Koupelnové blouznění

15. května 2016 v 16:35 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Někdy si říkám, jestli sám sebe časem pochopím. Moje oči jsou vždy otevřené, ale srdce je pravděpodobně slepé. Jenže tentokrát je něco jinak. Cítím tu vnitřní změnu, rozpol, posun někam.

Lidi mě pravděpodobně slyšeli říkat tyhle věci už dřív, a je pravda, že už z mých úst zazněly, jelikož se to děje pořád. Někam mířím, nezastavuji. Jestli je to cesta do záhuby, to si netroufám posuzovat. Lidi neví, co se to se mnou děje a já jim nenapovím, protože taky nemám potuchy.

Miluju vodu. Včera jsem si dal takovou koupel, abych uvolnil ztuhlé myšlenkové svalstvo. Schovávat se za pěnou před světem je naprosto boží forma prokrastinace. Vždycky mě jako malého bavilo dělat z bublinkové pěny různé patvary. Tuhle kuličku, tuhle jsem zase zkusil vytvarovat domeček. Klidně bych vymodeloval i vyrovnaný život, kdybych si jen dokázal představit, jak to zhruba vypadá…

V naší rodině není nikdy období, kdy by se nedělo žádné drama. Občas to probíhá jenom na pozadí, ale stejně je to cítit. Smrdí to, a napouští se to do stěn našeho bytu. Píchněte do nich a vyteče hnis. Cítím se spíš na nic, než abych se cítil navíc. Připadám si jako podvedenej panic. Přiznávám se, že celá ta rychlost, se kterou se všechno ubírá někam do dáli, je strašidelná. Někteří si vykračují budoucnosti vstříc precizním krokem, boty klapou kadencí kulometu, jako trénované modelky. Já mířím do všech stran, jako model na přehlídkovém mole, který je tak trošičku na mol.

Jsem toho názoru, že určitá hrstka lidí moje citové výlevy chápe. Díky jim za to. Moje bolest je příliš čirá na to, aby se dala skrýt. Stavím si mosty z povzdechů a pod jejich oblouky při oslepujícím měsíčním svitu tiše vzdávám svůj boj. Život je plný radosti, kterou popíráme. Život je plný lásky, kterou nevidíme. Život je plný trápení, které hltáme až do posledního doušku.


Nepotřebuji, abych dával smysl. Potřebuji to jenom ventilovat.

Vyrobil jsem si oblečení ze žalu a boty ze smutku, abych měl v čem vyrazit do společnosti, ale nakonec jsem nikam nešel. Má podstata zůstala stát v předsíni a hádala se s odrazem v zrcadle o tom, co je vlastně zač.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Článek se mi...

Líbí
Nelíbí

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 15. května 2016 v 18:00 | Reagovat

Tvá slova mě zasáhla jako šíp...bolest je nekonečná, plná dekadence obklopuje naši podstatu, avšak nejvíc ulpí na duši, aniž by si to sama uvědomovala. Občas jen tak koukám do zdi, zavřená v kartonu, odkud není úniku, hlídám sama sebe, abych neudělala nějakou nepatřičnou věc, přitom se o to ve skutečnosti snažím.
Není to paradox?
Píšu poblázněná, spřátelená s několika procenty alkoholu a čekám, kdy se vrátí všední starosti...

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 15. května 2016 v 18:25 | Reagovat

Taky mám občas takový ten syrový pocit, že ze sebe musím něco dostat... a je mi jedno, jakou formu to bude mít... Ale bolest ta vždycky zachovává ten svůj pravý tvar...

3 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 17. května 2016 v 8:43 | Reagovat

Dobré je využít bolest ve svůj prospěch. Tvořit. Kreslit. Promítnout bolest do nějaké věci a vytvořit něco velkého. Bolest je velká emoce. Bez ní by štěstí nebylo tak manické..

4 Anett Anett | E-mail | Web | 21. května 2016 v 17:09 | Reagovat

Miluju tvoje články, jsou naprosto odlišné od ostatních a přitom snadno pochopitelné. Tvoje trable mi připomínají mou minulost. Jsi jak moje dvojče. ;)

5 Madame Luc Madame Luc | Web | 23. května 2016 v 21:52 | Reagovat

[1]: Příchuť trpkých emocí nám spoustu dává, ale bere si víc, než by měla.

[2]: Přesně tak, Je to jako neměnná konstanta, taková trvalá bolestná připomínka.

[3]: Byl bych rád, kdyby ta "manickost" brzo přišla.

[4]: Děkuju, jsem moc rád, že se ti články líbí. Tak to jsem rád, že mám dvojče! :D Vždycky mě zajímalo, jaké to asi je.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama