Leden 2018

Andělové z porna - Niterní sonda

12. ledna 2018 v 22:35 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Madame Luc je opět přehlcená šílenstvím, který se s láskou rozhodla věnovat virtuálnímu papíru a jejím milovanejm Andělům z porna. Tenhle krátkej příběh nedává smysl, ani ho vlastně dávat nemá. Jenom přikrášlená hromada těch nejniternějších sraček. S láskou.



Adonisi. Máš tak nádhernej obličej, kdykoliv opilá v noci usínám tak o něm sním mezi mejma nohama, laskaje svůj citlivej bod. V představách tě vnímám, jak se plazíš po čtyřech k mojí rozpadající se posteli a lezeš pod peřinu. Líbáš mě, dráždíš prstama a já se měním v tisíc tekoucích vodopádů toho nejsladšího sirupu na zmrlinovym poháru. Ohýbám se pod náporem vzrušení, ale moje nitro je pod vysokym napětím - elektrizujícíc v očekávání těch nejzazších slastí lidskej myslí.

Kdykoliv tě potkám, nejsem vůbec schopná ze sebe vydat ani hlásku. Zrudnu a sklopím hlavu. Díky tvejm lichotkám jsem přestala nosit podprsenku, protože se ti líbí, jak se pod nekonzistentní látkou mejch outfitů rýsujou bradavky. Prej dvě třešničky na tom nejúžasnějším dortu, i když pravděpodobně z cukrářství, kde se pod pultem vaří perník a kremrole jsou plněný něčim trochu jinym, než jenom šlehačkou.

Stal se ze mě obrazec kouře, co ti uniká z úst. Mluvíme rozdílnejma jazykama a jsme si tak nějak na hony vzdálení. Přesto jsme v tuhle chvíli spolu. Škrábeme se do krve a plníme kapkama karmínu záhyby úst. Pomalu se přede mnou klaníš a topíš se ve vlhkosti mýho klína.

Po chobách obstarožního baráku se toulá domácí a, jako každý den, zametá smítka a vajgly, který tam rádi v opilosti pohazujeme. Když mě vidí, tak pozdraví a vřele se usměje. Není to úlisný, protože má v očích tolik smutku. Jeho rutina. Ztratil svou milovanou ženu, zemřela na rakovinu, a stal se z něj noční chodec. Temnoblud, co ztratil cestu.

V jednu chvíli začínáme mít všeho dost. Dnes v noci, si opět podvazujeme mozky a s vykulenejma očima lítám ve vzduchu kolem tvojí postele. Spojujeme se tělesně, během toho, co se naše srdce odpojují. Na ráno je příliš pozdě, ale rozjitření se snaží vniknout do místnosti. Jsme slepí vůči sobě. Trháš ze mě plátky růží a já tě bodám svými trny. Odcházíš za spánkem. Ztratila jsem se ve tvym pokoji a ve svojí hlavě.

Věřím, že něco na mně má smysl - jenže už nevím proč. Proč se mi zdá tenhle aspekt lidský skutečnosti tak důležitej? Netuším. Žiješ fantastikou nervový soustavy a chemikálie mojí lásky ti prouděj mozkem. Šťastný dny nakonec zoxidujou a odejdou do zapomění, stejně jako brzo já.

Šeptám do tmy: "Můj anděli, je to pro mě nepředstavitelný. Nemohl bys umřít, naše duše spolu žijou už tisíce let."
Spíš. Projíždím ti prsty ve vlasech a pak putuju po těle. Přála bych si být tvoje první a poslední. Láska nás oba zničila - každýho vlastnim způsobem. Pojal tě alkohol a drogy. Svíjel ses v pařátech opiátů přes tři roky. Jsme si podobní. Tvoje životní láska tě podvedla a rozdupala v prach - zabolí to, zmrzačí.

Prej se mi podařilo tě vytáhnout z mizeri, což je velký břemeno. Stačí zmizet a ono se to vrátí? Řekla jsem, že moje duše s tebou zůstane napořád. I potom, co odejdu. Smrt totiž láká. Usmívám se na sebe v zrcadle během toho, co polikám prášky. Barevný jako lentilky, který mi vlastně nikdy nechutnaly. Vana napuštěná vodou je hluboká jako oceán a bublinky vodní pěny se mění v tisíce odsuzujících očí. Vpluju tam, abych po nich mohla mrsknout horkou vodou a proměnit je v nic.
Vím, že jsem pro tebe ve skutečnosti nic překrytý jemnou dekou ze sobě-vštěpovanejch lží.


A co s tebou? Zmačkaný plechovky kolem tebe tvořej postel z květin. Upij se k smrti, drahoušku. Budu tě z dálky sledovat, jak usínáš sám a přitom pochcáváš postel, kde jsme smilnívali. Zamkni mě v sobě, tam na místě, kde všechno pomaloučku umírá. Strašíš mě jako duch, co nikdy nepoznal lidský tělo - jenže moje nechceš mít.

Někde v iracionálnu, v tom vesmíru všech derealizací tě vidím. Prostřelil sis hlavu a vytrhal svoje vnitřnosti, přičemž jsi popraškem krve překryl svoje fotky z dětství. Katafalky a oltáře v tvojí duši jsou tvořený jenom z prázdnejch lahví a hromady blitek.


Ne, už tě nemiluju.


Vodné stočné

10. ledna 2018 v 21:43 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch



Kapky krve na špinavý podlaze,
A místo mozku kolotoč -

To ten motor - srdce - krvácí,
A já nevím proč -

Kvůli hektolitrům slz,
Přijde brzo účet za vodu -

Jenže já, duše zmučená,
Už tu dávno bloudit nebudu -

Neonová ambivalence

9. ledna 2018 v 20:21 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Sny s tebou zůstávaj, ale byl bych radši, kdybys zůstal mrtvej. Bylo by jednodušší zmáčknout tlačítko delete a na celou tuhle pakárnu zapomenout. Procházím psychidelickejma zašlejma ulicema ve svym mozku. Smrdí to tu zatuchlinou a rozdrolenej asfalt je pravidelně bičovanej deštěm. Cejtim, jak touha po životě pomalu vzplane a vyhasne dřív, než se mi vůbec povede na ni zaměřit svoji pozornost.

V mym vnitřnim městě žije spousta známejch tváří, ale taky hromada náhodnejch vjemů bez domova a obličeje. Jsou to takový nespecifikovatelný útržky zbloudilejch kategorickejch přešlapů. Na kůži mě pálí tvoje zkyslý sliny a dochází mi, že líbání rozraženejch kloubů na rukou nepřinese potřebnou dávku morfinu, aby to otupilo bolest.

Odbíjí půlnoc a můj citlivej střed se probouzí k životu. Jsem naprosto mimo realitu, kloužu po čase a prostoru. Pohybuju se s ladností, která mi vůbec neni vlastní. Rudá fluorescentní barvitost krví zalitejch tváří mi zamlžuje můj pokroucenej úsudek.


Přemejšlim nad tim, že tě vlastně pořád potřebuju. Už několikrát jsi zmizel a zase ses vrátil. Prej to časem odezní, ale někdy to trvá i pár let. Je pravděpodobný, že se ve mně budeš držet takhle dlouho? Je možný, že se pomalu rozpadnu v nedůležitý drobky a nezvratnej rozklad částic mě zničí?

Každičká nekonečná noc je plná tý kurevsky záludný magie. Jsem osamělý a zjišťuju, že přestávám litovat starejch prohřešků. Hvězdy tě prozářej skrz-naskrz a vedeš mě někam dál, tak silnej, tak nedotknutelnej. Drásám si konečky prstů o tvoji ostře řezavou strukturu. Dálka se krátí, hodiny utíkaj a můj pokoj se nepřestává zmenšovat. Je toho ještě plno, co bych rád nechal tančit na jazyku a vplivnul ti to všechno do tvojí překrásně nesouměrný tváře.


Vnitřní ulice, ve který se nachází můj dům je plná těch nejpodivnějších a nejznámějších existencí. Je to jako zoo, ve který září neonový barvičky a vibrující modrý světla nám lámou sanice. Cítím, jak mi rozpálený diody smažej kůži na obličeji. Když se zhroutim u tvejch dveří, můžu slyšet ten tlukot noci v mojí hrudi. Dělí nás celá galaxie, ale i tak jsme si neuvěřitelně blízko. A ztracím ponětí o tom, co je skutečnost a co je lež, páč rozmlouvám sám se sebou ve tmě a čekám na odpověď. Moje tělo pak pracuje jako stroj a já konečně cejtim ten puls těžkýho železnýho srdce, který rezaví v rozlámanym hrudním koši.

Držku mi k sobě sešily všechny slova, který se nedaly vyslovit. Jsem spoutanej řetězama na místě, kde jsem nikdy nechtěl bejt. Jsem někde mezi tebou a mnou, uprostřed tý bolestivý nicoty, co tady zeje a děsí kolemjdoucí snílky. Cloumáš se mnou a měníš mi mozek v kašovitou verzi zvrácenýho jahodovýho pyré.
Vidím, jak ti dráty čouhaj z kůže. Napojujeme se na stejnou vlnu, shodující se zástrčku a koluje v nás ten totožnej elektrickej proud. Napětí nabírá kritickejch vejšin a já cejtim, že ta vyšinutost zase projednou přeprala moje nedospělý iracionální uvažování.

Konečně se mi podařilo dostat ke vchodu do mýho domu. Den zmizel a noc bere kramle taky. Na obzoru visí pustý nic. Snoubí se tam poblikávající smysly a srdeční znečištění. Když vytahuju klíče a odemykám dveře, tak cejtim, jak mi neon z našeho světla stejká po páteři.

Míchá se spolu s krví a suchejma slzama, kterýs do mě vtisknul.