Kočka na hřbitovní zdi

13. listopadu 2016 v 22:25 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Soara buna,

Madame Luc se opět poddla svojí kočičí stránce. Možná si někdo z vás vzpomíná na příběh o Kočce a společníkovi, pokud ne, stačí kliknout. V dnešním surrealistickym podání se s ní opět setkáme někde na hranici mezi životem a smrtí - tam, kde všechno končí a zároveň začíná. Najde si kamarádku Myšku a společně si pohrajou.



Dušičkovej hřbitov márničně mihotal a uprostřed zmlženejch náhrobků tancoval kouřovej opar pohaslejch svíček. Tohle je jedno z míst, kde se mi tají dech. Kdykoliv mě v noci pohltila úzkostnost mejch černejch myšlenek, tak tohle bylo jediný ústraní našeho podělanýho města, kde jsem se cejtila v bezpečí. Hlasy a slabej předměstskej ruch utichly a já byla na chvilku volná a osvobozená od hloupostí všedního bytí. Němá záře pouličních lamp sem nedoléhala a jistym způsobem mi to ani nevadilo.

Popošla jsem o pár kroků dopředu a přikrčila se do podřepu. V ruce jsem mačkala uši igelitky z Penny marketu a bezděčnym pohybem jsem z plastovýho vězení vytáhla svíčku. Položila jsem ji na hrobeček a s násilnickym úšklebkem ji zapálila. Vosk se hned začal roztejkat pod rozžhavenym plamínkem, kterej se jal tancovat do rytmu noci.

"Ahoj, maminko. Jak se máš? Je mi smutno, strašně mi chybíš." Moje myšlenky mi posměšně vynadaly za bláhový doufání, že mě moje milovaná uslyší. Prstama jsem párkrát pohladila mramorovej kámen a kapky ranního deště se mi přichytily na konečcích prstů. Na hrobeček dopadlo pár slz. Nekapaly mi z očí, začaly se snášet z nebe. Moje slzný kanálky už dávno vyschly potom, co jsem probrečela každej den v roce a půl. Moje maminka zemřela na rakovinu a spoustu dalších nemocí, jež jí věnoval ten hajzl jménem Život. Nechápu, čim si to zasloužila ona a ne třeba ty opilecký existence, co si samy pomrdaly bytí. Nespravedlnost mě sžírala a já si tak moc přála, abych mohla dělat nějaký zázraky pomocí svojí zvrácenosti. Byla jsem bezcenná, páč spolu s ní umřela i velká část mýho roztříštěnýho srdce.

Nevalný mínění o mojí hodnotě zapříčinila spousta psychickejch problémů a taky moje neschopnost se o sebe samotnou postarat. Teď se o sebe mám sama starat, ale neumím to. Teda, donedávna tomu tak nebylo, ale o tom si povíme až při zapalování další svíčky. Moje životní zachránkyně ležela přede mnou v zemi, zavřená v urničce a já si tak moc přála, abych ji mohla sestavit ze smítek popela a znovu ji obejmout a políbit na tvář. "Miluju tě."

Zvedla jsem se. Hřbitov byl prázdnej a noční obloha se zahalila do dešťovejch mraků a překryla měsíc pod temnou peřinou. Spatřila jsem pohyb, opodál na mojí oblíbený lavičce, kde jsem se kolikrát upíjela vínem a pokuřovala při tom cigarety, seděla nějaká žena. Popošla jsem blíž a ona se na mě otočila a usmála se. Zdálo se mi, že se jí ve tmě zableskly oči. Vypadala celkem zvláštně.

"Ahoj, copak tu takhle večer pohledáváš?" Vesele se zazubila. Měla příjemný hlas. Táhl se kolem mě jako taková hedvábná stuha a vzbuzovala ve mně klid. Bylo to divný, ale najednou mě napadlo, že bych s ní mohla pokecat. Vyšla jsem vstříc lavici a ona se posunula, aby mi uvolnila místo.

"Přišla jsem si popovídat s mejma nejdražšíma, který tady ležej v tý prokřehlý zemi," špitla jsem poněkud rozrušeně.

"Taky jsem si přišla popovídat, ale ne s mrtvými. Věděla jsem, že tu někdo bude, dá se to vycítit." Měla na sobě černej kožich a trochu mě udivilo, že byla bosá. Černý vlasy ostříhaný na krátko ladily spolu s tlustou, rozmazanou vrstvou tužky na oči.

"Aha."

"Hodně se trápíš, vidím to na tobě," řekla a podívala se na mě jantarově zabarvenejma očima. "Všimla jsem si, že máš v tý tašce ještě jednu svíčku, půjdeme ji spolu zapálit?"
Moje pocity bezcennosti zesilovaly. Stravovaly mě zaživa a měníly mi vnitřní orgány v hnusnou verzi rozpatlaný želatiny. Stal se ze mě duch - pouhá překážka a lidi mnou procházej jak nepatřičný a neochotný verze vyrovnanejch existencí. Cejtim beznaděj, někde uvnitř mýho nitra klíčí další semínko a prorůstá moje kosti. Jedovatá popínavá rostlina rozbodává trnama moje estetický cítění. Potřebuju se opít a vyhulit nejmíň krabičku cigaret.

"Ještě jsme se ani nepředstavily - lidi mi říkají Kočka. Jak se jmenuješ ty?"

"Michaela," odpověděla jsem.

"Aha, takže ti budu říkat Myško, protože to zní jako zdrobnělina. Moc mě těší." Znovu se usmála tím zvláštním způsobem a šla za mnou. Najednou jsme stáli před tím hrobem, kterýmu jsem se pokaždý snažila vyhnout.

"Dobře." Uvnitř mě zuřila bouřka. Byl tam. Pořád stejnej a bez jediný svíčky, vyjma tý ode mě, kterou jsem zapalovala předevčírem. Někdy si říkám, jestli vlastně pochopim, proč lidi umíraj. Zdá se mi, že vůči týhle tématice je moje přemýšlení lehce otupělý - obrněný maskou nepropustnosti. Moje oči zůstávají otevřený, ale srdce už je dávno slepý a ztratilo slepeckou hůl. Na vodícího psa nezbyly prachy, haha.

"Attila Kraus, pouhých dvacet dva let," oznámila Kočka a bosejma nohama popošla blíž. Sklonila se a podívala se na malinkou fotku, co se skvěla na hrobu. "Byl krásnej, to musím uznat. Chceš si o tom popovídat, Myško?"

Přišel čas. Konfrontace mejch největších strachů. Na dnešek jsem si ušila šaty ze smutku a udělala boty z letargie, přípravy byly kompletní. Dokážu překonat svý strašidlo pod postelí. Emocionální rozkol mě nesrazí jako kamion. Jako ten kamion, co srazil jeho.

"Leží tady moje mrtvá láska, Kočko. Zbytek mýho srdce se rozpadl spolu s jeho odchodem. Vztahová pohádka fakt zvláštní a nikdy bych nečekala, že to mezi náma takhle skončí. Byl úžasnej a fakt mě miloval, ale já cejtila, že ho to ke konci táhlo jinam. Moje láska je náročná a obvykle lidi dusí, cpe se hladově do chřtánu a oni nestíhají polykat," v polo sedu jsem z igelitky vytáhla druhou svíčku a podpálila ji mym oblíbenym zapalovačem, co mi on koupil. Nechal do něj vyrýt ornamentym, co prej symbolizovaly nekonečnost našeho spojení. Koi no yokan, co zmizelo v propadlišti zmařenejch pocitů. Zámeček s iniciálama se odemkl i přes zahozenej klíček a utopil se v řece pod mostem, kde ho dva blázni přicvakli.

"Proč to takhle skončilo?"

"Umřela mi maminka. Jsem psychicky nemocná a bláznivě jsem se zamilovala. Vždycky mi to tak nechutně ujelo a nikdo mi moje city nedokázal opětovat. Když jsem ztrácela naději, objevil se on. Rozevřel mi srdce, já jemu potom klín a tak nějak se to zvrtlo. Moje šílený já ho nepřestalo milovat. Jezdil rád na motorce a jednou do něj v plný rychlosti napálil kamion. Ten den jsme se nechutně pohádali, jelikož mi pomalu docházelo, že mě chce opustit. Taky to udělal. Přemejšlela jsem, jestli to třeba nebylo schválně. Nedokázal už dál bojovat se mnou - s těma entitama, co se z nás staly."

"Není to tvoje chyba, Myško, moc dobře vím, jaké to je, když je člověk zkroušený. Tvoje mysl se stane vězením a ty z něj nemáš jak utéct. Lidi to nechápu a i přes počáteční snahu pomoct to nakonec vzdají. Nechci tě tím shazovat, ale je to tak. Sama to určitě cejtíš. Jsme si vlastně docela podobný, nemyslíš? Kočka a Myška by se kamarádíčkovat neměly, ale protentokrát udělám výjimku," Kočka se uvelebila na opuštěnym hrobě opodál. Poplácala vedle sebe a já se posadila.

"Víš, chci to skončit. Už pár tejdnů nad tím přemýšlím a jsem rozhodnutá. Sebevražda je ten nejzbabělejší čin, kterej chce tu největší odvahu. Je to zvláštní paradox, co?" Věta mi vylítla z pusy jako pták zdrhající ze zlatý klícky. Hrabe mi?

"Rozumím ti. Ve smíru toužíš uniknout. Na půli cesty skrz život už nemáš co ztratit. Nechci znít přechytrale, ale prožila jsem toho spoustu. Moje duše protancovala skrz hromadu lásek. Problémy někdy přejdou, ale ta krása z nich zůstává. To poznamenání v podobě jizev na tvém těle. Nenávidíš svoje jizvy, ale měla by sis uvědomit, že jsou to pomníky. Za uniklou krev a překonané souboje. Vyhrálas mnohokrát, Myško, ale chápu, že už nechceš bojovat."

"Zapomněla jsem se tě zeptat, na čí hrob jsi přišla ty?"

"Právě na něm sedíš, má milá," odpověděla rozverně. Nechápala jsem její veselí. Byla proměnlivá jako aprílový počasí. Sálalo z ní zmatení a hromada protichůdných pocitů. Kameninovej rozdrolenej základ měl na sobě vyrytou kočku, která představovala dekoraci. Jméno bylo dávno oškrábaný a mně se najednou něco nezdálo. Zamrazilo mě.

"A kdo tady leží?"

"Já."

Počkat. Co se tady, kurva, děje? "To máš bejt nějakej vtip?"

"Kdepak, o něčem takovém bych nežertovala. Měla bych pro tebe malou nabídku…" její slova vyzněly do nastalýho ticha. Vítr se zvedl a spousta svíček okolo zhasnula. Bylo to iracionální a já absolutně nechápala, co se děje. Jenže něco uvnitř mě mi říkalo, že nemá cenu utíkat. Byla snad psychopatickej blázen?

"Jakou nabídku?" řekla jsem roztřeseně.

"Co kdybych ti pomohla ukončit tvůj život?"

Slova mi vmžiku zemřela v ústech, než urazily tu krátkou cestu na svět. Vzduch pomalu uhníval v chřípí a vycházel z dehtem pohlcenejch plic jako malinkej obláček pochyb. Zvláštní hlas uvnitř mě znal odpověď. Chci to - chci to hned. Je to surrealistickej výplod mojí nemocný mysli anebo je Kočka nějakej přízrak? Je tady od toho, aby mě zachránila?

"Dobře," odsouhlasila jsem. Bezhlesně. Podivný vibrace pohltily okolí. Hřbitov zvláštním způsobem pozbyl perspektivy. Jako kdybych tam najednou byla jen já a Kočka, uprostřed nekonečný prázdnoty. Někde na hranici bytí a nebytí. Sladkýho úniku od pekla. Vstala a stoupla si za mě. Nadechla jsem se a vzduch se mi zadrhl v hrdle.

"Myško, chtěla bych ti něco říct. Kočky mají devět životů," oznámila a potom mě zezadu jemně políbila na krk a já ucejtila sliny na zátylku. Neucukla jsem. "Právě jsem ti jeden další věnovala, nalož s nim moudře, snad bude lepší, než tenhle." Chytila mě kolem krku a přejela mi po hrtanu nehtama. Situace rychlejší, než bych čekala. Do výstřihu mi začal vytékat vodopád krve. Kočka mě objala a pomalu mě položila na zem. Moje vědomí vyprchávalo rychle spolu s tim, jak mizela krev z žil. To jsoucnu uvnitř mě hřálo.

Zrak se mi začal zakalovat a já ležela na hlíně. Mokrá tráva mě šimrala na rukou. Moje maminka spala opodál a Attila byl přímo u mě. Zdálo se mi, že mě drží za ruku a usmívá se. Oba dva se mimo realitu, v zásvětí, usmívali a pravděpodobně tušili, že už mi bude líp. Moje unavený oči se zastavily na hřbitovní zdi, po který právě utíkala černá kočka. Všimla si mě a blejskla po mně jantarovejma očima. A než se víčka naposled přivřely, tak ladně vyskočila vstříc noční temnotě. Stejně jako já.

Díky Kočko, dalas mi smysl.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 14. listopadu 2016 v 2:01 | Reagovat

Jantar dává smysl noci. :D

2 Anett Anett | E-mail | Web | 14. listopadu 2016 v 15:41 | Reagovat

Krásné, jako vždy.

3 Luc Luc | Web | 14. listopadu 2016 v 19:07 | Reagovat

"Stal se ze mě duch - pouhá překážka a lidi mnou procházej jak nepatřičný a neochotný verze vyrovnanejch existencí." -Ach, jak trefné.

Opět nemám slov. Udivuješ mě stále víc a víc.

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 16. listopadu 2016 v 18:06 | Reagovat

Mrazí mě stále,
jen tak dále!
skvělé zakončení příběhu...zatraceně ty jednou zkrátka musíš vydat knihu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama