Dohráls to ke smrti ve mně

9. července 2016 v 9:41 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

(další zoufalý výblitek, stává se z toho malá tradice. Když se pozitivita jihne, nemá smysl ni ničit myšlením nad negativitou - Například moment se západem slůnce a konverzační úlevou, který mi poskytla moje spřízněná duše.)


Sedím na posteli po další noci plný zlejch snů, bolesti v zádech a rozkladu fragilní vnitřní stability. Ranní probouzení Madame opravdu ničí, protože je mi při něm, kurva, blbě. Není to tak, že by se mi nechtělo vstávat. Nejpravděpodobnější příčina bude nedostatek jídla.

Na stole leží netknutý, rozmočený instantní nudle, špinavej hrnek od kafe a po pokoji jsou ledabyle rozházený různý propriety, co mě věrně provázej životem. Kus mně je v každé z nich. Jsem roztříštěný. (Taky papírky od jídla, který spasou členové mý rodiny, páč mně je to buřt.)

V ten moment, kdy mi došlo, že místo ranní snídaně jim moje veselý prášky, mi to vůbec nepřipadalo divný. Je kouzelný, jakmile se člověk mění a postupně se stává tím, čím nikdy nechtěl. Poddruhem, patetickou zlomenosrdcou existencí - Zkrátka bytostí, kterou vždycky nenáviděl.

Říkejte mi vědmo. Zatímco se náznaky změnily ve vykřičníky, do hlavy se vloudilo poznání, všechno je v prdeli. Pod očima mám černo. Neumytá tužka na oči se pěkně sesnoubila s kruhama, který tam pobejvaj už pěkně dlouho.

Madame by zajímalo, co by se stalo? Šlo by si od všech špatnejch myšlenek, sebekritickej tendencí a destruktivních činů vybírat nájem? Jsem jako takovej velkej panelák plnej nepřizpůsobivejch popudů. Asi bych byl špatnej domácí, ale možná by z toho něco kápla. Kdybych je začal postupně vystěhovávat z mozku, byl by konečně klid.

V životě se mi objevil někdo - přesnějc se po třech letech přátelství vyjádřil k něčemu něčekanýmu. Prej mě miluje. Nevim, jak se mám s těma citama poprat. Moje lásky zatím pokaždý skončily tragickou katastrofou. Jsem porouchanej srdcotepec, což lidi nemaj rádi.

Víte… Bojím se. Mám neuvěřitelnejch strach z toho, že se zase všechno posere. Nechci to přivolávat negativitou, ale po tom, co vás ruzný lidi nespočetněkrát zklamou, se prostě bát budete. Tenhle člověk se mnou drží tři roky. Tři dlouhý, posraný roky zachraňuje zbloudilou duši.

Citová nestabilita mi zaručuje, že k lidem, snažícím se mi pomoct, brutálně rychle přilnu. Uvíznu v jantaru a klidně bych nás dohromady slepil vteřiňákem, jenže to by pravděpodobně neprošlo. Ze srdce vzešel nápad.

Asi bezpečnostní opatření. Rozhodnutí vymazat tu osobu ze svého života. Opustit ho dřív než ho napadne opustit mě. Dopadlo to… Hmm, divně. Stalo se to, že se mi fakt povedlo toho člověka totálně odehnat. Je z jiný země, proto utnout kontakt nebylo tak složitý.

Nakonec zmizel. Na jednom místě, kde se v kyberprostoru scházím s různejma kamarádama si ho zablokovat nejde, což mi nějak nedošlo. Objevil se tam asi po třech hodinách a sdělil ostatním, že je totálně na sračku. Vyděsilo mě to a prostě mi vytanulo na mysli, taková starost o bližního. Musim mu napsat.

Nejdřív říkal, jestli se mu to jenom nezdá, páč je tak opilej nebo jestli mu opravdu píšu. Byl fakt totálně mimo. Posílal mi zoufalý zprávy, hlasový zprávy a spoustu omluvnejch věcí. Popravdě, Vůbec za nic nemohl a já byl v tu chvíli ta sobecká a zlá svině. Udělal toho pro mě spoustu, víc, než většina lidí v mym životě a já se rozhodl ho chladně a bez vysvětlení odstřihnout.

Měl takovou radost, když jsem ho vrátil zpátky, že to snad ani nejde popsat. Prej se musel opít, protože myšlenka na to, že Madame ztratil, ho ničila. Brečel a to fakt nikdy nebrečí. Zabte mě prosím někdo. Jsem špatnej člověk, když je můj strach silnější než já? Snažim se s nim bojovat už pár let, ale nikdy nebyl v takový převaze, jako teď.

Maj lidi jako já prostě strach z lásky, kterou nikdy neokusili? Je to zvláštní chuť, převaluje se na jazyku a já vůbec nevim, co s tim dělat. Jeho osobnost, duše, hlas a smích zbloudilce očarovaly. Jenže ne, tak jak bych to čekal. Necejtim k němu partnerskou lásku, je to něco víc. Mám jednu spřízněnou duši, moji ztracenou půlku. Je tady možný, že on je ta druhá? Ty dvě podpěry, který se snažej držet moje střepy pohromadě?

Ptám se po lásce, odpuštění a trpělivosti. Všechno mi bylo dáno, ale mám z toho neuvěřitelnej strach, což může stát všechno a nic. Ztracenej mezi životem a osvobozující sebevraždou, kterou láska nakonec spáchá.

Pouštím se a padám. Do neznáma. Vím, že mě někdo chytí, ale je to takhle správně?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 9. července 2016 v 16:48 | Reagovat

Kolik procent ze svý důvěry v druhé jsem ztratila díky zradě ostatních, radši ani nebudu zjišťovat.

Jsem posranej malej fracek, co se zabarikádoval mezi dvě futra v paneláku a ven chodí výhradně za město, kde nepotká osoby, jenž by mu zkazily druhou polovinu dne.
Jo, hrudníkový rány dělaj hodně..

Jak já bych ti přála milý Madame, aby si se nespálil a žil si tu pravou lásku! A já pevně doufám, že tomu tak nakonec bude. :)

2 Luc Luc | Web | 9. července 2016 v 21:13 | Reagovat

Rozhodně nejsi zlá a sobecká svině, je pochopitelné, že po tom všem čím jsi prošel, je ten strach tak velký.

Je to prostě sázka, buď bereš vše a nebo nic.

Držím ti palce, ať je vše tak, jak má. Ať už je to jakákoli varianta.

3 Madame Luc Madame Luc | 14. července 2016 v 15:22 | Reagovat

[1]: Procentuelní vyjádření by v mym případě taky nedopadlo dobře. Ano, rány do hrudníku jsou občas míněný dobře, i když většinou napáchaj hromadu škod.

Děkuji ti, Leri. Asi už nevěřím v pravou lásku, ale nějaká ta špetka v tom prachu možná někde bude.

[2]: Beru všechno, beru nic a zjišťuju, že ani nechci víc. Nakonec to nedopadlo nijak, protože se nic nezměnilo. Je to pořád stejně nejasné.

4 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 15. července 2016 v 1:32 | Reagovat

Jsi jeden z nejmilejších lidí, co znám. Ten strach tě hodně omezuje a občas ti zatemní mysl. Nejsi ale špatný člověk.
Fandím vám a hlavně si přeju, abys byl šťastný. V rámci možností. Madame přece musí zažít i ty hezké chvíle <3

5 Madame Luc Madame Luc | Web | 15. července 2016 v 11:34 | Reagovat

[4]: Děkuji ti, drahá Kiro. Nevím, jestli se Madam dočká šťastných chvilek, možná je moc porouchaná na to, aby to někdy zvládla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama