Září 2016

Šelestění v mozku

29. září 2016 v 16:10 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch


Utíkám a spadnu,
Něco se urvalo -
Byl to kus těla nebo duše?
A když temnota uvadá,
Mění se ve světlo,
Mizí
Mizí z noci

A všechny noční můry,
Co mě strašily jako dítě -
Se opět vrací
A ráno

Přijde příliš pozdě

Školní záchodky

25. září 2016 v 10:13 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Ahoj,
Madame Luc se chopila iniciativy a vytvořila další báseň, která se zařadí do mého Statistickýho a diagnostickýho manuálu mentálních poruch. Čtěte s rozvahou. Napadlo mě zachytit zvláštní aspekt pubertální lásky, kterej pozoruju na svojí neteři, co se snaží tak nějak poprat s pocitama vnitřní války uvnitř ní

Školní záchodky


Viděla jsem tě,
Stáls tam
Mnul sis oči -

Pila jsem colu,
Smála se
Líbí se mi tvoje obočí -

Zaujaly mě rty,
Tančily melodií
Slovy nabarvenou -

Spatřil jsi mě,
Bez okolků
Milenci zapomenou -

Teď hladím si ruce,
Přes konečny prstů
Až k dlaním -

Trhám si kůži -
Potichu křičím:
"Nedívej se na ní" -

Teď stojíš ve dveřích,
Ke mně zády a
Mizíš pryč -

Cítím bolest,
Protože vím
Že jdeš za svou bitch -

Bezesná děvka

23. září 2016 v 20:21 | Madame Luc |  Psaní
Ahoj,

Dneska, a už nikdy, žádný posraný Bonjour. Začal jsem neuvěřitelně nenávidět francouzštinu, páč mám pocit, že mě moje učitelka nemá ráda, tak ji taky nemám rád. Hodiny s ní mě absolutně nebavěj a celý je to kompletně o hovně. Její forma vysvětlování látky mi nesedí a taky musím dodat, že za čtyři roky s jinou učitelkou jsem se naučil úplnou piču a tahle po mně něco chce, přičemž je jasný, že nemůžu držet krok s lidma, co se něco naučili. I když, nechápu, jak se s ní mohli něco naučit.

Mám problém se vztahovačností a s rychlym rozhodováním, jestli mám lidi rád anebo ne. Mám jenom černou a bílou. V bílý zeje moje spása a věčný vykoupení v podobě tyranizující lásky a v tý černý je konzervovanej ten hnus a nenávist, kterou chovám k určitejm, pro mě patetickejm lidskejm existencím. Bohužel do týhle skupiny zapadla i moje učitelka, seč se snažim, aby se to změnilo.

Francouzština se mi ještě ke všemu začala plést s rumunštinou, což je na piču2 a když k tomu přidám moje neustálý sjetý stavy a změny nálad, tak je to všechno na piču3. Poslední dobou se topim v letargickejch blábolech a nesourodejch pokusech o to zvládat školu. Mám strach, že se všechno zase posere a udělám si další ozdravnej vejlet do psychiatrický léčebny. Snažím se, fakt jo, ale je takovym pravidlem, že mi nic nevychází.

Každý moje snažení obvykle končí jako hromádka popela, kterou mi potom někdo posměšně rozpráší do ksichtu. Ten někdo je moje mysl, která z toho všeho má děsnou prdel. Používání sprostejch slov je pro mě fajn pocit ventilace niterních rozporů.

Do řádků z mejch nejistot si píču taháky na život, ale i s touhle výpomocí to těžce nedávám. Napadlo mě zkoušet určitou formu meditace a zatím nedokážu kýženýho uklidnění mysli dosáhnout. V určitých radách vidím okamžitou spásu a následný zjištění toho, že to nezabírá, mě nakonec semele v mlejnku na maso a udělá ze mě karbanátky, ze kterejch je potom všem na blití.

Poslední dobou prolejzám starý články na oblíbenejch blogách, ale nějak nemám potřebnou jiskrnost něco okomentovat. Vkrádám se do smíru mejch chmur a křičim do ticha. Je to jako obrácenej porod. Musím se přiznat, asi trpim jistou závislostí na těchhle aspektech. Nejde to popřít a vím, že bych bez toho už nebyl schopnej žít. Požádal jsem mýho psychiatra, aby mi změnil prášky, páč ty starý mě nějak přestaly dostatečně oblbovat. Potřebuju se cejtit tupej a nesmyslnej, lobotomizovanej, abych byl schopnej dosáhnout iluze normálního fungování a pomyslný vyrovnanosti.

Ve vnitřním svět probíhá zombie apokalypsa, páč pohřbený myšlenky vstávaj z mrtvejch a pronásledujou poslední přeživší. Všichni se zabarikádovali v mym imaginárním domečku a snažej se zuby-nehty přežít. Bolest je pro mě jako pro jazyk něžná kostka cukru a během rozpouštění do přesládlý hmoty mi rozpaluje útroby. Utíkám a spadnu, něco se ze mě urve, tak prohledávám tělo a obracím kůži na ruby v domnění, že najdu odpovědi vepsaný na opačný straně. Umírání je bezesná děvka, co slibuje pocit uspokojení.


Dostávám se do fáze, kdy moje záchvaty úzkosti asi prožívaj záchvaty úzkosti a já jim nemůžu pomoct. Jak se může všechno zdát tak špatný a bezútěšný? Ponořim se do nočních můr s mojí falešnou vírou v lepší zítřky a za šelestění jejich křídel ztratím poslední zbytek sebe samotnýho.


Platonická samota

14. září 2016 v 20:18 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

cítím samotu. Takovou tu všeobjímající verzi oblíbenýho jídla, který mi moje svraštělá schopnost socializace cpe do pusy naprasklou plastovou lžičkou. Poslouchám dojemný zamilovaný písničky a nechávám se unášet tužbama po romantice a nekonečný lásce.

Moje kočka nonšalantně odskočila z postele, páč ji přestalo bavit mi ležet pod boku, a tak nějak čekám, až spolu s ní odskáčou i všichni ostatní. Lidi se mnou obvykle nechtěj moc tancovat, protože moje kreace připomínaj pološílenej mixér utopenej v máslovym krému na dort. Narážím do zdí okolo sebe a zmítám se na pomezí utonutí ve vlastních výblitkách. Objímám tě mrtvejma rukama, ale nějakým záhadnym způsobem cejtim, že by ses radši držel oslizlejch zdí plnejch hnisu, abych tě nestáhl s sebou.



Moje láska je panika a proto se čas od času nechávám zavřít za plot vybudovanej z vajglů, popelu a slin - Flušeš mi do úst, když rehabilitujíc odpočívám na smrtelný posteli a vyčkávám. Hledám ti za sebe náhražku, abys nemusel po nocích hrávat na zničenej hudební nástroj. Popraskanejma strunama tě můžu ledatak přiškrtit, než vyprodukovat baladu.

Opíjí mě pocity beznaděje a urážím tě. Týrám naši lásku, protože si to ta svině zaslouží víc, než všechny ty předešlý. A proč? Pokouší se mi do ksichtu lhát o tom, že je to ta pravá. Ta nekonečná a naplňující, na kterou každej člověk čeká. Dochází mi, že když se sklíčka růžovejch brejlí rozbijou na střepy, tak se o ně může kdokoli nehezky pořezat. Beru proto ten největší kus, kterej najdu, a táhnu jím přes kůži. Ve všech možnejch směrech do sebe vyrejvám magický ornamenty, co mě maj ochránit před zkázou.

Když spolu naše bezbožný myšlenky opulentně šukaj v záchvěvu hádek, stávaj se z nich špatný vzpomínky. Moje páteř je jenom iluze celistvosti. Pořád si přeju, abys mi řekl, že po mně nějakym způsobem toužíš, ale vím, že to nejde. Neslučujeme se na tý tělesný úrovni.

Uhlíky nerozhodnosti mi v hlavě žhnou doběla. Je lepší láska bez sexu anebo sex bez lásky? Zdá se divný, když vás někdo nadživotně miluje, ale nepřitahuje ho vaše tělesná schránka, protože se mu prostě líbí opačný pohlaví? Rumun, co se do mě zakoukal, je heterák. Tahle chemická reakce je fakt zvláštní a dokáže vztahy zauzlovat do pletenců složitějších, než přesolený korbáčiky ve vakuovanejch baleních.

Vzpomínám si na to, kdy jsem naposledy brečel. Bylo to zvláštní, osvobozující, přehnaný a možná až přehnaně hysterický. Znám každou prasklinu na svejch zdech, páč to ráno pozoruju při rozednívání. Noc představuje věrnýho společníka a pořád se vrací, ale když pak přijde ráno, všechno se změní. Sluneční paprsky spálej noční můry a mně dochází, že si zase připadám odhalenej a sám. Ptáci cvrlikaj a já do rytmu jejich popěvků počítám počerněný letokruhy pod očima.

Máme válku, co je potřeba vybojovat. Ale když bojujeme cizí boj, nakonec prohrajem všichni. Cejtit se znásilněnej mašinérií pejorativních vjemů je totální píčovina, ale i přesto se toho nedokážu zbavit.


Kávová

8. září 2016 v 21:28 | Madame Luc |  Kresby


Tančim,
Na tvym parapetu -
Pak se mračim.
Přestože tu nejseš.
Tak čekám,
Na poslední větu -

Kafem černym,
Mám zabarvený rty -
Spolu s hrnkem věrnym,
Sedím na terase.
Tak čekám,
Než objevíš se ty -

Ty nemoce,
Donesly toulavý kočky -
Pak zanikly emoce.
Hledám je.
Tak čekám,
Až spadnou první vločky -

Veselý Prášky

5. září 2016 v 20:54 | Madame Luc |  Psaní
Bonjour,

Sedím v lavici na hodině základů společenských věd a snažím se poslouchat vykládající učitelku. Nejde mi to. Nikdo jí obvykle nevěnuje pozornost. Není to špatnej člověk, sice nic nenaučí, ale ani po vás nic na oplátku nechce.

Mezi žactvem a jí panuje neškodná oboustranná ignorace. Kéž by se dalo jednoduchý ignorování citů taky považovat za naprosto bezúhonný a snadný. Jenže emoce nezapřu a nespoutám. Uvnitř klece se mění na houf trojhlavejch pekelnejch psů a cupujou nás znásobenym párem čelistí na cucky. Ubližuje to a ta skutečnost, že se to pokusíte otupit nevnímáním, nic nezmění.

Začátek školy je pro mě divnej. Jsem v cizí třídě spolu s cizíma lidma a pokoušim se zvykat na změny. Nebyly nečekaný, ale prostě jsem si je nepřipouštěl natolik, aby mě to nějak rozrušilo. Všichni staří přátelé se poddali proudu života a já kotvím někde v opuštěnym přístavu na svojí potápějící se bárce. Dneska jsem se konečně rozhodl promluvit s pár lidmi a není to zas tak katastrofický, jak mi moje mysl našeptávala. Očekávání instantního rozložení, který zažívaj instantní nudle z čínský polívky, se nedostavilo. Super.

S rumunštinováním jsem pokročil. Umím říct spoustu věcí a pomalu se blížím k momentu, kdy budu schopnej sestrojit smysluplnou slohovku o tom, kdo jsem, kde žiju a co jsou moje zájmy. Sláva mně, páč by mě ani ve snu nenapadlo, že to bude v pohodě. Dokážu pronýst, že můj Rumun má malýho ptáka, to se hodí, ne?

Demian are pula mica <3

Rád bych se nahatej topil v sangrii a polykal u toho sushi s lososem a kaviárem, ale moje bláznivý a bázlivý představy se nějak nechtěj vyplnit. Zadek mě bolí z předlouhýho sezení na židli a v hlavě mi haraší. Ve vnitřním městě mi do schránky přišel dopis. Moje porucha se chopila funkce exekutora a z důvodu srdeční neschopnosti splácet začala hojně zabavovat veškerej zbylej majetek, co drží skomírající konstrukci pohromadě.




Neměl jsem sílu, abych napsal nějakej smysluplnej článek. Žádnej můj článek není smysluplnej, takže se síla pohřešuje už notnou dávku času. Dávku, kterou si pomalu vytahuju z žil, jako krev injekční stříkačkou. V laborce na testech říkaj, že je to na hovno. Vážně? To bych vůbec neřekl.

Zhulil jsem se. Dva roky nic, a když se naskytla příležitost, tak proč to neokusit, že? Byl to docela fajn nápad. Není to pro mě neobvyklej pocit díky práškům, co beru, ale tohle je přece jenom o něco ozvláštněnější. Buď jak buď - Miluju moje veselý prášky. Je to asi jediný pozitivum ke všem těm negativum.

Můj mozek na dnešek rezignoval, páč ho celkově náročnej den nehezky vyčerpal. Excusez moi.


Rumun je šťastnej a mně se podařilo odolat touze mu nějak psychicky uškodit jenom proto, že jsem se tak zrovna cejtil. Sdělil jsem mu, že ho často používám jako výpusť pro tu kataklyzmatickou pohromu. Prej mu to nevadí, což nechápu. Nemůže být normální, když mě každej den zvládá. Anebo je to právě tim? Je dost normální na to, aby racionálně pochopil moje šílenství? Asi bych si měl zobnout pár veselejch prášků a nechat se unášet někam na tý nepozitivní chemii, jinak to nevidím.