Citový popáleniny třetího stupně

14. června 2016 v 15:22 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

V posledních dnech cejtim únavnou nechuť k čemukoliv. Nechci jíst, spát, nechci nic. Moje primární potřeba je pít kafe a zmateně bloudit knihama, vzpomínkama a virtuální realitou. Snažím se vidět jenom to, co vidět chci. Nedovolím okolním desturktivním vjemům, aby se mi dostaly do hlavy. Je jich spousta a mně se daří je mást kouřovou clonou a nechávat je utonout v lógru na dně špinavýho hrnku.

Vzpomínky mě pořád trápí. Kdyby mi bylo řečeno, že nejsem dost dobrej, ranilo by mě to míň, než ta násilná němost. Teď už vím, že to jen tak nepřejde. Je to jako posledně a dostat se přes to mi trvalo dva roky. Nikdy jsem se necejtil víc naživu, než s tebou. Ten krach všechno proměnil v prach, což je vlastně rým, kterej přináší splín. Kremace zaživa je zajímavá zkušenost. Vzpomeneš si někdy? Já tě mám v hlavě pořád.

Všechny ty pohřbený skutečnosti mi dokazujou, že je občas v pohodě nechat dobrou věc zmizet. Nabalzamuji je mlíkem a obalim v látce. Nechám je odpočívat v kartonový krabici, kterou rozloží čas. Vzpomínky se okolo povalujou jak cigarety na dně popelníku a vypalujou mi kroužky do kůže. Pokouším se je vyhnat kouřem, nebo je upálit v ohni. Tenhle oltář zasvěcenej lítosti nemá jméno. Asi tě nakonec nemůžu vinit, ale to nezmírní tu nenávist. Láska mi na tělo vytetovala tvoje slova, ale kůže je teď pojímá za svoje. Utápí se v mikroskopickejch částečkách mrtvejch buněk.


Když mě lidi nedokážou zvládnout v mejch nejhorších stavech, tak by mě měli rovnou opustit. Žádný lepší nemám. Všechno je pořád na hraně, stačí jenom popostrčit a přepadnout na jednu stranu. Černá nebo bílá. Všechno nebo nic. Bolí mě rozhovory o budoucnosti, protože i přes pozitivní přemáhání veškerá negativita vyhrává. Není to tak, že bych si vybíral to, co cejtím. Moje nálady se odrážej od všech aktuálních okolností. Euforie versus rozzuřená fůrie:

Kamarádka: Tak co chceš dělat, až dokončíš střední?
Já: No, víš…
Mozek: Umřít
Já: Mozku, teď ne. Prosím.
Mozek: Umřít a nechat se rozprášit.
Já: Drž už, kurva, hubu!
Mozek: Chceš být jenom mrtvá lidská existence rozprášená ve větru.

Kdykoliv pomyslím na smrt, drží se to ve mně nějakou dobu. Cloumá to se mnou a já si připadám jako strom zlomenej pod náporem prudkýho, násilnickýho větru. Já vím, mnoho lidí si přeje žít, ale nemaj tu šanci. Nejsem sobec. Klidně bych jim to dopřál, daroval bych jim možnost pokračovat. Umřela mi spousta lidí, který bych tu rád udržel i za cenu vlastního nebytí. Fakt jo.


Připadám si zločinecky provinilej, když se směju - Poddám se pozitivním pocitům. Dneska mi zas začala svítit červená barva na mejch světýlkách, což mě neuvěřitelně rozveselilo. Možná až nesmyslně dojalo. Já vím, je to divný, ale prostě to tak mám. Přestala svítit modrá, což mi za to stojí. Nemám rád modrou. Působí na mě depresivně a sklíčeně. Ale byl bych pokrytec, kdybych neuznal, že je ze všech barev asi nejpsychedeličtější, takže v tom večerním poblikávání bude docela scházet. Čtyři barvy na mejch světýlkách byly jeden celek, tím že jedna chybí, se znatelnej kus ztratil. Ale nebude mi scházet. Stejně jako částečky mě, který jsem v průběhu let poztrácel.

Jsem rád, že nebe poplakává za mě. Akutní nedostatek slz ve mně pravděpodobně způsobil to neuvěřitelný souznění a oddanost, kterou v dešti nacházim. Jsem unavenej. Nezáleží na tom, jestli spím, bdím, piju kafe nebo odpočívám. Něco uvnitř mě už to dávno vzdalo a jenom to čeká, dokud to neudělám taky. Jenže já nechci.

Nežiju pro sebe. Cítím se svázanej tím, že mě tu ostatní potřebujou.

Hromada těch nejobnaženějších pocitů se hříšně ohmatává. Podle psycholožky trpím akutním nedostatkem sebelásky. Prej v sobě popírám chuť se mít rád, páč se nenávidím za to, co se se mnou celou tu dobu děje. Občas se sleduju zpovzdálí, neschopnej rozeznat, co je ta zavrženíhodná lidská bytost vlastně zač.

Sedím na zemi a hraju si s drobkama v koberci. Měl jsem luxovat, ale vzdal jsem to. Popadla mě chuť něco namalovat. Moc se mi to nepovedlo, což mě naštvalo. Nenávidím se. V noci, když se uspávám poslechem anglicky mluvených příběhů, si škvařím duhovky světlem v mobilu. Hledám útěchu v prohlížení starejch fotek a vzpomínkách na duševně únosnější časy. V hlavě mi něco nehezky klokotá a ten zvuk mi rezonuje až v dásních, kde rozbolívá kořínky mejch zubů.

Jsem si jistej, že mě nikdo nikdy nebude milovat, dokud já nezačnu milovat sám sebe.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Článek se mi...

Líbí
Nelíbí

Komentáře

1 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 14. června 2016 v 15:59 | Reagovat

Ta poslední věta mi hraje v hlavě jako ozvěna, bohužel, je na ní hodně pravdy - znám to z vlastní zkušenosti.

Třeba se mi jednou podaří ukázat ti, jak jedinečný jsi. Například až se setkáme, poslechneš si moji dlouhou přednášku a pochopíš, že ty jsi ty, výjimečně fascinující, a někdy nám zkrátka nezbývá nic jiného, než být sami, a naučit se sami sebe milovat, protože člověk sám sobě může být oporou. Ve dne v noci, jsem tady.

2 Madame Luc Madame Luc | Web | 14. června 2016 v 17:14 | Reagovat

[1]: Nevím, drahá Kiro. Nemůžu uvěřit ve svoji hodnotu, dokud to sám nepocítím ze svého nitra.

Děkuji ti, jsem tu pro tebe taky.

3 Luc Luc | Web | 14. června 2016 v 22:35 | Reagovat

Tu poslední větu mi už od mala vtlouká do hlavy má maminka, marně. Ale určitě je na ní něco pravdy.

Opět článek, který jsem musela přečíst jedním dechem.
Jsem tak ráda, že jsem na tvůj blog tenkrát narazila. Snad to byl osud.
Díky ti za vše. Jsi úžasnej.

4 Madame Luc Madame Luc | Web | 15. června 2016 v 8:58 | Reagovat

[3]: Já si myslím, že na tom asi nějaká pravda bude. Potom bych i chápal, proč to nikdy nevyšlo.

Děkuji ti, strašně si tvojí podpory cením. Tvoje komentáře mě vždycky zahřejí u srdce. Snad to byl osud.

Děkuji. Jsi úžasná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama