Počítám (s tebou?)

9. srpna 2016 v 21:33 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

stahování jedný internetový hry mělo podle mýho prohlížeče trvat sto minut. Nakonec to bylo sto jedna, což mě celkem naštvalo. Číslo sto vypadá líp, než když tam jednička přebejvá. Dá se tohle použít jako postup při počítání vztahů?

100 - je být single
101 - je být ve svazku
111 - to je totálně na píču, páč už tam přebejvá další jednička. Nepotřebujeme další čísto, stačí, že jsou problémy s jednim.

Kterej výsledek je podle vás správně? Sdělte mi to do komentářů.


(Všiml jsem si, že můj blog překročil hranici sedmi tisíc návštěv, děkuji <3)







Dramatický vyčíslení nesečtenejch, však procentualně celistvejch, zničujících obratů:

Sto náhodnejch jmen
Sto bezesných nocí
Sto jazykolamů
Sto mozkolamů
Sto srdcolamů
Sto psycholamů
Sto vyřčenejch lásek
Sto zbloudilejch přátel
Sto blízkejch nepřátel
Sto cizinců
Sto jedna, navždycky

Psychický problémy dělaj z člověka štvanou zvěřinu, která se nadšeně vrhá vstříc zářícím světlům, jen aby skončila rozmačkaná pod kolama aut. Zdá se, že je to prostě od přírody daný. Pokoušíte se najít řešení, vyndáváte možnosti z tajný vnitřní krabičky někde v mysli a připadáte si jako při prohlížení starejch rodinnejch fotek. Ty pomalu blednou a čas je okusuje - stejně jako vás při snaze něco změnit.

Je to čistej pesimismus zapříčiněnej osobnostním odůvodněním a cokoliv mi kdo řekne, nezmění můj pevně zaujatej názor. Je možný najít sebeodpuštění ve vzájemnym pochopení? Potkat někoho podobně narušenýho je v mym případě těžký, páč jenom dvě procenta jsou mě podobný. Když se zadaří, je to vlastně strašně bezva. Možná mám pak sobeckou radost, že nejsem sám a někdo mě pochopí spíš, než ti ostatní.

Má smysl zatratit potencionální útěchu pro jistotu ochrany? Je lepší zahodit skutečnost, co vás drží pohromadě, páč se bojíte, že vás nakonec zničí? Chci ublížit dřív, než bude ublíženo mně, ale asi je to píčovina. V mojí hlavě je celou věčnost 22:22 a nepřetržitě tam prší.




Cejtim pomalý probouzení. Něco ale není v pohodě a tak dojdu ke dveřím, páč nějaký zvláštní teplo prochází skrz stěny. Není to východ slunce, to jenom vzplálo poslední místo, kde jsem byl ohroženej a v bezpečí zároveň.

Vidím plameny a vím, že tam vždycky zůstanu sám. Jsem pyroman, co to udělal a pak šel v klidu spát s insomnií. Nech mě uhořet zaživa a sleduj to. Sleduj, co mi to způsobuje i když vím - není to ničí vina. Rozpraš můj popel na svoji kůži a nech ho vstřebat, ať ti ze mě zbyde něco jinýho, než nedodržený sliby a otřepaný frázování. Čekám na tebe uvnitř našeho bezpečnýho místa. Přeju si, ať brzo dorazíš, jelikož plameny pomalu olizujou vchodový dveře.

Říkáš: "Nejsi sám, budu navěky po tvym boku. Projdeme spolu peklem a já budu milovat tvoje démony. Jsme zapomenutý a nikdo nás nechce vidět - Já na tebe koukám a vidím, že tvoje problémy tě dělají krásným."

Proč se tolik nenávidim pro to, co jsem? Vidím se jako zbytečnost, jenom nevítaná forma stínu - Ten sluneční přelud, co je v něm v létě stejně teplo a ve tmě nejde vidět. Bohužel, ta spalující zášť a temnota leze ze mě a vrací se několikrát zesílenější.


(Namaloval jsem obrázek. Nechám na vás, jak si vysvětlíte jeho vibrantní nesourodost. Sám pro sebe jsem ho nazval Hraniční.)


Zlato neplakej, každej sen je lež. Takový to prostě je, každá láska tě zjizví. Boucháš pěstím do země a myslíš si, že tím něco změníš. Jenže ani blízkost dvou srdcí nezaplní tu touhu po společnosti. Mám chuť mýho zachránce zcela pojmout. Jakmile se na někoho upnu, dávám víc a taky chci víc. Víc a víc, ale pokud se to děje, všichni se leknou. Přehltim je láskou, až se začnou dusit.

Nacpu jim do chřtánu sebe samotnýho a oni to vyblejou jako když člověk míchá chlast. Potom, co se proberou z kocoviny, berou nohy na ramena. Uděláš to samý? Spolkni to a dej si k tomu trochu cukru. Žiju svůj život s tím, že bych mohl, chtěl a měl. Tak se na mě koukni a řekni, jestli na to máš.

Až se vydělí stoprocentní odhodlání jednou nulou, mnou, tak jakej bude výsledek? Sám to víš, ale netušim, zda to pochopíš.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Článek se mi...

Líbí
Nelíbí

Komentáře

1 cincina cincina | Web | 10. srpna 2016 v 18:41 | Reagovat

Hmm, správně by mělo být 101, ale hrozně se mi líbí 111:D Tři jedničky mě nějak uklidňují:D
Je logické, že člověk, který je na tom podobně jako ty, tě pochopí lépe než někdo, kdo o tvých problémech nemá vůbec tušení. Taky se mi o svých problémech mluví lépe s někým, kdo si prošel nebo prochází něčím podobným:)
Vím jaké to je, když se nenávidíš. Taky se nenávidím a nevím, co s tím dělat. A i když se snažím sebevíc, tak mi to prostě nejde se toho zbavit:)
Obrázek se ti povedl. Nemůžu odpoutat zrak od těch očí. Vypadají tak... mrtvě? Hrozně mi připomínají moje oči.

2 Madame Luc Madame Luc | Web | 11. srpna 2016 v 0:02 | Reagovat

[1]: 111 je pro citový masochisty :D
Je to divný, když máš radost z cizích problémů jenom proto, že se podobají na ty tvoje. Tak je to u mě. Kdykoliv mě někdo trochu pochopí, neskutečně mě to potěší.

Myslím, že sebelásky mají někteří lidi nadbytek a někomu chybí. Byl by dobrej nějakej obchodní kontrakt a předat to na dobírku.

Děkuji ti, Cincino <3

3 Dubiouscat Dubiouscat | Web | 12. srpna 2016 v 21:10 | Reagovat

Hej - ahoj! Děkuju za návštěvu na blogu, trvalo by mi to sto, možná sto jedna let, než bych na tebe sama přišla!!

K jádru pudla, který by měl být dalmatýnem - z nějakého důvodu nás, lidskou rasu, vyšší čísla serou. Teda pokud nejde o prachy na účtě, to je v pořádku. Uvažuji, jestli bych neměla třeba říkat, že mi 24 a 12 měsíců. To zní lépe než 25, nebo ne?  Každopádně ti musím říct, že se mi brutálně líbí tvůj obrázek. Výraz té dívky mi připomíná vrchol hereckého umění Kirsten Steward. Nebo taky Froda Pytlíka, když si navlíká prsten... BOŽÍ!

4 Madame Luc Madame Luc | Web | 12. srpna 2016 v 22:19 | Reagovat

[3]:Zdravím,

není vůbec zač. Jsem šťastnej, kdykoliv narazím na nějakej zajímavej blog a vzhledem k tomu, že jsi kočka, tak to ve mně vzbudilo sympatie.

Vyšší čísla v některejch situacích nezaškoděj, ale když víme, že někde dlužíme třeba sto tisíc, tak to není úplně pěkný. Čísla hrajou všeobecně roli v životech. Moje osudový číslo je sedm a přitom se mi nikde nezjevuje. Nevím...

Nevím, zda to není tak úplně sarkasmus, vzhledem ke Kirsten, ale mockrát děkuji. Taky bych si nejradši navlíknul prsten, ale spíš ten, co měla Arabela. Jak snazší by byl ten život...

5 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 12. srpna 2016 v 22:24 | Reagovat

Líbí se mi tvůj humor :) Podle mě 101 i 111 je fajn :D

6 Madame Luc Madame Luc | Web | 12. srpna 2016 v 22:55 | Reagovat

[5]: Děkuji, humor už nejspíš není nejsilnější charakteristickej rys mojí osobnosti, ale cením si toho. 101 je ještě v relativním balancu, ale 111 mě děsí :D

7 Dubiouscat Dubiouscat | Web | 12. srpna 2016 v 22:57 | Reagovat

[4]: Sympatie jsou na obou stranách:) Taky mi vychází sedmička jako osudové číslo. Možná se někde objeví. Třeba to je počet chlapů, který mě zklamou než přijde ten pravej.. A nebo něco úplně jinýho.

Jinak sarkasmus to vyjímečně nebyl. Ten obrázek se mi vážně moc líbí!:)  mé prsty již zdobí prsteny tři, ale ani jeden není magický. Ani jeden není "prsten moci". Můj ex mi ho nechtěl věnovat, protože se "bál", že když mi ho navlíkne, tak zmizím.. A nakonec mě zmizel i bez prstenu. Zázrak! :)

8 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 14. srpna 2016 v 18:28 | Reagovat

Hledáme cestu z bezedný temnoty, která je horší než komunismus...ale jsme v pěkným bludišti, co?
Trmácíme se od začátku, podle nás správným směrem, ale nakonec vždycky dojdeme do středu.
Slíkáme se z kůže jak hadi, necháváme přebytečnou schránku hnít bezstarostně v trávě a jsme plně otevření k tomu, že objetujeme všechno, co se po nás bude chtít, avšak pod jednou podmínkou - že dojdeme konečně klidu.
Ale existuje něco jako "útěcha pro budoucí časy"?
Spíš mi to přijde jak naivní myšlenka přání, které ze zoufalosti považujeme za potencionálně reálné, i když někde v hloubi duši víme, že je to kec...

Pokouším se o to den co den, vydám se na cestu plnou překážek, asi jsem musela bejt v minulosti něco jako voják, co padnul za vlast snad až po 101 bitvě...nedokážu si totiž připustit, že bych selhala - jakkoliv.

Možná proto, že by mě to donutilo udělat zvrácenost, které bych buď litovala já, či dokonce ti druzí, což je mnohem horší varianta.

9 Madame Luc Madame Luc | Web | 17. srpna 2016 v 19:37 | Reagovat

To bludiště se motá pořád dokola. Není vchod a ani východ. Jenom slepý uličky.

Myslím, že i když se snažíme vydat všechno, obvykle se nevrátí nic. Je to konstanta.

Naivních myšlenek mám plnou hlavu. Na i vně si myslím, že je to na hovno.

Já jsem chodící selhání, a určitě už to bylo víc než 100 zpackanejch věcí. Po čase si člověk zvykne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama