodné. Takový chytrý marketingový tah jak vydělat na tom, že jste prostě trošku narušení. Asi jsem se nechal unést…
S mojí mamkou je to zlé. Je nemocná a já mám o ni neuvěřitelný strach. Trpím paranoiou a okamžitě mi na mysli vytanou ty nejhorší možné scénáře. Když jsem ve stresu, cítím, jak se křehká stabilita našponuje, aby otestovala, jestli potřebujete vést. Potřebuji, protože kdyby ne, tak jsem někde jinde.

Spousta lidí mi říkala, jak bych si představoval můj život, kdybych byl duševně v pořádku. Nijak. Nemůžu nechat zmizet část sebe. Neberu to jako nějakého parazita, co se na mně přiživuje. Jsem to já a musím se s tím smířit. Možná, že když je člověk zvyklý na bolest, tak se mu z ní ani nechce uniknout. Zajetý stereotyp vás pohltí. Vstát, chtít se zabít. Dát si kafe, chtít někoho zabít. Jak prosté.

Jsi ten hněv v mojí hlavě.
Jsi ten hněv v mojí posteli.
Jsi ten hněv v mém pokoji.
Jsi ten duch, matná vzpomínka, která nechce odejít z mojí mysli.


Hněv mě opravdu ovládá. Většinou je to nějaký jiný pocit, něco z předešlých chvilek. Jak se v člověku psychická zátěž hromadí, pomaloučku se taví a slévá se v jednolitou hmotu. Pro mě je to většinou nezdolný hněv. Primárně vůči sobě. Přál bych si, aby se dala do hněvu zatajit pokaždé určitá osoba podle vašeho uvážení. Nejde to. Jak je tedy možné, i přes spoustu nenávisti, že nedokážu nenávidět někoho, kdo mi tolik ublížil? Určitě si namlouvám, že někoho nenávidím, ale v hloubi duše vím, že dělám přesný opak. Jsem ochotný přijmout bolest, pokud ulevím někomu milovanému.

Jediné iracionálně-racionální vysvětlení toho, proč je lepší se mi vyhnout, je to, že mám v hlavě jakési tlačítko. Když ho někdo stiskne, vychrlím na něj část své podstaty a on se zalekne. Klasika. Mám období, kdy nedokážu pozřít sousto jídla, aniž by mi nebylo špatně.

Předtím mě uklidňovala jednoduchá rovnice:


Jenže i když se mi podařilo nacpat do sebe hromadu jídla, pořád jsem byl prázdný. Duševně. Ptáte se někdy sami sebe, jestli na vás myslí člověk, kterého nemůžete dostat z hlavy? Poblázněné hormony hýbou světem. Nejhorší je, když něco tragicky prožíváte, pomaloučku cítíte, jak se sesypáváte. Potom zjistíte, že člověk, který vás do toho dostal, je naprosto v pořádku. Žije dál svůj život a pravděpodobně zapomněl, že existujete. To docela dost bolí.

Ale co zbývá, když jste mučedník i viník zároveň? Existuje nějaká iluze vzájemné vnitřní kontinuity, která nás vykleští ze zajetí nevítaných myšlenek? Pravděpodobně nakonec vykleští nás, aby byl klid od hormonů…


Rozpraš svůj popel na mou kůži

29. května 2016 v 11:09 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Nevím, čím to je, že v noci si vždycky všichni strašáci vylézají hrát. Obvykle s mojí hlavou a nehezky ji točí. Pravděpodobně to bude způsobeno tím, že lidé ve tmě očekávají něco špatného, mají strach. Tudíž je to přesně to pravé místo, kde dokážou jejich bubáci vyplout na povrch.

Nebojím se tmy, to skutečně ne. V mém případě za to může má nezměrná láska pro černotu, která mě obklopuje. Přestala mi svítit světýlka, úplně. Rozloučila se se mnou tím, že mi rukou poslala elektrický proud. Opravdová lahoda. Myslel jsem si, že mě to zabije, protože jsem ten kabel držel nehezky dlouho. Ne tedy, že bych chtěl, ale prostě mi nešlo povolit stisk ruky. Zabití elektřinou by bylo na pytel, radši samovznícení, to už zní zajímavěji.

Nedávno byla bouřka. Kolem čtvrté ráno začalo pršet. Nedalo mi to a pozorování tančících kapek mohlo započnout. Přišly i hromy, takové vzdálené. Celá scenerie mi pomáhala, abych usnul. Pak začala ta pravá bouřka, každý hrom mě probudil a otřásal naším bytem. Znělo mi to v uších jako nějaký výbuch. Nemusím jistě dodávat, že jsem se moc nevyspal.

Pak, když se mi k ránu konečně podařilo usnout, po čtvrt hodině mě probudila nějaká milá hlasitá paní. Mlela do mobilu a shodou náhod parkovala pod mým oknem. Začala chrčet motorem, pustila si nahlas rádio a další dlouhou chvilku tam stála. Myslel jsem si, že na ní něco z okna hodím, tak moc mě to podráždilo.



Přehršel mých článků vzniká v noci. Potom co ani počínající láska a možné životní štěstí nezachránily můj život, došlo mi, že už pravděpodobně není co ztratit. Jsem ztracený ve svém pokoji, bloudím od márničního světla pouličních lamp skrze sebevraždu, až někam do pozadí, kde ulpívá nedosažitelná nevšímavost.

Včera mě zarazila jedna věc. Na facebooku se mi objevila žádost o přátelství, tak jsem si říkal, že by to třeba mohla být jedna jistá osoba. K mému zklamání to byl můj otec - rozuměj dárce spermatu. Vysral se na mamku a ostatní sourozence. Ani si už nevzpomínám, jak vypadá. Jeho žádost o přátelství pro mě byla děsivější než hřbitov protkaný noční mlhou. Hřbitovy jsou náhodou moc fajn.

Po celém životě bez jakéhokoliv kontaktu se mi pokusí ozvat tímto způsobem. Docela mě to nasralo. Cítím k němu takovou zvláštní zášť. Když jsem tohle téma probíral s mojí psycholožkou, tak mi říkala, že každý člověk má dvě půlky. Jedna pochází od matky, druhá od otce. Když tedy něco chybí, pak se dějí problémy.

Nevím proč, ale v tomhle názoru se s ní neshoduji. Necítím to tak, že bych ho v životě potřeboval. Myslím si, že i když půlka chyběla, tak moje mamka ji vyplnila tak, jak jen mohla. A upřímně, nedokážu si představit šťastnou rodinu. Nevím, jak může vypadat vyrovnané a láskyplné manželské soužití. Myslím si, že v dnešní době je to něco jako taková zapovězenost.

Kde byste se pokusili najít tu prchlivou dokonalost? Někde v antikvariátu? Schovává se snad v kanálech? Nebo léta vysoko nad hlavou a škvaří ji agresivní paprsky slunce? Nechápu to.

Pátral jsem včera po internetech, abych našel různé články o psychiatrických léčebnách v zahraničí. Jedna hrdinka knihy se tam ocitla, tak mě zajímalo, jak se to shoduje s realitou. Neuvěřitelně mě zajímalo, jak to tam vlastně chodí. Pročítal jsem blogy, názory lidí a také jejich stížnosti.

Zaujal mě však jeden příspěvek, který pravděpodobně slouží k tomu, aby otevřel oči bigotním ignorantům, kteří psychické problémy prostě nechápou, nebo pohrdají lidmi, které něco takového trápí. Došlo mi, že bych po mém pobytu na psychiatrii mohl vlastně taky sepsat takovou verzi seznamu, jelikož se mi podařilo najít skryté poklady uvnitř lidí, které někdo považuje za ne-zrecyklovatelný odpad.

Když si představíte psychicky nemocného člověka, co vám vytane na mysli? Lidská troska bez špetky soudnosti, odsouzená k záhubě? Nejsou jenom takoví, za co je považujete.

- Starý pán na vozíčku, který měl Alzheimera a nikdo si s ním nechtěl povídat, vyprávěl ty nejlepší historky.
- Bývalý drogově závislý, který se pokusil o sebevraždu, měl jedno z těch nejčistších srdcí, a zastával se slabších.
- Jeden mladík se schizofrenií žil s adoptivními rodiči, kteří ho vyhodili, protože už neměli sílu se o něj starat. Byl uvnitř zničený, ale snažil se zpříjemňovat den ostatním. Většinou pro ostatní připravoval příbory.
- Žena, které bylo tolikrát ublíženo, až se jí zhnusil lidský kontakt, dokázala dávat ta nejláskyplnější objetí
- Paní poznamenaná smrtí nejbližších, trpící ztrátou paměti, dokázala vytvářet ty nejkrásnější obrázky.
- Kluk s panickou úzkostí se snažil pomáhat lidem, když si připadali úplně na dně.

- Dokonce se mi podařilo seznámit se s dívkou, se kterou jsme se celý život jaksi míjeli. Žili jsme ve stejném městě, její bratr byl můj spolužák. Bydlí nad mojí tetou a tak podobně. Díky bohu za ni.

Není lehké najít něco milého pod vrstvou nehezkosti, ale když člověk vytrvá, může narazit na kýžené výsledky. Mám více příkladů, ale tohle byl jenom nástin. Z vlastní zkušenosti nemůžu říct, že by tam všechno bylo růžové, jak se z těchto příkladů může zdát. Je to tam zvláštní, mnohdy snad ještě víc depresivní a taky vás to neuvěřitelně vyčerpá. Ale co tím vším chci naznačit? Naučilo mě to, abych lidi tolik nesoudil.

V hlavě mám ochrannou hranici, dvě strany mince. Absolutní nenávist nebo skoro-zbožnost pro lidi, které nechám proniknout do mého života. Ale moje zkušenost mi jaksi pomohla, abych dokázal prokouknout i ostatní, co nevýrazně proplouvají životem. Můžete odhalit humus, můžete odhalit krásu. Můžete odhalit všechno, můžete odhalit nic.



S mojí terapeutkou jsem rozebíral událost, o které jsem se rozepisoval v tomto článku.

Povedlo se nám dešifrovat různé aspekty a náznaky. Miluji na ní to, že vám poskytne pohledy z různých úhlů. Dala mi příklad z vlastního života, který zahrnoval podobnou situaci. Téměř každý má někdy touhu se izolovat, být chvilku mimo realitu. Vypnout srdce, vypnout mozek, vypnout dech. Je opravdu tak snadné, aby všechny zamilované zprávy ztratily upřímnost?

(Jedna z jeho posledních zpráv. A ano, komunikovali jsme anglicky.)

Ale když víte, že se váš blízký přítel nachází na hranici sebevraždy a týden se vám neozve, nedostanete náhodou strach? Nebyli byste plni obav a nezodpovězených otázek? Nepodlehli byste nakonec impulsu to vzdát zrazeni potencionální nedůvěrou?

Hledání odpovědí mi přineslo ještě více otázek. Vnitřní sebetrýznění, protože se zdá, že chybu jste udělali vy. Řekla mi, že je to další životní zkušenost. V tu chvíli jsme ji za to nenáviděl, ale vím, že má úplnou pravdu. Rád bych řekl, že je to pryč, ale nic se nevyřešilo. Pod vším tím potěšením se skrývá bolest a každou sekundu utrpení si svým dílem zasloužím. Ale stejně nemůžu přestat, pořád se plazím za minulostí. Chci se zničit. Zachraň mě.

Lpím na lživé představě něčeho, co se nikdy nestane. Ale nemůžete mě zastavit, abych nemiloval svět s každičkou jeho lží. Nechci být vždycky ten nahraditelný…


Asphyxia mě pohltila

27. května 2016 v 20:09 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Chytla mě taková touha začít malovat. Začít malovat něco, co by vyjádřilo moje aktuální pocity. Jdu spát zoufalý, probouzím se zoufalý, celkově v konečném stádiu rozkladu. Myslím, že je to zatím moje nejvydařenější a nejtemnější kresba.


Jednou už jsem kresbu této entity na blog přidal, ale jak se tak moje vnitřní pohnutky ubírají do stále temnějších zákoutí mojí duše, tak se moje kresby přizpůsobují. Nemůžu kreslit žádnou pozitivní malbičku, když je všechno na pičku. Ba-dum-tss.


Asphyxia si prošla radikální změnou. Její temné vlasy se rozprostřely tak, jako se pomaloučku rozléhá všechna ta špatnost uvnitř mě. Její tváře pohubly, kůže rozpraskala, ale pronikavé oči zůstávají stále stejně výrazné. Když obrázek pozoruji, jako kdyby se mi pomaloučku propaloval do duše.



Nemám nějak sílu se rozepisovat o tom, co cítím. Snad příště.


Sebelítostná taxidermie

25. května 2016 v 22:14 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

(Tento článek je sebelítostná taxidermie zlomené duše psaná v té nejhorší možné náladě.)

Cítili jste se někdy zrazení a zlomení? Došlo mi, že vlastně nechápu lidi. Jsou to bytosti, které se dokáží vřele usmívat, šeptat sladká slůvka, ale přitom vám pomaloučku otáčejí nožem v zádech. Nevím proč, ale jedna věc je v mém životě neměnná. Všechno se nakonec nějakým zázračným způsobem zcela posere. Většinou se to spojí s nějakou další tragickou okolností a spousta humusu je zázrakem na světě.

Jak řekla Bridget Jonesová- nevím, zda si to pamatuji přesně, asi bych to měl znova zkouknout.

"Já to vidím tak, že na každýho spadne určitý množství hoven. A minulej rok byl celej na hovno. Z čehož teoreticky vyplývá, že už bych z těch hoven mohla bejt vyhrabaná."

Jak už jsem tu několikrát spílal, mám prostě problém si k sobě někoho pustit. Nechci, aby mi na nikom přehnaně partnersky záleželo, protože vím, že by nás to zničilo oba. Když se mi to stalo naposledy, myslel jsem si, že to prostě přejdu. Že to nechám být. Nejprve se mi zdálo, že to na mně žádnou stopu nezanechalo. Žádné slzy, jenom pár přemýšlivých chvilek, proč to tak vlastně dopadlo.



Jenže potom, když jsem si jednou večer prohlížel můj deník, jsem zjistil, že se o té osobě všude zmiňuji. Namátkově, ale byla skoro v každém zápisku. Jako kdyby celá dlouhá etapa mých výlevů a nálevů skládala dohromady všechnu tu zoufalost. Prostě se to jaksi slilo, až mě to zcela pojmulo.

Jak to tedy vlastně bylo? Pojďme se na to společně mrdknout.

( ͡° ͜ʖ ͡°)

Zkrátka se mi podařilo seznámit se s jednou velice zajímavou osobou. Byli jsme spolu v kontaktu víceméně každý den. Občas o problémech mluvit nechci, i když bojuji s chutí říct všechno, z čeho mám strach. Jenže ten člověk to toužil vědět. Přál si mě poznat úplně a bylo mu jedno, jak strašná je ta pravda. Přemohl jsem všechny ty výstrahy, které mi moje mysl předhazovala. Jako kdyby se snažila říct: "Ser na to, nechceš přece přenášet svoje problémy na dalšího člověka. Uteče, stejně jako všichni. Ale udělej to, protože cítíš, že to tak chceš. Jsi děsnej, ale je to na tobě."

Podařilo se mi vykdákat mu věci, o kterých jsem ani netušil, že ve mně dřímají. A představte si, ten člověk neutekl. Chtěl mě poznávat dál. Prý mu na mně záleželo. Dokazoval to tím, že se mnou byl v kontaktu opravdu každý den. Když jsem nemohl několik dní vkuse spát, zůstával se mnou co nejdéle vzhůru, aby věděl, že jsem relativně v pohodě.
Když jsem nedokázal normálně fungovat, snažil se mi pomoct, abych se cítil líp. Já mu na oplátku dodával odvahu ve věcech, kterých se bál. Podporoval jsem ho tak, jak jsem jenom mohl. Mám v sobě spoustu lásky, ale zároveň vím, že ten, komu ji dám, bude neuvěřitelně zatížený. Je to zvláštní, ale je to tak. Jsem takové břemeno, které si s sebou potáhnete…

Znali jsme se vesměs tři čtvrtě roku, což byla dost dlouhá doba na to, abychom si vyjasnili, jak to vlastně cítíme. Vypadalo to nadějně. Moje psychické rozklady však nebraly konce. Přišlo období, kdy jsem skoro celý týden utnul kontakt se všemi. Jenom jsem spal a spal.

Našel jsem potom spoustu zpráv typu: "Jsi v pohodě? Není ti něco? Ozvi se mi…"

Jakmile se mi podařilo najít dostatek síly, napsal jsem, že to není vůbec dobrý. Pak to přišlo. Ten člověk mě začal úplně ignorovat, neozýval se. Nejprve jsem měl obavy, že se stalo něco vážného, ale když mi došlo, že je absolutně v pohodě, tak mě to trošku zarazilo.

Žádné vyjádření? Stačila by jen prostá správa, abych se netopil v otázkách. Patrně bych byl zničený, ale časem by to přešlo. Takhle nevím, co se vlastně stalo. Asi to taky vzdal. Není divu. Sám jsem to vzdal. Vzdal jsem to, ale pořád jsem tady. Je to už jenom o přežívání, protože jsem už dávno zapomněl, jaké je žít.

Už nikdy žádná zpráva, hovor, povídání. Vůbec nic. Vím o sobě, že jsem jenom hromádka neštěstí, která stěží drží pohromadě. Vím, jak je těžké nést mou tíhu. I přesto, že se mnohdy cítím víc než na prdel, jsem se snažil dát do toho všechno. Bojoval jsem sám proti sobě, abych mohl fungovat. Bojoval jsem se všemi démony, i když byli v převaze. Nebylo to dost. Vím, že to nikdy nebylo dost a nikdy to dost nebude. Má tedy cenu pomaloučku rozkládat sebe, aby ostatní zůstali celí, i když víte, že to pokaždé skončí špatně?

Nejsem to, co chce.
Nejsem to, co potřebuje.
Nejsem to, co hledá.
Hledá někoho silného, kdo se nebude lámat na kousky.
Hledá někoho, kdo dokáže chránit a nepotřebuje být ochraňován.
Hledá někoho s uceleným srdcem.
Hledá někoho, kdo mu pomůže vstát, kdykoliv bude na kolenou.

Snažil jsem se být to všechno, ale nejsem to já. Nejsem to, co hledá.

Všechno co z něj zbylo, je jenom pár fotek zahrabaných někde ve složkách mého počítače a jeho portrét, který jsem maloval. Neměl jsem sílu ten papír roztrhat, tak jsem ho zahrabal do mého kufříku, kde je skrytý pod hromadou dalších kreseb. Zraňuji se navenek, abych zabil tu zrůdu, co je uvnitř.

Čekám, kdy se z toho všeho stane jenom pouhý přelud. Pomaloučku to bude hlodat čas, dokud to nezmizí. Jenže doba uplynula dlouhá, ale pořád to bolí stejně ostře. Jako kdyby se ten nejtupější nůž pomaloučku prodíral masem a rozřezával mě na malinké kousky. Připomíná mi to, když se kuřecí prsa krají na prkýnku.

Co si ze mě asi tak uklohní? Doufám, že to bude aspoň čína s arašídy…


Zcukernatělá anémie

24. května 2016 v 18:23 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch


V pokoji, před světem skrytý,
Rány kropí slané slzy -
Barvy světa se zdaj vyblitý,
Cítím, že klid zmizne brzy -

Skrz hloubku ran pak ze světa vyprchám -
Pod kůži, hluboko do žil, se bolest vpila,
Čerň po sobě zanechám -
Co bys dala za to, abys ji nikdy necítila?

Klamnost opojná, starý přítel zapomněl,
Láska sladká, jako nejchutnější karamel -
Ale víte, co lidi se srdcebolem praví?
"Karamel je cukr, co se už nikdy neuzdraví."



Ráno přichází pokaždé příliš pozdě

23. května 2016 v 22:54 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

poslední dobou přemýšlím nad vztahy a nad zátěží s nimi spojenou. Za psychedelického blikání světýlek se utápím v úvahách. Mám depresi, jelikož mi přestala svítit červená barva. Jídlo na stole, na které ani nemám chuť, už dávno vychladlo. Koneckonců, světýlka přestávají svítit, jídlo stydne a vztahy krachují. Má tedy cenu pouštět se do neprobádaných vod i přes hrozbu duševního rozkladu? Někdy mě děsí, když se zamyslím nad tím, kolik potencionálně dobrých vztahů jsem nechal zmizet kvůli poblouznění jistou osobou. Je možné, že bych teď byl někde jinde a relativně šťastný? Od jisté doby se bojím někomu poodhalit moji podstatu. Lidi utíkají, když zří všechnu tu negativitu. I já bych vzal nohy na ramena, kdyby to šlo.

Nevím. Neumím odhadnout následky toho, co dělám. Nemůžu myslet na budoucnost. Nemůžu žít v přítomnosti. Jsem už dávno mrtvý, jenom to ještě nevím. Jsem nemocný. Lidi mě proto milují a nenávidí. Tak tedy, kdy se z citů staly zákeřné mučící nástroje a ze vztahů pouze nutnost k přežití?

(Není náhodou tohle výsledek ideální vztahové symbiózy?)

Když jsem včera šel přes chodbu, zastavil jsem se ve tmě u zrcadla a zíral do něj. Zjistil jsem, že mi můj odraz jistým způsobem nahání hrůzu. Nemyslím to však tak, že bych se děsil svojí neupravenosti. Ta je mi celkem šumák.

Něco mi zkrátka připadá zvláštní. Jako kdybych to ani nebyl já. Celou dobu jsem stál a podlaha mě nepřirozeně bodala do chodidel. Pravděpodobně jsem čekal, že můj odraz udělá pohyb odlišný od mého a bude ze mě definitivní blázen.

Někteří lidé se bojí spát se zrcadlem v místnosti, jedna moje známá dokonce tvrdí, že je to prý brána do jiného světa. Mnohokrát mi na mysli vytanula představa převrácené reality, kde je dobro zlo a zase naopak. Jenže jak byste specifikovali zlo a jak byste specifikovali dobro? Mám určitou představu o této problematice, ale co se potom stane, když nastane situace nejasnosti? Kdy zlo nebude úplně špatné a dobro nebude zcela správné?

(Seznamte se se Slečnou Vdovou. Tato kresba vznikla během boje proti syndromu totálního selhání. Vyjadřuje tu maskovanou mrzoutskost, která ve mně čpí. Nehezky to smrdí, musím říci. Nasazuji si masku, abych skryl to, čeho se sám bojím. Vím, že nedokážu popřít to, co mě tak sžírá, ale můžu to obrátit v něco trošku kreativního.)


Jsem věčně ospalý a nejradši bych pořád klimbal, je jedno za jakých okolností, ale když se mi povede tenhle automatický impuls překonat, nemůžu se žádným způsobem přinutit zasnít. Mnohdy sedím v noci na posteli a přemýšlím nad tím, jak miluju soukromí mého pokoje, ale vím, že mě zároveň neuvěřitelně omezuje. Bezpečí skýtá spoutanost.

Náhlé ticho nastalé situace mě nesčetněkrát pohltilo. Snažím se držet pod kontrolou vlastní dech. Cítím nenávist k sobě, k celému světu, ale zároveň vím, že mi na mně jistým způsobem záleží. Hledám svoji pohřešovanou sebehodnotu v bláhových činech, ale pátrání se zdá bezcílné. Další odložený případ. Moje duše vydává zdušené skřeky, které mě pohřbívají a nechávají v pokoji jen pramálo místa pro vzduch.

(Jedna z podivností, které tvořím, když v noci nemůžu spát.)


Dneska konečně pršelo. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem vylezl ven na naši malou zahrádku a seděl v dešti na lavičce. Zdálo se mi, že mě kapky pálí a nazlobeně syčí na rozpálené kůži. Snaží se smýt všechnu tu špínu. Ale je jí moc. Muselo by pršet navěky, aby se to alespoň trochu dalo.


Neznámý tlak mě stáhnul do temnot. Vzplanul jsem. Můj rozklad začíná na hranici plamenné, končí na hranici mých dvou světů.



Koupelnové blouznění

15. května 2016 v 16:35 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Někdy si říkám, jestli sám sebe časem pochopím. Moje oči jsou vždy otevřené, ale srdce je pravděpodobně slepé. Jenže tentokrát je něco jinak. Cítím tu vnitřní změnu, rozpol, posun někam.

Lidi mě pravděpodobně slyšeli říkat tyhle věci už dřív, a je pravda, že už z mých úst zazněly, jelikož se to děje pořád. Někam mířím, nezastavuji. Jestli je to cesta do záhuby, to si netroufám posuzovat. Lidi neví, co se to se mnou děje a já jim nenapovím, protože taky nemám potuchy.

Miluju vodu. Včera jsem si dal takovou koupel, abych uvolnil ztuhlé myšlenkové svalstvo. Schovávat se za pěnou před světem je naprosto boží forma prokrastinace. Vždycky mě jako malého bavilo dělat z bublinkové pěny různé patvary. Tuhle kuličku, tuhle jsem zase zkusil vytvarovat domeček. Klidně bych vymodeloval i vyrovnaný život, kdybych si jen dokázal představit, jak to zhruba vypadá…

V naší rodině není nikdy období, kdy by se nedělo žádné drama. Občas to probíhá jenom na pozadí, ale stejně je to cítit. Smrdí to, a napouští se to do stěn našeho bytu. Píchněte do nich a vyteče hnis. Cítím se spíš na nic, než abych se cítil navíc. Připadám si jako podvedenej panic. Přiznávám se, že celá ta rychlost, se kterou se všechno ubírá někam do dáli, je strašidelná. Někteří si vykračují budoucnosti vstříc precizním krokem, boty klapou kadencí kulometu, jako trénované modelky. Já mířím do všech stran, jako model na přehlídkovém mole, který je tak trošičku na mol.

Jsem toho názoru, že určitá hrstka lidí moje citové výlevy chápe. Díky jim za to. Moje bolest je příliš čirá na to, aby se dala skrýt. Stavím si mosty z povzdechů a pod jejich oblouky při oslepujícím měsíčním svitu tiše vzdávám svůj boj. Život je plný radosti, kterou popíráme. Život je plný lásky, kterou nevidíme. Život je plný trápení, které hltáme až do posledního doušku.


Nepotřebuji, abych dával smysl. Potřebuji to jenom ventilovat.

Vyrobil jsem si oblečení ze žalu a boty ze smutku, abych měl v čem vyrazit do společnosti, ale nakonec jsem nikam nešel. Má podstata zůstala stát v předsíni a hádala se s odrazem v zrcadle o tom, co je vlastně zač.


Asphyxia

9. května 2016 v 11:58 | Madame Luc |  Kresby
Bonjour,

Tenhle obrázek jsem se rozhodl namalovat v období, kdy jsem pociťoval emoční prázdnotu. Zkrátka jsem byl uvnitř mrtvý. Nic jsem necítil, jenom vazké Nic, které mě pomaloučku ubíjelo. Taky máte někdy takové období, kdy si připadáte otupělí? Taky k vám nedoléhají žádné citové popudy a připadáte si, jako kdybyste neexistovali?

To nic, ta prázdnota, mi připadá, jako takové bezcílní lapání po vzduchu. Dusíte se, nemůžete se nadechnout. Něco vám sedí na hrudníku a tlačí na žebra, svírá plíce v bolestivé křeči.


Postava na obrázku se jmenuje Asphyxia. Asphyxiation je anglický výraz pro udušení nedostatkem vzduchu. Zkrátka zadušení. Rozhodl jsem se, že se ji pokusím namalovat tak, jak na mě působí to moje Nic. Je odrazem temnoty ve mně, která pomaloučku probublává napovrch. Ona je to Nic, které páchá neplechu. Donutí vás vejít do prázdna a zpátky, ale je jen na vás, jestli najdete cestu.

Už dlouho připravuji a pomalu sepisuji knížku a rozhodl jsem se, že Asphyxia bude další charakter, který do ní zapasuju. Hodí se tam svou nenávistnou povahou a přehnanou prchlivostí opravdu perfektně.

Taky občas cítíte prázdnotu, kdy vás všechno dusí?


Den matek

8. května 2016 v 10:54 | Madame Luc |  Poezie
Bonjour,

Madame Luc se rozhodla, že pro svoji nejvíc nejmilovanější maminku napíše básničku. Berte všechno, co si nadále přečtete, s nadhledem. Moje mamka je nejúžasnější člověk na světě a nedokážu si představit, že bych ji neměl. Je to bytost s prořízlou pusou, řekne vždycky, co si myslí a pokud alespoň jednou za den neřekne sprosté slovo, tak víte, že je něco špatně.

Návod k punktování


Žila-byla jedna žena,
Matka, dcera, milenka -
Chutnala jí pivní pěna,
A francovka do vínka -

Ráno vstává, nasere se,
"Do píči," s klidem prohodí -
Obejmeš ji, zavzteká se,
Na telku totiž nevidí -

Krabka cigár padne za vlast,
Musí skočit k Vietnamce -
Tam si koupí na bolest náplast,
Víno v petce, to přece -

Velká slova, velké činy,
To je ona, hrdinka -
Ani jeden nejsme bez viny,
Nadává, že dveře se zamyká

Srdce velké, srdce slábne,
Postupně už nemůže -
Asi jí z nás brzo jebne,
Sprosté slovo pomůže -

Když se ten život sere,
Mamka nás vždy spunktuje -
Pošle všechny do prdele,
Protože nás miluje -

Jak nikdy nebýt šťastný

6. května 2016 v 21:35 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

Sedím na posteli a okolo mě blikají vánoční světýlka. Poslouchám jednu a tu samou písničku už dvě hodiny v kuse a připadám si jako v transu. Něco je jinak. Cítím zvláštní chlad uvnitř sebe. Zebe to. Pálí to. Bolí to, jako kdybych příliš rychle snědl zmrzlinu, nebo si nahý lehl do sněhu.

Ten zvláštní pocit se mnou prohání tam a zpátky. Tklivou melodií mi zní v uších a pomaloučku mě sžírá. Doufá, že si toho nevšimnu. Všiml jsem si, ale je mi to jedno. Jsem na to zvyklý. Na všechnu tu negaci, bolest a sebezapření.

Dneska se mi zdál sen o jednom člověku z mého dlouho ztraceném vztahu-nevztahu. Nechápu proč. Nepostřehl jsem, že bych na tu osobu pomyslel. Nikde nebylo nic, co by mi ji připomínalo. Nezaslechl jsem jeho jméno. Nic.

Nenávidím to, jak mě sny dokáží ovlivnit. Beru je jako takovou bránu do podvědomí, kde se schovávají věci, které nenechávám vyplynout na povrch. Pohřbívám uvnitř sebe spoustu strašáků. Moje skříň je plná příslovečných kostlivců a já už nějak nemám sílu je vyhánět. Stavím si soukromou kostnici. Chce se někdo přidat?

Občas, spíše často, se mi stává, že se probouzím zmatený. Jsem neustále unavený. Nemocná mysl = nemocné tělo. Všechno se mi slívá dohromady. Nevím, co se mi zdálo a nevím, co se opravdu stalo. Vždycky se mi zdá o nějaké situaci, možná něco, co jsem prožil nebo něco, co bych chtěl prožít a já zkrátka nevím, zda je to všechno jenom iluze bláhové mysli, či skutečnost. Nevím. Prostě nevím.

Rád vzpomínám na všechny ty vtipné věci z minulosti. Melancholie je zvláštní. Někdy se mi zdá, že vracení se k věcem dávno odbytým mě pomalu zabíjí, ale přeci jenom je to tak krásný pocit. Kdykoliv je mi nejhůř, pokouším se vybavit si všechny ty chvíle, kdy mi bylo dobře. Jenže to nejde. Deficit radosti v mém životě je příliš vysoký, aby se vyrovnal přebytku smutku.

(Jedna z těch vyloženě dobrých vzpomínek. Totally spies <3)

Madame Luc se stala zpovědnicí, místem, kde se mi daří být skutečným. Je to jeden z mých fragmentů. Takový odraz nekončící bolesti. Rozpadám se. Jsem rozbitej už sakra dlouho, tak nechápu, jak je možné, že je pořád co ničit. Nepřeji si na ty duševní srance tolik myslet, ale nedokážu je vyhnat. Kéž by šly z mojí hlavy někam do úplnýho jinam. Nechci přestat zářit a vydat se vstříc temnotě, ale každým dnem jsem blíž a blíž. Asi už jsem přestal válčit se svými démony… Jsme patrně na stejné straně. To je docela úspěch, ne?

Přijde někdy den, kdy budu schopný udělat něco správně nebo se budu pořád utápět v sebezapření?


Na srdci si nosím cejch

1. května 2016 v 14:09 | Madame Luc
Bonjour,

Madame Luc by se moc ráda omluvila za další provozní přestávku. V běžném životě se sešla spousta tragických situací a událostí naráz, tudíž Madame potřebovala trochu odpočinku od všeho. Od přemýšlení, od života.

Blog je pro mě únik z reality, ale kdykoliv se rozhodnu, že přispěji další troškou emocí prosycených řádků, tak přemýšlet musím.

(fuck my life)


Přes babiččin pohřeb, přes rodinné tragédie a přes všechny ty zhroucené chvilky se přehnala vlna popírání. Zdá se, že všechno konečně někam odplynulo. Pravděpodobně to bylo včerejškem, jelikož jsem pálení čarodějnic využil k lehkému uvolnění se za pomoci alkoholu.

Nevím, jak pokračovat dál. Je pro mě těžké formulovat myšlenky a přetavit je na smysluplné věty. Nedokážu správně popsat tu válku, co zuří ve mě, aniž bych se neopakoval. Pomalu se blíží léto a hezké počasí je nenávratně zpět.

Možná, že jsem divný člověk, ale nenávidím slunečné dny a vůbec den všeobecně. Noc a déšť jsou pro mě to pravé. Noční bouřky s otevřeným oknem a ledovou kávou v ruce. To je moje představa té největší zbožnosti.

Stává se vám, že když jste přehlcení, tak se vám plete realita se sny? Mnohdy zjišťuji, že se mi zkrátka něco zdálo a já si myslím, že se to opravdu stalo. Samozřejmě tím myslím nějaké věci, které jsou možné a normální. Rozhodně jsem nikdy nebyl přesvědčený, že ten jednorožec na duze je skutečnost. I když, možná by byla realita o něco zajímavější a veselejší, ale to bych potom skončil na nějakém oddělení uvnitř psychiatrické léčebny.

Na škole nám proběhlo poslední zvonění. Jsem v maturitním ročníku, ale maturovat nebudu. Moje psychické problémy mě jaksi indisponovaly, a tudíž si zopakuji čtvrťák. Nevidím to jako věc vyloženě špatnou, ale nedokážu si představit, že moje třída bude pryč.

Všichni ti lidé a zážitky jsou nenávratně vpáleny do mého srdce. Budou tam napořád. Myšlenka na to, že za nedlouho všichni půjdou vlastní cestou a už se nebudeme vídat je srdcervoucí. Jedna kamarádka zmizí za hranice, druhá taky, třetí do jiného města a tak dále.



Zjistil jsem, že kdykoliv si někoho pustím do svého srdce, nedokážu bez něj žít. Trápí mě to, ale vím, že po nikom nemůžu chtít, aby zahodil svůj život a zůstal tu se mnou nadosmrti. Velké změny námi vždycky otřesou a je jen na nás, jak se s vírem emocí popasujeme. Jak člověk stárne, tak konečně začne chápat, proč lidi v noci pijí, ničí si plíce cigaretami a skáčou z výškových budov. Život je neuvěřitelnej boj. Nechávám na sebe pršet zničující pocity, jak se tak nade mnou usadil těžký černý mrak.

Poslední zvonění jsme si skutečně užili. Šel jsem za moji oblíbenou zpěvačku, Mariu Brink. Měl jsem to tak nějak v plánu už docela dlouhou dobu a vždycky jsem si chtěl vyzkoušet jaké to je, když člověk nosí podvazky.

O život můžeme přijít různými způsoby a smrt je jen jednou z oněch možností. Jak prostě sprosté. Berme to tak, že smutek má svoji hloubko, přičemž štěstí je mělké. To je celkem dobrý kompromis, ne?