Tvůj déšť

25. února 2017 v 22:36 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Spolu se začátkem nového roku jsem naivně očekával příchod zaslouženýho uvolnění v podobě jednodušších myšlenek. Píčovina. Moje srdce je zajímavý místo, ale lidem tam doporučuju vstupovat jenom na vlastní nebezpečí - z čeho vyplývá, že se snažim vyplnit tu prázdnotu, která tu a tam zeje.

Miluju mýho rumunskýho spasitele, ale páč nás dělí hromada sraček, kilometrů a životní problémy - tak si netroufám říct, že naše "a žili šťastně až do smrti" by se mělo dostavit v nějaký přehnaně blízký době. Teda, jediný, jak to zatím může skončit, je "Madame Luc žila nešťastně až do smrti." Přičemž se pak zapopelím někde v urničce, než mě moje spřízněná duše rozpráší na oblíbenym místě, odkud můj popel odnese vítr a snad ho vmete do ksichtu všem těm mrdkám, který tak moc nesnáším (nebojte, dávám jim to celkově najevo)


Mnohokrát jsem se probudil ráno po nějaký alkoholový oslavičce, na kterou stačil další nesmyslnej důvod, a došlo mi, že tohle není tak úplně směr, kudy bych se chtěl životem ubírat. Se směrama teda moc dobrej nejsem, no. Kdyby mi hlasy v hlavě našeptaly, ať začnu šplhat po zdi, tak to udělám, i když to zní kurevsky iracionálně.

Od mého prvního a posledního výletu k moři jsem se naučil používat mušle jako všestrannej popelník. Když mi potom kamarádka dovezla ze Skotska jednu takovou mořskou krasavici, ihned posloužila svýmu účelu. Víc než dobře. Proto teda ty ostatní mušle zanedbávám a vůbec se cejtim jako takovej bezohlednej primitiv.


V průběhu poslední doby zemřeli dva lidé, co jsem znal - neuronil jsem slzu. Mojí odpovědí na tyhle situace byl jenom další krok na cestě mimo realitu. Nějak doufám, že vědomí nás tu drží na řetězech, který se daj roztrhnout. Když potom s nocí závodim po mejch nočních kruzích, po tisícím přestávám počítat a věžím dál. Tenhle kruh je spíš taková dlouhá spirála, protože někde ten začátek a konec zejou - Co třeba v prázdnotě uvnitř krabičky od čajovejch sáčků? V prvním doušku z nově otevřený láhve chlastu? Anebo někde uvnitř nás, kde se křižovatky kroutěj a čas ztrácí konzistenci…

Během nocích plnej samoty a neupřímný sebereflexe občas přejíždím očima po stropě. Jsem v novym bytě. Učím se nazpaměť imaginární počet prasklinek na stropě a přemítám nad tím, zda se moje spavost někdy usmíří s nespavostí a já budu schopnej zažít normální noc.


Někdy si v noci sedám na parapet a pozoruju chcanec. Moje výkřiky do tmy pak nejsou nic, než jenom šepot. Bezesní lidé jdou bezesným městem. Všechno se napouští deštěm a já přemýšlím, jaké by to asi bylo rozpřáhnout dlaně a padat s kapkama plakajících snů, který trápěj noční můry.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 cincina cincina | Web | 26. února 2017 v 18:58 | Reagovat

Každý očekává s nově příchozím rokem něco nového a převratného a je jen na nás, jestli se to stane nebo ne:)
Na fotce vypadáš hrozně strhaně:(( Mrzí mě, čím si procházíš.
Z mušle si udělat popelník? Tak tohle slyším poprvé:O
Mě smrt potkala v říjnu a zrovna nedávno jsem o tom vydala článek. Taky jsem nejprve nebrečela, ale dostihlo mě to později o samotě:)
V novém bytě? Co mi uteklo?

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 26. února 2017 v 19:27 | Reagovat

Prší už docela dlouho, ale spíš uvnitř mě, než venku...místo pomatenýho tancování a "lámání se vcelku", bych brala rozčtvrcovat se po kouskách, možná by ta bolest nebyla tak pronikavá.
(*vlastně jsem nikdy netancovala, až posledních pár týdnů, protože mě to nějakým nevysvětlitelným způsobem osvobozuje...jen v případě, že se nevidím v zrcadle).

Možná už jsem těžce naivní a praštěná, ale dokonce jsem svolila k objednání si kartářky na jeden večer tenhle týden ve st...jen kvůli sobě a mým problémům - zjistila mi, že mám silnou sociální fobii a částečnou panickou poruchu...každej by mi řek, ať to beru s rezervou, je to přece cizí ženská..ale věnovala se mi víc, než kdokoli jinej, koho dlouhodobě znám. Všechno, co řekla, naprosto sedělo. Bez medikamentů to nepřestane. Heh, asi je načase jednat.....

3 Luc Luc | Web | 27. února 2017 v 0:31 | Reagovat

Zrovna sedím na parapetu svýho okna zabalená v dece a dočítám poslední řádky... "Moje výkřiky do tmy pak nejsou nic, než šepot." Hladím tu svou kočku a i já "křičím" o pomoc. Chybí mi už jen ten osvobozující déšť, kterej aspoň částečně smyje ty odporný slzy.

A nápad s mušlí jako popelníkem se mi velmi líbí, asi se nechám inspirovat.

Drž se milý příteli, smím-li tě tak nazvat. Věřím, že to dokážeš a vše bude aspoň z části tak, jak má.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama