Červen 2016

Láskyplný mauzoleum

27. června 2016 v 1:15 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Včera byla bouřka, která mě naprosto fascinovala. Nebe se blyštilo tak moc, až se mi zdálo, že si nahoře Bůh pravděpodobně fotí selfiečka a nemá vypnutej blesk. Nebe protínaly odlesky světla, srážely se s oblakama a pocuchávaly jejich směšnou nadejchanost.

Byl jsem v bazénu. Poněkud riskantní. Obloha byla překrytá černym oparem a nešly vidět hvězdy. Jedna z mejch letních kratochvílí spočívá v tom, že v noci vlezu do bazénu, obsadím lehátko a pak pozoruju nebe posetý příkrovem rozjančenejch blikaček. Vždycky si z těch vesmírnejch světlušek podvědomě sestavuju tváře a někdy dokonce i situace. Jindy z nich sepisuju celý knihy a po řádkách mléčný dráhy se kloužu ve víru opojení. Někdy v těch hvězdách dokonce vidím tvůj nesouměrnej ksicht s velkym nosem, co mě tak učaroval.


Připadám si jako citová kurva. Nenávidím se za to, že potřebuji pořád cítit lidskou náklonnost, abych si nepřipadal odvrženej, nepotřebnej a sám. Stalo se vám někdy, že jste měli svého zkázonoše uvězněnýho v srdci? Zamknul jsem toho člověka do cely s holejma stěnama, přibouch železný dveře a klíč zahodil někam, kde zcela ztratil materiálnost. Asi docela blbost, co? Racionalitu stranou, vstupte do hlavy magory.

Proč tíhneme k lidem - K těm jedněm, schopnejm zapřít všechno, jenom aby dostali lístek na jízdu smrti zdarma? Co se ve vás bude dít, během toho, kdy vám někdo bude projevovat víc než přátelskou citaci vnitřního uspokojení? Je možný, že jsme ve skutečnosti masochisti, páč se rádi trestáme za osobnostní hříchy. Je asi jedno, jestli za svoje nebo cizí. Vyjde to na stejno a kopanec pod koleno je vždycky bolestně podobnej. Dočasný řešení mi pomáhaj přejít ten humus, je to jako forma nitrožilní terapie. Nemůžu se dočkat dalšího sezení.

Rád bych vlezl do zastavárny. Nechal tam všechno, cos mi do života přinesl. Nemyslím si, že to pro tebe mělo velkou cenu a ani jiný lidi to nebudou vidět jako já, ale pro mě to byl takovej jeden soukromej svět. Vezmu popsaný řádky a nacpu je do kartonový krabice. Přihodím tam nesplěný sliby a bláhový myšlenky. Asi budu potřebovat krabice dvě.

Popadnu černej odpadní pytel, ve kterym by se skvěle vyjímala tvoje mrtvola. Vezmu všechno to třpytivý pozlátko a přeslazený city. Udělám tím takovou podestýlku. Do pytle potom přihodim zdechlinu našeho vztahu. Má na sobě oblečený tvoje oblíbený triko, který jsem tě donutil koupit a takový sváteční trenky, co vlastně nikdy v životě nebudeš nosit, jelikož jsou děsně nepraktický.

Nevadí mi žít jenom ze vzduchu a občasnejch zakousnutí do jídla, po kterym mi roste prdel. Přestal jsem si sladit kafe, což je docela velkej milník v mym životě. Sladký kafe mi až moc připomínalo tebe, takže pít ho bylo jako vlejvat si do žaludku zkyslý mlíko. Nemůžu říct, že ta hořkost je dobrá. Vždycky mi totiž připomene, proč že jsem to cukrovat přestal. Je lepší potírat sladkost nahořklym výtažkem z vyškrtnutejch scénářů.

Nechtěl jsem z toho udělat další článek, v němž brečim nad tim, jak ses na mě vysral. Kdybys mi nechal před barák dovízt tatrovku plnou hoven, bylo by to míň nechutný než tohle.

Rozkládám se.

Je to nakonec moje tělo a dělám s ním, co chci. Plodim malinký myšlenky, podobaje se na pár let starý děcka. Nenávidím děti. Jsi jako zvrácenej pedofil a odchytáváš je. Cejtim, když je pomalu zneužíváš. Chtějí domů k mamince Bláhovce, aby je zamáčkla v hřejivym objetí a přinesla další bludný myšlenky. Připravte se na prohlídku v mauzoleou.

Jsi ten důvod, proč v noci nespim. Zdá se mi, že dřímáš někde v mojí hrudi a bereš mi veškerou touhu po úlevě a odpočinku. Dals mě do rakve a snažíš se pohřbít společnou minulost, ale jsem hrobař a já rozhoduju o tom, jestli budu kopat hrob.


Andělové z porna

22. června 2016 v 14:44 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Bonjour,

Madame opět dospěla do fáze, kdy se chce podělit o jednorázovou povídku. Tohle zmatečný a trochu na hlavu postavený dílo zachycuje vnitřní konflikt. Když chcete něco, ale víte, že to nechcete. Když jde vaše vlastní mysl proti všem tužbám a snům, který se zroděj v chorý hlavě. Je to moment vnitřního rozkladu, co jde ruku v ruce s osvobozením. Oxymoron. Blbá kontradikční prezentace nesourodosti.



Vzals mě do hotelu u Modrýho měsíce. Pokoušel ses mě přenýst přes práh, ale moje váha a tvoje síla spolu jaksi nespolupracovaly. Myslím, že nám k rovnováze nenapomáhalo ani znatelný množství alkáče v krvi. Je to asi blbost, když si vezmu, že spolu většinu času trávíme pod obraz.

Lehce ses dotknul mejch zad. Točí se mi hlava. Mezi prstama třímám cigaretu a vyfukuju kouř, kterej se mísí s nočnim vzduchem. Připadala jsem si tak trochu jako džin z pohádky o Aladinovi. Kdekoliv se otevřela nějaká lahev, magicky jsem se zjevila a vycucla celej obsah. Neříkala bych si vyloženě alkoholička, spíš jsem taková rumová pralinka. Taky vodková, džinová, whiskyová…

Tvůj dotek se mi vpaluje do kůže. Zanecháváš po sobě otisky, sliny a sperma. Připadám si jako malířská paleta a směsice nekonzistentních barev na mojí kůži tvoří imitaci slavnejch tapiserií. Jsem tvoje umělecký dílo - Nemám úsměv ani tajemnost Mony Lisy, ale stejněs mi podlehl. Můj skvostnej da Vinci. Seš krásnej jako Bůh, ale uvnitř zlomenej steskem. Nech mě bejt tvojí náplastí, bandáží s léčivou mastí. Slibuju, že se pokusím zacelit tvoje rány. Ale chci to vlastně?

Vzal sis k sobě moji ruku a ptal se, jestli věřim. Chopil ses toho divnýho nože, co ti ležel na stole, a naříz mi dlaň. To stejný jsi udělal se svojí. Kůže se rozšklebila jak rozkvejtajcí okvětní listy a tys je spojil k sobě v rudoskvoucím objetí.


"Teď jsme krevní bratři," řekls. "Část mě bude žít naždycky uvnitř tebe. Už nemusíš bojovat sama se svejma démonama. Teď jsou i mý."

"Nevěřím..."

"Vím, že se chceš zabít. Nikdy tě nenechám to udělat. Jsme jeden. Budu za tebe jíst, spát a klidně i chodit na záchod. Vážně. Pamatuj si, že tvý bubáci jsou sdílený a budu je milovat stejně jako tebe."


Cejtim, že máš potřebu přejíždět mi rukama po těle. Baví tě to. Zaujímáš oblíbenou pozici a oddáváš se těm nejanimálnějším pudům tvojí podstaty. Probouzí se v tobě Zvíře a já beru roli jeho Krásky. Čas počítám podle nádechů a výdechů. Zdá se mi, jako kdybych byla uvězněná v nekonečnosti. Všechny ty plakáty na stěnách a police plná knih mi přemejšlivě naznačujou, že snaha je celkově přebytečná. Odepsatelná položka.

To je hlas, na kterej sem čekala. To je ten jeden, kterej vždycky všechno rozdělí a rozdupe na kousky. Ten jeden, co vleze do hlavy a zkonzumuje všechno, co mi bylo svatý. Sem zvyklá na ten humáč, tudíž už bez něj nemůžu bejt. Možná, že mi prospejvá když se pokaždý vrátí.

Vím, že i přes mojí oddanost ztrácim místo ve tvym životě. Nepřesvědčíš mě o opaku. Proto musím zmizet dřív, než udělám něco neodpustitelnýho - Stejně si ale schovám fotku tvýho ptáka a ukážu to kamarádům, jenom aby se neřeklo, že jsem příliš hodná holka, co po rozchodech nedělá scény.

S jemností se pokusím odtáhnout hřejivou dlaň z mýho boku. Moc se mi to nepovedlo, ale spánek tě má pod palcem. Můžu nepozorovaně zmizet. Jsou asi dvě hodiny ráno a plíce mi zažíná studenej vzduch. Liduprázdný ulice osvětlený osamělejma pouličníma lampama maj svoje děsivý kouzlo. Cítím se lehká - né jako lehká děva, ale spíš osvobozená.

Starej cit smrdí jako shnilý jídlo a pravděpodobně jsme tím načichlí. Je pro tebe těžší se chovat věrně, protože mě radši sleduješ hladovět a chcípat v touze po tobě. Odevzdám se noci a tím si zachránim duši. Mezera mezi náma se stala nekonečnou propastí, která vede do úplnýho nikam. Když si do mě ponořil prsty, bylo to jako automatická bulimická tendence. Zbývalo narvat si ukazováček do krku a zbavit se všeho, co je uvnitř schovaný.

Nechtěně naslouchám opileckejm zvukům pomalu se probouzejícího města. Byty ožívaj světlem a chodníky prvníma lidskejma krokama. Těma mejma. Nemám na sobě boty, páč mi přišlo zbytečný si je brát. Nechci po sobě zanechat žádný stopy v tvym životě, myslím, že dostatečnej kus naší společný cesty jsem v těch křuskách zdolala. Pleskání bosejch nohou uvnitř mojí hlavy evokuje perverzní představy. Ty zvuky a všechno okolo se zařezávaj do prstů, z nichž se mi loupe stará kůže.

Už nejsem člověk. Splejvám s éterickou nečistotou kolem mojí osoby. Stávám se přeludem, kterej bude stát na okrajích vlakovejch stanic a čekat, kdy přijede odvoz. Onen rozpadající se motorák, co je rozkousanej zubem času a drží ho pohromadě zrezivělá železná konstrukce.

Nevoláš mi. Kreténe.

Vezmu svůj obstarožní telefon, zadívám se na displej a cejtim nutkání. Komunikátor se proletěl vzduchem, udělal otočku a s plesknutím se roztříštil o železnou kolej. Představa mě na jeho místě je víc než divná. Je to špatně nebo dobře? Je lepší se pomalu zabíjet nebo udělat ráznej řez skrz tepnu a přestřihnout achillovku zahradníma nůžkama?

Sbohem můj Adonisi. Budeš mi chybět až do dne, kdy zhebnu. Jsme jenom dva nešťastný andělové z porna, který ztratili společnou cestu.


Neon mi stejká po páteři

19. června 2016 v 2:55 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

Sny s tebou zůstávaj, ale byl bych radši, kdybys zůstal mrtvej. Bylo by jednodušší zmáčknout tlačítko delete a na celou tuhle pakárnu zapomenout. Procházím psychidelickejma zašlejma ulicema ve svym mozku. Smrdí to tu zatuchlinou a rozdrolenej asfalt je pravidelně bičovanej deštěm. Cejtim, jak touha po životě pomalu vzplane a vyhasne dřív, než se mi vůbec povede na ni zaměřit svoji pozornost.


V mym vnitřnim městě žije spousta známejch tváří, ale taky hromada náhodnejch vjemů bez domova a obličeje. Jsou to takový nespecifikovatelný útržky zbloudilejch kategorickejch přešlapů. Na kůži mě pálí tvoje zkyslý sliny a dochází mi, že líbání rozraženejch kloubů na rukou nepřinese potřebnou dávku morfinu, aby to otupilo bolest.

Odbíjí půlnoc a můj citlivej střed se probouzí k životu. Jsem naprosto mimo realitu, kloužu po čase a prostoru. Pohybuju se s ladností, která mi vůbec neni vlastní. Rudá fluorescentní barvitost krví zalitejch tváří mi zamlžuje můj pokroucenej úsudek.

Přemejšlim nad tim, že tě vlastně pořád potřebuju. Už několikrát jsi zmizel a zase ses vrátil. Prej to časem odezní, ale někdy to trvá i pár let. Je pravděpodobný, že se ve mně budeš držet takhle dlouho? Je možný, že se pomalu rozpadnu v nedůležitý drobky a nezvratnej rozklad částic mě zničí?

Zjistil jsem, že jeden člověk ke mně zahořel citem a nedokáže to vstřebat. Je to celkově hodně zvláštní a přehnaně komická situace. Je to kluk, heterosexuál. Myslíte si, že se dokáže duch povznýst nad hmotu, nad pohlaví a nad sexuální orientaci? Můžete milovat člověka bez ohledu na to, jakou má materiální podstatu? Já to takhle mám a je to víc než kurvesky matoucí.

Vnitřní ulice, ve který se nachází můj dům je plná těch nejpodivnějších a nejznámějších existencí. Je to jako zoo, ve který září neonový barvičky a vibrující modrý světla nám lámou sanice. Cítím, jak mi rozpálený diody smažej kůži na obličeji. Když se zhroutim u tvejch dveří, můžu slyšet ten tlukot noci v mojí hrudi. Dělí nás celá galaxie, ale i tak jsme si neuvěřitelně blízko. A ztracím ponětí o tom, co je skutečnost a co je lež, páč rozmlouvám sám se sebou ve tmě a čekám na odpověď. Moje tělo pak pracuje jako stroj a já konečně cejtim ten puls těžkýho železnýho srdce, který rezaví v rozlámanym hrudním koši.

Držku mi k sobě sešily všechny slova, který se nedaly vyslovit. Jsem spoutanej řetězama na místě, kde jsem nikdy nechtěl bejt. Jsem někde mezi tebou a mnou, uprostřed tý bolestivý nicoty, co tady zeje a děsí kolemjdoucí snílky. Cloumáš se mnou a měníš mi mozek v kašovitou verzi zvrácenýho jahodovýho pyré.

Vidím, jak ti dráty čouhaj z kůže. Napojujeme se na stejnou vlnu, shodující se zástrčku a koluje v nás ten totožnej elektrickej proud. Napětí nabírá kritickejch vejšin a já cejtim, že ta vyšinutost zase projednou přeprala moje nedospělý iracionální uvažování.


Konečně se mi podařilo dostat ke vchodu do mýho domu. Den zmizel a noc bere kramle taky. Na obzoru visí pustý nic. Snoubí se tam poblikávají smysly a srdeční znečištění. Když vytahuju klíče a odemykám dveře, tak cejtim, jak mi neon z našeho světla stejká po páteři. Míchá se spolu s krví a suchejma slzama, kterýs do mě vtisknul.

Koi No Yokan

15. června 2016 v 22:22 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

Vnitřní represe rozdělila moje estetický cítění na dva tábory, který mezi sebou válčí. Mozek je zastáncem racionality a vede odboj proti poblouzněnýmu srdci, který ho kvůli lásce prachsprostě zradilo. Maj tvořit jednotnou soustavu, ale přišel střet názorů, kterej má fatální následky. Žaludek se přidal na stranu srdce, a odmítá jíst. Mozek je trestá neschopností usnout a vytváří milný představy a klamavý sny, aby rozdrtil jejich diktaturu v prach. Doufám, že tahle násilná rozepře brzo skončí. Myšlenky se potom jak pěšáci setkávaj, pobíjej se navzájem a prolévaj neexistující verzi poeticky vyjádřený krve, coř je zcela zbytečný.


Upínám se k touze, že mi potom konečně přijde anuita v podobě klidu. Všechny ty blbosti už nedávají smysl. Mrtvoly se hromaděj a není je kam pohřbívat. Masový hroby jsou dávno přeplněný snama, který pošly z důvodu vážný nemoci - ztráty životního odhodlání.

V mým životě hraje velkou roli čas 22:22, nebo jednoduše číslo 2. Někdy prostě cejtim učiněný nutkání podívat se na hodiny a vidím to - 22:22. Nevím, jestli je to nějaká zvrácená souhra náhod, která mě svym způsobem rozrušuje. Znamená to, že je se mnou to číslo nějak spjatý? Když jsem o tom říkal psycholožce, řekla mi, ať se podívám za sebe na hodiny. Bylo tam 2:22:22. Slova došly, a já si nedokázal vysvětlit, jak je to ve skutečnosti možný. Potom, co na to přišla řeč s mojí neteří, jsem se podíval na hodiny a bylo, jak už čekáte, 22:22. Ve 22:22 jsme si taky napsali první zprávu s mým trýznitelem. Nechápu to, opravdu ne.

Věřím v Koi No Yokan. Vyjadřuje to ten pocit, kterej vám vleze do hlavy, jakmile se potkáte s někým a cítíte, že se
zamilujete. Není to jako láska na první pohled, nenaznačuje to, že láska mezi vámi už dávno existuje. Je to spíš znamení, že budoucí láska je prostě nevyhnutelná.

Měli jsme Koi No Yokan. Tys byl moje Koi No Yokan. Ale po nějaký době to pozbylo smyslu. Díky ignoraci a úplnýmu zapření mojí existence mi došlo, že už pro tebe nemám žádnou hodnotu. Všechen ten cit najednou zmizel i přes láskyplný slova, který mi pospojovaly fraktury kostí a vlily dávku tvojí osobnosti do žil.

Celej svět je jedno velký rozbouřený moře. Shodou náhod se oba držíme stejný naplaveniny dřeva, co i přes pokročilý stádium rozkladu pluje na hladině. Vlny nás vcucly a cejtim, že se topíme. Ale zachtělo se nám plavat vstříc temnýmu dnu. Plavu a ty se mnou.

Věšíme si navzájem kotvy kolem krku a líbí se nám to. Čím víc se tomu smějem, stáváme se o řád šílenějšíma. Vzduch uniká z našich plic a tančí kolem nás zformovanej do bublin, představujíc naši budoucnost. Je to vlastně to, co chcem? Já vím, že jsem v hloubce tvejch očí dávno utonul. Bubliny praskaj a blížímě se ke dnu. Je tam to, co nedokážeme žádnym způsobem rozeznat a pochopit. Plujeme ve všem, co jsme byli, a v tom, co už nikdy nebudem. Jsme tady beze stopy. Odradilo tě nakonec to, žes nastoupil na potápějící se loď?

Když jsi ze sebe shodil moji zátěž, zmizels někde nad hladinou. Padám do hlubin. Chtěl bych za tebou, ale cejtim, žes mi kotvu kolem krku přivázal fakt pevnym uzlem.


Óda na prokletou holku

15. června 2016 v 0:39 | Madame Luc |  Psaní

Óda na prokletou holku


Večerní hovory a do duše kopance,
Když se zdá, že světlo už nevidíš -
Na nebi hvězdy, jazykový pletence,
Nejradši svůj hlas prostě neslyšíš -

Dotyky léčí a Nymfa tě svádí,
Bojuješ za sebe, za jiný -
Hlasy ječí, rány pálí,
Kdo je ten jedinej bez viny?

Chybí ti dávka bezedný lásky,
Abys cítila, i přes tupost chvil -
Že život jedný hubený krásky,
Osud ztrpčit si usmyslil -

Bojuj dál, jak svíčka plápolej,
Nevzdávej se divokejm psům -
Když ti někdo ublíží, hned zavolej,
Podpálíme mu dům -

Snad konečně tušíš,
Jak ohromnou cenu pro nás máš -
A i když vzteky do srdce bušíš,
Víru ve šťastný konce nikdy neprodáš -






Citový popáleniny třetího stupně

14. června 2016 v 15:22 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

V posledních dnech cejtim únavnou nechuť k čemukoliv. Nechci jíst, spát, nechci nic. Moje primární potřeba je pít kafe a zmateně bloudit knihama, vzpomínkama a virtuální realitou. Snažím se vidět jenom to, co vidět chci. Nedovolím okolním desturktivním vjemům, aby se mi dostaly do hlavy. Je jich spousta a mně se daří je mást kouřovou clonou a nechávat je utonout v lógru na dně špinavýho hrnku.

Vzpomínky mě pořád trápí. Kdyby mi bylo řečeno, že nejsem dost dobrej, ranilo by mě to míň, než ta násilná němost. Teď už vím, že to jen tak nepřejde. Je to jako posledně a dostat se přes to mi trvalo dva roky. Nikdy jsem se necejtil víc naživu, než s tebou. Ten krach všechno proměnil v prach, což je vlastně rým, kterej přináší splín. Kremace zaživa je zajímavá zkušenost. Vzpomeneš si někdy? Já tě mám v hlavě pořád.

Všechny ty pohřbený skutečnosti mi dokazujou, že je občas v pohodě nechat dobrou věc zmizet. Nabalzamuji je mlíkem a obalim v látce. Nechám je odpočívat v kartonový krabici, kterou rozloží čas. Vzpomínky se okolo povalujou jak cigarety na dně popelníku a vypalujou mi kroužky do kůže. Pokouším se je vyhnat kouřem, nebo je upálit v ohni. Tenhle oltář zasvěcenej lítosti nemá jméno. Asi tě nakonec nemůžu vinit, ale to nezmírní tu nenávist. Láska mi na tělo vytetovala tvoje slova, ale kůže je teď pojímá za svoje. Utápí se v mikroskopickejch částečkách mrtvejch buněk.


Když mě lidi nedokážou zvládnout v mejch nejhorších stavech, tak by mě měli rovnou opustit. Žádný lepší nemám. Všechno je pořád na hraně, stačí jenom popostrčit a přepadnout na jednu stranu. Černá nebo bílá. Všechno nebo nic. Bolí mě rozhovory o budoucnosti, protože i přes pozitivní přemáhání veškerá negativita vyhrává. Není to tak, že bych si vybíral to, co cejtím. Moje nálady se odrážej od všech aktuálních okolností. Euforie versus rozzuřená fůrie:

Kamarádka: Tak co chceš dělat, až dokončíš střední?
Já: No, víš…
Mozek: Umřít
Já: Mozku, teď ne. Prosím.
Mozek: Umřít a nechat se rozprášit.
Já: Drž už, kurva, hubu!
Mozek: Chceš být jenom mrtvá lidská existence rozprášená ve větru.

Kdykoliv pomyslím na smrt, drží se to ve mně nějakou dobu. Cloumá to se mnou a já si připadám jako strom zlomenej pod náporem prudkýho, násilnickýho větru. Já vím, mnoho lidí si přeje žít, ale nemaj tu šanci. Nejsem sobec. Klidně bych jim to dopřál, daroval bych jim možnost pokračovat. Umřela mi spousta lidí, který bych tu rád udržel i za cenu vlastního nebytí. Fakt jo.


Připadám si zločinecky provinilej, když se směju - Poddám se pozitivním pocitům. Dneska mi zas začala svítit červená barva na mejch světýlkách, což mě neuvěřitelně rozveselilo. Možná až nesmyslně dojalo. Já vím, je to divný, ale prostě to tak mám. Přestala svítit modrá, což mi za to stojí. Nemám rád modrou. Působí na mě depresivně a sklíčeně. Ale byl bych pokrytec, kdybych neuznal, že je ze všech barev asi nejpsychedeličtější, takže v tom večerním poblikávání bude docela scházet. Čtyři barvy na mejch světýlkách byly jeden celek, tím že jedna chybí, se znatelnej kus ztratil. Ale nebude mi scházet. Stejně jako částečky mě, který jsem v průběhu let poztrácel.

Jsem rád, že nebe poplakává za mě. Akutní nedostatek slz ve mně pravděpodobně způsobil to neuvěřitelný souznění a oddanost, kterou v dešti nacházim. Jsem unavenej. Nezáleží na tom, jestli spím, bdím, piju kafe nebo odpočívám. Něco uvnitř mě už to dávno vzdalo a jenom to čeká, dokud to neudělám taky. Jenže já nechci.

Nežiju pro sebe. Cítím se svázanej tím, že mě tu ostatní potřebujou.

Hromada těch nejobnaženějších pocitů se hříšně ohmatává. Podle psycholožky trpím akutním nedostatkem sebelásky. Prej v sobě popírám chuť se mít rád, páč se nenávidím za to, co se se mnou celou tu dobu děje. Občas se sleduju zpovzdálí, neschopnej rozeznat, co je ta zavrženíhodná lidská bytost vlastně zač.

Sedím na zemi a hraju si s drobkama v koberci. Měl jsem luxovat, ale vzdal jsem to. Popadla mě chuť něco namalovat. Moc se mi to nepovedlo, což mě naštvalo. Nenávidím se. V noci, když se uspávám poslechem anglicky mluvených příběhů, si škvařím duhovky světlem v mobilu. Hledám útěchu v prohlížení starejch fotek a vzpomínkách na duševně únosnější časy. V hlavě mi něco nehezky klokotá a ten zvuk mi rezonuje až v dásních, kde rozbolívá kořínky mejch zubů.

Jsem si jistej, že mě nikdo nikdy nebude milovat, dokud já nezačnu milovat sám sebe.


Denní můry a noční motýli

12. června 2016 v 16:31 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Tančím na parketu a pode mnou jsou rozesetý špičatý hřeby. Trhám si kůži, štípu kosti a bolestí si prokousávám rozpraskanej ret. V komatózní stavu mě ovíjí duch tvýho doteku. Držím se i přesto, že jsi dávno pryč. Je to ještě láska nebo už nenávist? Nenávidím se za to, že se s tím nedokážu smířit a pořád to řeším. Je to trapný a otravný. Stejně jako já.

Jak jsem už zmiňoval, sny mě neuvěřitelně ovlivňujou. Mám jenom dva druhy snění. Noční můry anebo sny, který mě nechaj absolutně rozostřenýho, jako zrnitej obraz na starý černobílý televizi. Vybavuji si jeden ze snů, kterej mě pronásledoval skoro tejden. Bojoval jsem proti tomu, abych spal. Nešlo to.

Vždycky se mi podařilo otevřít oči a stál jsem v tmě, někde v podlouhlý chodbě. Všude okolo byly dveře a ze škvírek pod nima vycházela pára a zvláštní červený světlo. Bylo to jako nějakej špatnej hororovej film. Já byl v hlavní roli, samozřejmě.

Když se mi podařilo projít část chodby, moje schopnost se pohybovat najednou zmizela. Kompletní paralýza. Najednou slyším cvaknutí dveří přede mnou. Otevřou se a vyjde z nich chlap s hlavou havrana. Přijde ke mně a obříma korálkovejma očima se mi zadívá do obličeje a jenom zírá. Pak jsem se obvykle probudil, kompletně vystrašenej. Ty pocity, který ve vás sny vyvolaj, jsou kolikrát fakt brutální, ještě když všechno prožíváte extrémně.

Dnes mi jeden ze snů zase vrátil tu bolest, kterou jsem se snažil ventilovat. Zdálo se mi, že to všechno plyne, mizí někde v dálce za mnou. Omyl. Další zasranej přešlap a nenapravitělná bláhovost.

Zlato, miluju ten pocit, kterej pomaloučku resuscitoval moje srdce. Okusím to ještě někdy? Cítím se sjetej, jenom pomyslím na to, cos ve mně vyvolal. Zbořil jsem všechny zdi, jenom proto, abych ti dovolil vejít. Toužim, aby se moje zbloudilý myšlenky proměnily v čínskej plast, kterej se rozteče na slunci, abych mohl všemu předat jinou konzistenci. Pravděpodobně jsi neměl dostatek prostoru, i když nás vnitřně dělí tisíc kilometrů. Je čas cvaknout vypínačem, vyhodit pojistky a prožít totální blackout.

Proklínám tebe. Proklínám sebe.

Otevírám oči a fluorescentní odraz tvejch duhovek do mě vypaluje cejch. Nasvítil pravdu, která přede mnou leží jako na talíři. Beru vidličku a snažím se ty hořky sousta spolknout, ale nejde to. V krku se mi něco vzpříčí, zabořim hlavu do polštáře, ale slzy nepřijdou. Už došly. Stejně jako známky na dopisy, který imaginárně odesílám do tvojí schránky.

Jaký jsou následky, když přetížíš pravdu? Všechno se potom zastaví a ty nahlídneš do sebe. Manipulace, očekávání a učení se zapomenout. Odříznu tě jako parazita, ale stejně se vrátíš zpátky. Zavřu ti vrátka, tak přijdeš ve snech. Nebudu spát, tak se objevíš v písničkách. Budu ležet v tichu, ale uslyším tvůj hlas. Materiálně tě vymažu, ale stejně budeš někde uvnitř mě.

Jak se prsty rozřezávají o napnutý struny, cítím, že je to moje cítění docela trestuhodný. Podzim mi podrazil nohy, Zima mi všechno vzala a Jaro toužilo po krvi. Co si na mě chystá léto?


Zvadlá červnová růže

9. června 2016 v 0:37 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

konečně se mi podařilo dosáhnout finálové fáze v pocitové seberealizaci. Následující řádky jsou nesmyslné, syrové a zkrvavené. Už zbývá jenom porcování, marináda a následné grilování na mírném plameni.


Čas letí kolem mě na nějaký divný nespecifikovatelný vlně. Chuťový pohárky mi podbarvila trpkost červenýho vína a já zase bloudím. Uvnitř sebe. Stěny kolem mě nabíraj jinejch rozměrů, barev a struktura se mění. Stejně jako náhodně poskládaný zkroušení mojí mysli.

Čekám snad na nějakej zázrak už příliš dlouho a mezitím mi unikaj ty právý chvíle, který bych měl prožívat? Nechte mě ztracenýho, zmatenýho, ale odhodlanýho v sobě hledat dál. Všechno, co vlastním, mě nikam nevede. Jsem si víc než jistej, že v mojí hlavě je něco, co si potřebuju vybavit. Nějaký místo nebo rozpadající se vzpomínka.

Maluju rozraženejma kloubama po stěnách krvavý obrázky a dávám jim na tváře úsměvy, který nedokážu žádnym způsobem opětovat. Ve svejch snech hltám tvůj hlas. Slova se ve mně rozeznívaj ozvěnou. Říkáš, že po mně toužíš, ale ztrácíš se. Zdá se mi, že padám a zajímalo by mě, jestli vyslyšíš moje volání. Pravděpodobně ne, páč číslo je nedostupný.

Moje oči se ode mě odvracej a světu ukazujou žilkovatý bělmo zabarvený krví. Uprostřed noci, kdy se ticho snoubí se bzukotem pouličních lamp, se všechno zdá v pořádku. Říkám si, že je to jenom podivná noční můra, která shoří na rozpálený žárovce poblikávající stolní lampy. Něco mě utvrzuje v tom, že věci se nikdy o moc nezlepší. Musím procejtit emoce a topit se ve výhni plný horkejch kopanců do hrudního koše.


Proč by vlastně mělo záležet na dávnejch dětskejch snech? Nevinnost je pryč. Zbyl jenom strach, se kterym si hraju na schovávanou po ztemnělý místnosti. Obličeje, situace a myšlenky se mění. Jenom ta bolest zůstává. Na to, aby úplně zmizela, je příliš pozdě.

Potřebuju sud plnej zkvašený lásky, kterou budu polykat z půllitru nenasytnejma douškama. Nebude to stačit, abych se cítil milovanej, ale aspoň jako chvilkový uspokojení. Chci plavat v řece protichůdnejch pocitů a nechat se rozmetat o vostrý rozlámaný kameny. Moje srdce je děravý jako ementál a možná, že v něm žijou i nějaký ty šedivý myši. Chladná krev se vaří, jak prochází skrze rozpálenou krevní pumpu. Jdu už několik kiláků po cestě, která je slepá. Slepá jako můj úsudek. Jsem jenom opilej nevinností a prášky.

Udělám dva kroky kupředu, ale pak stačí jeden jedinej nádech a jsem zase zpátky. Znovu a znovu to ke mně promlouvá. Ale je to ve skutečnosti tak? Objímá mě prázdnota, a když se mi vyhýbá i světlo, kdo je v té prázdnotě se mnou? Slyším, jak nehty nadšeně škrábou o dřevo, kroky po rozvrzaný podlaze se táhnou mym směrem, ale nikoho nevidím.


Něco v mym pokoji, něco groteskního ale zároveň znepokojivýho tu se mnou tančí. Je to jako lunapark. Slyším kolem sebe hrát hudbu, přítmí prodlužuje stíny a obrázky ze zdí mě sledujou na každym kroku. Atrakce jsou dávno zavřený, ale zvláštní světla problikávají oblohou, kterou představuje můj rozpraskanej strop. Když projížděj auta a vždycky skrz záclony vrhaj světelný krajky po pokoji, tak se cejtím melancholicky. Evokuje to vzpomínky na klidný dětský usínání, kdy hlava nebyla rozdrcená pod tíhou okolností.

Fotky vybledly, chladí mi dlaně. Ležej vedle mě rozházený po posteli. Představy se točej v bludnym kruhu a myšlenka na to, jestli přežiju další noc, mi vypaluje do čela hlubokou černou díru.

Ten chlad. Ta tma. Ten strach. Měly by mě děsit ty oči, který na mě pomrkávaj ze tmy, ale víc mě straší ta skutečnost, že se sebou budu muset vydržet další den.


Parkoviště snů

7. června 2016 v 11:15 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Bonjour,

Madame Luc je opět ve stádiu duševního rozkladu. Nejsem ještě připravený na další vykecávací článek, musím přetavit myšlenky v nějakou smysluplnost. Hodně jsem si nedávno pročítal různé anglické dadaistické a surrealistické povídky, až mě napadlo, že se pokusím napsat takovou krátkou hloupost. Jednou už jsem něco podobného psal, zhruba před dvěma-třemi lety, ale nikdy nepublikoval.

Napiště mi do komentářů, pokud si z toho vycítíte nějaké myšlenky, nad kterými by se dalo hloubat. Je tu spousta náznaků pocitů, skrytých tužeb a nesplněných přání. Nevím, co si z toho odnesete, patrně nic, protože kdo by to unesl?

Seděli jsme na patníku u parkoviště, který neměl paty, a pozorovali, jak lidi parkují svoje sny. Seděli jsme na patníku u parkoviště, který neměl paty, a pozorovali, jak lidi parkují svoje sny, a kouřili cigarety.

Nasál jsem hluboko do sebe kouř a pokusil se ho vyfouknout ven. Ten dehtový neřád se zavřel do jedné z mých plicních komůrek a odmítal vyjít ven. Začal jsem kašlat a moje spolusedící se tomu horečnatě smála, jelikož měla horečku z nachlazení. Vykašlal jsem dehet a nadechl se.

Spolusedící držela v drobné ruce malou růžovou kabelku s flitry a v ní měla cigarety. Po chvilce držela v drobné ruce cigaretu, kterou vytáhla z krabičky, co měla schovanou uvnitř malé růžové kabelky s flitry.

Prozíravě se na mě zahleděla, jelikož právě zírala skrze díru na mé hrudi. Zanechal ji tam dehtový nepřítel, jako nevítaný dárek, který přišel na návštěvu. Zapálila si cigaretu škrtnutím o sebe, protože byla fakt žhavá. Já ji jen sledoval s tichým odevzdáním, páč jsem byl němý.

Nasála do sebe dehtového nepřítele a vyfoukla ohromný oblak kouře, ze kterého záhy začalo pršet. Vypadala jako drak, jemuž se kouřilo z nozder a proto mě ani nepřekvapilo, když si odplivla pár plamenů. Podpálila tím někomu zaparkovaný sen, ale bylo jí to naprosto jedno.

Oni vůbec draci jsou neuvěřitelně nestálá stvoření a nikdy bychom se k nim neměli přibližovat. Jenže na tomhle drakovi, který v ruce třímal cigaretu, jež si vytáhl z malé růžové kabelky s flitry, bylo něco kouzelného, i když neuměl čarovat. Táhlo mě to blíž a blíž, až jsem byl nejblíž.

Možná to byly malé dryády tančící v kruhu kolem její hlavy, rozsypávající heroinový prášek. Drak si bez skrupulózně vzal bankovku bez hodnoty a jen tak, jako by se nic nedělo, nasál lajnu do svých nozder a pobaveně zavyl. Nevěděl jsem, jak se ke draku chovat. Každý den jsme se setkávali na ulici v jiné realitě, kde nebyly domy, silnice a ani lidi. Věděl jsem, že na drakovi něco je. Něco na něm skutečně bylo, sedělo mu to na rameni a něco šeptalo. Kdybych uměl drakovsky, tak bych tomu rozuměl.

Musel jsem se dostat skrze obranné bariéry. Žaludek jsem měl na vodě, ale drak si v lunaparku našich životů vybral i jiné atrakce. Šel se projíždět ledvinou, slezinama, až nakonec dojel lodičkou pro zamilované do mého srdce. Přes bariéry bych se dostal, kdyby to nebyl Velký bariérový útes. Mám prostě v životě smůlu, která kape ze stromů a lepí se mi na paty. Alespoň mám ty paty, tudíž jsem na tom lépe než patník.

Poslal jsem vzdušný polibek, který pomalu plachtil směrem ke drakovi. Jenže můj přítel drak si stoupnul. Syčel ke mně a vyfukoval kouř. Poraženecky se otočil, i když poražený jsem byl já, roztáhl křídla a odletěl. Ještě, než to stihl, tak foukl nepatrný plamínek a podpálil můj zaparkovaný sen.

Rád bych brečel, ronil krokodýlí slzy, bohužel široko daleko nebyl žádný krokodýl. Jediné, co mě utěšilo, bylo to, že vedle mě ležela růžová kabelka s flitry a v ní cigarety.


Vzal jsem kabelku a vylétl za drakem, ještě všemu není konec. Ale během toho, co plameny pohlcovaly můj sen, mě napadla jedna věc… Co si dám dnes k obědu?


V půlnoční tramvaji, kde ztracení se hledají

3. června 2016 v 17:07 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Madame Luc se rozhodla přispět krátkou jednorázovou povídkou, protože je až příliš bolestně indisponovaná a nezvládá formulovat smysluplné řádky. Bolest zubů je fakt svině.


Seděla jsem na střeše starejch rozpadajících se garáží za městem. Město se v přibejvajícím šeru zdálo jako roj mihotajících bludiček. Jako tepající srdce protkaný spoustou světelnejch žilek, který představovaly ulice a silnice osvětlený lampama. Čuměla jsem do dálky na snášející se hvězdnej příkrov, kterej přebral vládu nad oblohou, když slunce začalo pomalu zapadat. Nebe se lascivně obarvilo do zářivý oranžový, krvavě rudý a indigově modrý. Zkřivila jsem svůj pobledlej obličej s kruhama pod očima ve směšnou parodii úsměvu. Věděla jsem, že tohle bylo jediný místo, kde mě nikdo nikdy nehledal, a nehrozilo, že by sem vůbec nějakej člověk přišel.

Byla jsem tu relativně svobodná.

V ruce mi v sevření ležel můj starej mobil a v druhý flaška s rudě opalizující alkoholickou tekutinou. Nervózně jsem přejížděla nehtama s pomalu se odlupujícím lakem po rozpraskanym displeji. Kdyby byl mobil živej a měl nějakej pud sebezáchovy, tak by radši automaticky mazal SMS zprávy, který se nebudou jeho majiteli líbit. Hrozí potom, že s ním třeba hodíte do zdi a samotnej Bůh elektroniky z Alzy mu pomáhej.

"Už nemůžu…" stálo v SMSce, která způsobila bolení jak mobilu, tak mně.

Necejtila jsem se dost silná na to, abych zvládla odepsat něco kurevsky hnusnýho. Přes slzy bych stejně nevyťukala do displeje žádný smysluplný slovo. Možná, že bych se mohla živit jako vědma, páč mi hned došlo, jak tahle náhražka vztahu skončí. Jenže já blbá si vždycky hraju s ohněm a pak si připadám jak v kremační peci, když mě to začne pomalu sžírat. Možná, že je moje podstata tak trochu frigidní a skutečnost, že se mi s nikým nechce spát je nejracionálnější příčinou, proč mě lidi tak moc serou. Nikdy by mě nenapadlo, že všechny úsměvy a pohledy jsou jenom levný divadýlko, na který bych si mohla zajít do města a dalo by se za něj zaplatit dementníma penězma a ne zlomenym srdcem.

To jméno mi pořád zní v uších. Hlas mi toužebně šeptá ve snech. Procházim bytem jako vyfouknutá skořápka, drtím si klouby na rukou o zeď. Zničená pokaždý padám na gauč, když si v hlavě přemítám to černobílý opakování nás dvou. Nekonečná repríza na jediný stanici. Nejde mi lidi vymazat ze srdce, i když tam pobudou jen krátce. Udělala bych to všechno znova, jenom abych si znovu prožila ten start. Tu emoci, která mi vehnala život do mejch seschlejch žil a rozproudila tragický srdce. Teď bych byla nejradši, kdyby se srdce ubilo k smrti, abych měla klid.

Ten večer, kdy to tak nějak skončilo, jsem stála na balkóně. Všechny zničující věci se v mym životě dějou převážně večer, ale i tak bych noc za nic nevyměnila. Ztracená v pokoji, v soukromym vesmíru. Uvězněná mezi chutí na jídlo a na sebevraždu. Jaká to romantika, že?

Bylo to strohý rozloučení, který proběhlo pouze z mojí strany. Milý nemilý se k tomu nevyjádřil. Typickej opakující se scénář mýho života. Smůla. Život jde dál, ale já zůstala zaseklá na tom stejnym místě.

Stoupla jsem si a protáhla si nohy, ve kterých mi nechutně mravenčilo, jak byl můj zadek zaseklej v tureckym sedu. Bylo pochopitelný, že tady už tam nemůžu dýl zůstat. Černočerná tma se pomalu začla objevovat na nejvzdálenějšim pásu nebe. Lidi říkali, že tady straší. Kecy. Jediný, co je tady strašidelnýho, jsou potupný lidský existence jako jsem já, který sem unikaj před realitou.

Co je vlastně skutečný? Je pro mě těžký to rozeznávat. Potřebuju v sobě cítit něco, co tak úplně nepotřebuju. Divný, hmm? Patlám si na jazyk sladkej cukr, kterej mě chrání před tou slanou intervencí odmítnutí.

On a já. Zavření mezi čtyřmi stěnami, a přesto od sebe izolovaní, avšak neodcizení od reality. Madame Luc zavřená s tím druhým, emocionálně odolnějším. Oba potichu, avšak komunikující, hýřící vtipy a řečnickými obraty, ale přesto němí. Hovořící spolu na vyšší úrovni existence. V podstatě dvě cizí složky bytí, které se nepotkávají, ale i tak jsou si nesmírně blízké, neoddělitelné.

Je přesně 23:14, nasloucháme monotónnímu tikotu hodin v mojí hlavě a z nekonečného nočního ticha, jež nás obklopuje, nám píská v uších. Ticho hlučí jen lehce, tak akorát, aby mě udrželo vzhůru a donutilo do nějaké činnosti. Bojíme se, že kdybychom si pustili hudbu, tak by těžko specifikovatelný rozpoložení bylo vtahu.

Nepřipadám si nikde vítaná. Cítím, jak se mě moje mysl něžně dotýká, hladí mě, ale pomaloučku směřujeme do epicentra nenávisti. Chce mě zničit. Je to těžší, než se zdá. Bojovat každý den sám se sebou je neuvěřitelně vyčerpávající.

Podařilo se mi seskočit ze stříšky na hromadu pneumatik, po kterejch se vždycky lezlo nahoru. V puse mi vzplanula cigareta a cesta domů se najednou zdála fakticky dlouhá. Nikdy jsem moc nekouřila, protože mě děsila rakovina plic, ale oharky z cigaret vypadaly jako umírající světlušky. Vždycky zářily tak jasně a pak najednou zhasly. Zmizely.
Stejně jako já.

Čas mě poškodil a jsem tak trochu na dně. Proto se teď přiopilá s pomalu dohasínající cigaretou couravým krokem přibližuju k městu. Nevím, kam směřuju, nevím, kam bych měla jít, jediná věc, která mě žene dál, je chuť zapomenout. Vyhnat nevítaný vzpomínky, který se mi povedlo zahrabat do hnoje uvnitř sebe.

Jak jsem se tak pomalu táhla do města, moje posraný já se ztratilo v haldě lidí, která se hnala kolem mě. Na nos mi dopadla chladná kapka vody. Nejdřív mě napadlo, že na mě plivnul nějakej kolemjdoucí, páč bych si taky nejradši plivla do ksichtu, kdybych mohla. Bylo mi špatně z lidí, ze mě a to všechno kvůli… Kvůli čemu?

Nebe zčernalo, zamračilo se. Z baldachýnu mraků zahřmělo a kapky deště se majestátně snášely z nebe. Lidi se běželi schovat pod markýzy, stromy, do autobusů. Já jenom stála na najednou prázdnym náměstí a dlaždice se matně leskly. Kapky ohmatávaly moji kůži.

Nechávám ho pršet, padat. Prší mi do snů. Odchází a pomalu se splachuje do strouhy. Smývá všechny barvy z mojí pobledlý kůže. Přináší mi bolestný, který mi fakt bodlo. Když se teď doma podívám z okna, až bude zas pršet, dojde mi, že stejně uvnitř tebe bude mý jméno. Budu v tvym mozku, někde schovaná, zbloudilá vzpomínka. Už se mě prostě nezbavíš.

Když pak cítím, že mi voda prosakuje do duše, dovoluji jí téct. Jsou to jenom problémy, který kvapně mizí. Jako padající listí servaný z ohlodanejch podzimních stromů. Letí z oblohy, otáčí stránky. Jako slzy na mojí tváři. Buší ti na dveře, zlato, a otřásá okenníma tabulkama.

Smála jsem se.

Pocit svázanosti byl fuč. Byla to chvilková svoboda? Je teda déšť forma jistýho vykoupení, který vám příroda sešle, když už máte dost? Každá kapka vzala jednu myšlenku a odtáhla ji s sebou.

Všechny světla ztemnělýho města se rozzářily, když moje alkoholový dobrodružství pomalu končilo. Příslovečný růžový brejle se rozbily a vypadlo jim sklíčko

Z nohou jsem sundala boty a rozeběhla se bosá k nástupišti.


Poslední půlnoční tramvaj pomalu zavřela svoje dveře a uvnitř seděla jedna jediná cestující. Když se starý dopravní prostředek rozjel, mohli jste ve změti rozostřených světel rozpoznat poslední pasažérku.

Dívku se zraněným srdcem, ale očištěnou duší…


Nahá noc

1. června 2016 v 17:26 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch


Televize bzučí,
Vypíná se
A hodiny tikaj -

Černý kafe zhořklo,
Slova zvracím
Jehly mi do ran pronikaj -

Během dlouhý noci,
Živím se tmou
Na mým parapetu -

Slyším pavouky,
Jak běhají po zemi
Předou nám paralelu -

Chtěl bych strašně moc,
Vehnat si tě do žil
Abych cítil, že máš mě rád -

Z nohou prýští krev,
Přes hnusy, co jsem si prožil
Už se ke mně nechceš znát -

Chci ochutnat vlastní slzy

1. června 2016 v 8:31 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Nemůžu lpět na někomu, s kým jsem prakticky mluvil jen párkrát, psal si pořád. Většinou střízlivý, jednou na hranici alkoholového kómatu. Docela sranda, že? Jsem tak společensky netaktní, nevhodný a nepoužitelný, že je to spíš k smíchu. Jenže je lepší být naprosto trapnej, než abych byl k chcípnutí nudnej.

(Takže si užijte tenhle trapný nesmyslný článek. Madame Luc popustila uzdu svojí retardaci, aby pořád nepsala přehnaně poetické srdcervoucí články.)

Co by mě to stálo, abych zase začal cítit? Jsem jak chodící mrtvola, která si nohy dře o asfalt. Na duši mě štípá čerstvá rána, která se špatně hojí. Je to doba, kdy mě nikdo nepolíbil. Byl jsem oddaný všem těm představám, které se nestaly.

Cítím letargii, ale uvnitř vím, že je to náznak vykoupení. Andělé pravděpodobně slyšeli, jak se trápím, tak mi z nebe poslali záchranu. Teď nejspíš pláčou, když jim došlo, jak to zase podělali. Snad příště, zlatíčka. Je to už dlouho, kdy mě někdo miloval, kdy mě někdo držel v srdci.

Už mi z toho všeho hrabe, ale nedokážu na to přestat myslet. Měl krásné oči, pěkný hlas a překvapivě velké… Sebevědomí. Jako kdyby mě nikdo nemohl zachránit. Už se nedá vrátit zpátky. Necítím nic, dokud neochutnám vlastní slzy.

Nevidím už smysl v tom, abych se vláčel tou špínou, když je jasné, že je to konec. Je to už dlouho, kdy mě někdo opravdu znal. Čas ubíhá a já cítím, jak se mi zase někdo chce dostat do hlavy. Smůla. Když miluji, jsem jako ponořený v ohni. Žhnu, pálím a razím si cestu kupředu. Když miluji, nedokážu se držet zpátky. Nenechám se zkrotit, z čehož mi vlastně trochu hrabe. Poslední dny zažívám pocity vnitřní radosti. Napadlo mě, že se vyfotím, ale dopadlo to takto:


Byl jsem navyklý na tvoji pozornost, ale teď se radši přimknu ke spánku. Spánek mě bude vždycky milovat, když zrovna neodjede na dovolenou, aby si ode mě odpočinul, a nenahradí ho insomnie. Někdy je to teda taky pěknej hajzl, ale s tím se musím smířit. Kdo dneska tak trochu hajzl není?

Poslechl jsem radu psycholožky, psychiatra a vlastně všech mých známých a napsal mému citovému trýzniteli. Žádná odpověď; Zobrazeno. Musím vědět, co si od toho sliboval on. Nebo to dělám sobecky jen z vlastní potřeby, abych si konečně ujasnil, co se to se mnou děje? Možná tak trochu od obojího, ale nikdy nemůžete být milý, aniž byste nebyl trochu sobec. To jsou věci, které k sobě patří.

Připadal jsem si jako ta největší trapka pod sluncem. Dokonce tragičtější než ultimátní vymaštěný zlo - dvacítky s tunou make-upu, skořicovým kafem ze Starbucksu a falešnou kabelkou Luis Vuitton, které zuřivě vyťkávají hashtagy na displeji svého rozbitého ipohnu:

#starbucks #simplicityisthebest #coffee #girl #beauty #morning #iphone #czechgirl #iamawesome #love #i-is-loving-czenglish #spellingerror #helpmeimdumb #zabteměprosímněkdo


Ale teď už pravděpodobně vím, na čem jsem. Kapitola se uzavírá. Neříkám, že to nebolí. Je to stejný, vazký a patlám se v tom jak v dehtu, který se mi lepí všude na kůži. Už chybí jenom peří a budu opravdu jedna z těch vymaštěných slepic. Kokodák, zničil mě jeden kokoťák.

Nevím proč, ale pravděpodobně se mi povedlo roztočit moje náladové kolo štěstí a mimořádně tam nepadlo nekonečné užírání, přežírání a následné odříkání. Někdo sbírá špatné vztahy, někdo figurky slonů (Zdravím pěstební dělnici z Az kvízu) asi jsem v tom přímo zběhlý.

Cítím nutkání, abych se šel dnes večer projít do ulic. Mám živou představu toho, jak to pravděpodobně bude vypadat. Nevadilo by mi usrkávat z láhve levnýho vína, jehož název je moc vymaštěnej na to, aby si ho moje rozjitřená mysl pamatovala. Svět se bude točit, oči se budou klížit a moje velká zadnice padne na hrubý obrubník. Studený vzduch bude balzám. Budu si připadat jako v nějakém dojemném videoklipu, jak tak půjdu pod kužely pouličních lamp rozjímat. Z přemýšlení nad potencionálním nastydnutím mého zadku a léčení ho z chřipky mě vytrhne idea, že bych se mohl jít koukat na Sex ve Městě a pít u toho kafe, tak to realizuji. Tolik k nočním kratochvílím.

Přátelé ví, že jsem většinou v hrozném psychickém stavu. Tragické eskapády zapříčiněné naivitou a pasivní objektivností. Na lidi si v duchu lepím identifikační štítky, abych si pamatoval, co je ten člověk zač. Jak by se potom nazývala situace, kdy má člověk na sobě těch lepíků tolik jako ledničky v amerických filmech?

Potřebuji někoho, kdo miluje kočky, horory a neuteče, když mě uvidí nahého. Kdo by mi tak mohl vyhovovat? Přece moje kočka. Už plánujeme svatbu. Když jsem zvažoval svůj osud, budoucnost, došlo mi, že pravděpodobně skončím jako ta šílená babka ze Simpsonů.

Mám pro vás svatební fotku:


Napadlo mě, že bych mohl vysypat všechen nepořádek, co mám v mé malé přenosné černé díře - nemyslím tím zadek ani jinou tělesnou dutinu, ale tašku. Tahle posraná přemýšlivá nálada je v tuhle posranou chvíli vlastně k posrání dobrá.

Jenže nic není trvalé, toho jsem se vždycky bál.

Pac a pusu, vaše Supermrdka.