Březen 2017

Nespavosti není nikdy dosti

28. března 2017 v 13:31 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

když jsem přemejšlel o nahodilosti a proměnlivosti probdělejch nocí, utvrzovalo mě to v mojí teorii o tom, že pokud nedokážu spát, zaseknu se v jakýsi jiný, nerealistický vrstvě skutečnosti. Stírám hranice mezi snama a bdělostí, když se můj mozek mění v nacucanou houbu. Vlastně na tom není nic překvapivýho. Mozek je nepřetržitě vzhůru a moje mysl se nachází v přítomnym stavu, i když si silově připadám na pokraji zhroucení.

V těch pomatenejch myšlenkách vždycky hledám štěrbinu, která nejvíc připomíná něco skutečnýho, a snažim se do ní nacpat veškerou zbylou sílu. Najít útěk ke spánku, ale obvykle nic takovýho nepřichází a já jenom ležim a zírám do stropu. Abych se udržel v chodu, tak piju kafe, jinak bych pravděpodobně zdechnul - což asi napomáhá faktu, že nemůžu spát, ale beztak už mi dávno koluje v žilách místo krve.

Toužim po tom, aby se šílený myšlenky daly vecpat do přihrádky, v níž by dávaly aspoň částečně smysl a respektovaly zákony běžný logiky. Občas se toho bojim. Spolu s hlasama v hlavě a bez světel se mi můj pokoj zdá až moc prostornej a ta tma okolo je skvělý útočiště pro černý myšlenky. Nejde ani spočítat, kolik jich tam je, ale všechny němě bzučej a přiváděj mě k šílenství. Vedou mě za ruku po tý stezce, ze který už není cesty zpět.

Včera jsem vyskočil z postele a usmál se na sebe do malýho zrcátka a ve tmě si představoval, jak se mi exponenciálně zvětšujou kruhy pod očima. Většinu noci se mnou tráví bubáci v hlavě a taky moje milovaná kočka. Jsem rád, že mám společnost.

Mám strach. Strach z toho, co se mi v hlavě bude dít další noc. Strach z neschopnosti fungovat jako normální člověk. Strach z mojí čirý, zasraný existence.


Andělové z porna a nahá noc

17. března 2017 v 20:11 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Madame se opět do života vloudili andělíčkové z porna, takže se o nich rozhodla napsat něco dalšího. Je to kratší, zvláštnější a vlastně totálně nesmyslný. Ale nejsou takový pocity právě to nejlepší? Rozpalujou doutnající chuť objevovat a dál se patlat v niterních válkách.

Zde je jedna z novějších kresbitchek, možná se k celý týhle nesourodosti hodí.


Spoutáváš mě papírovejma řetězama, který jsou vystříhaný ze starejch znehodnocenejch bankovek. Proplouváme spolu neprozkoumanym oceánem a ten podivnej vánek nás unáší vstříc nově objevený galaxii. Visí nad náma hvězdná noc jako z obrazu od Van Gogha a ty opět rozmícháváš barvy na svojí paletě - na mně.

Rudá jako víno, bílá jako sperma a fluoreskující sliny z našich polibků vybublávaj napovrch v prapodivný symfonii blednoucích odstínů. Usmíváš se na mě, skrze srpky rozlámanejch měsíců ti proplouvají řasy, a já vdechuju tvoje slastný, rozpálený výdechy.

Když skončíme v ložnici, celá nekonečná noc se transformuje v umělecký dílo. Přežíváme v jinym vesmíru, což je prakticky paradox, jelikož tam není žádnej kyslík. Miluju svoje proměny v malířský propriety. Občas bejvám kanvas, ale povětšinu času končim jako štětka, se kterou ladně čaruješ. Štětka je štětkou, jak příhodný.

Každičkej dotek rozsvicí rozšlapaný žárovičky na vánočních světýlkách. Rudý světla nepřestávaj svítit a já si připadám jako uvězněná v nekončícím bludu. Už tolikrát jsme se rozpadli a zase složili. Ztratili jsme společnou cestu, ale vždycky nakonec skončím pod tebou.

Skutečnosti se měnej v sureralistický výblitky nemoderních básníků a skrze moji páteř se proplejtaj tvoje steny. Vnikáš hluboko, za hranici veškerejch bariér. Miluj mě víc, dokud už nebudeš moct. Nejsem z kamene, ale přesto do mně vytesáváš svoje otisky.

V alkoholovym opojení popouštím uzdu sebekontrole a ta se s zuřivou nevraživostí vydává na dlouhej tah. Je to jiná dimenze. Všechno končí ostudou, když se opilí potácíme po městě a smějeme se patetickýmu světu. Sklíčka mejch růžovejch brejlí opakovaně praskaj a zase se skládaj dohromady.

Nepotřebuju opravit, i když jsem rozbitá. To tys mě rozbil a zároveň uvedl do chodu. Je to jenom poblouznění, chemická nevyváženost v mozku - taková trapná parodie na nekonečnou a naplňující lásku, ale přesto v kinematografu sedim jak přibitá a koukám dokola na černobílý opakování nás dvou.

Matka představená vzala pistoli a prohnala mi kulku hlavou. Prej už nedokážu najít ztracenou víru. Jediný, v co jsem kdy věřila, jsme byli my. Jak jsem jednou řekla, jen dva zmatení andělové z porna, co ztratili společnou cestu.



Madame v koncích

11. března 2017 v 18:36 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

potácím se a kopu nohama jako opilá parodie na kabaretní tanečnici. Bolest způsobená srdci mě sráží na sedřený kolena. Bolest způsobená masu, ke který se sám pravidelně přičiňuju, mě dostává do bdělosti - do bdělosti mimo tyhle všeobjímající klamavý emoce, jenom abych mohl vstřebat to čirý utrpení. Bolest způsobená mojí duši nemizí, nehojí se. Všechny ty trhance hnisaj a poryvy kouřem prosicenýho vzduchu do nich zanášej čerstvou citovou špínu. Bolest způsobená mýmu životu taky nebojácně přetrvává a nechce odejít.

Poslední dobou mě sužujou zvláštní pocity. Respektive od úterý tohoto týdne se jich nemůžu zbavit. Nevidím smysl v existenci. Proč žít život zjizvenej nespočetnejma zklamánímá a zmařenejma snama? Hlasy v hlavě mi říkají fakt hnusný věci a já jim nějak nedokážu nevěřit. Všechno, co úlisně povídaj, se mi zdá až překvapivě výstižný.

I přes všechny moje snahy prej nedokážu dokončit školu a nakonec skončim někde pod mostem, protože psychicky nemocnej člověk prakticky ztrácí právo na jakoukoliv dobrou budoucnost. Teda takhle to pasuje na mě. Mám pár přátel, kterejm se poštěstilo a i přes psychický problémy jsou v životě relativně šťastní. Nejsou na všechno sami.

Jsem unavenej. Unavenej na psaní, na učení se, na jednoduchý existovaní... Nemůžu najít žádný východisko. Spánek pro mě představoval jistou formu útěku, která mě vždycky zachraňovala, ale když už se mi podaří usnout, tak se probudím a ten ubíjející pocit se okamžitě objeví. Ať dělám cokoliv, nic nepomáhá. Dokonce ani navýšená medikace. Bolí mě to.

Vyčerpanej jsem fakt v neskutečný míře. Jak vymačkanej pomeranč. Nedokážu pořádně jíst, pít dokonce se mi nedaří ani falešně smát. Dneska jsem se musel vykoupat, páč mě obalil nesnesitelnej pocit znechucení, ale když jsem se s velkou námahou dostal do vany, byl jsem stěží schopnej si umejt hlavu. Nedávám to.

Potácím se někde na hranici mezi krutou realitou a lačněním po věčný neexistenci. Vím to. Pokud se mi zase nic nepodaří a z celý situace vyjdu, jak už tradičně, ve formě neuvěřitelnýho zklamání, tak se neuhlídám a možná to skončí špatně. Špatně jak pro koho. Pro mě určitě ne.


Vyplň mě

3. března 2017 v 15:34 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,
V hlavě mi visej otazníky. Skrytý složky chemickejch sloučenin mi pořád předhazujou tvoji duši jako flák masa na talíři. Fotografickou pamětí to zaznamenávám z různejch úhlů, jako kdybych to chtěl postnout na nějakou zvrácenou verzi isntagramu.

Vyšplhal jsem se docela vysoko za povinnou daň servanejch nehtů. Jenže teď jsem zase někde dole, moje oči černaj a zespoda popálená lžíce leží někde pod postelí. Přišels, ale nemluvils mym jazykem. Platim všim, co mám, přičemž dostávám nesplnitelný sliby a mám strach. Strach z toho, že jednoho dne otevřeš pusu a nevyjde z ní ta věta, na kterou tak úporně čekám.

Nic nepomáhá a nikdo jinej mě nedokáže tak ovlivnit, jako ty. Vznášim se v utrpení, co dokážeš zastavit.
Zjišťuju, že se mi docela líbí ta dokonalá misérie, do který mě dokážeš dostat. Prázdnotu vyplníš emocema, vyplníš můj život. Nic víc mě nezajímá. Připadám si sjetej, tancuju s duchama a polykám lžičky hořkosti. Nehledám svůj odraz, nehledám zdorej světla. Vznášíme se někde mezi hvězdama a měsícem, kam nikdo nedošáhne.

Nemám od tebe žádnou omluvu v hlasový schránce, je to pohřbený někde pod vinou, co občas cejtíš. Když pak šeptáš sladký slůvka, ležíme vedle sebe a ta horkost z nás překrejvá protouženou noc omamnou vůní.

Tak čekám. Čekám na léto. Cejtim se emocionálně staře. Na úrovni rozpadajícího se kostlivce, co čeká na ten poslední zázrak. Jsi ten poslední zázrak, ve kterej doufám a věřím. Jestli to poděláš, tak vim, že už nikdy nebudu stejnej. Možná že ani nikdy nebudu - to bys měl vědět.

Vyplním oblohu. Vyplním nic. Vyplním tvoji mysl. Vyplním bezesnou noc. Vyplním prázdnej šálek od kafe. Vyplním virtuální řádky. Vyplním další článek na tomhle blogu pro ztracený duše.