Leden 2018

Teorie mého šílenství

28. ledna 2018 v 14:12 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna dimineata,

Pod vlivem prášků jsem se ponořil do úvah. Jsou to takový ty skrytý vrátka, který se dají otevřít jenom při zvláštních příležitostech. Smrt přestrojená za poklad, co se schovává za tajnými dveřmi.




Jsem hraniční. Hraniční mezi "čím a čím?", pravděpodobně přemýšlíte. Když se zamyslíme nad teorií osobností ve vaší hlavě - Lidi se ptají, jak ses tam vlastně dokázal dostat, tam za oponu? Ale to, co opravdu chtějí vědět, je, zda existuje možnost, že tam nedopatřením skončí taky. Nemůžu na to odpovědět. Všechno, co můžu říct - Je to fakt lehký, když ztratíš sebe díky klamům.

Je jednoduchý spadnout do paralelního vesmíru. Je jich fakt plno; svět šílených, násilných, zraněných, umírajících a pravděpodobně i mrtvých. Tyhle světy existují na stejné hranici s naším, podobají se mu, ale nejsou v něm.

Všechno to přišlo neuvěřitelně náhle, pohlcujíc mě to. Zdálo se mi, že jsem v divadle stínů. Potom se nárazová vlna temnoty rozbila o moji hlavu. Celý svět se na pár minut vytratil. Vím to, zešílel jsem. Rozhlédl jsem se kolem sebe.

"A co přijde potom?" Ptám se sebe samého.
"Spousta temnoty mě pojme," odpověděl jsem jako rozštěpený.

Spousta lidí se snaží takové situace přejít, tvoří perforace v srdeční membráně, dokud se jim neotevře cesta - ale co když neexistuje? Kdo dokáže odolat pokušení? Vím, jaké to je. Být chycený v paralelním universu, kde základny fyziky a psychického zdraví neexistují.

Co stoupá nahoru, nemusí spadnout zpátky a spánek vás místo odpočinku vysaje. Taky platí, že ne každá akce je rovná reakci, co vyvolá. Čas je zvláštní. Někdy se točí v kruzích, letí pozadu, čas od času i přeskakuje. Na tomhle místě věci plynou a postrádají soudržnost; stoly můžou být hodiny, obličeje květiny a realita je tak narušená, jako vaše hlava - jak jen si ji představíte. Potom se fyzický ubližování mění v nutnost, v lék pro duši.

Tohle všechno objevíte později. Když mě zavřeli do blázince, něco to přetvořila. Strojená nedotčenost se změnila v obskurní děvku a pojídala příběhy ostatních lidí k snídani. Všichni potom jako zbloudilý duše hledaly cestu, chyceni v utrpení.



Další zvláštní funkcí paralelních vesmírů je to, že i když jsou z druhé strany neviditelné, tak jakmile se tam dostanete, je snadné vidět svět, odkud jste přišli. Někdy se ten svět může zdát obrovský a čarovný, přičemž se klepe stylem obrovské hromádky želé. Jindy je zase maličký a kompletně pokřivený, točí se po vlastní ose a mdle poblikává. Buď jak buď, nelze to popřít - nikdo není schopný vás vytáhnout z vlastního úkrytu. Jediný, kdo to umí, jste nakonec vy.

Jak ale bojovat se samotou? Rád bych znal odpověď. Vzdychám pod dotyky mojí zvrácenosti a cítím, že nechci, aby odešla. Jsem to já, musím to přijmout. Moji jedinečnost, kterou prakticky ze srdce nenávidím. Obcházím se a dívám se, rozpoznávajíc, kdo to je.

Kdo je ta zrůda, co nese moje jméno?


Jsem tvoje rakev

23. ledna 2018 v 22:33 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Královna smažek Madame Luc se vrací spolu s nymfí bohyní Kirou, aby vám přinesly dramatické pokračování našeho společného příběhu o Lilith a Cory. Její část si můžete přečíst ZDE.



Uši drásající pípání nemocničního přístroje mi rezonuje existenciálně prázdnou lebkou. Pokouším se pohnout, ale moje končetiny rezignujou na jakejkoliv rozkaz podanej intoxikovanym mozkem. Jsem vpitá do postele, uvězněná ve stereotypním objetí bílejch peřin. Co se stalo? Nevím. Nechci a ani to nevnímám. Pod zavřenejma víčkama se pořád rýsuje ta na kost bledá tvář, šarlatově rudý rty a andělskej výjev, co se zkrápí vlastníma zvratkama a bezhlesně se zajíká nad vidinou toho vytouženýho úprku z pařátu kurevsky nepříznivý reality.

Cory je pryč a já nechápu proč - proč jsem nemohla odejít spolu s ní? Po naší alkoholem asistovaný, poetický a přehnaně spontánní sebevraždě se mojí matce podařilo nás najít. Na poslední chvíli, poslední moment před úplnou ztrátou tý duševně důležitý části mě samotný. Jenže má milovaná už byla dávno pryč, vykousla se spolu se smrťákem a jako zamilovaná Julie zemřela z lásky pro lásku. Když jí víno spolu s pilulkama propalovalo útroby a nutilo srdce kolabovat, jen tak polohlasně skrze všechny ty blitky hlesla a naposled se pousmála předtím, než vítězoslavně vydechla svoji dušičku. Nevím, zda to bylo poděkování nebo tichá výčitka toho, že jsem ji nestihla dohnat, chytit za ruku a odejít do neexistence spolu s ní.

Tuhle sekvenci si na mysli přehrávám následujících pár dní. Všechny ty sekundy mi v hlavě odbíjejí její jméno. Stojím v koupelně, kde se to všechno stalo. Mám na sobě uhelnou čerň v podobě až příliš lascivních a na pohřeb naprosto nevhodnejch šatů. Na krku se mi provokativně pohupuje obrácenej křížek a červená rtěnka doslova hlásá "Daddy better make me choke."

Pohodim hlavou na stranu a rudý vlasy se rozletěj okolo, přičemž mě jedna lokna pošimrá na ramenou. Zamotá se mi hlava a musím se oběma zjizvenejma rukama zapřít o umyvadlo, abych se nezřítila k zemi a nerozsekala si hlavu o rozpraskaný dlaždice s primitivním klišé vzorem. Přísahám, že dotyk mejch vlasů ve mně simuloval tu stejnou opojnou senzaci, kterou moje doutnající sexualita pocejtila, když mě Cory obdařila letmým popohnutím v oblasti ňader a ramen.

Je všude uvnitř mě, jsem nepopiratelně a nezvratně závislá. Až do konce života, kterej se vlastně tak úplně nezdařil. Promítám si v hlavě její slova, steny a tichej chlastem podbarvenej smích jako takovou černobílou scenerii opakování nás dvou, co běží v kině na tom nejprotrhanějším plátně. Jsem zároveň divákem i herečkou v hlavní roli, což mírně konsternuje moji narušenou podstatu.

Znova se zadívám do zrcadla a přísahám, kurva, přísahám, že tam vidím ji. Ten smutně prázdnej pohled, uslzený oči a hnědý vlasy v nedbalym pletenci. Zamrkám a probodnu očima prosklenou plochu, jako kdybych doufala, že se mi podaří procpat se za ní. Derealizace vně mozku si se mnou hrajou. Už je pryč.

Nával nekontrolovatelnýho vzrušení a hněvu protne moje tělo jako blesk padající z nebe, co se schovává pod příkrovem těch nejtemnějších bouřkovejch mraků. Někde uvnitř mě se rozprší a já s nápřahem rozbíjím sklo na tisíc ostrejch střepů. V koupelně doslova hřmí, když se křišťálově ne-čistá hromádka rozsype do všech stran a směrů. Zanadávám si, jen tak sama pro sebe, i přestože mám pocit, že mě stěny okolo sledujou a potichu se vysmívají mýmu bezmocnýmu zoufalství. Kapky karmínový neřesti, co mi pluje v žilách, se rozlejou po dlaždicích a střepech.

Zapálila jsem si cigaretu a chytla ji mezi krvácející prsty. Brzo se celá koupelna skryla v oblaku kouře a zdi už se mi nemohly posměšně šklebit.

***
Pohřeb mé milované se měl odehrát v místním kostelíku, kterej ze srdce nenáviděla, protože ji tam matka nutila chodit na nedělní mše. Taky se tam seznámila s jejím, teď už bejvalym, přítelem, kterej ji tak poškodil, až z toho skončila úplně na dně nekončící rokle, zasypaná pod lavinou protichůdnejch emocí. Neschopná odejít, ale ani zůstat. Kdybych toho zmrda potkala při jiný příležitosti, než jejím pohřbu, tak bych mu podpatkem prokopla tu jeho placatou prdel. Jenže dnes si přehnaný scény odpustím, i tak tu budu za hlavní hvězdu, protože jsem to JÁ. Ta rudovlasá děvka, co přežila. Je zvláštní, jak lidi začnou předstírat, že jim na vás záleželo, aby se mohli tak trochu přiživit na celý tý tragický situaci a vzejít z toho jako vzor slušnosti. Zkrátka chtěj, abyste přehodnotili svůj názor a řekli si, že to vlastně nejsou až tak neschopný a patetický svině. Jenže jsou a děkuju neexistujícímu Bohu, že moje stanovisko nic nezmění. Nebýt jich, celá tahle situace by se vlastně ani nestala a ona by tu pořád byla. Chci jít za ní, opravdu moc, ale takovej zvláštní niterní stav ambivalence mi brání.

Procházím uličkou a vidím lidi plakat, hystericky křičí s hlavama v dlaních a pláčou pro někoho, koho vlastně ze srdce nenáviděli. Hyeny. Pomalu se blížím k rakvi a uvnitř cejtim, že jsem si vlastně absolutně nejistá. Dokážu se na ni po tom všem podívat? Uvědomění veškerý tý iracionality je až zarážející. Jsem prakticky absolutní srab, protože zmírním tempo a šourám se pomalou chůzí. Jen tak, abych trochu imaginárně popřela, že se celá tahle situace děje.

Je nádherná. Stojím přímo u ní a její perlově bílá pleť zaří takovejma matnejma odleskama. Otočím se, abych se zadívala na ksichty ostatních, ale místo toho se mi zdá, že se doslova zastavil čas. Nikdo se nepohyboval. Záhy jsem ucejtila dotek na mojí ruce, chtěla jsem se otočit, ale celá situace mě nutila figurovat jako nemotorně se pohybující loutku ve vazký hmotě. Je to vtipný, ale tu bolest fakt nedokážu snýst. Moje srdce se rozbušilo, když jsem ji spatřila, jak stojí vedle mě. Oděná v rudých šatech. Usmívala se, tak nějak pobaveně na nás všechny hleděla. Už ani nevypadala tak mrtvolně rozostřená. Měla vřelé teplo odrážející se v očích. Nemluvila, ani nemusela. To ticho vykřičelo všechno.

Letmo se mě dotkla a elektrizující poryv mi kompletně ochromil ruku. Roztančila se, ladně, jako kdyby byla padající květ růžový Sakury v letu. Zatočila se a sukně se vlnila podle tempa, co udávaly její boky. Kráčela, třepetala rukama a poskakovala do rytmu němé písně a kroužila - kroužila jako holubička před přistáním, mezi těma zrůdama, co ji dostaly do rakve. Nevypadala naštvaná, nýbrž absolutně oproštěná od pozemskejch starostí.

Byla to balada, výjev plnej těch nejlaškovnějších halucinací. Když se vracela směrem ke mně, jen se letmo pozastavila a na tvář mi umístila polibek. Moje oči se zamlžily a já nebyla přes slzy schopná zaostřit. Promnula jsem si obě oči a uvědomila si, že lidi okolo mě se pohybují a za mnou se tvoří fronta. Všichni nechápavě kroutili hlavou a čekali na svůj moment pro rozloučení.

Přísahala bych, že její tanec byl skutečný. Že i ona je skutečná a dýchá, hruď se pohybuje a ve zraku se odráží úsměv. Jenže byla pryč a já doufala, že brzo odejdu za ní. Sbohem má lásko. Snad se brzo shledáme někde na místě, kde nebude čas a ani prostor. Doufám, že na mě tam někde počkáš.

Jenže je tu problém. Něco nesedí a začíná se mi motat hlava. Zvrátím se směrem dozadu a klopýtnu, přičemž mrštím tělem k zemi. Jenže dopad se nekoná. Mizím skrze hlubiny a vlny plný třešňovejch listů. Proti mně je světlo a já mu vyjdu vstříc. Najednou ji vidím, jako kdyby stála nade mnou a smutně se usmívala. Pokouším se křičet:

"Cory, prosím, kde jsi? Vezmi mě s sebou. Miluju tě."

Uši drásající pípání nemocničního přístroje mi rezonuje existenciálně prázdnou lebkou. Pokouším se pohnout, ale moje končetiny rezignujou na jakejkoliv rozkaz podanej intoxikovanym mozkem. Jsem vpitá do postele, uvězněná ve stereotypním objetí bílejch peřin. Co se stalo? Nevím. Nechci a ani to nevnímám. Pod zavřenejma víčkama se pořád rýsuje ta na kost bledá tvář, šarlatově rudý rty a andělskej výjev, co se zkrápí vlastníma zvratkama a bezhlesně se zajíká nad vidinou toho vytouženýho úprku z pařátu kurevsky nepříznivý reality...


Andělové z porna - Niterní sonda

12. ledna 2018 v 22:35 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Madame Luc je opět přehlcená šílenstvím, který se s láskou rozhodla věnovat virtuálnímu papíru a jejím milovanejm Andělům z porna. Tenhle krátkej příběh nedává smysl, ani ho vlastně dávat nemá. Jenom přikrášlená hromada těch nejniternějších sraček. S láskou.



Adonisi. Máš tak nádhernej obličej, kdykoliv opilá v noci usínám tak o něm sním mezi mejma nohama, laskaje svůj citlivej bod. V představách tě vnímám, jak se plazíš po čtyřech k mojí rozpadající se posteli a lezeš pod peřinu. Líbáš mě, dráždíš prstama a já se měním v tisíc tekoucích vodopádů toho nejsladšího sirupu na zmrlinovym poháru. Ohýbám se pod náporem vzrušení, ale moje nitro je pod vysokym napětím - elektrizujícíc v očekávání těch nejzazších slastí lidskej myslí.

Kdykoliv tě potkám, nejsem vůbec schopná ze sebe vydat ani hlásku. Zrudnu a sklopím hlavu. Díky tvejm lichotkám jsem přestala nosit podprsenku, protože se ti líbí, jak se pod nekonzistentní látkou mejch outfitů rýsujou bradavky. Prej dvě třešničky na tom nejúžasnějším dortu, i když pravděpodobně z cukrářství, kde se pod pultem vaří perník a kremrole jsou plněný něčim trochu jinym, než jenom šlehačkou.

Stal se ze mě obrazec kouře, co ti uniká z úst. Mluvíme rozdílnejma jazykama a jsme si tak nějak na hony vzdálení. Přesto jsme v tuhle chvíli spolu. Škrábeme se do krve a plníme kapkama karmínu záhyby úst. Pomalu se přede mnou klaníš a topíš se ve vlhkosti mýho klína.

Po chobách obstarožního baráku se toulá domácí a, jako každý den, zametá smítka a vajgly, který tam rádi v opilosti pohazujeme. Když mě vidí, tak pozdraví a vřele se usměje. Není to úlisný, protože má v očích tolik smutku. Jeho rutina. Ztratil svou milovanou ženu, zemřela na rakovinu, a stal se z něj noční chodec. Temnoblud, co ztratil cestu.

V jednu chvíli začínáme mít všeho dost. Dnes v noci, si opět podvazujeme mozky a s vykulenejma očima lítám ve vzduchu kolem tvojí postele. Spojujeme se tělesně, během toho, co se naše srdce odpojují. Na ráno je příliš pozdě, ale rozjitření se snaží vniknout do místnosti. Jsme slepí vůči sobě. Trháš ze mě plátky růží a já tě bodám svými trny. Odcházíš za spánkem. Ztratila jsem se ve tvym pokoji a ve svojí hlavě.

Věřím, že něco na mně má smysl - jenže už nevím proč. Proč se mi zdá tenhle aspekt lidský skutečnosti tak důležitej? Netuším. Žiješ fantastikou nervový soustavy a chemikálie mojí lásky ti prouděj mozkem. Šťastný dny nakonec zoxidujou a odejdou do zapomění, stejně jako brzo já.

Šeptám do tmy: "Můj anděli, je to pro mě nepředstavitelný. Nemohl bys umřít, naše duše spolu žijou už tisíce let."
Spíš. Projíždím ti prsty ve vlasech a pak putuju po těle. Přála bych si být tvoje první a poslední. Láska nás oba zničila - každýho vlastnim způsobem. Pojal tě alkohol a drogy. Svíjel ses v pařátech opiátů přes tři roky. Jsme si podobní. Tvoje životní láska tě podvedla a rozdupala v prach - zabolí to, zmrzačí.

Prej se mi podařilo tě vytáhnout z mizeri, což je velký břemeno. Stačí zmizet a ono se to vrátí? Řekla jsem, že moje duše s tebou zůstane napořád. I potom, co odejdu. Smrt totiž láká. Usmívám se na sebe v zrcadle během toho, co polikám prášky. Barevný jako lentilky, který mi vlastně nikdy nechutnaly. Vana napuštěná vodou je hluboká jako oceán a bublinky vodní pěny se mění v tisíce odsuzujících očí. Vpluju tam, abych po nich mohla mrsknout horkou vodou a proměnit je v nic.
Vím, že jsem pro tebe ve skutečnosti nic překrytý jemnou dekou ze sobě-vštěpovanejch lží.


A co s tebou? Zmačkaný plechovky kolem tebe tvořej postel z květin. Upij se k smrti, drahoušku. Budu tě z dálky sledovat, jak usínáš sám a přitom pochcáváš postel, kde jsme smilnívali. Zamkni mě v sobě, tam na místě, kde všechno pomaloučku umírá. Strašíš mě jako duch, co nikdy nepoznal lidský tělo - jenže moje nechceš mít.

Někde v iracionálnu, v tom vesmíru všech derealizací tě vidím. Prostřelil sis hlavu a vytrhal svoje vnitřnosti, přičemž jsi popraškem krve překryl svoje fotky z dětství. Katafalky a oltáře v tvojí duši jsou tvořený jenom z prázdnejch lahví a hromady blitek.


Ne, už tě nemiluju.


Vodné stočné

10. ledna 2018 v 21:43 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch



Kapky krve na špinavý podlaze,
A místo mozku kolotoč -

To ten motor - srdce - krvácí,
A já nevím proč -

Kvůli hektolitrům slz,
Přijde brzo účet za vodu -

Jenže já, duše zmučená,
Už tu dávno bloudit nebudu -

Neonová ambivalence

9. ledna 2018 v 20:21 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Sny s tebou zůstávaj, ale byl bych radši, kdybys zůstal mrtvej. Bylo by jednodušší zmáčknout tlačítko delete a na celou tuhle pakárnu zapomenout. Procházím psychidelickejma zašlejma ulicema ve svym mozku. Smrdí to tu zatuchlinou a rozdrolenej asfalt je pravidelně bičovanej deštěm. Cejtim, jak touha po životě pomalu vzplane a vyhasne dřív, než se mi vůbec povede na ni zaměřit svoji pozornost.

V mym vnitřnim městě žije spousta známejch tváří, ale taky hromada náhodnejch vjemů bez domova a obličeje. Jsou to takový nespecifikovatelný útržky zbloudilejch kategorickejch přešlapů. Na kůži mě pálí tvoje zkyslý sliny a dochází mi, že líbání rozraženejch kloubů na rukou nepřinese potřebnou dávku morfinu, aby to otupilo bolest.

Odbíjí půlnoc a můj citlivej střed se probouzí k životu. Jsem naprosto mimo realitu, kloužu po čase a prostoru. Pohybuju se s ladností, která mi vůbec neni vlastní. Rudá fluorescentní barvitost krví zalitejch tváří mi zamlžuje můj pokroucenej úsudek.


Přemejšlim nad tim, že tě vlastně pořád potřebuju. Už několikrát jsi zmizel a zase ses vrátil. Prej to časem odezní, ale někdy to trvá i pár let. Je pravděpodobný, že se ve mně budeš držet takhle dlouho? Je možný, že se pomalu rozpadnu v nedůležitý drobky a nezvratnej rozklad částic mě zničí?

Každičká nekonečná noc je plná tý kurevsky záludný magie. Jsem osamělý a zjišťuju, že přestávám litovat starejch prohřešků. Hvězdy tě prozářej skrz-naskrz a vedeš mě někam dál, tak silnej, tak nedotknutelnej. Drásám si konečky prstů o tvoji ostře řezavou strukturu. Dálka se krátí, hodiny utíkaj a můj pokoj se nepřestává zmenšovat. Je toho ještě plno, co bych rád nechal tančit na jazyku a vplivnul ti to všechno do tvojí překrásně nesouměrný tváře.


Vnitřní ulice, ve který se nachází můj dům je plná těch nejpodivnějších a nejznámějších existencí. Je to jako zoo, ve který září neonový barvičky a vibrující modrý světla nám lámou sanice. Cítím, jak mi rozpálený diody smažej kůži na obličeji. Když se zhroutim u tvejch dveří, můžu slyšet ten tlukot noci v mojí hrudi. Dělí nás celá galaxie, ale i tak jsme si neuvěřitelně blízko. A ztracím ponětí o tom, co je skutečnost a co je lež, páč rozmlouvám sám se sebou ve tmě a čekám na odpověď. Moje tělo pak pracuje jako stroj a já konečně cejtim ten puls těžkýho železnýho srdce, který rezaví v rozlámanym hrudním koši.

Držku mi k sobě sešily všechny slova, který se nedaly vyslovit. Jsem spoutanej řetězama na místě, kde jsem nikdy nechtěl bejt. Jsem někde mezi tebou a mnou, uprostřed tý bolestivý nicoty, co tady zeje a děsí kolemjdoucí snílky. Cloumáš se mnou a měníš mi mozek v kašovitou verzi zvrácenýho jahodovýho pyré.
Vidím, jak ti dráty čouhaj z kůže. Napojujeme se na stejnou vlnu, shodující se zástrčku a koluje v nás ten totožnej elektrickej proud. Napětí nabírá kritickejch vejšin a já cejtim, že ta vyšinutost zase projednou přeprala moje nedospělý iracionální uvažování.

Konečně se mi podařilo dostat ke vchodu do mýho domu. Den zmizel a noc bere kramle taky. Na obzoru visí pustý nic. Snoubí se tam poblikávající smysly a srdeční znečištění. Když vytahuju klíče a odemykám dveře, tak cejtim, jak mi neon z našeho světla stejká po páteři.

Míchá se spolu s krví a suchejma slzama, kterýs do mě vtisknul.