Ospalá suburbie, kde chrápe člověk s insomnií

3. července 2016 v 16:10 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Zapomenutý sluchátka, čekání na pracáku a hrabání se starejma zamilovanejma zprávama jsou jedny z nejotravnějších životních kratochvílí. Tyhle věci jsou bolestný, poznamenávaj a měly by bejt prohlášený za nelegální.

Když víte, že máte před sebou opravdu k posrání blbej den a jedete někam autobusem, potřebujete se náležitě uklidnit. Vždycky si dám do uší sluchátka, dívám se z okna a předstírám, že jsem v nějakym strašně dojemnym videoklipu. No, všechno okolo mě je tak nějak dojemný. Lidi se tvářej kysele, naštvaně a nikdo nemá náladu se druhýmu podívat do očí. Snažím se zářit přesladkejma úsměvama, přestože uvnitř hynu. Slunce se rozhodlo, že mi den ještě víc znepříjemní a jak jsem se plahočil skrz celý, najednou rozškvařený město, tak mi vesele probodávalo záda nažhavenejma paprskama. Byl bych radši, kdyby mě celou cestu skrápěl déšť. Neumim brečet, už je to sakra dlouho, kdy mi z očí tekly nějaký slzy. Možná proto tíhnu k dešti, nebe se vybrečí za mě a já shodím tu zátěž.
Ptám se tedy, dá se dění na poli vztahů přirovnat k frontě na pracáku? Stojíme v řadě jako na pořážku. Lidi se předbíhaj a v ruce si držíme nějakej nicotnej formulář, ve kterym máme zaškrtaný ty největší blbosti, jaký si dovedu představit. Dobrodružství nezadaných začíná.

Pro registraci je nutný předlot vyplněný papíry s informacema o předešlejch vztazích. Chvíle, kdy jsme svázaný povinností k evidenci přijde, pokud se v soužití něco pokazí. Zkrátka totálně posere. Dává smysl podávat lidem zkreslený informace, křivě se smát a v duchu myslet na ty nejhorší způsoby jak odejít ze světa? Jako doložení o ukončení vztahu s sebou nesu starý zprávy a pohořelý planý naděje. Všechno pečlivě srovnaný v plastovejch deskách v neosobní průhlednosti a bílym rámováním. Cítíme se anonymní, i když se na nás dívají tisíce různejch očí, který souděj. Jenže nejhorší je pohled těch dvou bulev v naší hlavě, protože ty maj pravděpodobně to největší právo vyjádřit svůj názor a obvykle bejvaj nejkrutější.

Myslím, že pro lidi je to celkově nutnost. Když nás někdo vykopne z lásky, je potřebný najít nějakej přístřešek, kde se můžem schovat. Už za nás neplatí srdcovný ani milostný pojištění. Žádáme teda o pravidelný citový dávky, který si vydupeme jako odraz našich existenciálních indispozicí. Stejně ale víme, že nám dotace nepřiklepnou, protože nedostatek určitejch faktorů se prostě nahradit nedá. Praskliny zůstanou a to, že je sešijeme jehlou a nití jizvy neodstraní. Šíří se to jako strie na kůži.

Dokáže ale potencionální vidina další lásky zažehnat vzpomínky na to, co nás vlastně donutilo si stoupnout do fronty? Jak to potom mají lidi, který na tohle nedbají? Nepotřebujou se evidovat, jelikož jsou schopný si platit pojistku sami. Když se jim něco stane, je to na jejich vlastní nebezpečí. Je to pro nás přirozeně jednodušší, protože vlastně hazardujeme daleko víc. Dáváme všanc vlastní srdeční sval a napjatě čekáme, co se stane.

Asi mám v tomhle směru rád opovážlivost. Klopejtám na rozcestí mezi láskou a nenávistí. Pendluju v mejch citech k jednomu člověku, co mi řek, že jsem jeho všechno. Má cenu se do toho pustit nebo si najít sptrostředkovatele? Není to na hlavu? Takhle brzo dostat místo v lásce, když předešlá nedávno skončila, mi brání to skutečně ocenit. Nezaláskovanost v našem kraji nabírá na procentech a všechno to nahrazuje levná pracovní síla v podobě nevsvázanosti na jednu noc.

Podařilo se mi vymazat všechny fotky, jako odloženej případ. Důkazy, že kdysi něco existovalo, jsou fuč… až na jeden, s kterou bych klidně mohl dělat blackmailing. Nejsem svině, i když se tak cejtim. Nebudu ničit člověka jenom za to, že to prostě vzdal. Mám dost práce sám se sebou. Nevadí mi bejt zapsanej někde na neměnný čekací listině, kde se pořadí neposouvá. Možná, že se na mě štěstí zakření, pak si pohrdlivě odplivne, odejde a zabouchne za sebou dveře. Jako už hodněkrát.

Když jsem se vrátil do našeho ospalýho města, kde prožívám bezesný noci, na nebi se proháněla záře, kterou jiný lidi neznaj. Světlo napouštělo rakve a v suburbii se tyčily pomníky za zmařený ideály. Necítím žádnou životní energii, ale vím, že určitý části mě jsou pořád aktivní. Zbytky zakopu na zahradě do trávníku, vedle hrobu, kde ležej kosti zapomenutejch mazlíčků. Ten člověk, co se mě snaží zachránit přede mnou, mi ukázal, že krása je v určitejch momentech latentní. Můj nekromant. Kytky rostou mezi mrtvolama a dobrý věci se roděj z ničeho, aby mohly na konci dne umřít. Je živej v hrudi, kde mi zeje jenom jedna černá díra. Snaží se nás vyplnit oba, ale neznamená to, že tím roztrhá kus sebe na cucky, aby z nich poskládal mě?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 3. července 2016 v 22:01 | Reagovat

Po ráně bejvaj lidi zranitelnější než šípem zasaženej jelen...
Díry do hrudních košů jsou sice nehmatatelný, ale o to víc je cítíme, není to fyzično, je to psychická zkouška se smrtelným jedem.
Čas od času sama sebe přirovnávám k těm největším sviním, který by rádi někomu jinýmu zavařili a zničili kus cizí duše, protože mají pocit, že na tu jejich sáhlo už příliš osob.

Nikdy jsem nevěřila tomu, že se člověk během několika let oklepe po každé ráně, která ho během jeho života potká. Vždycky to někde zůstává...

2 Madame Luc Madame Luc | Web | 3. července 2016 v 22:41 | Reagovat

[1]: Myslím, že úlomky proraženejch kostí se nám pomalu vpijou někam do žil a pak stejně docestujou do srdce. Proto to pravděpodobně tolik bolí.

Každej z nás má uvnitř sebe nějakou tu část, která se pravděpodobně dá nazvat sviní. Někdy nás ovládá míň, někdy víc. Snažím se, aby mi moc nerozkazovala, ale někdy je fakt neodbytná.

To je svatá pravda, Leri. Nikdy to nezmizí. Říká se, že to čas otupí, ale podle mě se to někde skladuje. Někde v hale, kam nemáme přístup a v těch nejhorších možnejch okamžicích něco pronikne napovrch.

3 stuprum stuprum | Web | 4. července 2016 v 8:50 | Reagovat

Ženy jsou hadí plemeno! :)

4 Madame Luc Madame Luc | Web | 4. července 2016 v 12:24 | Reagovat

[3]: Myslím, že všichni jsme tak trochu jedovatí a umíme uštknout :)

5 Luc Luc | Web | 6. července 2016 v 16:32 | Reagovat

Nemít v autobuse nebo kdekoli na cestě sluchátka, v tu chvíli bych nejraději vraždila.

Kolikrát člověk, co je zraněnej kolem sebe více kope. I já bych nejraději zničila pár lidí a mohla bych. Ale pak si říkám k čemu to. Proč být svině.

Když nám do života vstoupí někdo novej, s kým máme dojem, že by to snad mohlo vyjít, dostaví se pak všechny možné pochybnosti o tom, zda-li nám znova neublíží jako osoba předtím, protože nechceme znova prožívat bolest. V lepším případě nám pomůže aspoň částečně zapomenout i když ty rány zůstávají někde hluboko v nás.

6 Madame Luc Madame Luc | Web | 7. července 2016 v 21:20 | Reagovat

[5]: Zapomenutá sluchátka jsou forma bolesti :D

Ano, někdy si připadám jako zvíře, který je zahnaný do kouta a nejradši by všechny pokousalo. Myslím, že někdy v životě přijde chvíle, kdy budu svině. Zatím se mi to nějak nedaří.

Je to pravda. Rány jen tak nezmizí. Je to všechno o boji s vnitřním strachem. Když se celý život potácím skrz cestu plnou zklamání, tak je jasný, že budu mít strach. Teď jsem aktuálně ve fázi, kdy to chci zkusit znovu. Pustit se a padat...

7 Miti Miti | E-mail | Web | 9. července 2016 v 8:10 | Reagovat

První asi jeden nebo dva odstavce jsem dávala pozor a soustředila se na to, co čtu, pak mi najednou hlavou začaly probíhat hlavou vlastní vzpomínky a problémy, že vlastně ani už nevím, co jsem četla. Znáš to, čteš, ale hlavou ti běhá úplně něco jiného a jak se snažíš věnovat oběma věcem, ztratíš se a jsi jen pasivní čtenář, který má v hlavě totální maglajz.
Každopádně, horší, než čekat na dlouhé a nijak se nepohybující čekací listině nezadaných je podle mě, když si ještě říkáš, jak si pěkně v suchu, tahle fronta se tě nijak netýká, protože na Úřad nezadaných nepotřebuješ, ale už ti přijde doporučený dopis na přeřazení do jiného vztahu a jediné, co můžeš je, zanadávat si na to svoje debilní srdce, které si podle tebe až moc vymýšlí, ale dopis je nevratný a na ten úřad musíš. Hezky ti hned narvou papíry, protože máš nějaký přednostní právo, které bys jim nejradši skartoval. Stejnak se tomu tvému zoufalství všichni vysmějí.

8 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 15. července 2016 v 1:23 | Reagovat

Znám bolest zapomenutých sluchátek, ale i bolest, která prostupuje tělo při čekání.. možná jednoho dne vystoupíme z fronty a náhodně se srazíme s někým, kdo už toho má taky plné zuby. Kdo ví.
PS. Zlato, nádherný jako vždycky <3

9 Madame Luc Madame Luc | Web | 27. července 2016 v 2:17 | Reagovat

[7]: Shrnulas ty procesy, co se tam odehrávaj, víc než dobře. Je to tak. Přednostní listina je na hovno a nejlepší by bylo skartovat sebe samotnýho, protože bejt rozpadlej na kousky asi bolí mín, než čekání.

[8]: <3 Sluchátka, srdce a pozdní hovory. To bolestné za to stojí.

10 Miti Miti | E-mail | Web | 29. července 2016 v 16:32 | Reagovat

[9]: Přesně, když už nikdo není schopný dát všechno dohromady a slepit nás, tak proč aspoň nemáme tu šanci skartování sama sebe? Bolelo by to mnohem, mnohem míň.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama