Listopad 2017

Obezyanka nol, sorry

28. listopadu 2017 v 0:44 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna,

Nezkrotitelný myšlenky a rozprostírající se citová nahořklost mi opět nedávaj spát. Za oknama, na kterejch se vyjímaj chladem nakreslený ornamenty, se zdá, že nebe prakticky taje a sesypává se na parapety v podobě zimou prokřehlejch kapek. Mění se v řeky z třešňovejch vln a skrze oheň a sníh mi obloha proplouvá hrudí tam a zpátky. Přímo proti srdci, jako smrtelná kulka.


A potoky zbytečnejch slz se třpytěj, bouraj mosty a ve fluoreskující nádheře neonovejch světel s křikem zmíraj - tak jako celkově já. Vlivem celkový nerovnováhy moje tělo v určitejech situacích kompletně vypovídá službu a selhává i v těch nejbanálnějších úkonech. Moje narušenost se upsala mojí vlastní krví k tomu, že mě zničí.


Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Mluvím k tobě, můj dávnej milovníku. Ty podělaná souhro těch nejpatetičtějších náhod a protřelejch klišé. Vzpomínky na tebe se transformujou ve vlak v plný rychlosti, kterej má taktak od srážky s mojí přehlcenou mozkovnou. Je to vždycky ta stejná past, do který spadnu a propast, kam se dobrovolně zřítím. Jako sebevražedná ruská ruleta, ale tentokráte s plně nabitou zbraní. Bum.


Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Je to šílenství. Veškerá moje podstata, veškerá moje láska - jenom nepopiratelný šílenství, točící se uvnitř chcípající skořápky. Jako sněžná bouře, která v okamžiku smete celej svět. A v nedostatku spánku stejně sním o prosincovejch zářivkách, co obarvěj ledovou krustu na oranžovo. Jako lucerny mě provedou tmou, někam za tebou, kdes mě před dávnem zanechal.


Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Nenajdu tě v domě bez lásky a v životě bez naděje. Letím někam dál, střemhlav skrze ulice předvánoční Bukurešti a mažu svoje křídou vydrásaný bělotný stopy. Vířící se sutiny pohlcujou toho zrádce a zbabělce - atrapu, kterou ses sám dobrovolně stal. Točíš se a točíš, v popelu. Ve veškerý mojí lásce.




Sorry. Něco v mym pokoji, něco groteskního ale zároveň znepokojivýho tu se mnou tančí. Je to jako lunapark. Slyším kolem sebe hrát hudbu, přítmí prodlužuje stíny a obrázky ze zdí mě sledujou na každym kroku. Atrakce jsou dávno zavřený, ale zvláštní světla problikávají oblohou, kterou představuje můj rozpraskanej strop. Když projížděj auta a vždycky skrz záclony vrhaj světelný krajky po pokoji, tak se cejtím melancholicky. Evokuje to vzpomínky na klidný dětský usínání, kdy hlava nebyla rozdrcená pod tíhou okolností.

Fotky vybledly, chladí mi dlaně. Ležej vedle mě rozházený po posteli. Představy se točej v bludnym kruhu a myšlenka na to, jestli přežiju další noc, mi vypaluje do čela hlubokou černou díru.

Ten chlad. Ta tma. Ten strach. Měly by mě děsit ty oči, který na mě pomrkávaj ze tmy, ale víc mě straší ta skutečnost, že se sebou budu muset vydržet další den.


Výročí takřka nedůležité události

12. listopadu 2017 v 22:42 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna seara,

Už ráno, kdy proslzený nebe skrápělo bičema deště svět, jsem cejtil, že dnešek je něčím nepopiratelně zvláštní. Možná ne pro každýho, ale deifnitivně pro mě. V hlavě mi zela skrytá vzpomínka, která se nechtěla poodhalit. Rozhodl jsem se takticky zaplašit rozjitřený myšlenky stranou pomocí úklidu, ale když jsem se hrabal mezi sešity, narazil jsem na svůj deník a něco mi nedalo a já začal pátrat.

Podařilo se mi zjistit tu záhadnou nuanci, která mi hlodala hluboký díry do mozku - jenom nevím, jestli je to vlastně dobře, protože zažehla plameny pečlivě popřenejch emocí. Přesně před dvěma lety jsem slyšel svoje první "Miluji tě" od člověka, co mi následně rozdupal už tak poškozený srdce v krystalickej prach.

Příslovečně se dusím při pomyšlení na celou onu událost, ale i přesto se poddám veškerejm těm soustavně potlačovanejm bubákům. Je to tady, jednou se kostlivec musel vyhnat z rodinný skříně - v tomhle případě spíš ze srdcový komůrky. Bolest je láska a láska je bolest, zpytujíc svoje svědomí ukládám ty nejtitěrnější částečky srdce na smrtelnou postel. Tam někde, za hranicí koexistujících, se potulujou poslední kousky racionality a já se opět propadám za hranici.


Bylo to moje Koi No Yokan, ta první nejhlubší láska, která neznamenala jenom hloupoučký poblouznění roztoužený mysli. Zdálo se to tak nepopiratelně kouzelný, až mi z toho teď slzí oči. Jako psychicky narušenej člověk nemám moc nadějí na hollywoodský klišé romance, ale i přesto mi to teď nějak nedává spát.

Všechny ty pohřbený skutečnosti mi dokazujou, že je občas v pohodě nechat dobrou věc zmizet. Nabalzamuji je mlíkem a obalim v látce. Nechám je odpočívat v kartonový krabici, kterou sugestivně rozloží čas. Sny se okolo povalujou jako cigarety na dně popelníku a vypalujou mi kroužky do kůže. Tenhle oltář zasvěcenej lítosti nemá jméno. Asi toho člověka nakonec nemůžu tolik vinit, ale ani to nezmírní tu čpavkem zavánějící nenávist. Láska mi na tělo vytetovala jeho slova, ale zjizvená kůže je teď pojímá za svoje - Utápí je v mikroskopickejch částečkách mrtvejch buněk.

Sedím na zemi a hraju si s drobkama po podlaze. V noci v moci, když se uspávám poslechem stenů šeravýho města, si škvařím duhovky světlem telefonu. Hledám útěchu v prohlížení starejch fotek a vzpomínkách na duševně únosnější časy. V hlavě mi něco nehezky klokotá a ten zvuk mi bolestně rezonuje až v dásních.


Jsem si jistej, že mě nikdo nikdy nebude milovat, dokud já nezačnu milovat sám sebe. A co vy? Vzpomenete si občas na vaše první "miluji tě"?


Noční inkvizice

10. listopadu 2017 v 0:20 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Běloskvoucí odraz zmrzačenejch hvězd se mi zračí na hladině černočernýho kafe a já postávám u parapetu. Hledám paralelu mezi vlnama nesouznění, co se přese mě přejelvaj v řetězový kadenci. S labutí elegancí si pluju po rozbouřený hladině, přičemž vnímám nepřítomnost těch životně důležitejch faktorů, který donutěj člověka tíhnout k pokračování.

Pokračování čeho? Nekonečnejch halucinací, který mi dělaj z mozku hromadu slizoidních sraček? Už žádný zlatavý světlo, co by mělo překrejt skutečnost. Konec herecky bezchybný přetvářky, plazím se po kapkách deště a vnímám, jak mi prší do snů a já s každou další kapkou tonu.

Tonu v tónech pro zatracence a šlapu po rozžhavenejch žárovkách. Pukaj, jak oční bulvy, do kterejch se zahryzne přespříliš rozvášněná, nehezky blikající záře. Neonový nápisy pulzujou s mejma oddechama, přičemž se okenní parapet zdá jako ta poslední nepatrná překážka - dělící mě od snílkovosti.

Překračuju hranici, jenom abych skončil na hranici, kde vzplanu v podobě tý nejzákeřnější čarodějnice, co si sama domrdala život hledáním těch zázračnejch, naivních kouzel. Inkvizice opět dorazila a já nevím, co dělat. Sugestivně si naznačuju, jak moc ambivalentní je celá tahle etherálnost.

Minuty se táhnou, ale každá následná průchozí mi sloupne kousek kůže. Když potom zůstanu jako holá atrapa lidský bytosti, spatříte mě v tý nejsurovější formě. Jen troška homo, s nedostatkem sapiens - v podobě pandořiný skřínky plný těch nejrůznějších prášků notně zalitejch jantarově fluoreskujícím alkoholem.


Madame Luc- opět plná zmatků. Opět plná halucinací. Opět surrealisticky bez konce a dadaisticky bez začátku.