Prosinec 2016

Jsem zrůda

27. prosince 2016 v 1:49 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Andělové z porna mě sledujou zpovzdálí a uchehtávaj se mojí blbosti. Tak nějak nedokážu odpudit svátečního ducha z okolí - jediný, co mi přináší (v pravidelnejch dávkách jako obyčejnej dealer) je nespavost a nechuť koexistovat s ostatníma lidma.

Projíždím se noční tramvají po ztemnělejch ulicích a svítání nepřichází, páč to má zapovězený. Odjíždím do dálek, kam už nevedou tratě a řidič si to brázdí skrz uzavřený kouty mýho srdce. Problém je, že se to všechno řítí samovolně a nikdo onen prostředek neřídí. Je mi dobře, když vím, že mám určitý osoby natolik v moci, že je můžu bez okolků zničit pouhym masochistickym pohnutím mysli. Je to krutý? Asi jo, ale svým způsobem je mi to šeredně u prdele.

Dochází mi, že lidi nemusim nazývat pravejma jménama. Je pak snazší se v nich najít. Můžu všem chlápkům v životě říkat Johnny. Johnny je takovej ekvivalent každičkýho chlapa, páč to jméno je častý a natolik ohraný, že už se ve všech nositelech nevyznáte.

Johnny, jsem tvoje Jezebel a posílám ti Smsky z pekla. Chci tě vykouřit… cigaretama z mýho mozku. Uvejzl si v plicích a schoval se do plicních komůrek, přičemž na zvonek a bouchání nereaguješ. Uzavřels dveře a s každym dalším potáhnutím hřebíčku do rakve mi došlo, že tě jenom vypaluju hloubš.

(Obrázek jsem maloval v opojení novejch silnejch prášků a nespavosti, nějak takhle si představuju moji duši. Asi jí budu říkat Drogat, určitě se tu ještě párkrát objeví.)





Následuješ do konce,
Polykáš mě, dokud už není co -
Duši pokroucenýho panice,
Kterýho voprcalo zlo -


Chceš se setkat s bytostí, co má rty jako morfium. Já to nebudu, jsem Madame Luc, Slečna Vdova - a s každym polibkem tě napouštim jedem. Ležim před tebou v nestoudný pozici a moje frigidní mysl upouští v duševní masturbaci páru. Jenom dneska v noci, lehnu si před tebe a počkám, až skončíš. Živote? Osude? Kdo vlastně seš.

Vzdychej nad promarněnou ne-šancí. Někde žijem, daleko v předstihu nad časem a současností. Spíme a plujeme v ničem. Obloha padá a volá mě noc, přičemž za křiku vyhasínajících hvězd popadám poslední dejchavičnou odvahu pod krkem a hážu ji do neznáma.


Vcházim do prázdna. Je to oblíbenej bar, kam moje opilecká podstata dlouho nezavítala.



Jsi rakev

20. prosince 2016 v 17:20 | Madame Luc
buna seara,

Madame stvořila další srajdu a vložila do ní výstižný citáteQ. Hups.


Sešijou nás nitě,
Pojme nás smrt -
Vlastně nechci tě,
Jsi jenom zmrd -

Jednoduchý pohyby,
Jako v písničkách -
Bereš slova do huby,
A už mě nehýčkáš -

Nenávist roste,
Nůž se leskne -
Skučí mi v kostech,
Moje nitro teskne -

"Život není pornofilm,
Ani mateřská škola" -
Život je jen pedofil,
A já malá holka -

Orální fixace

20. prosince 2016 v 13:03 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Madame dostala divnou náladu. Napsal jsem tenhle tragikomickej počin z důvodu vyjádření zvláštní závislosti.




Píchání je tvrdý,
špinavou jehlou -
Máma mi tvrdí,
že muži ze mě jihnou -

Koupáme se v opojení,
extáze a aphyxie -
Cejtíš to divný propojení?
Láska nás snad nezabije .

Okusuješ kůži,
co padá z mejch prstů -
Můj milý ne-muži,
přisaj se k mým prsům -

Chováš se jak malej,
nedáváš mi v noci spát -
Hajzle jeden pojebanej,
zejtra končí napořád -

Teorie mého šílenství

3. prosince 2016 v 12:03 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna dimineata,

Pod vlivem prášků jsem se ponořil do úvah. Jsou to takový ty skrytý vrátka, který se dají otevřít jenom při zvláštních příležitostech. Smrt přestrojená za poklad, co se schovává za tajnými dveřmi.




Jsem hraniční. Hraniční mezi "čím a čím?", pravděpodobně přemýšlíte. Když se zamyslíme nad teorií osobností ve vaší hlavě - Lidi se ptají, jak ses tam vlastně dokázal dostat, tam za oponu? Ale to, co opravdu chtějí vědět, je, zda existuje možnost, že tam nedopatřením skončí taky. Nemůžu na to odpovědět. Všechno, co můžu říct - Je to fakt lehký, když ztratíš sebe díky klamům.

Je jednoduchý spadnout do paralelního vesmíru. Je jich fakt plno; svět šílených, násilných, zraněných, umírajících a pravděpodobně i mrtvých. Tyhle světy existují na stejné hranici s naším, podobají se mu, ale nejsou v něm.

Všechno to přišlo neuvěřitelně náhle, pohlcujíc mě to. Někdy během mého posledního roku na střední se mlčení nějak zlomilo. Zdálo se mi, že jsem v divadle stínů a sám v hlavní roli. Potom se nárazová vlna temnoty rozbila o moji hlavu. Celý svět se na pár minut vytratil. Vím to, zešílel jsem. Rozhlédl jsem se kolem sebe.

"A co přijde potom?" Ptám se sebe samého.
"Spousta temnoty mě pojme," odpověděl jsem jako schizofrenik.

Spousta lidí se snaží takové situace přejít, tvoří perforace v srdeční membráně, dokud se jim neotevře cesta - ale co když neexistuje? Kdo dokáže odolat pokušení? Vím, jaké to je. Být chycený v paralelním universu, kde základny fyziky a psychického zdraví neexistují.

Co stoupá nahoru, nemusí spadnout zpátky a spánek vás místo odpočinku vysaje. Taky platí, že ne každá akce je rovná reakci, co vyvolá. Čas je zvláštní. Někdy se točí v kruzích, letí pozadu, čas od času i přeskakuje. Na tomhle místě věci plynou a postrádají soudržnost; stoly můžou být hodiny, obličeje květiny a realita je tak narušená, jako vaše hlava - jak jen si ji představíte. Potom se fyzický ubližování mění v nutnost, v lék pro duši.

Tohle všechno objevíte později. Když mě zavřeli do blázince, něco to přetvořila. Strojená nedotčenost se změnila v obskurní děvku a pojídala příběhy ostatních lidí k snídani. Všichni potom jako zbloudilý duše hledaly cestu, chyceni v utrpení.


Další zvláštní funkcí paralelních vesmírů je to, že i když jsou z druhé strany neviditelné, tak jakmile se tam dostanete, je snadné vidět svět, odkud jste přišli. Někdy se ten svět může zdát obrovský a čarovný, přičemž se klepe stylem obrovské hromádky želé. Jindy je zase maličký a kompletně pokřivený, točí se po vlastní ose a mdle poblikává. Buď jak buď, nelze to popřít - nikdo není schopný vás vytáhnout z vlastního úkrytu. Jediný, kdo to umí, jste nakonec vy.

Jak ale bojovat se samotou? Rád bych znal odpověď. Vzdychám pod dotyky mojí zvrácenosti a cítím, že nechci, aby odešla. Jsem to já, musím to přijmout. Moji jedinečnost, kterou prakticky ze srdce nenávidím. Obcházím se a dívám se, rozpoznávajíc kdo to je.

Kdo je ta zrůda, co nese moje jméno?