Srpen 2017

Kresbitchky a potrhaná můra

13. srpna 2017 v 22:09 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Čas se poslední dobou drží v určitý nekonzistenci, protože zkrátka mění skupenství. V jednu chvíli mi teče po kůži v podobě kapek krve a slz, přičemž mi záhy trčí z ran jako vánoční světýlka otrhaný o barevný žárovky. Chvilkama se zastavuju, abych se teatrálně nadechnul toho podivnýho letního vzduchu. Imaginární sněhový vločky mi zmírají v chřípí a já si přeju popohnat tempo svojí existence někam do nikam.

Pokoušel jsem si do žil vehnat trochu lásky pomocí účasti v duhovém průchodu. Vzal jsem to taky jako možnost provětrat svoje nové můří tetování na veřejnosti. Na jeden den jsem opravdu vnímal, jak ze sebe lidi vydávají tu lásku a pozitivní energii. Byl jsem jako taková citová pijavice tancující v davu s kamarády do rytmu těch největších homosexuálních hymen, která se bezmocně plácá a chce se na něco přisát. Tak nějak cejtim, že ztrácim ty dva nejbližší lidi, co jsem kdy měl. Bolí mě to někde uvnitř, tam mezi nocí a tmou.



Jenže kouzlo opadlo, duhový chemtrails mi odpluly z mozku a já se zase tvrdě srazil s tou trpkou realitou, která opravdu nechutná po cukrový vatě a třpytkách. Jsem jenom rozmlácená porcelánová panna, který někdo utrhnul andělský křidýlka a strhal šaty. Moje střepy jsou přespříliš ostrý, než aby se o ně někdo vydržel rozřezávat moc dlouho.

Poslední dobou se hodně ubírám k malování, takže přináším další obrázky z mé sbírky. Pro lepší rozlišení lze obrázek otevřít na nové kartě. První článek s Kresbitchkama najdete ZDE

Bůh ve vlastním šílenství



Sebou svázaná




Panenka



Anna



Dýchej


Amnézie


Krize

Večírek

Zabij mě


Věřím, že "napořád" vlastně neexistuje. Je to jenom přespříliš zneužitý slovo, který by si mělo proti některejm lidem pořídit zákaz přiblížení.