Andělové z porna - Niterní sonda

12. ledna 2018 v 22:35 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Madame Luc je opět přehlcená šílenstvím, který se s láskou rozhodla věnovat virtuálnímu papíru a jejím milovanejm Andělům z porna. Tenhle krátkej příběh nedává smysl, ani ho vlastně dávat nemá. Jenom přikrášlená hromada těch nejniternějších sraček. S láskou.



Adonisi. Máš tak nádhernej obličej, kdykoliv opilá v noci usínám tak o něm sním mezi mejma nohama, laskaje svůj citlivej bod. V představách tě vnímám, jak se plazíš po čtyřech k mojí rozpadající se posteli a lezeš pod peřinu. Líbáš mě, dráždíš prstama a já se měním v tisíc tekoucích vodopádů toho nejsladšího sirupu na zmrlinovym poháru. Ohýbám se pod náporem vzrušení, ale moje nitro je pod vysokym napětím - elektrizujícíc v očekávání těch nejzazších slastí lidskej myslí.

Kdykoliv tě potkám, nejsem vůbec schopná ze sebe vydat ani hlásku. Zrudnu a sklopím hlavu. Díky tvejm lichotkám jsem přestala nosit podprsenku, protože se ti líbí, jak se pod nekonzistentní látkou mejch outfitů rýsujou bradavky. Prej dvě třešničky na tom nejúžasnějším dortu, i když pravděpodobně z cukrářství, kde se pod pultem vaří perník a kremrole jsou plněný něčim trochu jinym, než jenom šlehačkou.

Stal se ze mě obrazec kouře, co ti uniká z úst. Mluvíme rozdílnejma jazykama a jsme si tak nějak na hony vzdálení. Přesto jsme v tuhle chvíli spolu. Škrábeme se do krve a plníme kapkama karmínu záhyby úst. Pomalu se přede mnou klaníš a topíš se ve vlhkosti mýho klína.

Po chobách obstarožního baráku se toulá domácí a, jako každý den, zametá smítka a vajgly, který tam rádi v opilosti pohazujeme. Když mě vidí, tak pozdraví a vřele se usměje. Není to úlisný, protože má v očích tolik smutku. Jeho rutina. Ztratil svou milovanou ženu, zemřela na rakovinu, a stal se z něj noční chodec. Temnoblud, co ztratil cestu.

V jednu chvíli začínáme mít všeho dost. Dnes v noci, si opět podvazujeme mozky a s vykulenejma očima lítám ve vzduchu kolem tvojí postele. Spojujeme se tělesně, během toho, co se naše srdce odpojují. Na ráno je příliš pozdě, ale rozjitření se snaží vniknout do místnosti. Jsme slepí vůči sobě. Trháš ze mě plátky růží a já tě bodám svými trny. Odcházíš za spánkem. Ztratila jsem se ve tvym pokoji a ve svojí hlavě.

Věřím, že něco na mně má smysl - jenže už nevím proč. Proč se mi zdá tenhle aspekt lidský skutečnosti tak důležitej? Netuším. Žiješ fantastikou nervový soustavy a chemikálie mojí lásky ti prouděj mozkem. Šťastný dny nakonec zoxidujou a odejdou do zapomění, stejně jako brzo já.

Šeptám do tmy: "Můj anděli, je to pro mě nepředstavitelný. Nemohl bys umřít, naše duše spolu žijou už tisíce let."
Spíš. Projíždím ti prsty ve vlasech a pak putuju po těle. Přála bych si být tvoje první a poslední. Láska nás oba zničila - každýho vlastnim způsobem. Pojal tě alkohol a drogy. Svíjel ses v pařátech opiátů přes tři roky. Jsme si podobní. Tvoje životní láska tě podvedla a rozdupala v prach - zabolí to, zmrzačí.

Prej se mi podařilo tě vytáhnout z mizeri, což je velký břemeno. Stačí zmizet a ono se to vrátí? Řekla jsem, že moje duše s tebou zůstane napořád. I potom, co odejdu. Smrt totiž láká. Usmívám se na sebe v zrcadle během toho, co polikám prášky. Barevný jako lentilky, který mi vlastně nikdy nechutnaly. Vana napuštěná vodou je hluboká jako oceán a bublinky vodní pěny se mění v tisíce odsuzujících očí. Vpluju tam, abych po nich mohla mrsknout horkou vodou a proměnit je v nic.
Vím, že jsem pro tebe ve skutečnosti nic překrytý jemnou dekou ze sobě-vštěpovanejch lží.


A co s tebou? Zmačkaný plechovky kolem tebe tvořej postel z květin. Upij se k smrti, drahoušku. Budu tě z dálky sledovat, jak usínáš sám a přitom pochcáváš postel, kde jsme smilnívali. Zamkni mě v sobě, tam na místě, kde všechno pomaloučku umírá. Strašíš mě jako duch, co nikdy nepoznal lidský tělo - jenže moje nechceš mít.

Někde v iracionálnu, v tom vesmíru všech derealizací tě vidím. Prostřelil sis hlavu a vytrhal svoje vnitřnosti, přičemž jsi popraškem krve překryl svoje fotky z dětství. Katafalky a oltáře v tvojí duši jsou tvořený jenom z prázdnejch lahví a hromady blitek.


Ne, už tě nemiluju.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 13. ledna 2018 v 13:43 | Reagovat

Poslední věta ve mně rezonuje jako slova umírajícího člověka. Člověk by si možná nějakou dobu přál cítit to, co s ním zažívala, ale dlouhodobé užívání by působilo víc než jedovatě.
Chceme být krásní, ti nejlepší, ale kolikrát to za to nestojí. Konečné zjištění dokáže pak být ostré jako břitva a rozseká všechny zbytky emoční stability. Můj komentář taky nedává smysl, ale tvá literární schopnost dočista utlumila všechny moje rozumné projevy. Dokážu jen tiše, s úctou hltat každé slovo.
Drž se, zlato. My tě milujeme. Jsi Napořád <3

2 Madame Luc Madame Luc | Web | 13. ledna 2018 v 15:10 | Reagovat

[1]: Děkuji ti za tvůj úžasný komentář, nejdražší Kiro <3 Moc si cením tvojí podpory ve všem. Jsi úžasná.

3 stuprum stuprum | Web | 15. ledna 2018 v 1:48 | Reagovat

Výborné, tahle poloha sedí Madame jak šitá na míru.

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | Pátek v 20:15 | Reagovat

Rozpolcený kusy masa prolínající se s chtíčem, možná není opodstatněnej, ale jakoby na tom sešlo, že?....je krásný si navzájem ublížit, když je to z lásky. Divila bych se, kdyby se oběť z vnitřního potěšení snažila bránit...pokud by šlo však o smrt, měla bych pro to pochopení.

Miluju Tě a tvý texty, co mě při temných večerech odnáší do deliria. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama