V půlnoční tramvaji, kde ztracení se hledají

3. června 2016 v 17:07 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Madame Luc se rozhodla přispět krátkou jednorázovou povídkou, protože je až příliš bolestně indisponovaná a nezvládá formulovat smysluplné řádky. Bolest zubů je fakt svině.


Seděla jsem na střeše starejch rozpadajících se garáží za městem. Město se v přibejvajícím šeru zdálo jako roj mihotajících bludiček. Jako tepající srdce protkaný spoustou světelnejch žilek, který představovaly ulice a silnice osvětlený lampama. Čuměla jsem do dálky na snášející se hvězdnej příkrov, kterej přebral vládu nad oblohou, když slunce začalo pomalu zapadat. Nebe se lascivně obarvilo do zářivý oranžový, krvavě rudý a indigově modrý. Zkřivila jsem svůj pobledlej obličej s kruhama pod očima ve směšnou parodii úsměvu. Věděla jsem, že tohle bylo jediný místo, kde mě nikdo nikdy nehledal, a nehrozilo, že by sem vůbec nějakej člověk přišel.

Byla jsem tu relativně svobodná.

V ruce mi v sevření ležel můj starej mobil a v druhý flaška s rudě opalizující alkoholickou tekutinou. Nervózně jsem přejížděla nehtama s pomalu se odlupujícím lakem po rozpraskanym displeji. Kdyby byl mobil živej a měl nějakej pud sebezáchovy, tak by radši automaticky mazal SMS zprávy, který se nebudou jeho majiteli líbit. Hrozí potom, že s ním třeba hodíte do zdi a samotnej Bůh elektroniky z Alzy mu pomáhej.

"Už nemůžu…" stálo v SMSce, která způsobila bolení jak mobilu, tak mně.

Necejtila jsem se dost silná na to, abych zvládla odepsat něco kurevsky hnusnýho. Přes slzy bych stejně nevyťukala do displeje žádný smysluplný slovo. Možná, že bych se mohla živit jako vědma, páč mi hned došlo, jak tahle náhražka vztahu skončí. Jenže já blbá si vždycky hraju s ohněm a pak si připadám jak v kremační peci, když mě to začne pomalu sžírat. Možná, že je moje podstata tak trochu frigidní a skutečnost, že se mi s nikým nechce spát je nejracionálnější příčinou, proč mě lidi tak moc serou. Nikdy by mě nenapadlo, že všechny úsměvy a pohledy jsou jenom levný divadýlko, na který bych si mohla zajít do města a dalo by se za něj zaplatit dementníma penězma a ne zlomenym srdcem.

To jméno mi pořád zní v uších. Hlas mi toužebně šeptá ve snech. Procházim bytem jako vyfouknutá skořápka, drtím si klouby na rukou o zeď. Zničená pokaždý padám na gauč, když si v hlavě přemítám to černobílý opakování nás dvou. Nekonečná repríza na jediný stanici. Nejde mi lidi vymazat ze srdce, i když tam pobudou jen krátce. Udělala bych to všechno znova, jenom abych si znovu prožila ten start. Tu emoci, která mi vehnala život do mejch seschlejch žil a rozproudila tragický srdce. Teď bych byla nejradši, kdyby se srdce ubilo k smrti, abych měla klid.

Ten večer, kdy to tak nějak skončilo, jsem stála na balkóně. Všechny zničující věci se v mym životě dějou převážně večer, ale i tak bych noc za nic nevyměnila. Ztracená v pokoji, v soukromym vesmíru. Uvězněná mezi chutí na jídlo a na sebevraždu. Jaká to romantika, že?

Bylo to strohý rozloučení, který proběhlo pouze z mojí strany. Milý nemilý se k tomu nevyjádřil. Typickej opakující se scénář mýho života. Smůla. Život jde dál, ale já zůstala zaseklá na tom stejnym místě.

Stoupla jsem si a protáhla si nohy, ve kterých mi nechutně mravenčilo, jak byl můj zadek zaseklej v tureckym sedu. Bylo pochopitelný, že tady už tam nemůžu dýl zůstat. Černočerná tma se pomalu začla objevovat na nejvzdálenějšim pásu nebe. Lidi říkali, že tady straší. Kecy. Jediný, co je tady strašidelnýho, jsou potupný lidský existence jako jsem já, který sem unikaj před realitou.

Co je vlastně skutečný? Je pro mě těžký to rozeznávat. Potřebuju v sobě cítit něco, co tak úplně nepotřebuju. Divný, hmm? Patlám si na jazyk sladkej cukr, kterej mě chrání před tou slanou intervencí odmítnutí.

On a já. Zavření mezi čtyřmi stěnami, a přesto od sebe izolovaní, avšak neodcizení od reality. Madame Luc zavřená s tím druhým, emocionálně odolnějším. Oba potichu, avšak komunikující, hýřící vtipy a řečnickými obraty, ale přesto němí. Hovořící spolu na vyšší úrovni existence. V podstatě dvě cizí složky bytí, které se nepotkávají, ale i tak jsou si nesmírně blízké, neoddělitelné.

Je přesně 23:14, nasloucháme monotónnímu tikotu hodin v mojí hlavě a z nekonečného nočního ticha, jež nás obklopuje, nám píská v uších. Ticho hlučí jen lehce, tak akorát, aby mě udrželo vzhůru a donutilo do nějaké činnosti. Bojíme se, že kdybychom si pustili hudbu, tak by těžko specifikovatelný rozpoložení bylo vtahu.

Nepřipadám si nikde vítaná. Cítím, jak se mě moje mysl něžně dotýká, hladí mě, ale pomaloučku směřujeme do epicentra nenávisti. Chce mě zničit. Je to těžší, než se zdá. Bojovat každý den sám se sebou je neuvěřitelně vyčerpávající.

Podařilo se mi seskočit ze stříšky na hromadu pneumatik, po kterejch se vždycky lezlo nahoru. V puse mi vzplanula cigareta a cesta domů se najednou zdála fakticky dlouhá. Nikdy jsem moc nekouřila, protože mě děsila rakovina plic, ale oharky z cigaret vypadaly jako umírající světlušky. Vždycky zářily tak jasně a pak najednou zhasly. Zmizely.
Stejně jako já.

Čas mě poškodil a jsem tak trochu na dně. Proto se teď přiopilá s pomalu dohasínající cigaretou couravým krokem přibližuju k městu. Nevím, kam směřuju, nevím, kam bych měla jít, jediná věc, která mě žene dál, je chuť zapomenout. Vyhnat nevítaný vzpomínky, který se mi povedlo zahrabat do hnoje uvnitř sebe.

Jak jsem se tak pomalu táhla do města, moje posraný já se ztratilo v haldě lidí, která se hnala kolem mě. Na nos mi dopadla chladná kapka vody. Nejdřív mě napadlo, že na mě plivnul nějakej kolemjdoucí, páč bych si taky nejradši plivla do ksichtu, kdybych mohla. Bylo mi špatně z lidí, ze mě a to všechno kvůli… Kvůli čemu?

Nebe zčernalo, zamračilo se. Z baldachýnu mraků zahřmělo a kapky deště se majestátně snášely z nebe. Lidi se běželi schovat pod markýzy, stromy, do autobusů. Já jenom stála na najednou prázdnym náměstí a dlaždice se matně leskly. Kapky ohmatávaly moji kůži.

Nechávám ho pršet, padat. Prší mi do snů. Odchází a pomalu se splachuje do strouhy. Smývá všechny barvy z mojí pobledlý kůže. Přináší mi bolestný, který mi fakt bodlo. Když se teď doma podívám z okna, až bude zas pršet, dojde mi, že stejně uvnitř tebe bude mý jméno. Budu v tvym mozku, někde schovaná, zbloudilá vzpomínka. Už se mě prostě nezbavíš.

Když pak cítím, že mi voda prosakuje do duše, dovoluji jí téct. Jsou to jenom problémy, který kvapně mizí. Jako padající listí servaný z ohlodanejch podzimních stromů. Letí z oblohy, otáčí stránky. Jako slzy na mojí tváři. Buší ti na dveře, zlato, a otřásá okenníma tabulkama.

Smála jsem se.

Pocit svázanosti byl fuč. Byla to chvilková svoboda? Je teda déšť forma jistýho vykoupení, který vám příroda sešle, když už máte dost? Každá kapka vzala jednu myšlenku a odtáhla ji s sebou.

Všechny světla ztemnělýho města se rozzářily, když moje alkoholový dobrodružství pomalu končilo. Příslovečný růžový brejle se rozbily a vypadlo jim sklíčko

Z nohou jsem sundala boty a rozeběhla se bosá k nástupišti.


Poslední půlnoční tramvaj pomalu zavřela svoje dveře a uvnitř seděla jedna jediná cestující. Když se starý dopravní prostředek rozjel, mohli jste ve změti rozostřených světel rozpoznat poslední pasažérku.

Dívku se zraněným srdcem, ale očištěnou duší…

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 3. června 2016 v 17:28 | Reagovat

Krvácí mi aorta z celýho textu, tohle je tak zatraceně silný, že bych pokládala za hřích to nepřečíst do konce. Vnitřní neopodstatněná sebedestrukce, že by?....je toho tolik, co se člověku honí hlavou, téměř hmatatelný cítění příchodu smrti, bolest v představách, jaký to je, když si někdo úmyslně strhne vaz...aby byla sranda...

...je toho tolik, my jsme jenom obyčejní smrtelníci, který se v momentě zhroutí jak figurky z lega.
Odcizuju se lidem, protože je nesnáším a oni nesnáší mě(?)...jsou otázky, na který bych neměla znát odpověď.

Nevím, jestli bych měla chválit tvůj článek, protože je v něm tolik bolesti, že by bylo spíše vhodnější přispět vlastní otevřenou ranou a silnou dávkou empatie.
Na tvé stránky budu chodit pravidelně, to mi věř.

2 JB JB | 3. června 2016 v 18:35 | Reagovat

Nemám slov, tohle nemá chybu :-)

3 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 3. června 2016 v 20:19 | Reagovat

Nemám slov, dokonale vystihnuté pocity, poznávám se v té ztracenosti. Umíš dokonale psát <3

4 Luc Luc | Web | 3. června 2016 v 21:20 | Reagovat

Už pět minut tu němě koukám do monitoru na poslední větu a rozdýchávám to. Bože, to je tak dokonalý.

Co Barca? Už jsi jí přál? nebo planujes nějaké prekvapko?

přál Emotikona slightsmile
a cos jí dal za dárek, teda pokud jsi jí přál osobně Emotikona grin

Taky mám takové jedno místo, kde chodím unikat před realitou, s výhledem na město. A ten déšť, ten pocit jsem znávala, teď když prší vytane mi na mysli pusa v dešti, která se nikdy neuskutečnila.

Opět dokonale vystižené pocity, jako by někdo psal můj příběh. Vážně se nedá slovy popsat to, co při tvých článcích cítím.

Zkrátka jsem opět ohromena a těším se na další článek. :)

PS. Přeju ti, ať tě ta bolest zubů brzy přejde ;)

5 Luc Luc | Web | 3. června 2016 v 21:21 | Reagovat

[4]:"Co Barca? Už jsi jí přál? nebo planujes nějaké prekvapko?
přál Emotikona slightsmile
a cos jí dal za dárek, teda pokud jsi jí přál osobně Emotikona grin"  
Pardon za tuhle část, nevím jakým nedopatřením se tam dostala o.O

6 Madame Luc Madame Luc | Web | 4. června 2016 v 8:21 | Reagovat

[1]:Je to jako smršť, která nás rozmetá na kousíčky. Lámeme si vazy a vypalujeme plíce cigaretami jen tak, aby se neřeklo... Odcizování lidem je pro mě víc než známé. Nevím, jak to je. Chci je a nechci. Kontradikce.

Svým komentářem jsi přispěla otevřenou ránou, protože tvá slova dýchají životem a ve stejnou chvíli z nich jde cítit chladná smrt.

Děkuji ti mnohokrát!

[2]: Děkuji mockrát!

[3]: Ztracení ztracenci, co v tramvaji se našli, uvnitř tak trochu pošli. <3

[4]: Moc ti děkuji! Jsem rád, že si lidi dokáží představit, že píšu o nich. Pusu v dešti bych taky rád zažil, teď jsi mi ji zrovna připomněla, takže mě zase bude deprimovat, že neproběhla :D

To nevadí, stává se :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama