Červenec 2016

Na rozloučenou

29. července 2016 v 22:22 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Madame se prošla po strastiplný cestě plný těch nejhorších možnejch sraček, až konečně dokázala odpustit jednomu z mnoha srdcebolů. Dáme si článek na rozloučenou. Nevěřim tomu, že se něco takovýho povedlo. Asi šťastná náhoda. Možná, že mě ovlivnila ta brutální průtrž mračen, která mě nemilosrdně zmáčela. Patrně nevěděla, že déšť miluju víc, než jakejkoliv jinej druh počasí, jinak by tolik nerozdávala.

Dnešní terapie a dlouhý přemýšlení mi otevřely oči. Nejdřív jedno a pak i to druhý. Pravděpodobně mi ta nárazová síla udělala monokl, ale za to rozřešení to koneckonců stojí.

Přinášíme oběti, abychom neskončili smůlou objeti.

V mojí hlavě mi docházely místa, kam by se dalo před všema těma zombie pronásledovatelama zdrhnout. V pokoji jsem se ztrácel a žádná mapa prostě neexistuje. Podělanej orientační smysl ztratil důležitost v mojí roztříštěný sexuální orientaci.

Ničil mě člověk, s očima velkejma jak výkladní skříně - Nemoh v nich schovat city, co bych neodhalil. Střevo se uvnitř nás pohnulo a z velkýho něčeho se stalo malý postižený nic, parkující na místech pro zdravotně indisponovaný lidi před Lidlem. Nevím, čím všim si ten dotyčnej prošel a koho projel, ale něco ho prostě poznamenalo.

Byl jsem pryč, ale jeho dálkový hovory mě pořád udržovaly v letargickym deliriu. Nedařilo se mi bejt střízlivej. Když se člověk vopije záští, ubližuje ostatním. Jenže jak zamezit vzniku takový ohromný negace?

To odpuštění s sebou přitáhlo odměnu v podobě úlevy. Mohl bych to připodobnit k tomu, když jedete deset hodin autobusem a pak si konečně můžete dojít na hajzlík. Tak eforicky to dejchalo, až mě to mile překvapilo.

Jak to mezi náma bylo? Ani nevím.

Byl to sebestřednej člověk, dobíjející jistou diverzi mezi našima mentalitama. Potrhaná paralela opředená pavučinou lží, která měla působit jako lapač mejch snů. Uvnitř ztracenej. Lhal a jedna část jeho těla se mu zvětšovala jako Pinocchiův nos. Uvnitř věděl, že je falešnej, ale nikdy si to nepřiznal. Šlo cejtit náznaky toho, že brzo dojde k uvědomění, ale zázraky jizvěj.

Nikdy by mě nenapadlo, abych se nechal snížit jeho emocionálním nátlakem, museli jsme si bejt rovný. Jenže někde uvnitř mě, pravděpodobně v tý oblasti kolem míchy, jsem bloudil ztracenej. On si kolem krku navlíkl chámovod jako oprátku a oběsil na ní všechno, co z nás zbylo.

Princi, byls milej, ale ne jednoduchej. Já se zas choval retardovaně, celá rozjařená princezna, který se třásly kolena jako nadržený středoškolačce, oblizující svůj největší idol. Oba jsme synové někoho a ty ses modlil, aby tě přijali se vším, cos nabízel. Úspěch, hm?

Ale vzájemně nás trápíme a snižujeme hodnotu, páč nikdo v aukční síni nenavyšuje penězma. Válíme těla po koberci s drobkama z nesnědených rohlíků a ostříhanejma nehtama. Byla to prdel, protože jsme si předtím šňupli trochu prachu z drcený části Budapešťskýho mostu. V mojí hlavě se ti koukám do očí. Ležíme tam celej den, děláš mi modřiny na kůži a naše známý třešňový vlny se přes nás přelejvaj jako peřina.

Tys mě osvobodil. Vím, že je to špatný, ale nevinná zábava je opojnější než tác plnej sushi. Tys mě osvobodil. A i ten jeden další…

Křičím a obnažuju se před tebou - Rozvazuju moje struny, balim pravdu do kartonový krabice a posílám ji poštou na neexistující adresu.

Tys mě osvobodil. Vím, že je to špatný, ale nevinná zábava je opojnější než tác plnej sushi. Tys mě osvobodil. A i ten jeden další…

Odpouštim sobě za chyby. Odpouštim tobě za chyby.

Loučím se loučí a planu.


Fizycká přitažlivost

29. července 2016 v 17:40 | Madame Luc |  Poezie


Pleteš moji ruku
z jemný bavlny
a sublimace tvejch pevnejch dlaní
se mísí
s desublimací plynnejch polibků


Je tam mělčina, pošpiněná temnotou,
jako kapka krve v menstruačním kalíšku
Namaluju pentagram
a
nechám přijít rým


Jsem totiž umělecká pička
Trapná šlapka bez ostychu
individuální bulimička
co má jehlu uvnitř klišé vpichu




Třešňový vlny

23. července 2016 v 19:46 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

(∩ಠ ͜ʖಠ)⊃━☆゚.*

(Varování pro sluníčkové lidi a někoho, kdo nemá rád lamentování a ubrečený kecy. Odejděte, nebo čtěte na vlastní nebezpečí. Kdo nezavítá na můj blog více než jednou, nezná moje postoje. Děvkuji.)

(∩ಠ ͜ʖಠ)⊃━☆゚.*

Vždycky, když sem něco píšu, není to úplně bon jour - takřka skutečná formulace věci tragickýho a naprosto opačnýho významu. Je to jako já, což sedí. Mezilidský nevztahy mě poslední dobou unavujou. Já jsem tu pro všechny, ne všichni to vrací zpátky. Moje cena na nákupním lístku zůstává nedopsaná.

Ta věc. To neidentifikovatelný Ono. Schází to po schodech někam do prdele a mě to zanechává ve střešním apartmánu. Byteček krásný, s výhledem na hromadu sraček hromadící se kolem mé ctěné osoby. Čouhajcí temeno hlavy je jediný znamení, že zkroušenec má malou šanci na únik. Dávno vybledlý vlasy už nezářej rudě jako maják.



Utluču se o útesy, kde mě třešňový vlny rozmáznou, až vybublá imitace jahodovýho pyré? Nebo ze skoro mrtvýho tělavznikne chutney (čatný)! A nikdo nebude schopney vyslovit moje jméno. Chutnej? Šuntej? (Reference na prostřeno <3) Tak už to snězte nebo vyhoďte do koše, kdo by konzumoval něco zkaženýho?

"Je to jako ty…" šeptá mi svědomí. Nemůžu to popřít. Ten odraz v okně, co se zamlžuje mym dechem, nemá mimiku někoho v podvědomí. Asi moje polovička z opačný strany převzala vládu, nechala mě abdikovat a pravděpodobně se brzo přiotrávim intoxikovanejma řečma. Nekonverzujte s myšlenkama. Nikdo nemusí nalejvat jed do mýho velectěnýho ucha, jupí!

Dá se považovat za divný, když prakticky i neprakticky pomlouvám sám sebe?



Každej den ubíhá pomalu a rychle zároveň. Přivážu se k ručičkám ciferníku a budu se točit, dokud nebudu chtít blejt. I kdyby čas běžel kupředu jako splašky ve výpusti záchodový trubky, stejně se nikam nepohnu. Tuším, že v hodinách došly baterky, nebo jsou digitální a zasekly se na mym osudovym čase 22:22.

V hlavě třeskaj bláznivý idei. Nejsem na tripu, ale můžu vás s sebou vzít, páč lístky jsou zaplacený. Byli jste někdy v říši zkurvenejch, úžasnejch divů? Já taky ne, račme balit kufry, moji milí.

"Jdi do vody, lásko. Klekni si a opři svoje ruce o zem - Čekej na PROrážku. Nemusíš si hrát na netykavku., Madame. Okusíš pouhej bezbolestnej proces! Slibuju. Jsem život a prostě sprostě s tebou vymrdám. Pak tě odkopnu jako všechny, který se mi podařilo penetrovat. Jednoduchý, co?"

"To je fakt, promiskuitní hajzle!"

"Děkuji ti. Takhle krásně mě ještě nikdo nepojmenoval. Budu si tě pamatovat, broučku." Prohodil a připravil se k aktu. Já nebyl připravenej, ale prosby neměly význam. Byl hotovej rychle, moc dlouho mu to netrvalo. Impotentní-potentní, upocenej a neukojenej kretén. Lascivně vás oblizuje, ale přitom má na rtech opar.

Život je zvláštní.

Dvě stě dvacet hodin. Příští měsíc bude stejnej, jenom o něco delší. Čas je lajna, kterou šnupnu. Život se pomalu odtáhne a zmizí. Nevzal si kondom, tak snad neotěhotnim. Z reálně-biologickýho hlediska to není možný, ale ve zvrácenejch myšlenkovejch pochodech se může dít všechno - Test je pozitivní. Asi jsem otěhotněl a brzo ze sebe vyplodím děvčátko, špatnou budoucnost. Pojmenuju ji Svině, aby věděla, co od ní očekávám.

Přibejvajcí články vás táhnou jako potápěče do hlubin osobního šílenství. Chápejte a nechápejte.

Budu nahá matka - zpíč mrdka (neproběhl překlep ( ͡° ͜ʖ ͡°) ), aby přirovnání znělo výstižnějc. Rozkolísanej koncentrát. Miluju barvoslepýho, imaginárního člověka. Změnim se v peroxid, abych rozpil kontrast a ukázal mu svoje modrý oči.

Noc odnese mou dušičku zpět. Jen tohle blogový gesto ne.


Prasklá hvězda z porcelánu

20. července 2016 v 0:05 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

(V tomhle výblitku emocí bude přehubičkováno. Další článek, jupííí.)





Při dnešní cestě vlakem od mojí psycholožky, kde jsme dělali terapii s kamenama, mi došla zásadní věc. Bojim se sám sebe. Možná se to zdá maličko přehnaný a nepochopitelný, jenže je to spíš neuchopitelný - Pospolu s nepochopitelnym to zní docela podobně, co?

Dokážu se přes anorektický mučení hladem a bezmeznym ulizováním arašídovýho másla vlastně najít? Propadám se do dvou protipolů. Nejsou severní a jižní, spíš sračkovej a sračkovatější. Hlínovitej úhor mezi tupě zeje nima. Žádný jiný kontinenty na atlasu nejsou a ručička na kompase tu chybí. Pustota a prázdno, co se otřásá tlukotem doznívajícího srdce.

Nejradši bych si vlez do auta a navzdory tomu, že neumím řídit, bych se někam vydal. Na místo, kde neexistuje čas ani prostor. S jistotou vim, kdo by obsadil sedadlo spolujezdce a zadní sedadla. Překřičeli bysme zvuk křupajícího sněhu a od tý chvíle by přední sklo místo much rozplácávalo lidský duše.

Jsem nejhorší a tak se chovám jako nejlepší. Tepe mi v hlavě a cejtim přicházející migrénu a už teď si dovedu živě vykonstruovat jasnou nemožnost fungovat.

Říká se, že mazlíček se chová podle vzoru jeho rozmilýho páníčka. Takže můj laptop pomalu vzdává boj spolu se mnou a zejtra ho budu muset odnést na vyčištění od prachu. Pravděpodobně něco resemblujícího lobotomii v pc-podání. Psychopatie a denní snění nejsou iracionální, jenom k posrání bláznivý - Stává se z tebe duch, kterym procházej milovaný bytosti. Podařilo se mi zapomenout na jeden starej srdcebol a bohužel si nepřipadám v pohodě, páč moje puzzle je zkrátka těžce v prdeli a poztrácený.

Od toho asi existujou terapie, aby se ta porouchaná součástka uvnitř vás našla. Během cesty klokotání nepřestává a člověk má dělat co? Nemůžeš najít řešení na věc dávno vyřešenou. Definitivní konec, dokonce ti to na rozloučenou zatroubí a odpluje z hlavy - jenže i tak to tam zůstává, kotví. Jak bych nad tim jinak mohl přemejšlet? Beru to jako krok zpět od okraje propasti. Malá píď zabodnutá v noze v podobě střípku z rozbitejch lahví vína.

Někdy přemejšlim nad tim, zda by Madam Luc neměla skončit. Prostě zmizet z mýho života, páč se mi zdá nějak nesmyslný ventilovat moje pocity. Potom se to otočí a dojde mi, že tahle orální fixace vnitřních chmurů mě zachraňuje před mnou samotnym.



Vklínit se do prostoru
Tam kde láska zvrací
Slunce nesvítí
Myšlenky
Ty myšlenky
Se vrací

Vklínit se do prostoru
Tam kde láska zběhne
Rozdupe srdce
Poobědvá mozek
A nakonec v klidu zhebne



Je to stigma. Pára bez výpusti a místa, kam plynout. Měsíce otupění, měsíce extrémů a momenty naprostý ztráty kontroly. Nad všim. Nechám tě se topit, zlato, dokud se nenatáhneš po mý ruce. Je to prostě mučení z jistoty, že neutečeš? Myslim, že je to spíš testování, jestli nezdrhneš po prvním zaskřípání. Mám teda právo dělat testy i po tisícim zaskrípání? Asi jo. Já vedu tenhle projekt.

Nemůžu brečet. Otec všech těch hoven je můj mozek. Hovna mají daddy issues a nedokážou se s tim popasovat.

V pohodě, stejně se to nikdy neuzdraví. Asi je moc, když chci aspoň jednou vyhrát. Nestačí jenom chtít, ale co jinýho dělat, pokud se člověk dávno pokusil o všechno? Útýct do jiný roviny, někam za pomyslný humny a nekonečný hory?



,,Smrt je svět v jiném časoprostoru, odkud odjakživa špatně fungoval WiFi signál. Nikdy jsme totiž nedostali od nikoho mrtvého autentický záznam, že tam život jede dál".


(Citát bez dovolení vypůjčen.)



Polikejte výstřiky bludnejch milenců a potraťte embira lásky dřív, než vás dekapitujou zaživa. Otěhotnět a pak si rodit pokroucený sny je pletvání časem. Projděte za rudou korálkovitou záclonu do oddělení s filmama pro dospělý a najděte si tam něco ideálního na nekončící úterní večer a snažte se přežít. Neexistující Bůh nám pomáhej...


Smutnej Drvopleň

14. července 2016 v 21:49 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

Poslední dobou cejtim nutkání zkracovat vzdálenosti, tak zasejvám semínka něhy na cestu skrz můj život. Doufám, že rašící výhonky nikdo nepošlape, páč bych tomu člověku musel šlápnout do úsměvu. Akce a reakce.

Už mě nebaví si hrát s šípem a lukem v roli pasivního amora. Radši bych měl zbraň a střílel kulky do všech zamilovaných párů, který se kolem mě bezstarostně vznášej. Kulky by byly odlitý z krutý skutečnosti, aby se probily skrz obranu ze sklíčech růžovejch brejlí. Všechno hezký jednou končí a nakonec budete montovat jazyk do krku někomu jinýmu.

Tisíc kytek mohlo kvést, ale všechny zvadly, jelikož jim došlo hnojivo. Což je divný, protože jsi na všechno začal srát opravdu hojně. Možná, že náhled na celou situaci je ovlivněnej emocema, co mě sužujou už nějakou dobu.


Madame měla narozeniny a dostala k nim spoustu úžasných věcí. Nejlepší dárek však byla společnost mejch nejdražších fag-hags a věčně rozpadající se rodiny. I když… Ta rodina mě víceméně vytáčela. Nezáleží mi na dárcích, nepotřebuju je. Nejdokonalejší věc, co mi člověk může darovat, je jeho náklonnost.

Dnešní déšť mě donutil přemýšlet. Vylez jsem nad dvorek s knihou od Haliny Pawlowské (Nečtu tuhle podivuhodnou autorku, byl to jenom vtípek od mojí kamarádky. Halina je prostě borka.) a pustil se do jazykových nuancí. Moc záživný čtení to teda nebylo, to už se zdálo lepší pozorovat déšť, jak bubnuje do stromů a trhá slabý listy.

Podařilo se mi vyhrabat krabici plnou vzpomínek. Je věčně skrytá v mojí skříni, kde se k ní nemůžu dostat. Určitej obsah hojí, ale většina zraňuje. Jak se můžu osvobodit, když jsem ten jedinej se schopností ustoupit?

V hlubinách internetu jsem našel takovou výzvu, aby se člověk pokusil napsat surrealistickou noční povídku. Myslím, že tenhle divnej počin není ani tak surrealismus, jako čistý bláznovství. Jenže koho to zajímá…


Jakmile mě noc oděje do přízračnýho hávu, můžu vyrazit do ulici. Za šelestění křídel nočních můr se procházím po zmoklech kočičích hlavách. Boty se železnou špičkou klapou a tma mě pohlcuje. Čerň s černou splejvá a cejtim se doma. Sebejistej a anonymní. Nikdo mě nezajímá a nikoho nezajímám.

"Hej ty, počkej!" uslyšim někde za mnou a zakopnu, přičemž skončím na ksichtě. Na rameni mi lehce přistane ošklivá noční můra. Asi tak podobně šeredná jako já. "Víš, čekal jsem, že se tohle stane. Nemáš někde v kapse místo pro nevítanýho pasažéra?" Definitivně mi hráblo. V hlavě si snažim vybavit číslo na mýho psychiatra. Můra je šedivá, chlupatá a korálkovitý očka mě úpěnlivě pozorujou. Jelikož už jsem cvok, tak si myslím, že se na mě ta okřídlená stvůra usmívá. Bolí mě tvář.

"Víš, dneska je poslední noc mýho života a já bych si moc rád s někým pokecal. Není to zábavný umírat sám a opuštěnej. Nikdo by nikdy neměl zůstat úplně sám." Zabzučela můra až moc lidskym hlasem, co mi někoho neuvěřitelně připomínal. "Všiml jsem si, že seš taky sám, tak mě napadlo, že si můžeme pomoct navzájem…"

"Já chci bejt sám." mručel jsem a doufal, že mě nikdo nevidí, jak rozmlouvám s dlaždičkama. Ani já sám tomu nevěřim. Určitě se mi podařilo usnout a celá tahle situace je jenom retardovanej vjem, co mi v mysli uvíz, protože pořád přemejšlim. Asi si to bláznovství užiju.

"Nechceš, to poznám. Proto tady bloumáš. Určitě přemýšlíš, cos v životě udělal špatně, že musíš courat po osamělejch ulicích." Měl jsem chuť toho nočního motýla rozmáznout. Ukončit to jeho bídný osamění. Nemělo to smysl. Věděl jsem, že shoří s prvním paprskem denního světla a bude prostě fuč. Sykl jsem prostý Jo a můra se mi schovala v kapse. "Jmenuju se Drvopleň Obecný, co ty?"

"Lukáš."

"Aha, těší mě. Moc hezký jméno. Ještě jsem žádnýho Lukáše nepotkal. Vlastně jsi první i poslední člověk, kterýho se mi podařilo potkat. Prší a tak mi křídla moc neslouží." Slyšim chychot přiopilejch ignorantů. Patetický obyvatelstvo se většinou slejzá na místní diskotéce, tam se dorube do krve a během cesty bůhvíkam dělá neskutečnej bordel. Dám se proto do pohybu a ruce dám instinktivně do kapes. Ucejtim, jak mi Drvopleň chlupatejma nohama leze po kůži.

"Co takhle člověka donutí vylézt do upršený noci? Určitě to neni jenom samota. Jiná věc tě trápí. Mám na tohle dobrej odhad!" Bzučí a cestuje mi po dlani. Užívá si tělesnou teplotu. Divim se, že mrtvý lidi můžou mít horkou krev. Stejně, duševní mrtvost je asi odlišná od telěsný, moc tý anatomii nehovim.

"Někdo mi chybí."

"Myslím, že do tohohle okamžiku dospějeme všichni. Měl jsem kamarádku, měla úžasnejch šest nohou a barevný křídla. Ráno omylem narazila do předního skla u auta, denní světlo nám moc nesvědčí. Fakt tragédie." Zasmutněl brouk a přestal se mi v dlani pohybovat. Patrně našel ideální pozici pro relaxaci a rozjímání.

"Nemyslím to tak, že by mi chyběli mrtví lidi, tohle je něco jinýho. Někdo mě prostě opustil, vykašlal se na mě. Strašně to bolí." Oznámil jsem, abych vyjasnil, co mě uvnitř sžírá.

"Ahaaa, takže pán má zlomený srdce. Víš, měl jsem jeden vztah. Netrval moc dlouho, protože si ta Dorota hloupá usmyslela, že uteče s Lišajem. Bolelo mě to strašně moc, ale ustál jsem to. Určitě to taky zvládneš. V tvym měřítku čas ubíhá jinak, ale jednou to přejde. Je to všechno jenom o tom, jak se s tim člověk popasuje. Bolest nikdy nezmizí, ale nebude tak silná."

"Nejseš nějak moc chytrej na obyčejnou můru?"

"No dovol! Podobám se obyčejný můře? Potkals někdy nočního motýla, co umí mluvit?! Určitě ne, tak mlč a poslouchej." Kázání od Drvopleně se mi ještě nedostalo. Řek mi hubu drž a já ji teda držel. "Náhled na emoce neměří věk, jde o srdce -Teda, v mém případě o velkou hřebtní cévu. Tím chci říct, že každá emoce je jedinečná, všichni sme odlišní. Dovedu si přibližně představit tvoje pocity. Věř tomu, že se to zlepší. Nakonec se objeví někdo, kdo ti pomůže zacelit rány."

"Někdo takovej tu je. Projevuje mi náklonnost. Co mám dělat, když se toho bojim? Zůstat sám se stává jedinou přijatelnou možností. Zároveň mě to ale ničí." Nevěřim vlastním uším. Můra psychologem?

"Bojíš se otevřít někomu jinýmu? To je jasné, že to takhle bude pořád. Dáváš všanc všechno, co z tebe zbylo. Jenže bez tohohle rizika nikdy nemůžeš dostat nic na oplátku. Neboj se nežít, tvůj úděl není jenom přežívat. Máš toho plno před sebou. Podívej, kolik se toho podařilo mně za tak krátkej čas stihnout. Je to strašně těžký, věřím ti, ale pereš se. Per se dál. "

Čas rychle uběhl. Je léto, tudíž se rozednívá brzy. Obzorem se prokousávaj první sluneční paprsky. Nebe ze mě strhlo noční háv a září proklatejma pozitivníma barvama. Je mi blivno, ale vydržím to. Potkávám první lidi. Okolo začínaj jezdit auta a autobusy. Stojím pod přístřeškem před zavřenou pizzerií.

"Brzo se rozloučíme, kamaráde." Zabzučí Drvopleň. "Rád jsem tě poznal."

"Já tebe taky." Odpovídám nočnímu přeludu a přemýšlím nad tím, že mi vlastně bude chybět. Výplod mojí představivosti - patrně reakce mozku na nedostatek spánku. Moje podvědomí proplulo napovrch a vytvořilo mi reflekci snů, který odmítám.

"Kamaráde, neboj se neznáma. Jedinej způsob jak zjistíš, na čem seš, je skočit. Pusť se, přelez ochrannej mantinel a vlez do první linie. Musíš bojovat sám za sebe. I když se snažíš a nic se nemění, tak musíš jít dál. Stagnace na jednom místě nic nevyřeší. Přeji tu štěstí, lásku a pochopení. Myslím si, že tohleto už v životě máš, jenom se nesmíš bát to přijmout."

"Děkuji ti." utrousím.

"Nemáš zač." utrousí.

Cítil jsem, jak se mi psycholog pomalu pohybuje v dlani. Vyndal jsem ruku z kapsy a rozevřel pěst. Můrák zaševelil křídlama a vznesl se vstříc denním paprskům. Bzučel na rozloučenou, ale už bezhlasej. Bez podstaty. Věděl, že je to jeho konec. Je volnej a oproštěnej od všeho toho hnusu.

Cejtim ,že mi předal jistou sílu. Odvahu okusit věci, který popírám. Touhu poddat se nepoznanýmu. Vím, že to může být můj konec, ale možná taky začátek.

Díky zbloudilá noční můro. Možnej odraze mě samotnýho. Skutečná nebo neskutečná. Dalas mi víc, než bych se sám odvážil vzít.


Dohráls to ke smrti ve mně

9. července 2016 v 9:41 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

(další zoufalý výblitek, stává se z toho malá tradice. Když se pozitivita jihne, nemá smysl ni ničit myšlením nad negativitou - Například moment se západem slůnce a konverzační úlevou, který mi poskytla moje spřízněná duše.)


Sedím na posteli po další noci plný zlejch snů, bolesti v zádech a rozkladu fragilní vnitřní stability. Ranní probouzení Madame opravdu ničí, protože je mi při něm, kurva, blbě. Není to tak, že by se mi nechtělo vstávat. Nejpravděpodobnější příčina bude nedostatek jídla.

Na stole leží netknutý, rozmočený instantní nudle, špinavej hrnek od kafe a po pokoji jsou ledabyle rozházený různý propriety, co mě věrně provázej životem. Kus mně je v každé z nich. Jsem roztříštěný. (Taky papírky od jídla, který spasou členové mý rodiny, páč mně je to buřt.)

V ten moment, kdy mi došlo, že místo ranní snídaně jim moje veselý prášky, mi to vůbec nepřipadalo divný. Je kouzelný, jakmile se člověk mění a postupně se stává tím, čím nikdy nechtěl. Poddruhem, patetickou zlomenosrdcou existencí - Zkrátka bytostí, kterou vždycky nenáviděl.

Říkejte mi vědmo. Zatímco se náznaky změnily ve vykřičníky, do hlavy se vloudilo poznání, všechno je v prdeli. Pod očima mám černo. Neumytá tužka na oči se pěkně sesnoubila s kruhama, který tam pobejvaj už pěkně dlouho.

Madame by zajímalo, co by se stalo? Šlo by si od všech špatnejch myšlenek, sebekritickej tendencí a destruktivních činů vybírat nájem? Jsem jako takovej velkej panelák plnej nepřizpůsobivejch popudů. Asi bych byl špatnej domácí, ale možná by z toho něco kápla. Kdybych je začal postupně vystěhovávat z mozku, byl by konečně klid.

V životě se mi objevil někdo - přesnějc se po třech letech přátelství vyjádřil k něčemu něčekanýmu. Prej mě miluje. Nevim, jak se mám s těma citama poprat. Moje lásky zatím pokaždý skončily tragickou katastrofou. Jsem porouchanej srdcotepec, což lidi nemaj rádi.

Víte… Bojím se. Mám neuvěřitelnejch strach z toho, že se zase všechno posere. Nechci to přivolávat negativitou, ale po tom, co vás ruzný lidi nespočetněkrát zklamou, se prostě bát budete. Tenhle člověk se mnou drží tři roky. Tři dlouhý, posraný roky zachraňuje zbloudilou duši.

Citová nestabilita mi zaručuje, že k lidem, snažícím se mi pomoct, brutálně rychle přilnu. Uvíznu v jantaru a klidně bych nás dohromady slepil vteřiňákem, jenže to by pravděpodobně neprošlo. Ze srdce vzešel nápad.

Asi bezpečnostní opatření. Rozhodnutí vymazat tu osobu ze svého života. Opustit ho dřív než ho napadne opustit mě. Dopadlo to… Hmm, divně. Stalo se to, že se mi fakt povedlo toho člověka totálně odehnat. Je z jiný země, proto utnout kontakt nebylo tak složitý.

Nakonec zmizel. Na jednom místě, kde se v kyberprostoru scházím s různejma kamarádama si ho zablokovat nejde, což mi nějak nedošlo. Objevil se tam asi po třech hodinách a sdělil ostatním, že je totálně na sračku. Vyděsilo mě to a prostě mi vytanulo na mysli, taková starost o bližního. Musim mu napsat.

Nejdřív říkal, jestli se mu to jenom nezdá, páč je tak opilej nebo jestli mu opravdu píšu. Byl fakt totálně mimo. Posílal mi zoufalý zprávy, hlasový zprávy a spoustu omluvnejch věcí. Popravdě, Vůbec za nic nemohl a já byl v tu chvíli ta sobecká a zlá svině. Udělal toho pro mě spoustu, víc, než většina lidí v mym životě a já se rozhodl ho chladně a bez vysvětlení odstřihnout.

Měl takovou radost, když jsem ho vrátil zpátky, že to snad ani nejde popsat. Prej se musel opít, protože myšlenka na to, že Madame ztratil, ho ničila. Brečel a to fakt nikdy nebrečí. Zabte mě prosím někdo. Jsem špatnej člověk, když je můj strach silnější než já? Snažim se s nim bojovat už pár let, ale nikdy nebyl v takový převaze, jako teď.

Maj lidi jako já prostě strach z lásky, kterou nikdy neokusili? Je to zvláštní chuť, převaluje se na jazyku a já vůbec nevim, co s tim dělat. Jeho osobnost, duše, hlas a smích zbloudilce očarovaly. Jenže ne, tak jak bych to čekal. Necejtim k němu partnerskou lásku, je to něco víc. Mám jednu spřízněnou duši, moji ztracenou půlku. Je tady možný, že on je ta druhá? Ty dvě podpěry, který se snažej držet moje střepy pohromadě?

Ptám se po lásce, odpuštění a trpělivosti. Všechno mi bylo dáno, ale mám z toho neuvěřitelnej strach, což může stát všechno a nic. Ztracenej mezi životem a osvobozující sebevraždou, kterou láska nakonec spáchá.

Pouštím se a padám. Do neznáma. Vím, že mě někdo chytí, ale je to takhle správně?


Jedna holka doufala, na oprátce se houpala

4. července 2016 v 20:11 | Madame Luc |  Poezie


Když se ticho snoubí s křikem,
Projíždí mi bolest břichem -

Jedna rána, pleskanec,
Do čelisti kopanec -

Utýrej ten cit, lásko má,
Násilnicky líbivá -

Jsem nahá a o dlaždičky rozbitá,
Tvým opaskem dobitá -

Když Kupid střílí šípy, tak protíná mi hruď,
Neodcházej, zlatíčko, jen tu se mnou buď -

Kráva jedna hloupá,
Se ve vlastní krvi koupá -

Z postele jsi mě nohou smet,
Roztrhl si kloubem ret -

Stejně potřebuju, abys mě pod krkem bral,
Stejně potřebuju, abys mě miloval -

Ospalá suburbie, kde chrápe člověk s insomnií

3. července 2016 v 16:10 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Zapomenutý sluchátka, čekání na pracáku a hrabání se starejma zamilovanejma zprávama jsou jedny z nejotravnějších životních kratochvílí. Tyhle věci jsou bolestný, poznamenávaj a měly by bejt prohlášený za nelegální.

Když víte, že máte před sebou opravdu k posrání blbej den a jedete někam autobusem, potřebujete se náležitě uklidnit. Vždycky si dám do uší sluchátka, dívám se z okna a předstírám, že jsem v nějakym strašně dojemnym videoklipu. No, všechno okolo mě je tak nějak dojemný. Lidi se tvářej kysele, naštvaně a nikdo nemá náladu se druhýmu podívat do očí. Snažím se zářit přesladkejma úsměvama, přestože uvnitř hynu. Slunce se rozhodlo, že mi den ještě víc znepříjemní a jak jsem se plahočil skrz celý, najednou rozškvařený město, tak mi vesele probodávalo záda nažhavenejma paprskama. Byl bych radši, kdyby mě celou cestu skrápěl déšť. Neumim brečet, už je to sakra dlouho, kdy mi z očí tekly nějaký slzy. Možná proto tíhnu k dešti, nebe se vybrečí za mě a já shodím tu zátěž.
Ptám se tedy, dá se dění na poli vztahů přirovnat k frontě na pracáku? Stojíme v řadě jako na pořážku. Lidi se předbíhaj a v ruce si držíme nějakej nicotnej formulář, ve kterym máme zaškrtaný ty největší blbosti, jaký si dovedu představit. Dobrodružství nezadaných začíná.

Pro registraci je nutný předlot vyplněný papíry s informacema o předešlejch vztazích. Chvíle, kdy jsme svázaný povinností k evidenci přijde, pokud se v soužití něco pokazí. Zkrátka totálně posere. Dává smysl podávat lidem zkreslený informace, křivě se smát a v duchu myslet na ty nejhorší způsoby jak odejít ze světa? Jako doložení o ukončení vztahu s sebou nesu starý zprávy a pohořelý planý naděje. Všechno pečlivě srovnaný v plastovejch deskách v neosobní průhlednosti a bílym rámováním. Cítíme se anonymní, i když se na nás dívají tisíce různejch očí, který souděj. Jenže nejhorší je pohled těch dvou bulev v naší hlavě, protože ty maj pravděpodobně to největší právo vyjádřit svůj názor a obvykle bejvaj nejkrutější.

Myslím, že pro lidi je to celkově nutnost. Když nás někdo vykopne z lásky, je potřebný najít nějakej přístřešek, kde se můžem schovat. Už za nás neplatí srdcovný ani milostný pojištění. Žádáme teda o pravidelný citový dávky, který si vydupeme jako odraz našich existenciálních indispozicí. Stejně ale víme, že nám dotace nepřiklepnou, protože nedostatek určitejch faktorů se prostě nahradit nedá. Praskliny zůstanou a to, že je sešijeme jehlou a nití jizvy neodstraní. Šíří se to jako strie na kůži.

Dokáže ale potencionální vidina další lásky zažehnat vzpomínky na to, co nás vlastně donutilo si stoupnout do fronty? Jak to potom mají lidi, který na tohle nedbají? Nepotřebujou se evidovat, jelikož jsou schopný si platit pojistku sami. Když se jim něco stane, je to na jejich vlastní nebezpečí. Je to pro nás přirozeně jednodušší, protože vlastně hazardujeme daleko víc. Dáváme všanc vlastní srdeční sval a napjatě čekáme, co se stane.

Asi mám v tomhle směru rád opovážlivost. Klopejtám na rozcestí mezi láskou a nenávistí. Pendluju v mejch citech k jednomu člověku, co mi řek, že jsem jeho všechno. Má cenu se do toho pustit nebo si najít sptrostředkovatele? Není to na hlavu? Takhle brzo dostat místo v lásce, když předešlá nedávno skončila, mi brání to skutečně ocenit. Nezaláskovanost v našem kraji nabírá na procentech a všechno to nahrazuje levná pracovní síla v podobě nevsvázanosti na jednu noc.

Podařilo se mi vymazat všechny fotky, jako odloženej případ. Důkazy, že kdysi něco existovalo, jsou fuč… až na jeden, s kterou bych klidně mohl dělat blackmailing. Nejsem svině, i když se tak cejtim. Nebudu ničit člověka jenom za to, že to prostě vzdal. Mám dost práce sám se sebou. Nevadí mi bejt zapsanej někde na neměnný čekací listině, kde se pořadí neposouvá. Možná, že se na mě štěstí zakření, pak si pohrdlivě odplivne, odejde a zabouchne za sebou dveře. Jako už hodněkrát.

Když jsem se vrátil do našeho ospalýho města, kde prožívám bezesný noci, na nebi se proháněla záře, kterou jiný lidi neznaj. Světlo napouštělo rakve a v suburbii se tyčily pomníky za zmařený ideály. Necítím žádnou životní energii, ale vím, že určitý části mě jsou pořád aktivní. Zbytky zakopu na zahradě do trávníku, vedle hrobu, kde ležej kosti zapomenutejch mazlíčků. Ten člověk, co se mě snaží zachránit přede mnou, mi ukázal, že krása je v určitejch momentech latentní. Můj nekromant. Kytky rostou mezi mrtvolama a dobrý věci se roděj z ničeho, aby mohly na konci dne umřít. Je živej v hrudi, kde mi zeje jenom jedna černá díra. Snaží se nás vyplnit oba, ale neznamená to, že tím roztrhá kus sebe na cucky, aby z nich poskládal mě?