Umění sebevraždy

23. srpna 2016 v 20:28 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

nechce si někdo koupit lístky na opakující se promítání mrtvejch a nesplněných snů v mojí hlavě? V kinosále sedim jenom já, takže je spousta sedaček volnejch. Na tom potrhanym a špinavym plátně vidím sebe a z toho, co se v tomhle trháku stříbrnýho plátna odehrává, je mi mírně do infantilního breku.

Musím říct, že podávám fakt skvělej hereckej výkon. Je to až na Oscara… myslím. Moje představy a sny se propojujou v takovou strašidelnou a pokroucenou verzi toho, kym jsem byl. Měním se každej den, každou minutu a nikdy nezůstanu stejnej. Navenek se možná jevim vyrovnanej, bezstarostnej, ale uvnitř se všechno rozpadá. Snažil jsem se to slepit izolepou, ale už dávno ji ošlehal čas a nedokáže držet pohromadě. Celkově to smrdí hůř než shnilý zuby a když to na vás dejchne, podloměj se vám kolena.



Madame ve filmu předvádí obstojný představení. Uvnitř mojí hlavy žije/žiju nějak takhle:

Nenáším svůj život. Zrovna jsem se probudil v posteli nějakýho cizího chlápka, třeští mi hlava a v puse cítím pachuť cigaret. Pomalu jsem se posadil, v hlavě armagedon, a snažil se zaostřit nějaký prostorový detaily místnosti, abych nebyl tolik dezorientovaná. Neznám jméno týhle ulice v bezesnym městě. Všude blikaj neonový světla a odrážej se po stěnách. Nikdy nepřestávaj zářit, páč je věčná noc.

V pokoji byly slabý odlesky, nechutně špinavý okna vrhaly na stěny světelný patvary vytvořený ze špíny a mně bylo na blití. Otočila jsem se, protože mě zaujal úlisně vyhublej chrápající objekt po mojí levý straně. Bezva. Spal s obličejem zabořenym do polštáře a nechutnejma trenclema vytaženejma nepřirozeně vysoko. Myslím, že se jmenuje Sebeláska. Sebeláska si přál bejt při aktu dominantní, tak jsem se podvolil a šlehnul si lajnu paranoii, abych to unesl.

Připravuju se na odchod. Už se nikdy neuvidíme, páč Sebeláska není pro mě. Je to pouhej klam, kterej mě nedokázal očarovat a spoutat, i přestože moc dobře vim, že bych si to přál. Kéž by tenhle tragéd, já, našel dost síly k tomu, aby se ocenil. Aby se alespoň trochu miloval.



Trošku jsem se přiopil. Říkám si, že alkohol je vhodnej jen při speciálních příležitostech a dneska tak nějak slavím to, že jsem se konečně začal pořádně učit rumunštinu. Můj pomyslnej zachránce je Rumun, tak se to skutečně hodí. Všechny věci, co dokážu říct česky, francouzsky nebo anglicky mi zní prostě líp v jinejch jazycích, jelikož je to pro mou maličkost takový neoposlouchaný.

Te iubesc - Iti multumesc pentru sprijin <3




Končetinama mi prosvítaj střepy z barevnejch sklíček, co mi kolujou v žilách. Podkožní tuk mizí a nahrazuje ho jenom takový matný prázdno. Trošku vytaženější kůže je jedinej pozůstatek obtloustlý komičnosti. Teď se mi podařilo skončit ve vychrtlý tragikomičnosti a nejde z toho utýct.

Zhubl jsem dvacet kilo za relativně krátkou dobu. Padají mi kalhoty, spoďára neseděj tak, jak maj a já pořád v zrcadle vidím, že to není dost. Mám z toho radost, ale zároveň vím, že chci daleko víc. Když jsem se vrátil z pobytu v psychiatrické léčebně, kde jsem skončil po pokusu o sebevraždu, tak jsem vážil devadesát kilo. Teď vážím sedmdesát a vím, že bych si přál mít tak šedesát pět a potom šedesát a pak padesát pět a nakonec bych chtěl zhebnout.

(Osobnostní postoj, názor a tak nějak všechno o mym postoji k žití a nežití jsem zde už jednou vyjadřoval v jinym sáhodlouhym článku, tudíž to jenom shrnu. Trpím sebenenávistí a moje existence pro mě nemá hodnotu, smysl, váhu. Kdybych mohl můj život darovat někomu, kdo by ho dokázal využít a skutečně ho potřebuje, rád bych to udělal. Jenže to bohužel nejde, seč by to někomu stoprocentně, neuvěřitelně pomohlo. Ta životní energie by nepřišla vniveč, navzdory faktu, že už jí ve mně moc nezbývá.)

Psycholožka mi řekla, že trpím mentální anorexií. Pak mi bez okolků sdělila, že je to jednoduše pomalá forma páchání sebevraždy. Díky mojí psychický poruše budu mít sebevražedný tendence celej život, každej den. Je to docela hluboko v prdeli, ale nic s tím tak úplně nenadělám.

Každej den víc a víc slábnu. Duševně i tělesně. Něco se pomaloučku ztrácí spolu s úbytkem mojí váhy - Ubejvám já a ten pocit je mi neskutečně příjemnej. Ta skutečnost, že se se mnou děje něco takhle strašnýho mě neděsí. Otevírám jí náruč, abych po prázdnu sáhnul a zachumlal se v něm.

Přes počáteční nechuť sledování sebe samotnýho v zrcadle jsem se částečně dostal. Nerad se koukám na svůj ksicht, i když se snažím si připadat krásnej. Pozoruju svoje břicho, tělesný disproporce a přeju si, abych zhubnul. Vidím v tom krásu. Není to kvůli společenskejm standardům či tomu, jak se na to dívaj lidi. Dělám to pro sebe.

Posledních pár dní se pokouším jíst, abych utišil obavy okolí, ale po dnešku vím, že se jídla zase dlouhou dobu nedotknu. Jím jenom ovoce a zeleninu, kterou se mě moje maminka snaží vydatně zásobovat, abych jedl alespoň trošku. Nedokážu to. S každym soustem se cejtim provinile a retardovaná hlava mě soustavně bombarduje tendencí všechno vyzvracet. Je to brutální boj a je mi z toho neuvěřitelně špatně. Nakonec se asi budu živit vzduchem. Upeču vzdušný muffiny, udělám si vzdušnej zmrzlinovej pohár a zapiju to litrem neslazenýho černýho kafe, abych nějak povzbudil zpomalenou mysl.

Nech mě tě sníst,
Vždyť chceš -
Ať nezbyde nic,
To potřebuješ -

Nech mě tě sníst,
Pak tvoje duše zběhne -
Ať nezbyde nic,
Z čeho nám všem jebne -


Můj Rumun si myslí, že mě dokáže zachránit od sebedestrukce a odtáhnout mě od okraje pomyslný střechy. Podle jeho slov by kvůli mně klidně umřel, tak moc mě miluje. Každý den mi připomíná, že beze mě by jeho život neměl smysl. Prej jsem jeho všechno, ten jedinej světlej bod v jeho životě.

Ta oslňující záře, která když zmizí, tak nakonec skončí někde ve tmě. První ranní myšlenka a poslední myšlenka předtím, než se mu podaří usnout. Naplňuju tu prázdnotu v jeho duši a chráním ho před těma nejtemnějšíma myšlenkama. I když jsem pro sebe nic, tak pro něj všechno. I když si o mně myslí tohle všechno, což se snaží nepřetržitě dokazovat, tak si prostě sobecky stojím za tim, že mu na mně nezáleží. Proč bych teda měl zůstávat v tomhle kolotoči sraček?

O život se dá přijít různě a smrt je jenom jednou z možností. Tyhle sebezničující aspekty jsou pouhý umění sebevraždy a moje choromyslnost je v tomhle mistr. Napjatě očekávam, co vymyslí příště.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám vzhled blogu?

Ano
Jde to
Ne

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 23. srpna 2016 v 20:38 | Reagovat

Zaujímavým spôsobom geniálne!

2 Cíťa Cíťa | Web | 23. srpna 2016 v 21:13 | Reagovat

Achjo. U padesát pětky bys vážil míň jak já, ale naštěstí pro mě je moje Sebeláska sexy plavčík, který si o mě myslí, že jsem pořád panna...

3 Madame Luc Madame Luc | Web | 23. srpna 2016 v 22:20 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

[2]: To potom není na škodu, ne?

4 cincina cincina | Web | 24. srpna 2016 v 22:30 | Reagovat

Já bych si vzala lístek a do první řady prosím! Chtěla bych to vidět. Jinak když čtu slovíčko vyrovnanej, tak jsem si vzpomněla na jednu takovou svou historku s otcem:) To takhle jednou jsem s ním mluvila po telefonu a zase mě nějak vydeptal (má problémy a to je na delší povídání)... no a já mu tak říkám: "A po tomhle mám být já psychický vyrovnaný a stabilní jedinec?" No a bylo po řeči že:D
V tomhle ti rozumím. Co se týče mě a sebelásky, tak nejsme moc velcí kamarádi.
Wow. Nemám slov. Tohle se ti vážně děje?:O Léčebna, anorexie... tu anorexii bych netipovala. Vlastně ti rozumím v té sebedestrukci, akorát já se ničím jinak. Nemohla bych se trestat tím, že bych nejedla, protože já jídlo miluju!:) Já si vždycky najdu jiný způsob, jak se krásně zničit. V mém případě ale na to přijde zase můj D. a je zklamaný. A když je zklamaný, tak pro mě je to docela soda.
Je hezké, že tvůj Rumun ti chce pomoct. Buď rád, že máš takového člověka, pro kterého hodně znamenáš, i když si myslíš, že ne. Já si taky myslím, že pro D. nic neznamenám a pak z něho vypadne něco, co mě přesvědčí o opaku:)
Já si nemůžu pomoct, ale u každého tvého článku porovnávám sebe a tebe. Jsme docela odlišní, ale přitom tak stejní v některých věcech. Nemůžu si pomoct... je to zvláštní. Jsem ráda za tu náhodu, která mě přivedla na tvůj blog! Podle mě jsi úžasný člověk a s každým článkem si to uvědomuji víc a víc:)
Přeji ti dobrou noc:)

5 Madame Luc Madame Luc | Web | 26. srpna 2016 v 12:21 | Reagovat

[4]: Vyrovnanost křehká a Sebeláska je takovej hulvátní kretén, že to snad ani nejde vyjádřit :D

Jídlo vždycky bylo můj jedinej společník, ale poslední dobou mě zradilo. Já se ničím automaticky, většinou všechny ty řetězový reakce probíhají naprosto bez mýho vědomí.

Je úžasné, že tě D. takhle podporuje. Přál bych si, aby se mi podařilo Rumunovy city konečně přijmout.

Od toho asi tahle virtuální blogová zpovědnice je, aby se lidi našli a pochopili. Jsem taky neuvěřitelně rád, že se mi podařilo na tebe narazit. Děkuji ti, drahá Cincino. I když se o mojí úžasnosti mýlíš, tak si toho neuvěřitelně vážím <3

6 stuprum stuprum | Web | 28. srpna 2016 v 19:48 | Reagovat

Všichni úžasní lidi jsou přece jednou nohou v blázinci (a druhou v kriminále) :D

7 Madame Luc Madame Luc | Web | 28. srpna 2016 v 20:47 | Reagovat

[6]: To už radši oběma v blázinci, než s jednou v kriminále :D

8 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 30. srpna 2016 v 16:45 | Reagovat

Se sebeláskou jsem si nikdy nepadla do oka, i když vyloženě nemůžu říct, že by byla nenávist vůči mý vlastní osobě převažující...
...ztrácíme se, jako by nám odpadávaly kusy končetin po silný cukrovce. Někdy se mi zdá, že mi chybí noha.

Pomyslně skákám z vlastní kůže do příkopu, přitom se ve schránce mydlim sem a tam, třu svý vnitřnosti o stěnu kostiček z lega a tvářím se tragikomicky jak Mistr Jan Hus obklopenej ohněm na historických obrazech...ničemu to nepomáhá.

Občas cítím, že mám jenom hlavu - hlavu na střádání zla, nevyřešených problémů  a problémů nastávajících.
Je otázka času, aby mi ta hlava nakonec zůstala...

9 Luc Luc | Web | 2. září 2016 v 23:10 | Reagovat

Já bych si lístek koupila velmi ráda.

Já a Sebeláska máme podobný vztah. I když občas jako by mě snad chtěla tak trošku využít a pak odkopnout. Chce ať trpím.

Pevně věřím, že se ti nějak podaří přijmout ty city, co k tobě Rumun chová, jelikož jsi toho hoden. Zasloužíš si lásku.

Milují tvou nedokonalost, miluju to, co všechno tady s námi sdílíš. To vědomí, že přes všechny ty sračky kolem, tu jsou lidi, co to cítí stejně.

Seš úžasná osoba. Přála bych si vědět toho o tobě víc. (Bude znít divně, když řeknu, že mě nějakým způsobem fascinuješ?)

10 Susane S. Susane S. | Web | 5. září 2016 v 18:14 | Reagovat

Taky bych prosila jeden lístek.
Prober se hochu, nedělej takový píčoviny a buď rád, že žiješ. :) Nechci ti sem psát nějaký motivační sračky, ale přijde mi, už podle článku a podle toho jakým způsobem jsi ho napsal, že jsi dost rozumnej, chápu, že s tím vším to asi není lehký přestat, ale všechno VŠECHNO má svý hranice. Nebuď sobeckej a ukaž Rumunovi, že ti na něm taky záleží a že nečekáš jenom na to až chcípneš, ale že spíš jsi rád, že s ním třeba můžeš trávit čas, za což je i on dost vděčný .. teď si představ, že se kouká na tebe jak jsi v sračkách a on to musí pozorovat, jenom protože ty si nerozumíš se Sebeláskou ..

Je mi ctí, že jsem mohla číst něco takového.

11 Madame Luc Madame Luc | Web | 9. září 2016 v 22:24 | Reagovat

[8]: Jsme citově malomocní. A obvazy nestačej chytat odpadávající kůži.

Myslím, že i kdyby nezůstala hlava, tak mysl se uchová v nějaký tajemný schránce, aby nás mohla dál srát.

[9]:Lístků je pořád dost! Sebeláska je stejnej kretén jako Život. Jsou to promiskuitní idioti, co nás rádi trápěj.

Děkuji ti, Luc, byl bych rád, kdyby se mi to podařilo.

Myslím, že moje úžasnost je víc než sporná, ale beru to jako neuvěřitelnej kompliment. Cením si tvojí podpory, děkuji

[10]: Omlouvám se, ale já se přes hranice přehupuju s hvězdnou kadencí, takže omezení nehrajou v mym žicotě roli. Neboj, snažím se, ale moje sobecký já druhdy zahání to relativně lidský do pozadí, aby pomíchalo karty v balíčku.

Je mi ctí, že jsem tě dokázal takhle zaujmout.

12 justory justory | Web | 11. září 2016 v 14:47 | Reagovat

Upřímně, mě tenhle článek docela děsí, ale znám to. Znám tenhle pocit, vim jak se člověk cítí. Ale mám to za sebou a můžu říct, že se to překonat dá, ale pravdou je, že můj úbytek váhy nikdy nebyl takhle vyhrocenej. Teda mám to za sebou - zas ař nekecám - problém s jídlem mám za sebou. Ale ono se to pak stejnak přetransformuje do něčeho jinýho. Nechutný uvědomění si, že nedokážeš žít bez toho, aby ses pomalu ničil... Je fajn narazit na tenhle blog - dík.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama