Srpen 2016

Umění sebevraždy

23. srpna 2016 v 20:28 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

nechce si někdo koupit lístky na opakující se promítání mrtvejch a nesplněných snů v mojí hlavě? V kinosále sedim jenom já, takže je spousta sedaček volnejch. Na tom potrhanym a špinavym plátně vidím sebe a z toho, co se v tomhle trháku stříbrnýho plátna odehrává, je mi mírně do infantilního breku.

Musím říct, že podávám fakt skvělej hereckej výkon. Je to až na Oscara… myslím. Moje představy a sny se propojujou v takovou strašidelnou a pokroucenou verzi toho, kym jsem byl. Měním se každej den, každou minutu a nikdy nezůstanu stejnej. Navenek se možná jevim vyrovnanej, bezstarostnej, ale uvnitř se všechno rozpadá. Snažil jsem se to slepit izolepou, ale už dávno ji ošlehal čas a nedokáže držet pohromadě. Celkově to smrdí hůř než shnilý zuby a když to na vás dejchne, podloměj se vám kolena.



Madame ve filmu předvádí obstojný představení. Uvnitř mojí hlavy žije/žiju nějak takhle:

Nenáším svůj život. Zrovna jsem se probudil v posteli nějakýho cizího chlápka, třeští mi hlava a v puse cítím pachuť cigaret. Pomalu jsem se posadil, v hlavě armagedon, a snažil se zaostřit nějaký prostorový detaily místnosti, abych nebyl tolik dezorientovaná. Neznám jméno týhle ulice v bezesnym městě. Všude blikaj neonový světla a odrážej se po stěnách. Nikdy nepřestávaj zářit, páč je věčná noc.

V pokoji byly slabý odlesky, nechutně špinavý okna vrhaly na stěny světelný patvary vytvořený ze špíny a mně bylo na blití. Otočila jsem se, protože mě zaujal úlisně vyhublej chrápající objekt po mojí levý straně. Bezva. Spal s obličejem zabořenym do polštáře a nechutnejma trenclema vytaženejma nepřirozeně vysoko. Myslím, že se jmenuje Sebeláska. Sebeláska si přál bejt při aktu dominantní, tak jsem se podvolil a šlehnul si lajnu paranoii, abych to unesl.

Připravuju se na odchod. Už se nikdy neuvidíme, páč Sebeláska není pro mě. Je to pouhej klam, kterej mě nedokázal očarovat a spoutat, i přestože moc dobře vim, že bych si to přál. Kéž by tenhle tragéd, já, našel dost síly k tomu, aby se ocenil. Aby se alespoň trochu miloval.



Trošku jsem se přiopil. Říkám si, že alkohol je vhodnej jen při speciálních příležitostech a dneska tak nějak slavím to, že jsem se konečně začal pořádně učit rumunštinu. Můj pomyslnej zachránce je Rumun, tak se to skutečně hodí. Všechny věci, co dokážu říct česky, francouzsky nebo anglicky mi zní prostě líp v jinejch jazycích, jelikož je to pro mou maličkost takový neoposlouchaný.

Te iubesc - Iti multumesc pentru sprijin <3




Končetinama mi prosvítaj střepy z barevnejch sklíček, co mi kolujou v žilách. Podkožní tuk mizí a nahrazuje ho jenom takový matný prázdno. Trošku vytaženější kůže je jedinej pozůstatek obtloustlý komičnosti. Teď se mi podařilo skončit ve vychrtlý tragikomičnosti a nejde z toho utýct.

Zhubl jsem dvacet kilo za relativně krátkou dobu. Padají mi kalhoty, spoďára neseděj tak, jak maj a já pořád v zrcadle vidím, že to není dost. Mám z toho radost, ale zároveň vím, že chci daleko víc. Když jsem se vrátil z pobytu v psychiatrické léčebně, kde jsem skončil po pokusu o sebevraždu, tak jsem vážil devadesát kilo. Teď vážím sedmdesát a vím, že bych si přál mít tak šedesát pět a potom šedesát a pak padesát pět a nakonec bych chtěl zhebnout.

(Osobnostní postoj, názor a tak nějak všechno o mym postoji k žití a nežití jsem zde už jednou vyjadřoval v jinym sáhodlouhym článku, tudíž to jenom shrnu. Trpím sebenenávistí a moje existence pro mě nemá hodnotu, smysl, váhu. Kdybych mohl můj život darovat někomu, kdo by ho dokázal využít a skutečně ho potřebuje, rád bych to udělal. Jenže to bohužel nejde, seč by to někomu stoprocentně, neuvěřitelně pomohlo. Ta životní energie by nepřišla vniveč, navzdory faktu, že už jí ve mně moc nezbývá.)

Psycholožka mi řekla, že trpím mentální anorexií. Pak mi bez okolků sdělila, že je to jednoduše pomalá forma páchání sebevraždy. Díky mojí psychický poruše budu mít sebevražedný tendence celej život, každej den. Je to docela hluboko v prdeli, ale nic s tím tak úplně nenadělám.

Každej den víc a víc slábnu. Duševně i tělesně. Něco se pomaloučku ztrácí spolu s úbytkem mojí váhy - Ubejvám já a ten pocit je mi neskutečně příjemnej. Ta skutečnost, že se se mnou děje něco takhle strašnýho mě neděsí. Otevírám jí náruč, abych po prázdnu sáhnul a zachumlal se v něm.

Přes počáteční nechuť sledování sebe samotnýho v zrcadle jsem se částečně dostal. Nerad se koukám na svůj ksicht, i když se snažím si připadat krásnej. Pozoruju svoje břicho, tělesný disproporce a přeju si, abych zhubnul. Vidím v tom krásu. Není to kvůli společenskejm standardům či tomu, jak se na to dívaj lidi. Dělám to pro sebe.

Posledních pár dní se pokouším jíst, abych utišil obavy okolí, ale po dnešku vím, že se jídla zase dlouhou dobu nedotknu. Jím jenom ovoce a zeleninu, kterou se mě moje maminka snaží vydatně zásobovat, abych jedl alespoň trošku. Nedokážu to. S každym soustem se cejtim provinile a retardovaná hlava mě soustavně bombarduje tendencí všechno vyzvracet. Je to brutální boj a je mi z toho neuvěřitelně špatně. Nakonec se asi budu živit vzduchem. Upeču vzdušný muffiny, udělám si vzdušnej zmrzlinovej pohár a zapiju to litrem neslazenýho černýho kafe, abych nějak povzbudil zpomalenou mysl.

Nech mě tě sníst,
Vždyť chceš -
Ať nezbyde nic,
To potřebuješ -

Nech mě tě sníst,
Pak tvoje duše zběhne -
Ať nezbyde nic,
Z čeho nám všem jebne -


Můj Rumun si myslí, že mě dokáže zachránit od sebedestrukce a odtáhnout mě od okraje pomyslný střechy. Podle jeho slov by kvůli mně klidně umřel, tak moc mě miluje. Každý den mi připomíná, že beze mě by jeho život neměl smysl. Prej jsem jeho všechno, ten jedinej světlej bod v jeho životě.

Ta oslňující záře, která když zmizí, tak nakonec skončí někde ve tmě. První ranní myšlenka a poslední myšlenka předtím, než se mu podaří usnout. Naplňuju tu prázdnotu v jeho duši a chráním ho před těma nejtemnějšíma myšlenkama. I když jsem pro sebe nic, tak pro něj všechno. I když si o mně myslí tohle všechno, což se snaží nepřetržitě dokazovat, tak si prostě sobecky stojím za tim, že mu na mně nezáleží. Proč bych teda měl zůstávat v tomhle kolotoči sraček?

O život se dá přijít různě a smrt je jenom jednou z možností. Tyhle sebezničující aspekty jsou pouhý umění sebevraždy a moje choromyslnost je v tomhle mistr. Napjatě očekávam, co vymyslí příště.



Počítám (s tebou?)

9. srpna 2016 v 21:33 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

stahování jedný internetový hry mělo podle mýho prohlížeče trvat sto minut. Nakonec to bylo sto jedna, což mě celkem naštvalo. Číslo sto vypadá líp, než když tam jednička přebejvá. Dá se tohle použít jako postup při počítání vztahů?

100 - je být single
101 - je být ve svazku
111 - to je totálně na píču, páč už tam přebejvá další jednička. Nepotřebujeme další čísto, stačí, že jsou problémy s jednim.

Kterej výsledek je podle vás správně? Sdělte mi to do komentářů.


(Všiml jsem si, že můj blog překročil hranici sedmi tisíc návštěv, děkuji <3)







Dramatický vyčíslení nesečtenejch, však procentualně celistvejch, zničujících obratů:

Sto náhodnejch jmen
Sto bezesných nocí
Sto jazykolamů
Sto mozkolamů
Sto srdcolamů
Sto psycholamů
Sto vyřčenejch lásek
Sto zbloudilejch přátel
Sto blízkejch nepřátel
Sto cizinců
Sto jedna, navždycky

Psychický problémy dělaj z člověka štvanou zvěřinu, která se nadšeně vrhá vstříc zářícím světlům, jen aby skončila rozmačkaná pod kolama aut. Zdá se, že je to prostě od přírody daný. Pokoušíte se najít řešení, vyndáváte možnosti z tajný vnitřní krabičky někde v mysli a připadáte si jako při prohlížení starejch rodinnejch fotek. Ty pomalu blednou a čas je okusuje - stejně jako vás při snaze něco změnit.

Je to čistej pesimismus zapříčiněnej osobnostním odůvodněním a cokoliv mi kdo řekne, nezmění můj pevně zaujatej názor. Je možný najít sebeodpuštění ve vzájemnym pochopení? Potkat někoho podobně narušenýho je v mym případě těžký, páč jenom dvě procenta jsou mě podobný. Když se zadaří, je to vlastně strašně bezva. Možná mám pak sobeckou radost, že nejsem sám a někdo mě pochopí spíš, než ti ostatní.

Má smysl zatratit potencionální útěchu pro jistotu ochrany? Je lepší zahodit skutečnost, co vás drží pohromadě, páč se bojíte, že vás nakonec zničí? Chci ublížit dřív, než bude ublíženo mně, ale asi je to píčovina. V mojí hlavě je celou věčnost 22:22 a nepřetržitě tam prší.




Cejtim pomalý probouzení. Něco ale není v pohodě a tak dojdu ke dveřím, páč nějaký zvláštní teplo prochází skrz stěny. Není to východ slunce, to jenom vzplálo poslední místo, kde jsem byl ohroženej a v bezpečí zároveň.

Vidím plameny a vím, že tam vždycky zůstanu sám. Jsem pyroman, co to udělal a pak šel v klidu spát s insomnií. Nech mě uhořet zaživa a sleduj to. Sleduj, co mi to způsobuje i když vím - není to ničí vina. Rozpraš můj popel na svoji kůži a nech ho vstřebat, ať ti ze mě zbyde něco jinýho, než nedodržený sliby a otřepaný frázování. Čekám na tebe uvnitř našeho bezpečnýho místa. Přeju si, ať brzo dorazíš, jelikož plameny pomalu olizujou vchodový dveře.

Říkáš: "Nejsi sám, budu navěky po tvym boku. Projdeme spolu peklem a já budu milovat tvoje démony. Jsme zapomenutý a nikdo nás nechce vidět - Já na tebe koukám a vidím, že tvoje problémy tě dělají krásným."

Proč se tolik nenávidim pro to, co jsem? Vidím se jako zbytečnost, jenom nevítaná forma stínu - Ten sluneční přelud, co je v něm v létě stejně teplo a ve tmě nejde vidět. Bohužel, ta spalující zášť a temnota leze ze mě a vrací se několikrát zesílenější.


(Namaloval jsem obrázek. Nechám na vás, jak si vysvětlíte jeho vibrantní nesourodost. Sám pro sebe jsem ho nazval Hraniční.)


Zlato neplakej, každej sen je lež. Takový to prostě je, každá láska tě zjizví. Boucháš pěstím do země a myslíš si, že tím něco změníš. Jenže ani blízkost dvou srdcí nezaplní tu touhu po společnosti. Mám chuť mýho zachránce zcela pojmout. Jakmile se na někoho upnu, dávám víc a taky chci víc. Víc a víc, ale pokud se to děje, všichni se leknou. Přehltim je láskou, až se začnou dusit.

Nacpu jim do chřtánu sebe samotnýho a oni to vyblejou jako když člověk míchá chlast. Potom, co se proberou z kocoviny, berou nohy na ramena. Uděláš to samý? Spolkni to a dej si k tomu trochu cukru. Žiju svůj život s tím, že bych mohl, chtěl a měl. Tak se na mě koukni a řekni, jestli na to máš.

Až se vydělí stoprocentní odhodlání jednou nulou, mnou, tak jakej bude výsledek? Sám to víš, ale netušim, zda to pochopíš.


Šlápnutí na lego ve tmě

8. srpna 2016 v 12:12 | Madame Luc |  Poezie
Bonjour,

dnes přináším něco pod povrchem. Lego zabodnutý do paty, co kurevsky štípe. Ráno nevstávejte, stejně to nemá smysl.


za chvíli vstávám
je půl šestý ráno,
nějak to nedávám
tak vstávej ty náno.

všechno v hlavě mi hoří
Obklad na čelo si dám,
Když se láska boří
Ráno odcházíš sám.

za chvíli vstávám
pomalu rozplejvá se svět,
posledního šluka si dávám
iluze integrity jde do práce nevidět.




Vzruš se, vzmuž se a kup mi mlíko

7. srpna 2016 v 20:01 | Madame Luc |  Madame Luc
Bonjour,

Vaření a pití je jedna z mejch nejoblíbenějších kratochvílí. Vždycky mě to nastartuje, jsem pak nabuzenej jako správná buzna, však to znáte. Doufám. Posledních pár dní mi docela vyzkratovalo mozkový závity a připadám si jak nějaká lobotomizovaná verze prokletýho básníka s pohnutym osudem.

Nejhorší události lze dramaticky vyčíslit:

Počet lžic kafe - 3
Počet krabic s mlékem - 1
Počet lžiček cukru - 0
Počet idiotů, kteří nechávají krabici mléka často mimo lednici - 1
Identifikace onoho idiota - Já
Objem kafe se sraženym mlíkem - půl litru
Počet myšlenek na sebevraždu - 461357631
Kompenzace kávy - vzteklé přecházení po bytě
Počet dojemných a zničujících zpráv - plus mínus 50
Počet dojemných a zničujících rozhovorů - 1

Koneckonců - mlíko kysne, kafe se vylejvá a slzný kanálky beznadějně vyschly před notnou dávkou měsíců.

Z čehož plyne, že se nic závratně vnitřně zničujícího neděje, ale opak je pravdou. U Madame je prostě zvykem - bezstarostnost v příštích sekundách neskutečně posere. Několikrát mi to nedalo a musím se o tom zmiňovat ve skoro každym článku. Stará chmurnost skončí a něco dalšího se posere a smrdí to hůř než písek pro kočky, co jdete vyhodit do popelnice a zvedá se vám z toho kufr.

Píšu u stolu (přikládám fotku) ! Asi po sto letech tu konečně sedím a píšu. Postel je podle mě mnohokrát inspirativnější, když jde o poddruhy dobrý nálady… Tolik k přechodný normálnosti, přichází nesmyslný stěžování <3



Je tu nespočet faktorů, co mi způsujou problémy. Největší dopad na mě aktuálně má láska, nenávist, nedůvěra a strach ze samoty. Když vám člověk každej den říká, že vás miluje a nikdy neopustí, dokážete mu skutečně věřit? Moje okolí je příslovečný pracoviště a moji zaměstnanci v podobě blízkejch jedinců se potýkaj s pravidelnym mobbingem.

Moje neschopnost cítit lásku je opravdu zvláštní. Neustále se lidí ptám, zda mě milujou nebo maj rádi. Neumím s tim přestat, jelikož něco uvnitř popostrkává Madame k neustálejm otázkám. Tisíckrát mi odpověděj, že ano, ale já to necejtim - Dávaj to najevo, ale necejtim to. Každičkej den je plnej konstantní paranoi, protože sem bytostně přesvědčenej, že lžou. I když tu pořád jsou, nevěřím.

Nejzákladnější problém, proč se mnou nikdo nevydrží v partnerskym svazku. Je to nesnesitelný a jsem si toho. Nebudu nikoho vinit, ale stejně je budu obviňovat. Nepočastuju je záští a nadávkama, ale nakonec to udělám. Chodící kontradikce, segregace vnitřností, co víc říct?

Je tu jeden člověk, co je mi aktuálně blíž víc, než ostatní. Je to neuvěřitelnej vztah vzájemný závislosti. Tráví se mnou celý dny, od rána až do večera - což v dnešnim virtuálním světě není nemožný. Ale já tý entitě nevěřim, že to se mnou myslí vážně. Jsem ignorant, vskutku?

Nenávidím ho a miluju. Nechci ho a chci ho. Odháním ho a táhnu ho blíž. Je pro mě ambivalentní droga. Bolestný paliativum. Něžný slova rozepínaj zip a pronikaj do pytle na mrtvoly, kde leží moje podvědomí. Na nohou identifikační cedulky s nečitelnym nápisem. Jsem věčně otevřenej bordel, ale pro něj mám cedulku "Dnes zavřeno, přijďte zítra."

Někdy se zadaří a láska přijde! Na pár minut, momentů a je to znát. V tenhle moment je to jiný, protože lásku nahradila nedůvěra a ten manickej pocit pouhý zoufání si po věčnym nebytí. Všechny starý lásky ležej na nemocničních postelích, ksichty zaseklý v bolestnym šklebu. Mrtvý, ale živý. Cupitaj po podlaze a šeptaj: "Smrt je sladká, jako ta předražená marlenka z Tesca. Bude tancovat na chuťovejch pohárcích až do konce."

Občas dojdu po opuštěnejch kolejí v mym městě až do údolí mrtvejch. Kremační pece jsou zažehnutý a vdechujeme popel dávno ztracenejch, přičemž po dalších šlapeme. Sklízíme jídlo ze země, kde ležej city pohřbený v masovejch hrobech, a dusíme se při každym soustu. Náš vztah je kvadruplegik, kterej čeká na amputaci končetin - Stejně mi nosí kytky a posílá zamilovaný dopisy, ručně psaný, to musím podotknout.

Ten strach dovnitř srdce něco zabudovalo ještě před narozením. Je to součást mojí nikdy nemizící poruchy, bohužel. Jsem jako klaun, kterej má na ksichtě křiklavejma barvama namalovanej úsměv, ale groteskně velký boty ho tlačej a v plandavym oblečení by se nejradši ztratil. Nos mu nepíská a barevný plastový vlasy jsou vyšisovaný světlem. Tyhle pocity nejsou dobrovolný. Volnej pád do lesa kopřiv, co pomalu probodaj nahatou kůži. Je po kolostomii, ale mám strach, že mě přírodní cestou vyloučí do záchodový mísy.

Ya soshla s uma



Kočka a společník

6. srpna 2016 v 15:24 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Madame Luc změnila vzhled, což byl naprosto instinktivní a animální pud. Věc, která se v lidech obvykle projeví potom, co skončí nějaká významná životní kapitola. Madame nebude jiná a temnota uvnitř ní nikdy nezmizí. Což je asi jediná jistota v jejím životě.



Sedíme na vlakové zastávce. V dálce sleduju pulzující světýlka malé vesnice, jejíž jméno si ani nepamatuji. Usmívám se do tmy a cítím, že můj společník se taktéž usmívá. Čekáme tu strašně dlouho. Zdá se to jako hodiny, ale svítání nikde. Vlahá letní noc dávala na znamení příslib příjemnosti, což nás donutilo jít bosky.

"Tak co? Jak se ti tu líbí, Kočko?"
"Ujde to…"

Nevím, v kolik nám jede vlak, ale celkem se nudíme. Snažím se balancovat na kolejnicích a sleduju červené světelné značení v dálce. Kondomy taky došly, moc se nám v hlavě líhly nepřístojné nápady. Taky jsme trošku hodně opilí.

Pršelo. Byla to nádhera, ale když se nad tím teď zamyslím, vítr docela fouká a ztrácí na příjemnosti. Chloupky na zátylku zoufale vstávají do pozoru. Když jsem souhlasila s tím, že se s ním na tenhle výlet vydám, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že skončím v nějakém zapadákově, promoklá a unavená. Husí kůže se rozlezla po celém mém těle jako horda mravenců na šplíchanci koncentrátu šťávy.

Můj společník je tichý, až přehnaně. Někdy se mi zdá, že podřimuje. Nemám strach ze tmy, ale nějaký zvláštní pocit v podvědomí mě nutí bláznit. Co by se stalo, kdyby se z něj najednou vyklubal skrytý nekrofil? To už bych asi ani nezjistila, potom, co by se mnou skončil. Není to vrah je to vrah? Jak dlouho ho vlastně znám? Pár dní - možná týden…

Je to cizák, který pronikl za moje hranice a pak do mě. Je to neskutečné, ale dokázal rozproudit můj znavený tichý střed. Měla bych mu být vděčná, ale něco mi na něm nesedí. Jsem přehnaně paranoidní a uspěchaná nebo je na tom něco pravdy?

Usměje se a pronese kompliment na mé deštěm splihlé vlasy. Je mi z toho šoufl. Jeho ústa se najednou zdají cizí, i když se před několika sekundami hladově přisávala k mým prsům. Byl jako neukojené dítě, ale uměl milovat. Tělesné disproporce ve tmě ztrácely na tvárnosti, takže nebyl důvod k odpuzujícím obavám.

Zvedám se a začínám nervózně přecházet po zpustlé zastávce uprostřed ničeho. Nesmyslné představy mi v hlavě vykonstruovaly scenerii jako z hororu. Vidím se v kaluži krve, roztrhaná na cucky.
Štěrk pod nohami lehce pokřupává. Sem a tam - tam a sem.

"Tak co? Dáme si ještě jedno kolo, Kočko?"
"Už stačilo, ne?"

Společník mě sleduje a vstává, současně se přidržujíc zahnívajícího opěradla lavice z dob komunistických, z níž se po nespočetném natření odlupovala barva. Instinktivně ustupuji dozadu a věnuji mu poplašený pohled. V očích se mu zračí neurčitá emoce, možná zbloudilá myšlenka. Touha? Vražda? Moje racionalita pomalu vzplála a její místo nahradila čistá podezřívavost.

Má v sobě velké množství alkoholu, pochybuji, že je ve stavu střízlivosti natolik velkém, aby mě zvládl svou vrávoravou chůzí chytit. Udělám krok zpátky a nadzvednu si lem krátkých letních šatů. V dálce zasvítila světla vlaku.
Přiblížil se a vlak také.

Já konala, chytla ho za ruce a společně se nám podařilo vyskočit do výšky.

Brzdy začaly skřípět, ale srážce s mým tělem a tělem bývalého milence již nestihly zabránit. Mozky se rozšlehly a kusy lebky a lidských těl se rozletěly do všech stran

Málem bych zapomněla, že vraždící psychopatický blázen jsem tady já. Jeho rozmilá láska, které říkal Kočka. Víte, povídá se, že kočky mají devět životů. Nevěříte? Jak bych vám tedy mohla vyprávět tenhle příbeh?