Buna,
Nezkrotitelný myšlenky a rozprostírající se citová nahořklost mi opět nedávaj spát. Za oknama, na kterejch se vyjímaj chladem nakreslený ornamenty, se zdá, že nebe prakticky taje a sesypává se na parapety v podobě zimou prokřehlejch kapek. Mění se v řeky z třešňovejch vln a skrze oheň a sníh mi obloha proplouvá hrudí tam a zpátky. Přímo proti srdci, jako smrtelná kulka.
A potoky zbytečnejch slz se třpytěj, bouraj mosty a ve fluoreskující nádheře neonovejch světel s křikem zmíraj - tak jako celkově já. Vlivem celkový nerovnováhy moje tělo v určitejech situacích kompletně vypovídá službu a selhává i v těch nejbanálnějších úkonech. Moje narušenost se upsala mojí vlastní krví k tomu, že mě zničí.
Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Mluvím k tobě, můj dávnej milovníku. Ty podělaná souhro těch nejpatetičtějších náhod a protřelejch klišé. Vzpomínky na tebe se transformujou ve vlak v plný rychlosti, kterej má taktak od srážky s mojí přehlcenou mozkovnou. Je to vždycky ta stejná past, do který spadnu a propast, kam se dobrovolně zřítím. Jako sebevražedná ruská ruleta, ale tentokráte s plně nabitou zbraní. Bum.
Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Je to šílenství. Veškerá moje podstata, veškerá moje láska - jenom nepopiratelný šílenství, točící se uvnitř chcípající skořápky. Jako sněžná bouře, která v okamžiku smete celej svět. A v nedostatku spánku stejně sním o prosincovejch zářivkách, co obarvěj ledovou krustu na oranžovo. Jako lucerny mě provedou tmou, někam za tebou, kdes mě před dávnem zanechal.
Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Nenajdu tě v domě bez lásky a v životě bez naděje. Letím někam dál, střemhlav skrze ulice předvánoční Bukurešti a mažu svoje křídou vydrásaný bělotný stopy. Vířící se sutiny pohlcujou toho zrádce a zbabělce - atrapu, kterou ses sám dobrovolně stal. Točíš se a točíš, v popelu. Ve veškerý mojí lásce.

Sorry. Něco v mym pokoji, něco groteskního ale zároveň znepokojivýho tu se mnou tančí. Je to jako lunapark. Slyším kolem sebe hrát hudbu, přítmí prodlužuje stíny a obrázky ze zdí mě sledujou na každym kroku. Atrakce jsou dávno zavřený, ale zvláštní světla problikávají oblohou, kterou představuje můj rozpraskanej strop. Když projížděj auta a vždycky skrz záclony vrhaj světelný krajky po pokoji, tak se cejtím melancholicky. Evokuje to vzpomínky na klidný dětský usínání, kdy hlava nebyla rozdrcená pod tíhou okolností.
Fotky vybledly, chladí mi dlaně. Ležej vedle mě rozházený po posteli. Představy se točej v bludnym kruhu a myšlenka na to, jestli přežiju další noc, mi vypaluje do čela hlubokou černou díru.
Ten chlad. Ta tma. Ten strach. Měly by mě děsit ty oči, který na mě pomrkávaj ze tmy, ale víc mě straší ta skutečnost, že se sebou budu muset vydržet další den.
