Bezesná děvka

23. září 2016 v 20:21 | Madame Luc |  Psaní
Ahoj,

Dneska, a už nikdy, žádný posraný Bonjour. Začal jsem neuvěřitelně nenávidět francouzštinu, páč mám pocit, že mě moje učitelka nemá ráda, tak ji taky nemám rád. Hodiny s ní mě absolutně nebavěj a celý je to kompletně o hovně. Její forma vysvětlování látky mi nesedí a taky musím dodat, že za čtyři roky s jinou učitelkou jsem se naučil úplnou piču a tahle po mně něco chce, přičemž je jasný, že nemůžu držet krok s lidma, co se něco naučili. I když, nechápu, jak se s ní mohli něco naučit.

Mám problém se vztahovačností a s rychlym rozhodováním, jestli mám lidi rád anebo ne. Mám jenom černou a bílou. V bílý zeje moje spása a věčný vykoupení v podobě tyranizující lásky a v tý černý je konzervovanej ten hnus a nenávist, kterou chovám k určitejm, pro mě patetickejm lidskejm existencím. Bohužel do týhle skupiny zapadla i moje učitelka, seč se snažim, aby se to změnilo.

Francouzština se mi ještě ke všemu začala plést s rumunštinou, což je na piču2 a když k tomu přidám moje neustálý sjetý stavy a změny nálad, tak je to všechno na piču3. Poslední dobou se topim v letargickejch blábolech a nesourodejch pokusech o to zvládat školu. Mám strach, že se všechno zase posere a udělám si další ozdravnej vejlet do psychiatrický léčebny. Snažím se, fakt jo, ale je takovym pravidlem, že mi nic nevychází.

Každý moje snažení obvykle končí jako hromádka popela, kterou mi potom někdo posměšně rozpráší do ksichtu. Ten někdo je moje mysl, která z toho všeho má děsnou prdel. Používání sprostejch slov je pro mě fajn pocit ventilace niterních rozporů.

Do řádků z mejch nejistot si píču taháky na život, ale i s touhle výpomocí to těžce nedávám. Napadlo mě zkoušet určitou formu meditace a zatím nedokážu kýženýho uklidnění mysli dosáhnout. V určitých radách vidím okamžitou spásu a následný zjištění toho, že to nezabírá, mě nakonec semele v mlejnku na maso a udělá ze mě karbanátky, ze kterejch je potom všem na blití.

Poslední dobou prolejzám starý články na oblíbenejch blogách, ale nějak nemám potřebnou jiskrnost něco okomentovat. Vkrádám se do smíru mejch chmur a křičim do ticha. Je to jako obrácenej porod. Musím se přiznat, asi trpim jistou závislostí na těchhle aspektech. Nejde to popřít a vím, že bych bez toho už nebyl schopnej žít. Požádal jsem mýho psychiatra, aby mi změnil prášky, páč ty starý mě nějak přestaly dostatečně oblbovat. Potřebuju se cejtit tupej a nesmyslnej, lobotomizovanej, abych byl schopnej dosáhnout iluze normálního fungování a pomyslný vyrovnanosti.

Ve vnitřním svět probíhá zombie apokalypsa, páč pohřbený myšlenky vstávaj z mrtvejch a pronásledujou poslední přeživší. Všichni se zabarikádovali v mym imaginárním domečku a snažej se zuby-nehty přežít. Bolest je pro mě jako pro jazyk něžná kostka cukru a během rozpouštění do přesládlý hmoty mi rozpaluje útroby. Utíkám a spadnu, něco se ze mě urve, tak prohledávám tělo a obracím kůži na ruby v domnění, že najdu odpovědi vepsaný na opačný straně. Umírání je bezesná děvka, co slibuje pocit uspokojení.


Dostávám se do fáze, kdy moje záchvaty úzkosti asi prožívaj záchvaty úzkosti a já jim nemůžu pomoct. Jak se může všechno zdát tak špatný a bezútěšný? Ponořim se do nočních můr s mojí falešnou vírou v lepší zítřky a za šelestění jejich křídel ztratím poslední zbytek sebe samotnýho.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. září 2016 v 19:17 | Reagovat

Jako by byla meditace další branou do ještě horšího bezesnýho prázdna.
Asi strádám, nepamatuju si, že by se mě poslední roky něco zdálo, možná je to tím, že se mě dostatečně změnily útroby v polystyren..
I laxnost všedního rána je někdy tak nesnesitelná, že mám chuť napojit žílu na instantní drogu v igelitu.

2 Cíťa Cíťa | Web | 28. září 2016 v 21:32 | Reagovat

Je mi líto, že se někdo cítí jako ty a těžko říct, jestli se to někdy dá do pořádku (páč svět je podivný místo), ale znáš to. Přeji ti šťastný konce, nekonečný duhy, jednorožce a milovaný lidi a tak... :))

3 Miti Miti | E-mail | Web | 9. října 2016 v 10:41 | Reagovat

Po dlouhé době jsem tady a jsem moc ráda, že  se tu nic nezměnilo...sakra, to znělo hnusně. Dobře, tak jinak. Mrzí mě, že to máš takhle, ale na druhou stranu, nějak si nedokážu představit, že bys byl usměvavý človíček, co se raduje ze života a srší optimismem :) Kdybys psal něco čistě pro zasmání, bylo by to divné. Jsi pro mě něco jako Edgar Allan Poe. Do jeho textů ten alkohol a deprese prostě patřili. Dokáže si někdo představit, jak on píše romány nebo komedie? To prostě nejde. A stejně tak k tobě ta děsivá deprese patří, je to tak nějak tvůj (ač nedobrovolný) osobitý styl. Tak nějak by mi to chybělo. Vždycky, když si jdu něco od tebe přečíst, očekávám, že budu mít melancholickou náladu se sklony k sebevraždě, ale že tam vždycky najdu kus něčeho, co se sama snažím ze své mysli vytěsnit. Jako bys mi četl myšlenky a vyjádřil je místo mě.
A stejně tak i tenhle článek... Tenhle blog mi jednoduše chyběl❤

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama