Únor 2017

Tvůj déšť

25. února 2017 v 22:36 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Spolu se začátkem nového roku jsem naivně očekával příchod zaslouženýho uvolnění v podobě jednodušších myšlenek. Píčovina. Moje srdce je zajímavý místo, ale lidem tam doporučuju vstupovat jenom na vlastní nebezpečí - z čeho vyplývá, že se snažim vyplnit tu prázdnotu, která tu a tam zeje.

Miluju mýho rumunskýho spasitele, ale páč nás dělí hromada sraček, kilometrů a životní problémy - tak si netroufám říct, že naše "a žili šťastně až do smrti" by se mělo dostavit v nějaký přehnaně blízký době. Teda, jediný, jak to zatím může skončit, je "Madame Luc žila nešťastně až do smrti." Přičemž se pak zapopelím někde v urničce, než mě moje spřízněná duše rozpráší na oblíbenym místě, odkud můj popel odnese vítr a snad ho vmete do ksichtu všem těm mrdkám, který tak moc nesnáším (nebojte, dávám jim to celkově najevo)


Mnohokrát jsem se probudil ráno po nějaký alkoholový oslavičce, na kterou stačil další nesmyslnej důvod, a došlo mi, že tohle není tak úplně směr, kudy bych se chtěl životem ubírat. Se směrama teda moc dobrej nejsem, no. Kdyby mi hlasy v hlavě našeptaly, ať začnu šplhat po zdi, tak to udělám, i když to zní kurevsky iracionálně.

Od mého prvního a posledního výletu k moři jsem se naučil používat mušle jako všestrannej popelník. Když mi potom kamarádka dovezla ze Skotska jednu takovou mořskou krasavici, ihned posloužila svýmu účelu. Víc než dobře. Proto teda ty ostatní mušle zanedbávám a vůbec se cejtim jako takovej bezohlednej primitiv.


V průběhu poslední doby zemřeli dva lidé, co jsem znal - neuronil jsem slzu. Mojí odpovědí na tyhle situace byl jenom další krok na cestě mimo realitu. Nějak doufám, že vědomí nás tu drží na řetězech, který se daj roztrhnout. Když potom s nocí závodim po mejch nočních kruzích, po tisícím přestávám počítat a věžím dál. Tenhle kruh je spíš taková dlouhá spirála, protože někde ten začátek a konec zejou - Co třeba v prázdnotě uvnitř krabičky od čajovejch sáčků? V prvním doušku z nově otevřený láhve chlastu? Anebo někde uvnitř nás, kde se křižovatky kroutěj a čas ztrácí konzistenci…

Během nocích plnej samoty a neupřímný sebereflexe občas přejíždím očima po stropě. Jsem v novym bytě. Učím se nazpaměť imaginární počet prasklinek na stropě a přemítám nad tím, zda se moje spavost někdy usmíří s nespavostí a já budu schopnej zažít normální noc.


Někdy si v noci sedám na parapet a pozoruju chcanec. Moje výkřiky do tmy pak nejsou nic, než jenom šepot. Bezesní lidé jdou bezesným městem. Všechno se napouští deštěm a já přemýšlím, jaké by to asi bylo rozpřáhnout dlaně a padat s kapkama plakajících snů, který trápěj noční můry.


Podivná fascinace

13. února 2017 v 10:07 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna dimineata,

Madame protrpěla další bezesnou noc, která přinesla spoustu inspirace. Pročítal jsem si články všech mých oblíbených blogů a došel jsem k závěru, že jen u hrstky vím, jak vypadají. Jejich články mě dostávají do podivných stavů, vnitřních rozporů a zářnejch uvědomění. Proto jsem se rozhodl je namalovat. Jen tak, impulzivně, dodat jim trochu podivnosti v mojí formě umění. Děkuji vám za vaši tvorbu.

Drahá Kira Curation



probouzím se do přítomnosti
ale zdá se mi, že sem nepatřím.
víte, já moc sním,
a snílci brzo umírají.
řekněte mi někdo, jak žít teď.
všechny mé sny se mi pouze zdají.
K.C.




Úžasná Leri Goodness (spíš goddess)



Natáčíš se ke mně, tvý oči mě ruší,
slyším, jak pláč dusí tvoji duši.
Umíráš, rodíš se, zůstals někde ve mně,
podivným způsobem zplodila mě zemně.
L.G.





Kočka, kočka a krasavec

12. února 2017 v 11:21 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Seděl jsem na zastávce. Noční mlha polykala spící město a já čekal, přiopilý, než přijede první ranní autobus. Nevěděl jsem, kam jet, spíš se mi chtělo trošku prospat a vystoupit někde na konečný stanici. Místo, kde bydlím, už mi dávno nepřipadalo jako domov. Vždycky jsem si myslel, že pro lidi nic neznamenám, ale občas se naskytl takovej záblesk naděje, kdy mě napadlo, že se možná mejlim. Tuhle noc jsem kurevsky potřeboval určitou podporu, ale potom, co se na mě všichni doslova vysrali, jsem to tak nějak nezvládl. Moje zápěstí zdobily čerstvý popáleniny, který způsobilo vzplanutí uvnitř mojí mysli. Vnitřnosti vypálený chlastem jenom představovaly pomyslnou třešničku a dortu, akorát tuhle krvavě rudou krásku hlodal masitej červ.

Pocejtil jsem menší zhoupnutí lavice, která poslední hodinu představovala moje útočiště. Otočil jsem hlavu na stranu, abych zjistil, kdo narušil moje samozvaný království. Byla to ženská, měla krátce střižený černý vlasy, a bílou košili. Její účes byl takovej nedbalej, pravděpodobně si kadeře čerstvě zkrátila. Při představě nůžek mě napadlo, jak by asi cestovaly po mojí kůži a pomalu se zahryzávaly do žil. Měla strhanej výraz, ale když se na mě otočila, podivně se pousmála. Byla fakt zvláštní a i přes mojí alkoholem zakalenou mysl mi mozek začal podivně pracovat. Upoutaly mě její oči. Měla podivný zorničky a ten pohled… Nerealisticky zářily uvnitř temnoty a márničního svitu pouličních lamp.

"Zdravím," prohlásila a sedla si do tureckýho sedu. Na nohou měla podpatky, ale i přesto jsem ji předtím neslyšel přicházet. "Co dělá pohledný mladík jako ty sám takhle pozdě na zastávce? Problémy se vztahem?"

"Co je ti do toho?" odsekl jsem, ale vzápětí se mi do mysli vkradla lítost. Neměl bych se chovat kreténsky. Ani ji neznám, ale proč si připadám tak rozpačitě? "Omlouvám se."

"Není zač. Když se vedle tebe najednou ocitne cizinka a ptá se na podivný otázky, tvoje reakce byla značně přiměřená," odpověděla a natáhla ke mně ruku. "říkají mi Kočka, jak se jmenuješ ty?"

"Petr."

"Tak teda - Co tě trápí Petře, pokud se můžu zeptat?" Zase se usmála a odhalila svůj perfektně běloskvoucí chrup v podivný verzi úsměvu. Nevim proč, ale zdálo se mi to celkem… zvrácený?

"Minulost, současnost a budoucnost, Kočko." Prochladlou nocí se proháněl štiplavej vánek a schovával se mi pod bundu, téměř se zdálo, že se i on sám chtěl sám ohřát. Byl vlezlej a v podobě studenýho deště mi pršel do bot a do snů.

"Někdo ti ublížil? On anebo ona?"

"Oba. Lidi opouštěj a rádi ničej, což se mi několikrát vymstilo, minulost se v mym případě nonšalantně opakuje a znova mě omotává do všech sraček, co skoro pominuly. Jak to můžeš vědět?" zeptal jsem se. Něco mi na celý situaci připadalo nereálný. Co kdyby ani ona nebyla skutečná? Zase ten podivnej úsměv a já pociťoval lehký mrazení na páteři. Vzduch se mi ve formě jazyka sklouzl po páteři, podobající se chladný strouze potu.

"Tipla jsem si. Mám na takové věci celkem dobrý odhad." Poposedla si trošku blíž a dotkla se mě ramenem. Položila si na mě hlavu, což mě zaskočilo, ale neucuk jsem. "Moc dobře tenhle pocit znám. Je to animální potřeba nezůstat sám, ale když tě nakonec všichni opustí, ztrácíš povědomí o sebehodnotě."

"Taky si někdy říkáš, jestli má život vlastně smysl? Neupoutává tě smrt tim všim, co dokáže nabídnout? Takový to sladký nic. Příslib oproštění…" pronáším tak nějak lyricky a můj žaludek se naklání do všech stran. Je mi na blití z tohohle města, ale cejtim, že je to vlastně dobře.

"Přemítám and tím často. Mnoho lidí opouští svoje sny jako místa, kde si už nepřipadají vítaní. Pálí za sebou mosty, aby unikli realitě, ale přitom bloudí v kruzích. Občas to mívám podobně," zašeptala do nočního ticha. "Umíš to dobře se slovy, cítím, že rád píšeš. Zní to tak krásně - uvnitř tvého srdce musí být opravdu temno."

"Proč mám dojem, že se známe?" opáčím a divim se. Kdo je tahle žena? Ztracená dívka, života děvka anebo jen neexistující entita?

Skrz ukřičenou, ale zároveň němou noc se prožene kočičí zamňoukání. Přes ulici si to k nám míří kočka a její jantarový očka poblikávaj. Přiběhne k nám, pozdávajíc se, že nás zná, a vyskočí na lavičku. Zapřede.

"Ahoj, lásko," řekne láskyplně Kočka. Kočka a kočka se k sobě přitulily.

"Vy se znáte? Bydlíš někde poblíž?"

"Ano a ne. Je to moje spřízněná duše." Kočka se posadí a zadívá se na mě. Nevim proč, ale její pohled mě propaloval. Bolí to, zvláštním způsobem, ale je to příjemný. "Hele, mám takovou prosbu. Uděláš nám fotku?"

"Počkat, cože? Mně a tobě?"

"Neee, mně a kočce." Aha - Jsem asi hodně opilej. Prej nemá telefon a tak mám fotit na svůj. Celá tahle situace je surrealistická až někam do prdele. Kočka s kočkou v náručí se zvedne, položí ji na zem a pohodí tělem do podivný pózy vedle ztrouchnivělech dveří opodál. Drží se s nehybnou ladností. Srkz noc zašlehne blesk z elektronickýho zařízení a na obrazovce mobilu se vyrýsuje fotka. Vydává zvláštní vibrace. Nevím, zda mě znepokojuje či jistym způsobem uklidňuje.

(Zde je ilustrace, co jsem si dovolil namalovat)



"Děkuju," zazubí se Kočka a přiběhne zpátky k lavičce. "Co se vyfotit taky? Jsi krásný."

"A kde?" sarkasticky jsem se zasmál a zhnuseně se nad sebou zamyslel. Patetická a tragická existence jako já v sobě nemá ani ždibec krásy. Je to jenom o všem tom hnusu a odpudivosti, kterou jsem dávno přijal za sobě vlastní. Tak nějak od mojí nepaměti se mě to drží a moc dobře vim, že se nebudu cejtit jinak.

"Jak navenek, tak uvnitř. A přestaň se tomu uchechtávat. A Hele, mám takovej nápad. Nepodařilo se mi nevšimnout si, jak moc sis dneska ublížil. Ty tvoje rány nejsou vůbec, ale vůbec hezký. Jenže jak jsem řekla, chápu to a nesoudim tě. Sama jsem si tim prošla." Odpověděla, její hlas moji podstatu pohladil někde tam uvnitř, kde už jsem si myslel, že dávno necejtim.

"Chtěla bych ti něco dát," zaševelila a zvedla onu, pro mě neznámou, kočku ze země. Uculila se a dala jí pusu na tlamičku. Začal zase foukat vítr a někde v dálce se ozvala známá kakofonie zvuků nočního města. Moje tělo se obalilo do vibrací z okolí, všechno se imaginárně otřáslo. Ona černá kočka se potom vydala mým směrem a já ji s němou fascinací pozoroval. Párkrát se mi otřela o dlaně a olízla mi rozražený klouby. Potom mi skočila na rameno a já se kupodivu nelekl. Něco mě drželo ve stádiu paralyzující letargie. Štiplavý rány přestaly prokusovat bariéry mezi bolestí a slastí a spojily je dohromady.

"Co se teď stalo, Kočko? Proč se všechno zdá tak snový a neskutečný?"

"Nová šance, ta se stala. Někdo by tomu asi řekl zázrak. Život je jenom hřbitov, kterej se zbaběle schovává v mlze, kde tancujou démoni. Ale ty už s nima umíš tancovat, krasavče. Zvládneš to, i kdyby v tebe nikdo nevěřil, tak cizinka z noční zastávky na tebe nezanevře. Ber anebo nech být. Teď už ale budu muset jít, poslední noc se chýlí ke konci."

"Poslední noc?" Ptám se a pozoruju lehký změny v jejím obličeji. Vypadá starší, o dost víc než předtím.

"Víš, kapacita životů je omezená. Jsem kočka, takže tohle není můj poslední život. Párkrát jsem to už lidem řekla. Jenže když to sám vzdáš a skončíš, už to nebudeš moct zkusit znova, jenže já mohu. Proto jsem ti něco dala, ber to jako dáreček z dobročinnosti, dobře?"

Uslyšel jsem brzdy autobusu. Čas se natáhl kupředu rychlostí zhasínajících světel nočních lampiček na dětskejch stolcích. "Dobře. Můj odvoz je tady, Kočko."

"Já vím. Tak teda, je čas se rozloučit, ale já nejsem na žádný srdceryvný gesta. Jenom ráda léčím zahořklý dušičky a pomáhám myslím se zotavit. Neznám recept na štěstí, ale cesta k němu existuje, krasavče. Teď už běž, ať ti to nefrkne." Vlepila mi na tvář pusu, přičemž se opět zdála tak o deset let starší, a popohnala mě dovnitř.

Zvedl jsem se a po chvilce se už posadil na sedadlo v autobuse. Podíval jsem se na zastávku, ale ona už byla pryč. Na lavičce jenom nehybně ležela ta černá kočka a přimhouřenýma očima mě sledovala. Podíval jsem se na svoje ruce a moje popáleniny byly pryč. Co to, do prdele? Autobus se dal do pohybu a já si pořád připadal jako ve snu. Po skoro hodině jsem byl na mojí stanici, nebyla to konečná, jak jsem plánoval, ale ta blízko mýho novýho domova. Děkuju ti, Kočko. Nezapomenu na tebe, ať jsi, co jsi. Doma jsem v posteli odemkl telefon, abych se podíval na tu fotku, ale když jsem ji otevřel, byla tam pouze ta černá kočka nehybně postávající u těch strouchivělejch dveří.

Život je fakt jenom hřbitov zahalenej v mlze. Ale démoni občas přitančej do našeho světa, aby nám něco ukázali. V určitejch případech cestu za koncem, ale někdy, vzácně, cestu za pokračováním.