Obezyanka nol, sorry

28. listopadu 2017 v 0:44 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna,

Nezkrotitelný myšlenky a rozprostírající se citová nahořklost mi opět nedávaj spát. Za oknama, na kterejch se vyjímaj chladem nakreslený ornamenty, se zdá, že nebe prakticky taje a sesypává se na parapety v podobě zimou prokřehlejch kapek. Mění se v řeky z třešňovejch vln a skrze oheň a sníh mi obloha proplouvá hrudí tam a zpátky. Přímo proti srdci, jako smrtelná kulka.


A potoky zbytečnejch slz se třpytěj, bouraj mosty a ve fluoreskující nádheře neonovejch světel s křikem zmíraj - tak jako celkově já. Vlivem celkový nerovnováhy moje tělo v určitejech situacích kompletně vypovídá službu a selhává i v těch nejbanálnějších úkonech. Moje narušenost se upsala mojí vlastní krví k tomu, že mě zničí.


Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Mluvím k tobě, můj dávnej milovníku. Ty podělaná souhro těch nejpatetičtějších náhod a protřelejch klišé. Vzpomínky na tebe se transformujou ve vlak v plný rychlosti, kterej má taktak od srážky s mojí přehlcenou mozkovnou. Je to vždycky ta stejná past, do který spadnu a propast, kam se dobrovolně zřítím. Jako sebevražedná ruská ruleta, ale tentokráte s plně nabitou zbraní. Bum.


Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Je to šílenství. Veškerá moje podstata, veškerá moje láska - jenom nepopiratelný šílenství, točící se uvnitř chcípající skořápky. Jako sněžná bouře, která v okamžiku smete celej svět. A v nedostatku spánku stejně sním o prosincovejch zářivkách, co obarvěj ledovou krustu na oranžovo. Jako lucerny mě provedou tmou, někam za tebou, kdes mě před dávnem zanechal.


Sorry. Pořád nedokážu vstřebat, že už se prostě nevrátíš. Nenajdu tě v domě bez lásky a v životě bez naděje. Letím někam dál, střemhlav skrze ulice předvánoční Bukurešti a mažu svoje křídou vydrásaný bělotný stopy. Vířící se sutiny pohlcujou toho zrádce a zbabělce - atrapu, kterou ses sám dobrovolně stal. Točíš se a točíš, v popelu. Ve veškerý mojí lásce.




Sorry. Něco v mym pokoji, něco groteskního ale zároveň znepokojivýho tu se mnou tančí. Je to jako lunapark. Slyším kolem sebe hrát hudbu, přítmí prodlužuje stíny a obrázky ze zdí mě sledujou na každym kroku. Atrakce jsou dávno zavřený, ale zvláštní světla problikávají oblohou, kterou představuje můj rozpraskanej strop. Když projížděj auta a vždycky skrz záclony vrhaj světelný krajky po pokoji, tak se cejtím melancholicky. Evokuje to vzpomínky na klidný dětský usínání, kdy hlava nebyla rozdrcená pod tíhou okolností.

Fotky vybledly, chladí mi dlaně. Ležej vedle mě rozházený po posteli. Představy se točej v bludnym kruhu a myšlenka na to, jestli přežiju další noc, mi vypaluje do čela hlubokou černou díru.

Ten chlad. Ta tma. Ten strach. Měly by mě děsit ty oči, který na mě pomrkávaj ze tmy, ale víc mě straší ta skutečnost, že se sebou budu muset vydržet další den.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ╬ Gothic Soul ╬ ╬ Gothic Soul ╬ | E-mail | Web | 28. listopadu 2017 v 0:54 | Reagovat

Krásný blog

2 Kira Curatio Kira Curatio | Web | 28. listopadu 2017 v 7:47 | Reagovat

Nejhorší jsou ty chvíle, kdy jsme ponecháni sami se svými slzami. Všichni se rozplynou, naše tvrdý skořápky se rozsypou v prach a démon v nás se nám svými ostrými drápy věrně zaryje do ramena... a my se sebou musíme přežít další den a nenávidět tu věc, co se nám tak paraziticky přisála na naše já. Jsem s tebou, lásko.

3 Thanatos Thanatos | Web | 28. listopadu 2017 v 21:45 | Reagovat

ach jo, doopravdy jsem se zamilovala do stylu tvýho psaní
aspoň jednou do něčeho, co dává smysl

4 Luc Luc | Web | 30. listopadu 2017 v 17:59 | Reagovat

Zachránils mi život. Díky Ti.

A to teď myslím bez jakékoli nadsázky. I když možná nevíš jak. Prostě jsi mi pomohl.

5 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 3. prosince 2017 v 19:27 | Reagovat

Čert vem všechny ty noční můry ve chvíli, když jsme tou můrou my sami. Praská led a já cítím každý slovo v tomhle textu, jako by padalo z velký vejšky a roztříštilo se na milion kousků...jako křehká váza, jako sestřelenej holub, příliš zničená naděje.

Posílám,ač virtuálně, vlnu pevných objetí. :*

Tvá: LERI ♥

6 Madame Luc Madame Luc | Web | 17. prosince 2017 v 19:54 | Reagovat

[1]: Děkuji ti

[2]: Děkuji ti, má nejdražší Kiro.

[4]: Pokud je to opravdu tak, tak ti tak ze srdce děkuji, žes to zvládla a jsi tu stále s námi.

[5]: Děkuji za tvoje objětí, Leri, i virtuálně mělo neskutečnou sílu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama