V hlavní roli chodící tragédie

31. května 2016 v 0:19 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Život mě naučil spoustu věcí. Je tu stále jedna skutečnost, na kterou nejsem schopný si přivyknout. Vždycky jsem si myslel, že špatnosti by se měly jakýmsi způsobem dávkovat. Tohle život nedělá, nejradši to na vás vysype všechno najednou, aby měl klid. Je pak jenom na vás, jestli ten nápor na bedrech ustojíte.
(Tohle je nová kresba, na které je Yvael, manifestace mojí dvojtvárnosti. Mají spoustu společného s Asphyxiou, jelikož bez sebe nedokáží existovat. Je něco jako její mužský protipól.)


Jsem toho názoru, že někteří lidé se rodí s tragédií v krvi. Já jsem jeden z ideálních příkladů. Nemusíte tomu nutně věřit, ale nepodařilo se mi setkat s někým, kdo by byl tragičtější lidská existence. Je to vopruz.
Nebudu lhát, když řeknu, že mně už síla dochází. Je to jedna lapálie za druhou. Jaký smysl mají emoce? Je to něco, co nám má obohatit život pod podmínkou jisté negativní kompenzace? Nebo je to jenom věc, která jasné vysvětlení nemá? Neberu to biologicky, spíš filozoficky.

Procházím se tmou a hledám světlo. Přál bych si vidět se lepší, než si připadám. Občas si říkám, jestli je na mně něco, co se lidi budou bát ztratit. Nejsem přesvědčený, že bych někomu chyběl, i když mi to lidi říkají. Žít v neustálém přesvědčení, že vás všichni nenávidí, je docela na nic.

Kdyby osud k psychickým problémům třeba denně rozdával zmrzlinu, hned by to bylo únosnější. Možná i výhodné. Takový chytrý marketingový tah jak vydělat na tom, že jste prostě trošku narušení. Asi jsem se nechal unést…
S mojí mamkou je to zlé. Je nemocná a já mám o ni neuvěřitelný strach. Trpím paranoiou a okamžitě mi na mysli vytanou ty nejhorší možné scénáře. Když jsem ve stresu, cítím, jak se křehká stabilita našponuje, aby otestovala, jestli potřebujete vést. Potřebuji, protože kdyby ne, tak jsem někde jinde.

Spousta lidí mi říkala, jak bych si představoval můj život, kdybych byl duševně v pořádku. Nijak. Nemůžu nechat zmizet část sebe. Neberu to jako nějakého parazita, co se na mně přiživuje. Jsem to já a musím se s tím smířit. Možná, že když je člověk zvyklý na bolest, tak se mu z ní ani nechce uniknout. Zajetý stereotyp vás pohltí. Vstát, chtít se zabít. Dát si kafe, chtít někoho zabít. Jak prosté.

Jsi ten hněv v mojí hlavě.
Jsi ten hněv v mojí posteli.
Jsi ten hněv v mém pokoji.
Jsi ten duch, matná vzpomínka, která nechce odejít z mojí mysli.


Hněv mě opravdu ovládá. Většinou je to nějaký jiný pocit, něco z předešlých chvilek. Jak se v člověku psychická zátěž hromadí, pomaloučku se taví a slévá se v jednolitou hmotu. Pro mě je to většinou nezdolný hněv. Primárně vůči sobě. Přál bych si, aby se dala do hněvu zatajit pokaždé určitá osoba podle vašeho uvážení. Nejde to. Jak je tedy možné, i přes spoustu nenávisti, že nedokážu nenávidět někoho, kdo mi tolik ublížil? Určitě si namlouvám, že někoho nenávidím, ale v hloubi duše vím, že dělám přesný opak. Jsem ochotný přijmout bolest, pokud ulevím někomu milovanému.

Jediné iracionálně-racionální vysvětlení toho, proč je lepší se mi vyhnout, je to, že mám v hlavě jakési tlačítko. Když ho někdo stiskne, vychrlím na něj část své podstaty a on se zalekne. Klasika. Mám období, kdy nedokážu pozřít sousto jídla, aniž by mi nebylo špatně.

Předtím mě uklidňovala jednoduchá rovnice:


Jenže i když se mi podařilo nacpat do sebe hromadu jídla, pořád jsem byl prázdný. Duševně. Ptáte se někdy sami sebe, jestli na vás myslí člověk, kterého nemůžete dostat z hlavy? Poblázněné hormony hýbou světem. Nejhorší je, když něco tragicky prožíváte, pomaloučku cítíte, jak se sesypáváte. Potom zjistíte, že člověk, který vás do toho dostal, je naprosto v pořádku. Žije dál svůj život a pravděpodobně zapomněl, že existujete. To docela dost bolí.

Ale co zbývá, když jste mučedník i viník zároveň? Existuje nějaká iluze vzájemné vnitřní kontinuity, která nás vykleští ze zajetí nevítaných myšlenek? Pravděpodobně nakonec vykleští nás, aby byl klid od hormonů…

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 31. května 2016 v 8:20 | Reagovat

Kresba je dechberoucí.
Myslím, že i všechny ty hnusy mají v životě smysl. Tím víc si člověk váží toho, když se občas cítí šťastný.
Přeji tvé mamince brzké uzdravení, a tobě trochu světla a třeba i tu zmrzlinu <3

2 Madame Luc Madame Luc | Web | 1. června 2016 v 7:20 | Reagovat

[1]: Děkuji <3

Pravděpodobně po nás život chce, abychom si vážili těch šťastných chvilek.

Světla potřebuji spoustu, protože mi na světýlkách přestala svítit další barva :X

3 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 1. června 2016 v 7:23 | Reagovat

[2]: Asi si opravdu udělám výlet a ta světýlka ti obstarám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama