Rozpraš svůj popel na mou kůži

29. května 2016 v 11:09 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Nevím, čím to je, že v noci si vždycky všichni strašáci vylézají hrát. Obvykle s mojí hlavou a nehezky ji točí. Pravděpodobně to bude způsobeno tím, že lidé ve tmě očekávají něco špatného, mají strach. Tudíž je to přesně to pravé místo, kde dokážou jejich bubáci vyplout na povrch.

Nebojím se tmy, to skutečně ne. V mém případě za to může má nezměrná láska pro černotu, která mě obklopuje. Přestala mi svítit světýlka, úplně. Rozloučila se se mnou tím, že mi rukou poslala elektrický proud. Opravdová lahoda. Myslel jsem si, že mě to zabije, protože jsem ten kabel držel nehezky dlouho. Ne tedy, že bych chtěl, ale prostě mi nešlo povolit stisk ruky. Zabití elektřinou by bylo na pytel, radši samovznícení, to už zní zajímavěji.

Nedávno byla bouřka. Kolem čtvrté ráno začalo pršet. Nedalo mi to a pozorování tančících kapek mohlo započnout. Přišly i hromy, takové vzdálené. Celá scenerie mi pomáhala, abych usnul. Pak začala ta pravá bouřka, každý hrom mě probudil a otřásal naším bytem. Znělo mi to v uších jako nějaký výbuch. Nemusím jistě dodávat, že jsem se moc nevyspal.

Pak, když se mi k ránu konečně podařilo usnout, po čtvrt hodině mě probudila nějaká milá hlasitá paní. Mlela do mobilu a shodou náhod parkovala pod mým oknem. Začala chrčet motorem, pustila si nahlas rádio a další dlouhou chvilku tam stála. Myslel jsem si, že na ní něco z okna hodím, tak moc mě to podráždilo.



Přehršel mých článků vzniká v noci. Potom co ani počínající láska a možné životní štěstí nezachránily můj život, došlo mi, že už pravděpodobně není co ztratit. Jsem ztracený ve svém pokoji, bloudím od márničního světla pouličních lamp skrze sebevraždu, až někam do pozadí, kde ulpívá nedosažitelná nevšímavost.

Včera mě zarazila jedna věc. Na facebooku se mi objevila žádost o přátelství, tak jsem si říkal, že by to třeba mohla být jedna jistá osoba. K mému zklamání to byl můj otec - rozuměj dárce spermatu. Vysral se na mamku a ostatní sourozence. Ani si už nevzpomínám, jak vypadá. Jeho žádost o přátelství pro mě byla děsivější než hřbitov protkaný noční mlhou. Hřbitovy jsou náhodou moc fajn.

Po celém životě bez jakéhokoliv kontaktu se mi pokusí ozvat tímto způsobem. Docela mě to nasralo. Cítím k němu takovou zvláštní zášť. Když jsem tohle téma probíral s mojí psycholožkou, tak mi říkala, že každý člověk má dvě půlky. Jedna pochází od matky, druhá od otce. Když tedy něco chybí, pak se dějí problémy.

Nevím proč, ale v tomhle názoru se s ní neshoduji. Necítím to tak, že bych ho v životě potřeboval. Myslím si, že i když půlka chyběla, tak moje mamka ji vyplnila tak, jak jen mohla. A upřímně, nedokážu si představit šťastnou rodinu. Nevím, jak může vypadat vyrovnané a láskyplné manželské soužití. Myslím si, že v dnešní době je to něco jako taková zapovězenost.

Kde byste se pokusili najít tu prchlivou dokonalost? Někde v antikvariátu? Schovává se snad v kanálech? Nebo léta vysoko nad hlavou a škvaří ji agresivní paprsky slunce? Nechápu to.

Pátral jsem včera po internetech, abych našel různé články o psychiatrických léčebnách v zahraničí. Jedna hrdinka knihy se tam ocitla, tak mě zajímalo, jak se to shoduje s realitou. Neuvěřitelně mě zajímalo, jak to tam vlastně chodí. Pročítal jsem blogy, názory lidí a také jejich stížnosti.

Zaujal mě však jeden příspěvek, který pravděpodobně slouží k tomu, aby otevřel oči bigotním ignorantům, kteří psychické problémy prostě nechápou, nebo pohrdají lidmi, které něco takového trápí. Došlo mi, že bych po mém pobytu na psychiatrii mohl vlastně taky sepsat takovou verzi seznamu, jelikož se mi podařilo najít skryté poklady uvnitř lidí, které někdo považuje za ne-zrecyklovatelný odpad.

Když si představíte psychicky nemocného člověka, co vám vytane na mysli? Lidská troska bez špetky soudnosti, odsouzená k záhubě? Nejsou jenom takoví, za co je považujete.

- Starý pán na vozíčku, který měl Alzheimera a nikdo si s ním nechtěl povídat, vyprávěl ty nejlepší historky.
- Bývalý drogově závislý, který se pokusil o sebevraždu, měl jedno z těch nejčistších srdcí, a zastával se slabších.
- Jeden mladík se schizofrenií žil s adoptivními rodiči, kteří ho vyhodili, protože už neměli sílu se o něj starat. Byl uvnitř zničený, ale snažil se zpříjemňovat den ostatním. Většinou pro ostatní připravoval příbory.
- Žena, které bylo tolikrát ublíženo, až se jí zhnusil lidský kontakt, dokázala dávat ta nejláskyplnější objetí
- Paní poznamenaná smrtí nejbližších, trpící ztrátou paměti, dokázala vytvářet ty nejkrásnější obrázky.
- Kluk s panickou úzkostí se snažil pomáhat lidem, když si připadali úplně na dně.

- Dokonce se mi podařilo seznámit se s dívkou, se kterou jsme se celý život jaksi míjeli. Žili jsme ve stejném městě, její bratr byl můj spolužák. Bydlí nad mojí tetou a tak podobně. Díky bohu za ni.

Není lehké najít něco milého pod vrstvou nehezkosti, ale když člověk vytrvá, může narazit na kýžené výsledky. Mám více příkladů, ale tohle byl jenom nástin. Z vlastní zkušenosti nemůžu říct, že by tam všechno bylo růžové, jak se z těchto příkladů může zdát. Je to tam zvláštní, mnohdy snad ještě víc depresivní a taky vás to neuvěřitelně vyčerpá. Ale co tím vším chci naznačit? Naučilo mě to, abych lidi tolik nesoudil.

V hlavě mám ochrannou hranici, dvě strany mince. Absolutní nenávist nebo skoro-zbožnost pro lidi, které nechám proniknout do mého života. Ale moje zkušenost mi jaksi pomohla, abych dokázal prokouknout i ostatní, co nevýrazně proplouvají životem. Můžete odhalit humus, můžete odhalit krásu. Můžete odhalit všechno, můžete odhalit nic.



S mojí terapeutkou jsem rozebíral událost, o které jsem se rozepisoval v tomto článku.

Povedlo se nám dešifrovat různé aspekty a náznaky. Miluji na ní to, že vám poskytne pohledy z různých úhlů. Dala mi příklad z vlastního života, který zahrnoval podobnou situaci. Téměř každý má někdy touhu se izolovat, být chvilku mimo realitu. Vypnout srdce, vypnout mozek, vypnout dech. Je opravdu tak snadné, aby všechny zamilované zprávy ztratily upřímnost?

(Jedna z jeho posledních zpráv. A ano, komunikovali jsme anglicky.)

Ale když víte, že se váš blízký přítel nachází na hranici sebevraždy a týden se vám neozve, nedostanete náhodou strach? Nebyli byste plni obav a nezodpovězených otázek? Nepodlehli byste nakonec impulsu to vzdát zrazeni potencionální nedůvěrou?

Hledání odpovědí mi přineslo ještě více otázek. Vnitřní sebetrýznění, protože se zdá, že chybu jste udělali vy. Řekla mi, že je to další životní zkušenost. V tu chvíli jsme ji za to nenáviděl, ale vím, že má úplnou pravdu. Rád bych řekl, že je to pryč, ale nic se nevyřešilo. Pod vším tím potěšením se skrývá bolest a každou sekundu utrpení si svým dílem zasloužím. Ale stejně nemůžu přestat, pořád se plazím za minulostí. Chci se zničit. Zachraň mě.

Lpím na lživé představě něčeho, co se nikdy nestane. Ale nemůžete mě zastavit, abych nemiloval svět s každičkou jeho lží. Nechci být vždycky ten nahraditelný…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Luc Luc | Web | 29. května 2016 v 17:54 | Reagovat

-Soudit lidi podle obalu, nepoznat to, co je uvnitř ani se o to nepokusit a pouze soudit. To je to, co se mi odjakživa hnusilo. Vždy jsem všem dala šanci ať už to byl ten "divný" "protivný" "nemocný" "postižený" ... Nechápu dnešní společnost plnou odsuzovačných a nechápavých lidí, bez špetky snahy.
-Včera tady taky byla bouřka, velká. Budila mě, neustále. Ale bylo to poprvé v životě, kdy jsem z ní neměla strach, nýbrž mě fascinovala. Zvláštní. Možná je to mým momentálním rozpoložením či rozkladem.
-"Vnitřní sebetrýznění, protože se zdá, že chybu jste udělali vy." .. Naprosto chápu tvé pocity, prodírám se tím úplně stejně. Můj milý ze dne na den jakoby to se mnou snad vzdal. I když věděl, jak špatně na tom jsem. A odpovědi na otázky nepřicházejí ani po dlouhé době...

Vidím tolik smíšených pocitů. U tvých článků jsem vždy na pokraji slz, ale zároveň mě naplňují jakýmsi odhodláním a vírou.
Drž se a bojuj, věřím v tebe.

2 cincina cincina | Web | 29. května 2016 v 23:02 | Reagovat

Někde jsem četla, že člověk bývá vždycky večer více depresivnější. Že to, co prožíváme večer, prožíváme intenzivněji, než například ráno. Myslím, že na tom něco bude.
Jinak to bude znít vážně hloupě, ale když píšeš: "Zabití elektřinou by bylo na pytel, radši samovznícení, to už zní zajímavěji." - Tak mě to vážně rozesmálo:D Já se teď věcem kolem smrti dost vysmívám:D
Je špatné, že se ti otec ozval skrz facebook. Přijde mi to hlavně hodně neosobní. Každý má v rodině problémy, můj otec taky není žádné terno, ale řekněme, že s ním vycházím:) I když bych ho někdy nejradši kopla:D Možná... kdybys dal svému otci šanci. Nevím do detailu, jak to spolu máte. Třeba se na vás nevykašlal... třeba to mělo úplně jiný důvod. Ale jak říkám, nevidím do toho:)
Pár mých přátel ví o mých problémech, sebevražedných sklonech... ale mám pocit, že kdybych se jim týden neozvala, tak se vůbec nic nestane:) Ono záleží na člověku.
Podle mě jsi nenahraditelný. Originální. Nepoznala jsem ještě člověka jako ty.

3 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 30. května 2016 v 12:48 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi přežil světýlka. Co se týče tvého otce.. kdo ví, třeba se začne snažit. Vím, že cokoliv, co napíšu, nebude mít nikdy takovou váhu, jako to, co bych ti mohla říct osobně. Bože, ta jedinečnost v tobě je neuvěřitelná. Upřímně lituji, že nebydlím blízko tebe, protože už jen to, co tvoříš, zračí to, jak výjimečná a hluboká osobnost jsi. Budu se opakovat, ale opravdu bych tam pro tebe chtěla být. Vím, jaké to je, když v noci ležíš, nemůžeš spát a chce se ti křičet, skočit z okna, (samovznítit se :P)...
Někdo mi kdysi řekl, že ti nejlepší lidé jsou vždycky daleko. Začínám mu docela dávat za pravdu.
Hrozně se těším, až tě uvidím. Do té doby ruce pryč od kabelů a kdyby něco.. kdyby depka.. klidně zavolej. Není nic lepšího, než se moct s kým vydeptit.
Mám tě ráda :)

4 Madame Luc Madame Luc | Web | 30. května 2016 v 18:17 | Reagovat

[1]: Ahoj, Luc. Moc ti děkuji za komentář a za názory. Bouřky mě zkrátka fascinují, i když je to sebehorší bouřka, vždy je na ní něco nádherného.

To, že tě tvůj milý takhle opustil, je děsná prasárna. Vím, o čem mluví. Jako kdyby nezodpovězené otázky vypalovaly díru do hlavy, co?¨

Mockrát děkuji, že ve mě věříš. Neuvěřitelně si toho vážím.

[2]: Miluju noc, víc než den. Možná, že už ta deprese ke mně prostě sedí, nedokážu si představit můj život, kdyby mi někdo řekl, že budu v pohodě.  

Můj otec je naprostej idiot. Násilnickej vůči mamce, hrubej, vychlastanej starej kretén, kterej si myslí, že se z něj všichni zblázníme, když na nás celej život sral :D Takhle bych to shrnul. Tisíc nevlastních sourozenců okolo mu taky moc do karet nehrají.

Děkuji ti, myslím si, že jsem nahraditelný. Ta náhražka nemusí být nutně jako já, ale třeba bude jednodušší s ní zacházet.

[3]: Nikdy bych ho do života nepřijal. Šanci měl, podělal ji. Rád dávám lidem druhé šance, ale je to u mě vzácnější a vzácnější... Je na nic věřit a pak dát lidem druhou šanci tě bodnou do zad.

Taky bych si přál, abychom se mohli setkat. Jsem opravdu šťastný, když slyším pozitivní ohlasy na moje pomatené citové výblitky. Insomnie je taky celkem inspirativní, i když si připadám potom jako po lobotomii.

Už se těším, až se vydepčíme u Bridget Jones :D To bude tolik negativity, že začne apokylpsa.

Taky tě mám rád :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama