Na rozloučenou

29. července 2016 v 22:22 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Madame se prošla po strastiplný cestě plný těch nejhorších možnejch sraček, až konečně dokázala odpustit jednomu z mnoha srdcebolů. Dáme si článek na rozloučenou. Nevěřim tomu, že se něco takovýho povedlo. Asi šťastná náhoda. Možná, že mě ovlivnila ta brutální průtrž mračen, která mě nemilosrdně zmáčela. Patrně nevěděla, že déšť miluju víc, než jakejkoliv jinej druh počasí, jinak by tolik nerozdávala.

Dnešní terapie a dlouhý přemýšlení mi otevřely oči. Nejdřív jedno a pak i to druhý. Pravděpodobně mi ta nárazová síla udělala monokl, ale za to rozřešení to koneckonců stojí.

Přinášíme oběti, abychom neskončili smůlou objeti.

V mojí hlavě mi docházely místa, kam by se dalo před všema těma zombie pronásledovatelama zdrhnout. V pokoji jsem se ztrácel a žádná mapa prostě neexistuje. Podělanej orientační smysl ztratil důležitost v mojí roztříštěný sexuální orientaci.

Ničil mě člověk, s očima velkejma jak výkladní skříně - Nemoh v nich schovat city, co bych neodhalil. Střevo se uvnitř nás pohnulo a z velkýho něčeho se stalo malý postižený nic, parkující na místech pro zdravotně indisponovaný lidi před Lidlem. Nevím, čím všim si ten dotyčnej prošel a koho projel, ale něco ho prostě poznamenalo.

Byl jsem pryč, ale jeho dálkový hovory mě pořád udržovaly v letargickym deliriu. Nedařilo se mi bejt střízlivej. Když se člověk vopije záští, ubližuje ostatním. Jenže jak zamezit vzniku takový ohromný negace?

To odpuštění s sebou přitáhlo odměnu v podobě úlevy. Mohl bych to připodobnit k tomu, když jedete deset hodin autobusem a pak si konečně můžete dojít na hajzlík. Tak eforicky to dejchalo, až mě to mile překvapilo.

Jak to mezi náma bylo? Ani nevím.

Byl to sebestřednej člověk, dobíjející jistou diverzi mezi našima mentalitama. Potrhaná paralela opředená pavučinou lží, která měla působit jako lapač mejch snů. Uvnitř ztracenej. Lhal a jedna část jeho těla se mu zvětšovala jako Pinocchiův nos. Uvnitř věděl, že je falešnej, ale nikdy si to nepřiznal. Šlo cejtit náznaky toho, že brzo dojde k uvědomění, ale zázraky jizvěj.

Nikdy by mě nenapadlo, abych se nechal snížit jeho emocionálním nátlakem, museli jsme si bejt rovný. Jenže někde uvnitř mě, pravděpodobně v tý oblasti kolem míchy, jsem bloudil ztracenej. On si kolem krku navlíkl chámovod jako oprátku a oběsil na ní všechno, co z nás zbylo.

Princi, byls milej, ale ne jednoduchej. Já se zas choval retardovaně, celá rozjařená princezna, který se třásly kolena jako nadržený středoškolačce, oblizující svůj největší idol. Oba jsme synové někoho a ty ses modlil, aby tě přijali se vším, cos nabízel. Úspěch, hm?

Ale vzájemně nás trápíme a snižujeme hodnotu, páč nikdo v aukční síni nenavyšuje penězma. Válíme těla po koberci s drobkama z nesnědených rohlíků a ostříhanejma nehtama. Byla to prdel, protože jsme si předtím šňupli trochu prachu z drcený části Budapešťskýho mostu. V mojí hlavě se ti koukám do očí. Ležíme tam celej den, děláš mi modřiny na kůži a naše známý třešňový vlny se přes nás přelejvaj jako peřina.

Tys mě osvobodil. Vím, že je to špatný, ale nevinná zábava je opojnější než tác plnej sushi. Tys mě osvobodil. A i ten jeden další…

Křičím a obnažuju se před tebou - Rozvazuju moje struny, balim pravdu do kartonový krabice a posílám ji poštou na neexistující adresu.

Tys mě osvobodil. Vím, že je to špatný, ale nevinná zábava je opojnější než tác plnej sushi. Tys mě osvobodil. A i ten jeden další…

Odpouštim sobě za chyby. Odpouštim tobě za chyby.

Loučím se loučí a planu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 31. července 2016 v 11:33 | Reagovat

Ničíme se navzájem, jako kudlanky, kdežto naše emoce jsou tisíckrát silnější...a tak je uzavíráme do láhve vodky, či rumu s tím, že se usměrní a vyprchaj.
To se ale nikdy nestalo.
Čas má v zásobách dětský náplasti, ale není chirurg. Ztotožňujem se s ranami osudu u těch, u kterých to má smysl a protože díry krvácí, nezbývá nám nic jinýho než se o naše zboubný nádory s druhejma dělit...
Někdy mícháme DNA s geny, kapalinu z naříznutý kůže vaříme na sporáku s tím, že z něj bude nakonec modrej portugal.

Dostáváme se ze sraček a padáme do nových, co si říkaj méně vulgárně: ,,nepořádek".
Vidím všechno 3x, páska před očima kroutí s panenkama a mě se chce umřít. Kde je hranice?
V lidských zábranách..

2 Anett Anett | E-mail | Web | 4. srpna 2016 v 18:48 | Reagovat

Krásný ,,konec". Těší mě, že je tu hodně pozitiva a jsi šťastný. Některý z úseků mě rozesmály. :D :)

3 Madame Luc Madame Luc | Web | 6. srpna 2016 v 11:08 | Reagovat

[1]: Myslím, že láhev vodky mi pokaždý přinese víc škody, než užitku. Je to asi nepsaný pravidlo v mojí tragickosti.

Dětský náplasti by nahradily chirurga, kdybychom se mohli vrátit v čase do těch relativně bezstarostnejch let.

Kde je hranice?
Jsem hraniční a nejsem si jistej.

[2]: Jserm rád, že jsem tě dokázal rozesmát, moc mě to těší. <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama