Prosinec 2017

Dům padlých hvězd - Blázincový blouznění

17. prosince 2017 v 16:32 | Madame Luc |  Psaní
Zpráškovaně se potácím a jako výslužku s sebou nesu další část příběhu.

Blázincový blouznění

Po celý tý dramatický události jsem se rozhodla pro znovu-nastoupení do mojí oblíbený psychiatrický léčebny, ze který jsem už několikrát vypadla. Měli tam takovej speciální psychoterapeutickej program pro narušence, jako jsem já. Zkusila jsem to všehovšudy třikrát, ale ani jednou tam nezůstala dýl, jak dva tejdny.


Vzpomínám si, když jsem se potutelně usmívala na terapeuta, co mi předčítal diagnózu z lékařský karty a já se jenom utvrzovala v tom, že jsem absolutní cvok. Změny nálad, halucinace, sebevražedný sklony, prakticky neschopnost běžný lidský existence. Jsem fakt dobrá směska.


K mýmu vlastnímu údivu jsem absolvovala celou terapeutickou kůru a vydržela tam šest předlouhejch tejdnů. Bylo to jako nekonečná jízda tim nejnudnějšim zábavnim parkem, akorát s bonusem, páč se vám tady snažili dostat do mozku. Příslovečně otevřít lebku a zkontrolovat obsah, nakouknout za zakázaný vrátka. Podle doktorů jsem protivná, nepřístupná a odmítám spolupracovat - to všechno jenom proto, páč jsem jim dlabala na nějaký nesmyslný terapie, po kterejch mi kolikrát bylo snad ještě hůř.

***

Když jsem tam skončila poprvý, sebrali mě z ulice, kde jsem bloumala a zapíjela prášky na spaní lahví vodky. Poslali mě do koupele. Seděla jsem v tý zasraný vaně snad půl hodiny a při tom si zapalovala jednu cigaretu za druhou, přičemž mi to nedalo a já zkusmo posílala personál do těch nejzazších končin lidskýho těla. Viděla jsem okolo sebe podivný patvary, který se rozplejvaly a zase spojovaly v jeden. Náhodou sedřený koleno mě kurevsky bolelo a síťovaný punčocháče se pomaloučku rozpadaly v nekonzistentní nitě. Ten černovlasej idiotskej zdravotník mi řekl, abych se vykoupala, ale já si místo toho lehla do vody v oblečení a popel z cigaret mu vesele rozprašovala po tý zaplivaný blázincový koupelně.



Ozvalo se dvojí zaklepání, menší odmlka a pak se dveře do místnosti otevřely. Stál v nich ten týpek a nad spouští, co jsem okolo sebe natropila, se ani nepozastavil.


"Tomuhle říkáš koupel?" otázal se a v rozmáchlym gestu ukázal kolem sebe.


"Čemu já říkám koupel, to ti může bejt totálně u prdele." Zvedla jsem nohu v lascivním protestu a cákla proti němu trochu špinavý vody.


***

Nakonec se z nás stali kamarádi, když se mu podařilo mě pomocí lehký detoxikace dokopat k rozumu. Občas jsem s nim vyměňovala nemocniční sladkosti za cigára. Jednou mi dokonce za kuřbu propašoval do areálu lahev tvrdýho chlastu, kterou jsem si schovávala v křoví vedle malýho kostelíčka, co nahrbeně chřadnul mezi barákama plnejch bláznu. Vytvořila jsem si k němu jistý pouto, ale když jsem zjistila, že má něco s mojí spolubydlící na pokoji, tak jsem ho nakopala do koulí a všechno na něj vyžvanila. Vyhodili ho a ještě dostal nějakou pokutu či co, což mě příjemně zahřálo u mýho zkaženýho srdíčka.


***

Neříkám, že to bylo snadný, ale vědomí toho, že snad potěšim svoji mamku, mi dodávalo určitej druh motivace. Takovej ten typ laskavosti, co mi všichni moc rádi opakovali: "Konečně uděláš taky něco prospěšnýho a nebudeš jenom ničit život lidem okolo sebe."


Pořád jsem bydlela se svojí matkou, co mě a moje tři sourozence sama vychovávala. Fotr to takticky vzdal, když mu došlo, že si nás uprcnul trošku víc, než sám zvládne. Prostě kretén se zásluhou bolestivýho rozdrcení varlat pomocí kladiva, nic jinýho. Není to tak, že bych se nechtěla osamostatnit a neotravovat, ale byla jsem příliš nepoužitelná pro normální život. Jenže chuť se odhodlat a odejít ve mně exponenciálně narůstala. Oni už žili svoje životy, sice jim to nebránilo, aby mamku finančně vysávali, ale naštěstí ji psychicky neničili tak, jako já se svojí bídnou existencí.

Když mě propustili a já se zase jednou procházela sama nocí po nikdy neusínajících ulicích našeho města, něco mě zarazilo. Zima pořád držela počasí pod svojí krutovládou a studenej vzduch pálil v plicích. Občas si po večerech potřebuju uklidit v hlavě a v zápalu nespavosti hledám jistou formu úniku. Půlnoční cestování na to obvykle zabírá. Na dalším z mejch mnoha vejletování jsem se tak trochu myslí ocitla mimo realitu a postupně dobloudila do ulic, kam nikdy moje podstata nepáchla.


Starší baráky s požárníma schodištěma, světélkující nápisy pochybnejch nonstop obchůdků a všudypřítomná relativní chudoba. Ulice se mění v zoo a neonový barvičky vibrují modrym světlem. Lámou sanice bubákům a rozpálený diody smaží křidýlka nočních motýlů. Svět je zkreslenej do nepochopitelného odrazu zmatku. Od úniku mě dělí celá galaxie. Vymaním se ze spárů blouznění, načež se zastavím a nevěřícně zírám.



Město buší jako rezavějící železný srdce uvnitř hrudního koše. Otřásá kostma v podobě baráků až do základu. Velká, zářivkama podbarvená, cedule trčící ze zdi jednoho z domů ukazuje: "Prázdnota"
No do prdele! To je ten bar. Sem jsem se dostala uprostřed toho divnýho výjevu, co se mi odehrával v hlavě. Nemohlo to přece bejt skutečný. Moje halucinace a psychotický stavy mě dávno utvrdily v tom, že plno věcí popírajících realitu prostě smysl nedávají. Určitě jsem někde ten nápis viděla a můj intoxikovanej mozek si ze mě rozhodl vystřelit. I přestože venku byla zima, něco uvnitř mě se rozohnilo. Teplo mi procházelo žílama a já bych přísahala, že zářim jako tisíc sluncí.


Psychický problémy dělaj z člověka štvanou zvěřinu, která se nadšeně vrhá vstříc zářícím světlům vozidel, jen aby skončila rozmačkaná pod kolama aut. Zdá se, že je to prostě od přírody daný. Pokoušíte se najít řešení, vyndáváte možnosti z tajný vnitřní krabičky někde v mysli a připadáte si jako při prohlížení starejch rodinnejch fotek. Ty pomalu blednou a čas je okusuje - stejně jako vás, za snahu něco změnit.

Nevím proč, ale jsem si jistá, že pokud otevřu dveře a vejdu do tý chodby vedoucí k baru, kompletně to změní můj život. Zbořím se, schránka se rozpadne v prach a znova se zrodí. Má smysl pokusit se zatratit tu potencionální bublinu bezpečí, do který jsem se obalila? Moje hlava je jako město, nepřetržitě tam prší a ručičky hodin se zasekly na 22:22. Jenže to město pomalu upadá, stejně jako já.


***

Ten večer jsem to vzdala. Neměla jsem v sobě tu sílu na to, abych vešla dovnitř a čelila osudu. Do mobilu jsem si napsala jméno a číslo ulice a vydala se na zdlouhavou cestu domů. Vlezla jsem do jednoho ze vstupů do metra a jala se cestovat po mojí lince. Prapodivný noční existence okupovaly sedačky, proto jsem se takticky rozhodla stát a držet se tyče trochu opodál.

Po hodině přemlouvání se, abych konečně vystoupila, jsem dorazila do našeho malýho bytečku, co okupuju jenom já a moje mamka. Ona spala v obývacím pokoji, v bzučící televizi běžela nějaká naprostá hovadina, u kterejch obvykle usínala, a její pochrupování rezonovalo skrze zdi. Přikryla jsem ji dekou a vypnula televizi.


Můj pokoj sestával z hromady neuklizenýho nádobí, zvrácenejch obrázků a poházenýho oblečení. Sedla jsem si na postel a zadívala se do ušmudlanýho zrcadla naproti mně. Před nedávnem jsem si znovu obarvila vlasy na modro. Cítím, jak se rozpalujou jiskrama teplýho, zaprášenýho a neviditelnýho slunce; rozpalujou se bez praskání a kouře a mění se v ohnivý jazyky, který téměř olizujou strop. Pomalu požíraj všechny stíny a napouští můj život světlem. A pro jednou vnímám to, že mi moje halucinace dávaj znamení, abych šla v klidu spát.


Dům padlých hvězd - Vítej v Prázdnotě

16. prosince 2017 v 20:37 | Madame Luc |  Psaní
Madame Luc v rámci zničenosti vyprodukovala další část příběhu. Začátek této pragmatické a bezskrupulózní záležitosti ZDE




Vítej v Prázdnotě



Po kůži se mi plazily teplý poryvy vzduchu. V očích mě nepříjemně bodalo při každym mrknutí, ale i přesto jsem nic neviděla. Všeobjímající tma nepropouštěla žádný paprsky světla a já neměla potuchy o tom, kde je nahoře a dole. Je tohle smrt?


Po tisícim zamrkání se mi částečně rozjasnil zrak a já přestala tolik tápat. Byla jsem v nějaký podlouhý chodbě. Přede mnou se tyčily oprejskaný dřevěný dveře s oloupanou visačkou "otevřeno". Potom, co jsem našla ztracenou rovnováhu, jsem vzala za kliku. Ani nevim, jak bych celou tuhle situaci popsala. Nic nedávalo smysl a všechno se zdálo neuvěřitelně iracionální. Byla jsem v nějakym baru. Jedinym osvětlením byl rudej neonovej nápis tyčící se nad barovym pultem, kterej hrdě hlásal "Vítejte v Prázdnotě".


Přejela jsem očima po úhledně vyrovnaných stoličkách a všimla si barmana, kterej stál zádama ke mně a leštil utěrkou sklenice. Na policích byly lahve plný toho nejrůznějšího chlastu a vrhaly barevný odlesky do prostoru. Ticho narušující zvuk neznámýho původu byla insturmentální skladba hrající z rádia. Celkově to podtrhovalo tuhle apatickou neskutečnost.


"Pojď se ke mně posadit." Cizí hlas mě vytrhl z pomatenýho bloumání. Opodál byl box s koženkovejma sedačkama a u jedný z nich někdo seděl. Přesnějc seděla. Byla tam žena, v šeru jsem nebyla schopná rozpoznat žádný jasný obrysy její tváře, ale moje tělo se jakoby samo vydalo jejím směrem - skoro jako kdybych zcela pozbyla kontroly nad svojí podělanou motorikou. Co se to do prdele děje? Posadila jsem se a kůže pode mnou vydala nepříjemnej zvuk.

Konečně se mi podařilo si pořádně prohlídnout onu neznámou a zděsila jsem se při pohledu na její rudě zářící oči. Vcucnul se do mě náhlej pocit beznaděje a zmatení kolosálně narůstalo. Věděla jsem, že něco není v pořádku.
"Neboj se, já ti nic neudělám, zlato," pronesla žena líbeznym hlasem a luskla prstama na barmana. Ten jenom něco souhlasně zahučel a po chvíli před náma na stole přistály dva drinky. Stačil jenom okamžik a chlápek zase stál na svym místě a leštil sklenice, takže se mi nepovedlo si ho prohlídnout.

"Co se to děje?"


"Jak to jenom říct nějak bezbolestně," žena zasmušile stáhla obočí a pak vyhrkla se zvrácenym veselím "prostě jsi skočila z baráku a tvůj mozek se rozprskl o chodník. Jsi mrtvá. To je asi dostatečný vysvětlení, ne?" Lhostejnost, se kterou to pronesla, mě podráždila. Moje emoce se zamotávaly, narážely do sebe v likvidní formě a smíchaný v hromadě sraček mi div nevytejkaly ven ušima. Když si všimla mýho, pravděpodobně vyjevenýho, výrazu, tak se pousmála.


"Mario, já vím, že jsi zmatená. Dovol mi, abych se představila, zlato. Jmenuju se Asphyxia. Určitě tě překvapuje, že znám tvoje jméno, ale to je to nejmenší. Vím o tobě naprosto všechno. Právě se nacházíš na opravdu nevšedním místě. Takříkajíc mezi životem a smrtí."


"Takže se mi to opravdu podařilo? Ale..."


"Pššt, nemusíš nic říkat. Určitě sis smrt nepředstavovala takhle, to nikdo. Popravdě ještě nejsi tak úplně zcela mrtvá. Tohle místo je taková hranice, kde se kříží reality. Zavolala jsem si tě sem z jednoho důvodu. Už dlouho jsi byla v mém hledáčku a já pečlivě prozkoumávala tvoje kroky, pocity, touhy... Prostě sis přála utéct před tou nesmírnou bolestí. Spousta lidí ukončila svůj život ze stejného důvodu, ale pro tebe tu mám velmi speciální dárek."


"Co jsi zač? O jakym dárku to mluvíš?" NIC. Nic nedávalo smysl. Moje ruka se samovolně napohybovala směrem ke sklence s drinkem a já se napila. Tak nějak automaticky. Pití bylo snad až příliš přeslazený, ale náhle mi vyschlo v krku a já potřebovala alespoň doušek.


"Prozatím můžu říct, že přítel. Můj skromný dárek spočívá v tom, že tě vrátím do života. Říkej si, co chceš, ale zasloužíš si žít. Nedokážu tě zbavit bolesti, která tě sužuje, ale dávám ti šanci se s ní znovu poprat. Podceňuješ se, myslíš, že nemáš dostatek síly, jenže všechno je to jenom lež, kterou ti namlouvá tvoje nemocná mysl. Znám tě, zlatíčko. Víc, než kdokoliv jinej."


Nával vzteku mě naprosto pohltil a já začala supět: "Jenže proč mám takovou šanci dostat já? Život nemá smysl a já nejsem vůbec speciální, abych si zasloužila tohle posraný privilegium. Chci bejt mrtvá a necejtit žádnou posranou bolest. Dusí mě to, realita ze mě vycucává poslední zbytky rozumu. Nechci s tím dál bojovat sama." Do očí se mi navalily slzy. Nepřála jsem si něco takovýho řešit. Poslední zbožný přání bylo zdechnout, konečně se zbavit těch nenávistnejch okovů a bejt volná. Proč bych to měla zažívat dál?

"Nebudeš sama, věř mi. Nevěříš sobě, zkus trochu věřit mně. Možná si myslíš, že celá tahle situace je jenom přelud. Ve skutečnosti opravdu je, ale to není důležité. Každej člověk má právo na štěstí a ono opravdu někde čeká. Schovává se, protože je to prchlivá mrška, pohrává si s tebou a přivádí tě do zoufalství, ale to nemění nic na tom, že tam někde je. Je to zbraň. Zbraně jsou kupodivu volně k dostání, alkohol smrdí a prášky z tebe udělají zombie. Mohla bys místo toho taky zkusit žít, jenom drobátko, po malých krůčcích, a uvidíš, že se situace změní. Ano, tvoje bolest nikdy nezmizí a jizvy zůstanou napořád. Každej si neseme svoje jizvy. Někteří je vnímají jako pommníčky bitev - bitev proti sobě samotnejm, ze kterejch nakonec vyšli vítezně."


Její hlas mě uklidňoval. Zdálo se mi, že po drinku se dostavila apatie. Lehký odstřižení od skutečnosti. "Náš čas je právě u konce. Zkus to, zlatíčko, a uvidíš," řekla Asphyxia. Zamotala se mi hlava a oči opět vypověděly službu - propadla jsem se do šarlatovejch peřejí a svět potemněl.


S kašláním jsem se probudila z toho nejdivnějšího snu, kterej se mi kdy zdál. Do zad mě studila ledová krusta. Byla jsem zase na tý střeše. V puse se mi nahromadily zvratky a já je vyplivla dřív, než bych se s nima horečnatě zadusila. Zadrhaně jsem se nadechla a rozhlídla se kolem sebe. Vítr stále zběsile bičoval tuhle šílenou noc. Je to zvláštní, ale cejtim nutkání - nutkání bojovat. Prostě pokračovat.


Dokážu se přes anorektický mučení hladem a bezmeznym ulizováním arašídovýho másla vlastně najít? Propadám se do dvou protipolů. Nejsou severní a jižní, spíš sračkovej a sračkovatější. Hlínovitej úhor tupě zeje mezi nima. Žádný jiný kontinenty na atlasu nejsou a ručička na kompase tu chybí.


Pustota a prázdno, co se otřásá tlukotem doznívajícího srdce. Nejradši bych si vlezla do auta a navzdory tomu, že neumím řídit, se někam vydala. Na místo, kde neexistuje čas ani prostor. S jistotou vim, kdo by obsadil sedadlo spolujezdce a zadní sedadla. Překřičeli bychom zvuk křupajícího sněhu a od tý chvíle by přední sklo místo much rozplácávalo lidský duše.


Jsem nejhorší a tak se chovám jako nejlepší. Tepe mi v hlavě a cejtim přicházející migrénu a už teď si dovedu živě vykonstruovat jasnou nemožnost fungovat. Jenže se nonšalantně zvedám ze země. Zvládnu to. Zvládnu žít.


Dům padlých hvězd - Vejdi do prázdnoty

14. prosince 2017 v 23:54 | Madame Luc |  Psaní

Vejdi do prázdnoty



Polohlasně jsem si povzdechla. Stála jsem na střeše věžáku, ve kterém se mimo jiný nacházel můj byt, a mráz mě nehezky šlehal po těle. Mokrej, hustě padající sníh se mi snášel za límec, a vytvářel na mejch zádech jakousi miniaturní verzi potůčku. Pozdně prosincovej vítr zavyl a vmetl mi do tváře velkou porci sněhu. Asi abych nestrádala. Vzala jsem do ruky lahev levnýho alkoholu, kterej jsem koupila ve večerce, a slušně si zavdala.

Zlatě opalizující tekutina mi pomaloučku spalovala útroby, ale bylo to příjemný rozptýlení. Vrstva ledový pokrývky na mý hlavě zbytněla další dávkou sněhovejch vloček. Málem jsem z toho upustila láhev. Ale stejně by to bylo úplně jedno.

Kdybyste si chtěli vzít život, jak byste to udělali? Napadla vás někdy myšlenka, zda má bytí vlastně smysl? Mě ano a došla jsem k jednoduchýmu závěru. Nemá. V hlavě mi právě probíhaly všechny události předešlejch několika let a pomaloučku mě utvrzovaly ve všeobjímajícím prozření. Nevidím důvod v tom, abych se hnala za kariérou, vzděláním a osobnostní vyrovnaností, když je všechno prchlivý. Dočasnost je zabijákem, co mě pomalu sžírá.

Zapíjení prášků alkoholem mělo za následek i to, že se mnou zpola vypitá lahvinka nehezky cvičila. Myšlenky mi hlavou uháněly jako splašený, nesourodě mihotaly. V pomalu se otáčející lebce do sebe opile narážely a já se přistihla, jak stojím skoro na okraji římsy. Jednou rukou se opírám o zrezivlou televizní anténu a sugestivně naznačuju sama sobě, že už brzo bude konec. Necejtim strach.

Prostor jako kdyby mi pod nohama nějak ubýval. Moje útroby nabíraly konzistenci promrzlejch střevních uzlíků a v mozku mi zuřila bouře. Špatný myšlenky praskaly jako žaludeční vředy a probodávaly mě skrznaskrz.

Jazyk se mi v puse lepil k patru. Nohy se mi pomaloučku podlamovaly a před jistym pádem mě zachránila snad nějaká boží síla, kdyby teda vůbec existovala. Neměla bych třeba slýzt a trošku si odpočinout, abych měla na ten skok dost energie?



Po velmi krátký úvaze jsem zavrhla odpočinek i výčitky svědomí. Bylo mi na blití, tak jsem tu ideu realizovala. Dávivý zvuky souzněly s podrážděnym hučením větru. Mně se tím dokonce trošičku pročistila hlava.

Nedaří se mi odhadnout, jak dlouho jsem tam stála. Jen vím, že během tý doby zmizela všechna tekutina z mojí flašky. Zůstal tam jenom poslední doušek, takovej polibek na rozloučenou. Čas se nějak táhnul a zkracoval…

V hlavě se mi rozprostřel houstnoucí černej mrak. Pomaličku se snášel k mýmu zpitému podvědomí a lačně se převaloval. Chtěl trávit lidi zaživa. Příjemně to hřálo, jako kdyby přese mě někdo hodil velkou, černou, nadejchanou peřinu. Jaký by bylo asi spát pod mrakem?

Hlava mi padla na prsa, tělo ztratilo rovnováhu a skácelo se dozadu. O temeno hlavy mi ťukl zledovatělej beton a oči se zabodly do nebe. Všechno to nic nade mnou bylo do žluta zbarvený světelnym znečištěním z pouličních lamp.

Pomalu jsem se narovnala. Vzduch mě vztekle uhodil do obličeje, až jsem zavrávorala. Podchlazení se mi do těla zakouslo ledovejma zoubkama a trhalo mě na kusy. Kdyby mi na tom ještě záleželo, asi bych se začala strachovat o moje fyzický zdraví. Ještě pár minut a udělám něco, po čem už mi bude jedno naprosto všechno. Veškerá tíha světa zmizí a já budu volná.

Znova se mi podařilo dopotácet se k okraji střechy a rozzářené město jakoby pohaslo. Takhle z nadhledu nejvyššího věžáku ve městě vypadá naše sídliště docela pěkně. Vyrovnaný budovy skrytý pod majestátně se snášejícíma vločkama.

Mám ráda svátky. Mám ráda Vánoce. Mám ráda uspěchaný davy lidí nakupující dárky pro svoje bližní na poslední chvíli. Mám dokonce ráda i všechny ty lidi nabalený v čepicích a dalších tunách teplýho oblečení. Neměla bych si to nechat ujít. Mám ráda tu pompéznost. I když… Vlastně to všechno nenávidím.

Úplně všechno.

Po tváři se mi začaly koulet slzy. Bylo to fuk. Ta bolest uvnitř mě je po nich trošičku snesitelnější. Je nejvyšší čas to celé vzdát. Už nemám sílu bojovat. Musím zmizet někam do nikam, kde nebudu muset pokračovat ve svojí bídný existenci.

Zhluboka jsem se nadechla studenýho vzduchu a jedna z milionů vloček mi zemřela v chřípí. Rty mi lehce omrzaly. Dřív, když jsem si tuhle chvíli plánovala, jsem vždycky v duchu pronášela nějaký dojemný, srdcervoucí rozloučení. Něco osudovýho a bolestnýho. Teď jsem se jen křivě ušklíbla. Z dlouho plánovanýho pateticky-soucitnýho gesta se jedním okamžikem stala životní nutnost. Vykoupení. Veškeré pozlátko slavnostnosti opadlo a zůstala jen holá, krutá pravda. Utíkám pryč. Utíkám od příšerný bolesti. A možná i od lidí. Od stvoření, který se dokážou vřele usmívat a ve stejnou chvíli vám otáčet dýkou v zádech.

Pak jsem pomalym, téměř pevným krokem přistoupila k okraji střechy. Zhluboka se nadechla toho vánočního vzduchu prosycenýho svátečností a skočila. Nepředstavitelná síla větru mi nadmula košili, vehnala slzy do očí a já nebyla schopná se nadechnout. Alkohol zmizel jako mávnutím kouzelnýho proutku a přibližující černota pode mnou mi vyrazila naproti.
Neměla jsem strach. Smrt je přívětivá, pouze život je zasranej a krutej.

Už jen okamžik a bude po všem.

Vešla jsem do prázdnoty.


Kresbitchky a nekončící trápení

10. prosince 2017 v 21:30 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Všechno je na hovno, proto tvořím dál.



Amy



Vall



Panenka


Zmrzačená



Marilyn



Coco


Marie


Smyčka



Sen



Noc



Sushi



Deprese