Dům padlých hvězd - Vítej v Prázdnotě

16. prosince 2017 v 20:37 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Madame Luc v rámci zničenosti vyprodukovala další část příběhu. Začátek této pragmatické a bezskrupulózní záležitosti ZDE




Vítej v Prázdnotě



Po kůži se mi plazily teplý poryvy vzduchu. V očích mě nepříjemně bodalo při každym mrknutí, ale i přesto jsem nic neviděla. Všeobjímající tma nepropouštěla žádný paprsky světla a já neměla potuchy o tom, kde je nahoře a dole. Je tohle smrt?


Po tisícim zamrkání se mi částečně rozjasnil zrak a já přestala tolik tápat. Byla jsem v nějaký podlouhý chodbě. Přede mnou se tyčily oprejskaný dřevěný dveře s oloupanou visačkou "otevřeno". Potom, co jsem našla ztracenou rovnováhu, jsem vzala za kliku. Ani nevim, jak bych celou tuhle situaci popsala. Nic nedávalo smysl a všechno se zdálo neuvěřitelně iracionální. Byla jsem v nějakym baru. Jedinym osvětlením byl rudej neonovej nápis tyčící se nad barovym pultem, kterej hrdě hlásal "Vítejte v Prázdnotě".


Přejela jsem očima po úhledně vyrovnaných stoličkách a všimla si barmana, kterej stál zádama ke mně a leštil utěrkou sklenice. Na policích byly lahve plný toho nejrůznějšího chlastu a vrhaly barevný odlesky do prostoru. Ticho narušující zvuk neznámýho původu byla insturmentální skladba hrající z rádia. Celkově to podtrhovalo tuhle apatickou neskutečnost.


"Pojď se ke mně posadit." Cizí hlas mě vytrhl z pomatenýho bloumání. Opodál byl box s koženkovejma sedačkama a u jedný z nich někdo seděl. Přesnějc seděla. Byla tam žena, v šeru jsem nebyla schopná rozpoznat žádný jasný obrysy její tváře, ale moje tělo se jakoby samo vydalo jejím směrem - skoro jako kdybych zcela pozbyla kontroly nad svojí podělanou motorikou. Co se to do prdele děje? Posadila jsem se a kůže pode mnou vydala nepříjemnej zvuk.

Konečně se mi podařilo si pořádně prohlídnout onu neznámou a zděsila jsem se při pohledu na její rudě zářící oči. Vcucnul se do mě náhlej pocit beznaděje a zmatení kolosálně narůstalo. Věděla jsem, že něco není v pořádku.
"Neboj se, já ti nic neudělám, zlato," pronesla žena líbeznym hlasem a luskla prstama na barmana. Ten jenom něco souhlasně zahučel a po chvíli před náma na stole přistály dva drinky. Stačil jenom okamžik a chlápek zase stál na svym místě a leštil sklenice, takže se mi nepovedlo si ho prohlídnout.

"Co se to děje?"


"Jak to jenom říct nějak bezbolestně," žena zasmušile stáhla obočí a pak vyhrkla se zvrácenym veselím "prostě jsi skočila z baráku a tvůj mozek se rozprskl o chodník. Jsi mrtvá. To je asi dostatečný vysvětlení, ne?" Lhostejnost, se kterou to pronesla, mě podráždila. Moje emoce se zamotávaly, narážely do sebe v likvidní formě a smíchaný v hromadě sraček mi div nevytejkaly ven ušima. Když si všimla mýho, pravděpodobně vyjevenýho, výrazu, tak se pousmála.


"Mario, já vím, že jsi zmatená. Dovol mi, abych se představila, zlato. Jmenuju se Asphyxia. Určitě tě překvapuje, že znám tvoje jméno, ale to je to nejmenší. Vím o tobě naprosto všechno. Právě se nacházíš na opravdu nevšedním místě. Takříkajíc mezi životem a smrtí."


"Takže se mi to opravdu podařilo? Ale..."


"Pššt, nemusíš nic říkat. Určitě sis smrt nepředstavovala takhle, to nikdo. Popravdě ještě nejsi tak úplně zcela mrtvá. Tohle místo je taková hranice, kde se kříží reality. Zavolala jsem si tě sem z jednoho důvodu. Už dlouho jsi byla v mém hledáčku a já pečlivě prozkoumávala tvoje kroky, pocity, touhy... Prostě sis přála utéct před tou nesmírnou bolestí. Spousta lidí ukončila svůj život ze stejného důvodu, ale pro tebe tu mám velmi speciální dárek."


"Co jsi zač? O jakym dárku to mluvíš?" NIC. Nic nedávalo smysl. Moje ruka se samovolně napohybovala směrem ke sklence s drinkem a já se napila. Tak nějak automaticky. Pití bylo snad až příliš přeslazený, ale náhle mi vyschlo v krku a já potřebovala alespoň doušek.


"Prozatím můžu říct, že přítel. Můj skromný dárek spočívá v tom, že tě vrátím do života. Říkej si, co chceš, ale zasloužíš si žít. Nedokážu tě zbavit bolesti, která tě sužuje, ale dávám ti šanci se s ní znovu poprat. Podceňuješ se, myslíš, že nemáš dostatek síly, jenže všechno je to jenom lež, kterou ti namlouvá tvoje nemocná mysl. Znám tě, zlatíčko. Víc, než kdokoliv jinej."


Nával vzteku mě naprosto pohltil a já začala supět: "Jenže proč mám takovou šanci dostat já? Život nemá smysl a já nejsem vůbec speciální, abych si zasloužila tohle posraný privilegium. Chci bejt mrtvá a necejtit žádnou posranou bolest. Dusí mě to, realita ze mě vycucává poslední zbytky rozumu. Nechci s tím dál bojovat sama." Do očí se mi navalily slzy. Nepřála jsem si něco takovýho řešit. Poslední zbožný přání bylo zdechnout, konečně se zbavit těch nenávistnejch okovů a bejt volná. Proč bych to měla zažívat dál?

"Nebudeš sama, věř mi. Nevěříš sobě, zkus trochu věřit mně. Možná si myslíš, že celá tahle situace je jenom přelud. Ve skutečnosti opravdu je, ale to není důležité. Každej člověk má právo na štěstí a ono opravdu někde čeká. Schovává se, protože je to prchlivá mrška, pohrává si s tebou a přivádí tě do zoufalství, ale to nemění nic na tom, že tam někde je. Je to zbraň. Zbraně jsou kupodivu volně k dostání, alkohol smrdí a prášky z tebe udělají zombie. Mohla bys místo toho taky zkusit žít, jenom drobátko, po malých krůčcích, a uvidíš, že se situace změní. Ano, tvoje bolest nikdy nezmizí a jizvy zůstanou napořád. Každej si neseme svoje jizvy. Někteří je vnímají jako pommníčky bitev - bitev proti sobě samotnejm, ze kterejch nakonec vyšli vítezně."


Její hlas mě uklidňoval. Zdálo se mi, že po drinku se dostavila apatie. Lehký odstřižení od skutečnosti. "Náš čas je právě u konce. Zkus to, zlatíčko, a uvidíš," řekla Asphyxia. Zamotala se mi hlava a oči opět vypověděly službu - propadla jsem se do šarlatovejch peřejí a svět potemněl.


S kašláním jsem se probudila z toho nejdivnějšího snu, kterej se mi kdy zdál. Do zad mě studila ledová krusta. Byla jsem zase na tý střeše. V puse se mi nahromadily zvratky a já je vyplivla dřív, než bych se s nima horečnatě zadusila. Zadrhaně jsem se nadechla a rozhlídla se kolem sebe. Vítr stále zběsile bičoval tuhle šílenou noc. Je to zvláštní, ale cejtim nutkání - nutkání bojovat. Prostě pokračovat.


Dokážu se přes anorektický mučení hladem a bezmeznym ulizováním arašídovýho másla vlastně najít? Propadám se do dvou protipolů. Nejsou severní a jižní, spíš sračkovej a sračkovatější. Hlínovitej úhor tupě zeje mezi nima. Žádný jiný kontinenty na atlasu nejsou a ručička na kompase tu chybí.


Pustota a prázdno, co se otřásá tlukotem doznívajícího srdce. Nejradši bych si vlezla do auta a navzdory tomu, že neumím řídit, se někam vydala. Na místo, kde neexistuje čas ani prostor. S jistotou vim, kdo by obsadil sedadlo spolujezdce a zadní sedadla. Překřičeli bychom zvuk křupajícího sněhu a od tý chvíle by přední sklo místo much rozplácávalo lidský duše.


Jsem nejhorší a tak se chovám jako nejlepší. Tepe mi v hlavě a cejtim přicházející migrénu a už teď si dovedu živě vykonstruovat jasnou nemožnost fungovat. Jenže se nonšalantně zvedám ze země. Zvládnu to. Zvládnu žít.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Źtracená Źtracená | 17. prosince 2017 v 2:23 | Reagovat

Máš naprosto dokonalý vyjadřovací schopnosti. Fakt.

A na tý střeše se aspoň jednou v životě ocitneme všichni. Třeba se tam jednou potkáme. Bylo by to určitě nadmíru zajímavý setkání ♡

2 Madame Luc Madame Luc | Web | 17. prosince 2017 v 19:51 | Reagovat

[1]: Mockrát ti děkuji <3

Já si připadám, že se na tý střeše ocitám neustále v perpetuální smyčce. Třeba se tam skutečně setkáme.

3 Kira Curatio Kira Curatio | Web | 18. prosince 2017 v 6:59 | Reagovat

Tvůj talent rezonuje mou literárně zakrnělou duší <3 Nemůžu se dočkat, až tohle dopíšeš celý a já to budu číst pořád dokola. Jsi moje velká inspirace.

4 Madame Luc Madame Luc | Web | 18. prosince 2017 v 10:20 | Reagovat

[3]: Děkuju ti za úžasnej projev podpory, má nejdražší Kiro. Moc si toho vážím <3 Snad to někdy opravdu dopíšu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama