Červenec 2017

Umírám a rodím se

9. července 2017 v 17:49 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Tak která ze zbloudilých duší na tomhle blogu si myslela, že už je se mnou konec? Já to tak vnímám. Můj uměleckej um nějak upadl do propasti plný těch hoven, ze kterejch nejsem schopnej se vyhrabat. Právě teď se vznášim na oblaku kouře z vodní dýmky a přemítám nad uběhnuvšíma rokama mýho života. Zejtra mám narozky a i přestože prakticky umírám, tak se v pondělí po dvacátý zrodím.

Včera jsem se po delší době spojil s jednou mojí drahou kamarádkou, se kterou jsem toho prožil plno a zároveň vlastně vůbec nic. Je to takový zvláštní propojení, který mezi sebou máme. Nedokážu to pojmenovat, ani nijak logicky uchopit. Snažila se mi vehnat trochu radosti do žil a vlila mi do poetických infuzí kapky jejího vlastního odhodlání. Nemůžu říct, že to zvratně pomohlo, ale bylo to příjemná. Hodina a půl našeho prazvláštního rozhovoru se vůbec nezdála promarněná.

Buší mi srdce a dusná atmosféra dnešního dne ze mě zuřivě ždímá energii. Po dlouhý době jsem popustil uzdu svejm prstům a klávesnici v jinym smyslu, než k tradičnímu chatování do pozdních nočních hodin. Je to divnej pocit.

Moje auditorický halucinace mi v hlavě rozmrdávaj dobrou paseku. Tak nějak mě pobízej k brzkýmu sebe-ukončení. Odolávám, ale jak dlouho vlastně budu ještě schopnej? Snažím sebe samotnýho zaškatulkovat do kolonky "odloženej případ" abych se pak trochu míň zaobíral tim svinstvem, co se na mě lepí jako dehet. Stačí přisypat peří a komická karikatura bude úplná, kdo si první hodí hrstí?

Když jsem v další bezesený noci poslouchal opilcecký blábolení lidí na ulici a seděl ve vokně, napadlo mě, jak jednoduchý by asi bylo se prostě posunout o pár centimetrů a pak rozkřápnout svůj mozek o poblitej asfalt. Neudělal jsem to.

Možná se to zdá jako malicherný blábolení, pro někoho to asi nic jinýho není, ale je to forma osobnostní terapie. Chybělo mi špinit virtuální papír mym sebenenávistnym inkoustem. Moc se těším, až zase v litrech vína utopím trochu toho žalu. Nejsem ctnostnej, jsem jenom stín, kterej balancuje mezi ránem a nocí v paralele upředený z těch nejtenčích nití pudu sebezáchovy.

Jsem jenom člověk, jehož mysl dusí tu prastarou duši, co si prožila už spoustu na sobě nezávislých příběhů. A srdce dál buší, pumpuje tu šarlatovou krev, co mi často prýští z rovnejch tahů na mojí kůži. Uvnitř modrejch očí věčně prší, ale když povolim stavidla, ven se nevyvalí vůbec nic. Ztratit znovunalezenou schopnost se hystericky vybrečet se mi úplně nelíbí.


Všechno je jednoduchý a zároveň moc složitý. Nechám náctiletost navěky usnout a bez velkejch očekávání a sáhodlouhejch přípitků se pustím do další lahve opiátu se značkou život.