Říjen 2016

Víte, Madame Luc je vlastně narušenej kluk

28. října 2016 v 15:40 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch

Buna ziua,

napadlo mě, že bych mohl shrnout, kdo jsem. Nevím, nemůžu a ani nechci, ale stejně jsem to udělal. Hups.

Madame Luc je nouze, pouze v touze není

Je mi tisíc let, teda alespoň mojí duši. V minulejch životech jsem se pravděpodobně dožil různejch věků, ale myslim, že to nikdy nebylo závratný číslo. Aktuálně mi je devatenáct, což se mi zdá na prdel. Poslední-náct rok. Mám narušenou mysl, duševní rovnováhu a postrádám jakýkoliv lidský zábrany. Necejtim hranici, i když mám Hraniční poruchu osobnosti. Divný, co?

Vymaštěnej mozek, co ničí vztahy

V hlavě mi roste jedovatý heliotropium. Prorůstá kostma a šlachama, přičemž klíčí někde v mozkomíšním moku. Soužití se mnou je náročný a moje přítomnost jedovatejma polibkama stravuje racionální myšlení lidí, co přikročej moc blízko. Mám rád svoji rodinu, i když je vlastně chorobně nesnáším.

Domnívám se, že mám tři spřízněný duše. Dvě smyslný a dokonalý holky a jednoho chlápka, se kterym se bezmezně milujem. Neexistující, nebeský andělstvo je seslalo z důvodu mýho imaginárního pláče, vypadám totiž strašně. Nudle jako námořnický lana a vůbec takovej groteskní výplod. Jsem gay. První kluk, co jsem měl, byla taková divná holka. Vztah to byl pravděpodobně čistě platonickej, což mě ještě víc utvrdilo, že tvrdnoucí penisy jsou to pravý.

Očekávám, že skončim jako stará panna s bandou koček a flaškou vodky, pokud se toho teda dožiju. Asi ne, ale to nevadí.

Co je tenhle blog?

Alternativní realita. Reflekce niterních bubáku pod příslovečnou postelí. Kostlivci ve skříni mají bál a já tam dělám životem unavenou servírku a potají na záchodech šňupu rozprášený sny. Někdy se mi zdá, že bych mohl být velekněžka Píčarantská a tahle stránka figuruje jako svatostánek. Nebojím se zvracet surrealistický řádky, mnohdy nepochopitelný. Otevřenosti mě naučila až moje uzavřenost, přihodivší sebevražda.


Já nerad játra, ty rád játra? Zabiju tvýho bratra, jeho játra, pak dostaneš k večeři.

Jídlo dávající smysl životu - Sushi. Sushi a ještě sushi v duši. Pak taky burákový máslo. V jednu chvíli mi porucha příjmu potravy zamezovala ve šťastný konzumaci, ale podařilo se mi vyhrát. Jedna výhra, tisíc proher, nekonečnejch doher.

Popcornový orgie

Probíhaj u filmů či seriálů. Horrory, dramata a vůbec všechno zvrácený a napoblití divný.

Pár filmů:
- Girl interrupted
- Mr. Nobody
- Silent Hill
- Něco z Alenky
- The Machinist
- Americké Psycho
- Resident evil

Pár seriálů:
- 2 Broke girls
- American Horror story
- The Nanny
- Sex and the City

Druhej svět

Dlouhou dobu jsem unikal před realitou do kouzelnýho světa spolu s mojí neteří a jednou spřízněnou duší. Bylo to místo, kde bylo všechno možný a neděly se tam sračky - ty reálný. Náš magickej koutek byl plnej nejrůznějších tvorů, skutečností a padacích dveří, co vás zavedly mimo peklo reality. Každodení záležitost, daydreaming. Po příchodu prozření svět zmizel a nahradila ho reality. Bylo to jasný, ale o to víc bolelo se na to připravit. Rád bych se tam někdy vrátil, do tý říše divů. Udělali jsme krabici vzpomínek a zahrabali ji do země do našeho stromu, kde jsme měli bunkr. Dali na to obří kámen, ale někdo to našel a potom vyhrabal. Návrat se asi konat nebude, škoda. Podle psycholožky to byl odchod z reality a stejně tak podle psychiatra.


Co z rozmazávání obyčejnosti plyne?

Jsem drobky zašlapaný v koberci. Jsem studený kafe na nočním stolku. Jsem malůvky na stěnách. Jsem fotky přilepené na nástěnce. Jsem kresby schované ve skicáku. Jsem papíry poházený po zemi. Jsem blikající vánoční světýlka. Jsem zvuky z ulice. Jsem knihy vyrovnané v poličkách. Jsem černá tužka na oči. Jsem nekonečná láska. Jsem neutuchající nenávist. Jsem narušení. Jsem rozklad duše. Jsem rudá barva. Jsem psaní. Jsem němá záře noční oblohy. Jsem déšť. Jsem noc. Jsem všechno. Jsem nic.


Dostala jsi panickej záchvat v mojí koupelně

23. října 2016 v 20:20 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna soara,

Královna feťáků, Madame Luc, se dohodla s její spřízněnou duší, Kirou, na takovém menším experimentu. Ponořte se spolu s protagonistkama do horký vany a vstřebejte jejich příběh. Bude to zvláštní, podivný, ale naplňující. Povídku vám bude vyprávět dívka jménem Lilith, pokud však zavítáte na blog mé drahocenné kamarádky, tak se dozvíte příběh z pohledu dívky Cory. Příjemné čtení, nechcte se unést na poslední vlně.


Na obloze visela oběšená půlnoc a mrtvejma očima zalejvala trávu noční vlhkostí. Cory se choulila po mym boku a její dech tvořil kouzelný obláčky mlhy, co pomalu zakrejvaly nebe, aby nás hvězdy nesledovaly. Mnou milovaná nic netušila. Sledovala světla v dálce a v opilém domnění, že jde o světlušky, se tak naivně, avšak kouzelně, usmívala. Bylo to bezesné město plné bezesných lidí. Nebyly jsme jako ony. Jsme sublimace střepů ze srdcí a desublimace zdravýho rozumu.

Zvuk města protínal noční ticho zběsilým hukotem. Umírající sny se po nebi promenádovaly jako padající hvězdy a tvořily svatozáře kolem nenechavých rukou nočních bubáků. Cory se třásla chladem, přebrala, ale alkohol byl v téhle situaci přítel. Místo zatemnění mysli přinášel jas, protínal kůži jako přeostrý žiletky a maloval tapiserii krvavejma odstínama. Na obloze se blíská, a mně se stýská - mysl skládala patetický rýmy a já Cory mě chytla za ruku. Šíp vzrušení se mi svezl po páteři jako po hromosvodu a skončil někde na místech, kde to neuvěřitelně hřálo.

Moje oči se otevřely dokořán, cítila jsem nutkání. Zamezit tý vzdálenosti a začít se spolu s ní houpat v bocích. Ucukla rukou, což mě uvnitř zabolelo. Moje zraky se pozastavily nad rukou posetou sametovejma čárama a Cory po nich sugestivně přejela prsty. Chlad schovávající se v propršený zemině se hladově zakusoval do mýho pozadí, ale já nemohla vstát. Nohy byly jako z želé, potom, co mě má milovaná chopila za zápěstí. Netušila o tom, co k ní cejtim. Možná se to nikdy nezví. Moje myšlenky jsou jako pedofil a znásilňujou racionalitu. Když ony jsou pedofil, tak já jsem monstrum - a pak ona, ten důvod, proč nemůžu v noci spát. Je to její tělo a může si počít, co chce. Od tý doby, co ji neexistující Bůh donutil krvácet, ztrácela sama sebe.

Pohybovala ústy, pokoušejíc se něco říct. Mumlala nesmysly, já jí ale rozuměla. Byla zmatená a skrz rozostřenou realitu nastavovala všanc skutečnost. Vzpomínám si, když jsem přistihla jejího kluka, jak montuje jazyk do krku nějaký blonďatý kundě a s rozepnutym poklopcem ho obepínala dlouhejma nohama. Řekla jsem to Cory, zasloužila si vědět, co je ten kretén zač.

"Jeti zima?" Oči zběsile pomrkávaly a oči mi naplnila něha. Hřejivý myšlenky prohřály zchřadlý ruce. Moje láska přikývla. Podařilo se mi vstát a chytit ji za ruku. Její nohy se klepaly a celá se motala. Táhnout neuvěřitelně opilou Cory se mi podařilo už několikrát a vždycky to skončilo zvracením na obrubníku.

Vypadla elektřina. Rozsvítila jsem světlo a moje spřízněná duše se na mě podívala mírně zaraženě.
"To je v pohodě, to je ze zdroje, máme ještě pár hodin." Vím, že k nám domů chodila ráda. Cítila se tu v bezpečí, chráněná před vjemama z jejího podělanýho života. Její podrazáckej kretén na ni pravděpodobně čekal, v teplíčku domova, kde si dávno nepřipadala vítaná. Řezala se. Ubližovala sama sobě, páč si připadala méněcenná. Její trable ji činily krásnou - tou nejkrásnější bytostí na světě. Chtěla odejít, ale nedokázala to přijmout.

"Cory? Cory!" panikařila jsem. "Cory!" křičela jsem a ona mě pozorovala s oddaností v očích. Tak nevinná a zlomená. Byla krásná jako bohyně, ale zlomená steskem. Žila ten divnej kruh, a kdykoliv jsem dopily, tak protínala oblohu svym žalem. Chtěla bych odejít, spolu s ní. Někam do místa bez bolesti. Setkat se ve vesmíru na pavučině životů, očištěný duše navěky spojený.

Padá ze sedačky. Sbíram ji ze země. Je lehká a tak ji beru do náruče. Mumlá si pro sebe. Prej jsem její superhrdinka. Ona je moje, zachraňuje mě před prázdnotou u mě v srdci. Beru ji do koupelny. Lehla si na chladný kachličky a márniční světlo zaplavilo místnost. Brečela a její slzy se do mě bodaly jako nože. Umírá? Umírá přede mnou?

"Cory, máš žízeň?" Viděla, jak do našeho alkoholickýho zachránce drtím pilulky. Nezastavila mě, protože sama moc dobře věděla, že to chce - chceme. Spolu. Kývla a já jí přiložila sklenici plnou krvavě rudýho vína ke rtům. Pokejvala hlavou a rudě opalizující tekutina přistála na jejích rtech. Polykala víno a vnikala do mojí duše. Pokusila se vstát, ale praštila sebou o dlaždičky. Krvácela na lokti. Beru její ruku a líbu krvácející ránu. Přejíždím jazykem po jizvách a strupech. Chci ji zahojit. Zvenčí i uvnitř. Chci ji líbat, milovat a strávit ji. Zdála se slabá. Zvedám ji. Chci být tak silná a zároveň slabá jako ona.

Pouštím horkou vodu do vany. Opět ji beru do náručí a chci ji chránit. Štítit ji vlastním tělem a duší, aby už nikdy neokusila tu vycucávající bolest. Horká kapalina nás pomalu objímá a lezeme do horký náruče všeobjímajících vln. Přidávám spoustu třpytek a bublinek. Její krev tvořila na hladině krajky a obrazce.

Barevný světýlka, co mi tenkrát dala, svítěj vysoko nad náma a problikávaj skrz místnost. Obracej nám kůži a z žil tvořej barevný uzly. Zabodla oči do mejch a já poznala, že už to chápe. Byla nádherná. Mokrý tričko laškovně objalo její prsa a vzrušení mi přivolalo husí kůži. Na puse mi utkvěla krev z Coryiných ran. Miluju ji, ale vím, že dneska přichází věčnej konec. Sklenice s vínem zašplouchá a další zavdání uzamyká nádherné, plné rty. Pláče. Slzy skrápějí tvář a představujou verzi miniaturních potůčků.

"Já tě chci milovat," řekla s pláčem. Odtahovala se od sklenice, ale já neustávala. Musíme zmizet spolu, tak jak si to přála. Chtěla se připojit k mojí smrti. Víno cáklo a oblilo její klíční kost. Moje ústa přistály na kůži a slíbaly všechny kapky našeho jedu.

"Lili," vzdychla.

Chce mě, vidím to. Cítím to. Těla vydávaj řetězový reakce a atomovej výbuch ukojuje tužby.

"Jak?" šeptala.

"Napij se," říkám.

Pila a já taky. Hltám poslední kapky elixíru života a smrti. Obě jsme si sundaly trička - šlo to celkem ztuha vzhledem k naší opilosti. Ponořím hlavu do hlubin vany, která se najednou zdá tak nekonečná, podobná moři. Líbám ji, konečně, a jsem šťastná. Pachuť jedovatýho vína ulpívá na rtech, ale já cejtim jenom tu sladkou něhu uvnitř nás. Houpáme se spolu a rukama hladíme rány a hrany bolestivejch pentagramů se měnej v kouzla. Svět se podvolí a mizí pod náporem neskutečnosti. Cory hejbá vlnama a barvy kreslej na krvavou krajku tužkový náčrtky minulosti. Dnes v noci se zvuk vln srazí. Jsme jedna duše a tělo, v prostoru osobnostního vesmíru.

"Lili, já tě chci milovat." Moje jméno nesla matka démonů a já skutečně existovala v hříšnosti. Přehlcená napětím klenu pod propastí nálad. Máme panickej záchvat. Je tohle opravdu konec? Konáme kvůli okolnostem anebo alkáči?

"Cory, máme ještě pár minut."

Rty se opět střetly. Hltám každej polibek jako kapky živý vody. Trable se lepily po stěnách a trhaly dlaždičky - trhaly nás na padrť. Tiskneme se k sobě a kůže pálí. Trháme vzpomínky a momenty na kousky. Odejdeme spolu.

Klesáme někam pod hladinu. Smrt je kotva a šílenství naše rakev. Jsme spolu.


Sadistický dýňový koláč

21. října 2016 v 11:21 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

hrabe mi, což má za následek zvláštní výplody mojí mysli. Nechte se unést krátkým příběhem rozmilé stařenky, která moc ráda peče dýňové koláče a pěstuje ty největší dýně v okolí. Má tajný recept, který odmítá prozradit. Podzimní nálada mě naplno pohltila, tak jako každý rok. Nemůžu se dočkat, až si uvařém dýňovou polívku. Hilda by na mě byla pyšná.


Omšelý domek pokrytý odlupující se béžovou omítkou se skrýval mezi zahradami a přestárlými stromy. Vysoký kamenný plot odrážel zvědavé zraky kolemjdoucích a podzim rozvášněně čaroval a změnil svět svou paletou hřejivých barev. Vzadu se pod obrovským dubem skvěl záhon plný ohromných oranžových dýní. Svátek mrtvých byl cítit ve vzduchu a popelavá vůně spáleného listí plnila ovzduší letargickým pachem vzpomínek na dětství.

U záhonku stála přikrčená starší dáma a na nose disponovala bradavičkou. Unavené oči přeskakovaly z jedné dýně na druhou. Opírala se o motyku a na tváři vyloudila samolibý úsměv. Byla pyšná - Na svou skvělou zahradu. Na keříku opodál se usadila vrána. Staré cuchance vlasů plachtily pod náporem vánku a kostnaté ruce pevně svíraly násadu zahradního náčiní.

Zahrada byla pečlivě očištěná od spadaného listí a seschlé trávy. Čekající na jarní setbu. Pro mnohé strašidelná slova jako sekačka, hrábě a hnůj navodila babičce - Paní Hildegardě Salemové - pocit tiché odevzdanosti. Halloween se kvapem blížil a sním i soutěž v pečení Dýňových koláčů. Stará dáma byla přebornicí a nikdy nebyla poražena, až minulý rok, kdy její sousedka překonala vyhlášený dýňový koláč se šlehačkou jinou, naprosto inovativní volbou. Kdo by sakra jedl podzimní ovoce spolu s dýní?

Oranžovým gigantům opět něco chybělo. Strádali. Večer pomalu padal nad městem jako přikrývka a hvězdný příkrov přislíbil zářivou noc. Zbývá už jen pár minut a do ulic vyrazí spousta dětí a budou obcházet domky a pod pohrůžkou neplechy se dají do vymáhání sladkostí.

Miska se sladkostmi čekala připravená na stolku u dveří. Bonbóny se pravděpodobně smířily s tragickým osudem uvnitř dětských žaludků a určitě kuly pikle na vyvolání cukrovky. Asi? Listí sedrané větrem tančilo po asfaltu a škrábavýmizvuky sytilo noc. Podzim byl Hildegardy nejoblíbenější roční období. Milovala jej už odmala, což bylo dávno.

Odněkud se ozýval cinkot zvonkohry a dětské hlasy narušily klidné tempo noci. Je to tady. Nájezd zuřivých sladkožroutů a otravných, rozmazlených fracků. Salemová vlastně děti nenáviděla z hloubi duše. Ozvalo se první zvolání za dveřmi:
"Koledu, koledu nebo něco vyvedu!" Hlouček dětí s rodiči postával na rozpadající se verandě. Hildegarda se neupřímně usmála a nabídla mističku plnou bonbonů. Nenasytní slídiči skoro vyrabovali pečlivě skladovanou várku sladkostí.
Po ulici běhala spousta duchů, upírů a princezen. Pro všechny skryté a ďábelské přízraky je lehké zapadnout. Hranice mezi světem mrtvých a živých je tenká jako nikdy.

Zvonek se rozdrnčel domem a za dveřmi se opět ozývaly dětské skřeky. Čtyři děti, bez dospěláckého dozoru, postávaly na prahu a nastavovaly ruce.

"Vy máte ale krásné kostýmy, drahouškové!" Pronesla Hilda a zasmála se. Zvláštně. Tak nějak zvráceně. "Omlouvám se vám, broučci, ale nemám tady dostatek sladkostí. Proč nejdete dovnitř a nezajdete se mnou ke spižírně."

Mládež se rozjařeně vehnala dovnitř s veselím. Nikdo už je potom nespatřil. Po svátku mrtvých dýně vzrostly. Hilda se zubila při pohledu na zdařilou úrodu. Cítila, že tentokrát soutěž v koláčích vyhraje. Popošla blíž k záhonku a všimla si nehezké věci. Z hlíny trčel dětský prstíček. Vzala lopatičku a poctivě jej zahrabala hlouběji.

Věděla to. Když dorazilo hnojivo, krize byla zažehnána. Vyhrála soutěž a upekla nejlepší koláč, protože dýním se tenhle rok neuvěřitelně dařilo.


Kresba břitvou

17. října 2016 v 16:04 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch



jedna žíla,
řez -
řez nožem
a krev teče, jako
růž
ten nůž
se vleče, jako
ona
před myslí
řezníkem
už neuteče

jedna touha,
milování -
milování v posteli
a pot uniká, jako
dech
slyšíš vzdech
padá voda, jako
déšť
děvka život polyká -
když láskou se zajíká

Virtuální rozkol

10. října 2016 v 7:48 | Madame Luc |  Psaní
Buna dimineata,

Madame přišla o laptop. Někdo mi rozšlápl konektor na nabíječce. S jistotou mohu říci, že nevím, jaká strašlivá existence to byla. Vyšetřování je v plném proudu. Madame je chudá jako kostelní myš, z čehož čistě logicky vyplývá, že nebude schopna tolik přispívat, dokud se situace nevyřeší. Občas zůstanu později ve škole, abych sepsal článek, co si předem připravím.


Děkuji za strpení, doufám, že se nerozpadnu na kousky. Můj laptop jsem já. Moje fotky, příběhy a konekce s mou Rumunskou láskou. Citové drama nechť započne.



Šípková Zkroušenka

1. října 2016 v 12:11 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua, prietenii mei

Madame Luc se opět hlásí s literárním výplodem, kterej skončil spíš jako nepovedenej potrat. Nesourodá laktační psychóza mě zmohla natolik, že nedokážu složit smysluplnej sáhodlouhej text - Hamba mně.


Jsi únava
Když noc nedává ti snít,
slábneš
A budoucnost skýtá strach.
Potom ti oči začnou smutkem tát,
Tak píšeš -
Píšeš básně po řasách.

Jsi dívka
Deficitem zkroušená
Deficitem lásky
a spánku
Jak princezna přestárlá -
Co stále čeká na pohádku

Jsi květ,
A čím blíže k růži
Tím blíže k trnům -
A já tvým zahradníkem, vděčným
Navždy
Navždy budu.