Prasklá hvězda z porcelánu

20. července 2016 v 0:05 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

(V tomhle výblitku emocí bude přehubičkováno. Další článek, jupííí.)





Při dnešní cestě vlakem od mojí psycholožky, kde jsme dělali terapii s kamenama, mi došla zásadní věc. Bojim se sám sebe. Možná se to zdá maličko přehnaný a nepochopitelný, jenže je to spíš neuchopitelný - Pospolu s nepochopitelnym to zní docela podobně, co?

Dokážu se přes anorektický mučení hladem a bezmeznym ulizováním arašídovýho másla vlastně najít? Propadám se do dvou protipolů. Nejsou severní a jižní, spíš sračkovej a sračkovatější. Hlínovitej úhor mezi tupě zeje nima. Žádný jiný kontinenty na atlasu nejsou a ručička na kompase tu chybí. Pustota a prázdno, co se otřásá tlukotem doznívajícího srdce.

Nejradši bych si vlez do auta a navzdory tomu, že neumím řídit, bych se někam vydal. Na místo, kde neexistuje čas ani prostor. S jistotou vim, kdo by obsadil sedadlo spolujezdce a zadní sedadla. Překřičeli bysme zvuk křupajícího sněhu a od tý chvíle by přední sklo místo much rozplácávalo lidský duše.

Jsem nejhorší a tak se chovám jako nejlepší. Tepe mi v hlavě a cejtim přicházející migrénu a už teď si dovedu živě vykonstruovat jasnou nemožnost fungovat.

Říká se, že mazlíček se chová podle vzoru jeho rozmilýho páníčka. Takže můj laptop pomalu vzdává boj spolu se mnou a zejtra ho budu muset odnést na vyčištění od prachu. Pravděpodobně něco resemblujícího lobotomii v pc-podání. Psychopatie a denní snění nejsou iracionální, jenom k posrání bláznivý - Stává se z tebe duch, kterym procházej milovaný bytosti. Podařilo se mi zapomenout na jeden starej srdcebol a bohužel si nepřipadám v pohodě, páč moje puzzle je zkrátka těžce v prdeli a poztrácený.

Od toho asi existujou terapie, aby se ta porouchaná součástka uvnitř vás našla. Během cesty klokotání nepřestává a člověk má dělat co? Nemůžeš najít řešení na věc dávno vyřešenou. Definitivní konec, dokonce ti to na rozloučenou zatroubí a odpluje z hlavy - jenže i tak to tam zůstává, kotví. Jak bych nad tim jinak mohl přemejšlet? Beru to jako krok zpět od okraje propasti. Malá píď zabodnutá v noze v podobě střípku z rozbitejch lahví vína.

Někdy přemejšlim nad tim, zda by Madam Luc neměla skončit. Prostě zmizet z mýho života, páč se mi zdá nějak nesmyslný ventilovat moje pocity. Potom se to otočí a dojde mi, že tahle orální fixace vnitřních chmurů mě zachraňuje před mnou samotnym.



Vklínit se do prostoru
Tam kde láska zvrací
Slunce nesvítí
Myšlenky
Ty myšlenky
Se vrací

Vklínit se do prostoru
Tam kde láska zběhne
Rozdupe srdce
Poobědvá mozek
A nakonec v klidu zhebne



Je to stigma. Pára bez výpusti a místa, kam plynout. Měsíce otupění, měsíce extrémů a momenty naprostý ztráty kontroly. Nad všim. Nechám tě se topit, zlato, dokud se nenatáhneš po mý ruce. Je to prostě mučení z jistoty, že neutečeš? Myslim, že je to spíš testování, jestli nezdrhneš po prvním zaskřípání. Mám teda právo dělat testy i po tisícim zaskrípání? Asi jo. Já vedu tenhle projekt.

Nemůžu brečet. Otec všech těch hoven je můj mozek. Hovna mají daddy issues a nedokážou se s tim popasovat.

V pohodě, stejně se to nikdy neuzdraví. Asi je moc, když chci aspoň jednou vyhrát. Nestačí jenom chtít, ale co jinýho dělat, pokud se člověk dávno pokusil o všechno? Útýct do jiný roviny, někam za pomyslný humny a nekonečný hory?



,,Smrt je svět v jiném časoprostoru, odkud odjakživa špatně fungoval WiFi signál. Nikdy jsme totiž nedostali od nikoho mrtvého autentický záznam, že tam život jede dál".


(Citát bez dovolení vypůjčen.)



Polikejte výstřiky bludnejch milenců a potraťte embira lásky dřív, než vás dekapitujou zaživa. Otěhotnět a pak si rodit pokroucený sny je pletvání časem. Projděte za rudou korálkovitou záclonu do oddělení s filmama pro dospělý a najděte si tam něco ideálního na nekončící úterní večer a snažte se přežít. Neexistující Bůh nám pomáhej...

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Článek se mi...

Líbí
Nelíbí

Komentáře

1 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 20. července 2016 v 18:32 | Reagovat

Madame Luc nám neber, je krásně tragická a každý v ní najde kus sebe.
Doufám, že bych v tvém pomyslném autě taky seděla na zadním sedadle <3
Zkrátka piš dál. Neuhas svůj talent :)

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 21. července 2016 v 12:01 | Reagovat

Embrya se mačkaj na zadních sedadlech, některý jsem už srazila díky přidání plynu, a tak se nechtěně přilepila na přední sklo...vytváří změť červených růží,rudýho burčáku, ale nenaleju si sklenku.

Tvý slova jsou droga, souvětí dávka heráku, neupusť na psaní, je to záchrana, co rve srdce a zároveň zalepuje rány. :-*

3 Luc Luc | Web | 21. července 2016 v 16:11 | Reagovat

Taky bych nejradši sedla do auta a jela někam pryč do neznáma, kde neexistuje nic.

Je to svým způsobem zvláštní, ale po tom, co jsem tenhle blog poznala už si svůj život bez něj nedokážu představit. Je to jakýsi souznění, závislost.

Rozhodně nepřestávej psát. Byla by škoda zahodit takovej talent, když už nic jinýho.

4 Madame Luc Madame Luc | 22. července 2016 v 20:42 | Reagovat

[1]: No, když to tak vezmu, asi bych potřeboval pomyslnou dodávku :D Jsem rád, že nacházíš kusy sebe v kusech mě. Je to asi nějaká vyšší úroveň chabý lidský existence.

[2]: Burčák z rozraženejch embrií asi nebude moc při chuti. Zvlášť ta pachuť nenarozenejch snů by byla na jazyku hnusná.

Děkuji ti, drahá Leri. Nechat si roztrhat srdce a zase ho slepovat je zdlouhavý, ale asi potřebný

[3]: Tam by to bylo opravdu boží.

Jestli to cítíš takhle, tak jsem neskutečně rád za to, jakej vztah sis k Madame vytvořila. Je to svatostánek pro všechny zbloudilce, co sešli z cesty za štěstím.

Dobře, pokusím se. Nemůžu dávat sliby, páč v mym případě nikdy nevím, co bude v příštích pěti minutách. <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama