Květen 2017

Umělecká děvka s tvůrčí krizí

14. května 2017 v 23:34 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Cejtim se vzdálenej. Pomaloučku odplouvám od toho čehosi, co mi připadalo jako takovej bezpečnej přístav pro moje chmury. Oblíkám si oblečení ušitý z čirýho zoufalství a boty ze smutku. Jdu skrze nekonečný noční ulice a s každym dalším nádechem toho roztouženýho nočního vzduchu mi dochází, že zabíjim poslední špetky sebe. Proč se dál držet v týhle trpký realitě plný znechucení a hnusu? Jak má člověk prohlídnout za oponu tvořenou z beznaděje, když to špatný znatelně převyšuje to dobrý.

Miluju noci, protože jsou toho zla plný. A když se márniční svit zhasínajících hvězd nad úhorem napne přes celou oblohu, oči mi naplněj slzy. Mám chuť zničit veškerý svoje stopy na tomhle světě. Všechno psaní, obrazy - jednoduše to zahrabat někam, kde přijde konečněj rozklad. Nemám žádnou hodnotu a nevidim ji v ničem, co ze sebe umělecky vyzvracim. Akorát to ukazuje, jak nechutnej a psychicky narušenej vlastně jsem.


V nesourodosti nacházim trochu uklidnění, ale s přibejvajcíma protrpěnejma dnama udupávám poslední semínka ucelenosti. Jsem. Na. Kousky. Je to paradoxní, ale vlastně sám se sebou vymrdávám víc, než kdokoliv jinej. Přes pocity ublížení a absolutního odstřižení zjišťuju, že jsem sobě sám zkázou. Moje myšlenky jsou žiletky, kterejma si dobrovolně přejíždím přes zápěstí a po kapkách krve upouštím svoji duši. Někam do ticha, kde se mnou dokolečka tancujou duchové předešlejch a dávno ztracenejch snů. Stávam se jednim z nich a všímám si, že většina lidí mnou bezohledně prochází.

Když se mě někdo ptá, jak se mi vlastně daří, tak se často nerozhodně zaseknu, zda říct pravdu anebo něco krásnýho a plnýho štěstí. Měl jsem to všechno… něco a teď už nic. Každej pozitivní pocit ve mně zarezonuje podivnym tónem a vyvolá ozvěnu, která je pravym opakem toho dobrýho. Skleněný kosti potom lehce popraskaj a křehoučká iluze sebedůvěry velí na ústup.


S úsměvem mi na tvářích umíraj slzy a chuť si zatančit na parapetu mýho okna je neutuchající - jenom ladně protančit skrze tuhle parodii na život až do konce.