Dům padlých hvězd - Blázincový blouznění

17. prosince 2017 v 16:32 | Madame Luc |  Psaní
Zpráškovaně se potácím a jako výslužku s sebou nesu další část příběhu.

Blázincový blouznění

Po celý tý dramatický události jsem se rozhodla pro znovu-nastoupení do mojí oblíbený psychiatrický léčebny, ze který jsem už několikrát vypadla. Měli tam takovej speciální psychoterapeutickej program pro narušence, jako jsem já. Zkusila jsem to všehovšudy třikrát, ale ani jednou tam nezůstala dýl, jak dva tejdny.


Vzpomínám si, když jsem se potutelně usmívala na terapeuta, co mi předčítal diagnózu z lékařský karty a já se jenom utvrzovala v tom, že jsem absolutní cvok. Změny nálad, halucinace, sebevražedný sklony, prakticky neschopnost běžný lidský existence. Jsem fakt dobrá směska.


K mýmu vlastnímu údivu jsem absolvovala celou terapeutickou kůru a vydržela tam šest předlouhejch tejdnů. Bylo to jako nekonečná jízda tim nejnudnějšim zábavnim parkem, akorát s bonusem, páč se vám tady snažili dostat do mozku. Příslovečně otevřít lebku a zkontrolovat obsah, nakouknout za zakázaný vrátka. Podle doktorů jsem protivná, nepřístupná a odmítám spolupracovat - to všechno jenom proto, páč jsem jim dlabala na nějaký nesmyslný terapie, po kterejch mi kolikrát bylo snad ještě hůř.

***

Když jsem tam skončila poprvý, sebrali mě z ulice, kde jsem bloumala a zapíjela prášky na spaní lahví vodky. Poslali mě do koupele. Seděla jsem v tý zasraný vaně snad půl hodiny a při tom si zapalovala jednu cigaretu za druhou, přičemž mi to nedalo a já zkusmo posílala personál do těch nejzazších končin lidskýho těla. Viděla jsem okolo sebe podivný patvary, který se rozplejvaly a zase spojovaly v jeden. Náhodou sedřený koleno mě kurevsky bolelo a síťovaný punčocháče se pomaloučku rozpadaly v nekonzistentní nitě. Ten černovlasej idiotskej zdravotník mi řekl, abych se vykoupala, ale já si místo toho lehla do vody v oblečení a popel z cigaret mu vesele rozprašovala po tý zaplivaný blázincový koupelně.



Ozvalo se dvojí zaklepání, menší odmlka a pak se dveře do místnosti otevřely. Stál v nich ten týpek a nad spouští, co jsem okolo sebe natropila, se ani nepozastavil.


"Tomuhle říkáš koupel?" otázal se a v rozmáchlym gestu ukázal kolem sebe.


"Čemu já říkám koupel, to ti může bejt totálně u prdele." Zvedla jsem nohu v lascivním protestu a cákla proti němu trochu špinavý vody.


***

Nakonec se z nás stali kamarádi, když se mu podařilo mě pomocí lehký detoxikace dokopat k rozumu. Občas jsem s nim vyměňovala nemocniční sladkosti za cigára. Jednou mi dokonce za kuřbu propašoval do areálu lahev tvrdýho chlastu, kterou jsem si schovávala v křoví vedle malýho kostelíčka, co nahrbeně chřadnul mezi barákama plnejch bláznu. Vytvořila jsem si k němu jistý pouto, ale když jsem zjistila, že má něco s mojí spolubydlící na pokoji, tak jsem ho nakopala do koulí a všechno na něj vyžvanila. Vyhodili ho a ještě dostal nějakou pokutu či co, což mě příjemně zahřálo u mýho zkaženýho srdíčka.


***

Neříkám, že to bylo snadný, ale vědomí toho, že snad potěšim svoji mamku, mi dodávalo určitej druh motivace. Takovej ten typ laskavosti, co mi všichni moc rádi opakovali: "Konečně uděláš taky něco prospěšnýho a nebudeš jenom ničit život lidem okolo sebe."


Pořád jsem bydlela se svojí matkou, co mě a moje tři sourozence sama vychovávala. Fotr to takticky vzdal, když mu došlo, že si nás uprcnul trošku víc, než sám zvládne. Prostě kretén se zásluhou bolestivýho rozdrcení varlat pomocí kladiva, nic jinýho. Není to tak, že bych se nechtěla osamostatnit a neotravovat, ale byla jsem příliš nepoužitelná pro normální život. Jenže chuť se odhodlat a odejít ve mně exponenciálně narůstala. Oni už žili svoje životy, sice jim to nebránilo, aby mamku finančně vysávali, ale naštěstí ji psychicky neničili tak, jako já se svojí bídnou existencí.

Když mě propustili a já se zase jednou procházela sama nocí po nikdy neusínajících ulicích našeho města, něco mě zarazilo. Zima pořád držela počasí pod svojí krutovládou a studenej vzduch pálil v plicích. Občas si po večerech potřebuju uklidit v hlavě a v zápalu nespavosti hledám jistou formu úniku. Půlnoční cestování na to obvykle zabírá. Na dalším z mejch mnoha vejletování jsem se tak trochu myslí ocitla mimo realitu a postupně dobloudila do ulic, kam nikdy moje podstata nepáchla.


Starší baráky s požárníma schodištěma, světélkující nápisy pochybnejch nonstop obchůdků a všudypřítomná relativní chudoba. Ulice se mění v zoo a neonový barvičky vibrují modrym světlem. Lámou sanice bubákům a rozpálený diody smaží křidýlka nočních motýlů. Svět je zkreslenej do nepochopitelného odrazu zmatku. Od úniku mě dělí celá galaxie. Vymaním se ze spárů blouznění, načež se zastavím a nevěřícně zírám.



Město buší jako rezavějící železný srdce uvnitř hrudního koše. Otřásá kostma v podobě baráků až do základu. Velká, zářivkama podbarvená, cedule trčící ze zdi jednoho z domů ukazuje: "Prázdnota"
No do prdele! To je ten bar. Sem jsem se dostala uprostřed toho divnýho výjevu, co se mi odehrával v hlavě. Nemohlo to přece bejt skutečný. Moje halucinace a psychotický stavy mě dávno utvrdily v tom, že plno věcí popírajících realitu prostě smysl nedávají. Určitě jsem někde ten nápis viděla a můj intoxikovanej mozek si ze mě rozhodl vystřelit. I přestože venku byla zima, něco uvnitř mě se rozohnilo. Teplo mi procházelo žílama a já bych přísahala, že zářim jako tisíc sluncí.


Psychický problémy dělaj z člověka štvanou zvěřinu, která se nadšeně vrhá vstříc zářícím světlům vozidel, jen aby skončila rozmačkaná pod kolama aut. Zdá se, že je to prostě od přírody daný. Pokoušíte se najít řešení, vyndáváte možnosti z tajný vnitřní krabičky někde v mysli a připadáte si jako při prohlížení starejch rodinnejch fotek. Ty pomalu blednou a čas je okusuje - stejně jako vás, za snahu něco změnit.

Nevím proč, ale jsem si jistá, že pokud otevřu dveře a vejdu do tý chodby vedoucí k baru, kompletně to změní můj život. Zbořím se, schránka se rozpadne v prach a znova se zrodí. Má smysl pokusit se zatratit tu potencionální bublinu bezpečí, do který jsem se obalila? Moje hlava je jako město, nepřetržitě tam prší a ručičky hodin se zasekly na 22:22. Jenže to město pomalu upadá, stejně jako já.


***

Ten večer jsem to vzdala. Neměla jsem v sobě tu sílu na to, abych vešla dovnitř a čelila osudu. Do mobilu jsem si napsala jméno a číslo ulice a vydala se na zdlouhavou cestu domů. Vlezla jsem do jednoho ze vstupů do metra a jala se cestovat po mojí lince. Prapodivný noční existence okupovaly sedačky, proto jsem se takticky rozhodla stát a držet se tyče trochu opodál.

Po hodině přemlouvání se, abych konečně vystoupila, jsem dorazila do našeho malýho bytečku, co okupuju jenom já a moje mamka. Ona spala v obývacím pokoji, v bzučící televizi běžela nějaká naprostá hovadina, u kterejch obvykle usínala, a její pochrupování rezonovalo skrze zdi. Přikryla jsem ji dekou a vypnula televizi.


Můj pokoj sestával z hromady neuklizenýho nádobí, zvrácenejch obrázků a poházenýho oblečení. Sedla jsem si na postel a zadívala se do ušmudlanýho zrcadla naproti mně. Před nedávnem jsem si znovu obarvila vlasy na modro. Cítím, jak se rozpalujou jiskrama teplýho, zaprášenýho a neviditelnýho slunce; rozpalujou se bez praskání a kouře a mění se v ohnivý jazyky, který téměř olizujou strop. Pomalu požíraj všechny stíny a napouští můj život světlem. A pro jednou vnímám to, že mi moje halucinace dávaj znamení, abych šla v klidu spát.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luc Luc | Web | 18. prosince 2017 v 15:18 | Reagovat

Kolikrát ještě budeme stát na tý křižovatce mezi životem a smrtí? Kolikrát se ještě sami sebe budeme ptát, jestli to má smysl? A kde vzít aspoň trochu tý prchlivý naděje, když už jsme ztratili víru i sílu..?

2 Sunshine Sunshine | 23. prosince 2017 v 13:25 | Reagovat

Ten druhej obrázek je boží. Už se těším na pokračování. Máš talent, you go guuurl, uiuiuiuiui

3 stuprum stuprum | Web | 29. prosince 2017 v 16:14 | Reagovat

"Čemu já říkám koupel, to ti může bejt totálně u prdele." Mě rozesmálo! :)

4 Ztracená Ztracená | 7. ledna 2018 v 19:14 | Reagovat

Tyhle bezesný toulavý noci jsou zatraceně prázdný, ale mají i svý nepopiratelný kouzlo.

5 Kocomour Kocomour | Web | 9. ledna 2018 v 21:59 | Reagovat

!!!!
Tohle je skvělý. Některý ty obraty jsou opravdu luxusní. Plus celkově to má takovej ,,dark synthwave vibe".
Madame Luc, jsem fakt ráda, že jsem narazila na tvůj blog. Sice hafo pozdě, ale lepší než nikdy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama