Jsem tvoje rakev

23. ledna 2018 v 22:33 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Královna smažek Madame Luc se vrací spolu s nymfí bohyní Kirou, aby vám přinesly dramatické pokračování našeho společného příběhu o Lilith a Cory. Její část si můžete přečíst ZDE.



Uši drásající pípání nemocničního přístroje mi rezonuje existenciálně prázdnou lebkou. Pokouším se pohnout, ale moje končetiny rezignujou na jakejkoliv rozkaz podanej intoxikovanym mozkem. Jsem vpitá do postele, uvězněná ve stereotypním objetí bílejch peřin. Co se stalo? Nevím. Nechci a ani to nevnímám. Pod zavřenejma víčkama se pořád rýsuje ta na kost bledá tvář, šarlatově rudý rty a andělskej výjev, co se zkrápí vlastníma zvratkama a bezhlesně se zajíká nad vidinou toho vytouženýho úprku z pařátu kurevsky nepříznivý reality.

Cory je pryč a já nechápu proč - proč jsem nemohla odejít spolu s ní? Po naší alkoholem asistovaný, poetický a přehnaně spontánní sebevraždě se mojí matce podařilo nás najít. Na poslední chvíli, poslední moment před úplnou ztrátou tý duševně důležitý části mě samotný. Jenže má milovaná už byla dávno pryč, vykousla se spolu se smrťákem a jako zamilovaná Julie zemřela z lásky pro lásku. Když jí víno spolu s pilulkama propalovalo útroby a nutilo srdce kolabovat, jen tak polohlasně skrze všechny ty blitky hlesla a naposled se pousmála předtím, než vítězoslavně vydechla svoji dušičku. Nevím, zda to bylo poděkování nebo tichá výčitka toho, že jsem ji nestihla dohnat, chytit za ruku a odejít do neexistence spolu s ní.

Tuhle sekvenci si na mysli přehrávám následujících pár dní. Všechny ty sekundy mi v hlavě odbíjejí její jméno. Stojím v koupelně, kde se to všechno stalo. Mám na sobě uhelnou čerň v podobě až příliš lascivních a na pohřeb naprosto nevhodnejch šatů. Na krku se mi provokativně pohupuje obrácenej křížek a červená rtěnka doslova hlásá "Daddy better make me choke."

Pohodim hlavou na stranu a rudý vlasy se rozletěj okolo, přičemž mě jedna lokna pošimrá na ramenou. Zamotá se mi hlava a musím se oběma zjizvenejma rukama zapřít o umyvadlo, abych se nezřítila k zemi a nerozsekala si hlavu o rozpraskaný dlaždice s primitivním klišé vzorem. Přísahám, že dotyk mejch vlasů ve mně simuloval tu stejnou opojnou senzaci, kterou moje doutnající sexualita pocejtila, když mě Cory obdařila letmým popohnutím v oblasti ňader a ramen.

Je všude uvnitř mě, jsem nepopiratelně a nezvratně závislá. Až do konce života, kterej se vlastně tak úplně nezdařil. Promítám si v hlavě její slova, steny a tichej chlastem podbarvenej smích jako takovou černobílou scenerii opakování nás dvou, co běží v kině na tom nejprotrhanějším plátně. Jsem zároveň divákem i herečkou v hlavní roli, což mírně konsternuje moji narušenou podstatu.

Znova se zadívám do zrcadla a přísahám, kurva, přísahám, že tam vidím ji. Ten smutně prázdnej pohled, uslzený oči a hnědý vlasy v nedbalym pletenci. Zamrkám a probodnu očima prosklenou plochu, jako kdybych doufala, že se mi podaří procpat se za ní. Derealizace vně mozku si se mnou hrajou. Už je pryč.

Nával nekontrolovatelnýho vzrušení a hněvu protne moje tělo jako blesk padající z nebe, co se schovává pod příkrovem těch nejtemnějších bouřkovejch mraků. Někde uvnitř mě se rozprší a já s nápřahem rozbíjím sklo na tisíc ostrejch střepů. V koupelně doslova hřmí, když se křišťálově ne-čistá hromádka rozsype do všech stran a směrů. Zanadávám si, jen tak sama pro sebe, i přestože mám pocit, že mě stěny okolo sledujou a potichu se vysmívají mýmu bezmocnýmu zoufalství. Kapky karmínový neřesti, co mi pluje v žilách, se rozlejou po dlaždicích a střepech.

Zapálila jsem si cigaretu a chytla ji mezi krvácející prsty. Brzo se celá koupelna skryla v oblaku kouře a zdi už se mi nemohly posměšně šklebit.

***
Pohřeb mé milované se měl odehrát v místním kostelíku, kterej ze srdce nenáviděla, protože ji tam matka nutila chodit na nedělní mše. Taky se tam seznámila s jejím, teď už bejvalym, přítelem, kterej ji tak poškodil, až z toho skončila úplně na dně nekončící rokle, zasypaná pod lavinou protichůdnejch emocí. Neschopná odejít, ale ani zůstat. Kdybych toho zmrda potkala při jiný příležitosti, než jejím pohřbu, tak bych mu podpatkem prokopla tu jeho placatou prdel. Jenže dnes si přehnaný scény odpustím, i tak tu budu za hlavní hvězdu, protože jsem to JÁ. Ta rudovlasá děvka, co přežila. Je zvláštní, jak lidi začnou předstírat, že jim na vás záleželo, aby se mohli tak trochu přiživit na celý tý tragický situaci a vzejít z toho jako vzor slušnosti. Zkrátka chtěj, abyste přehodnotili svůj názor a řekli si, že to vlastně nejsou až tak neschopný a patetický svině. Jenže jsou a děkuju neexistujícímu Bohu, že moje stanovisko nic nezmění. Nebýt jich, celá tahle situace by se vlastně ani nestala a ona by tu pořád byla. Chci jít za ní, opravdu moc, ale takovej zvláštní niterní stav ambivalence mi brání.

Procházím uličkou a vidím lidi plakat, hystericky křičí s hlavama v dlaních a pláčou pro někoho, koho vlastně ze srdce nenáviděli. Hyeny. Pomalu se blížím k rakvi a uvnitř cejtim, že jsem si vlastně absolutně nejistá. Dokážu se na ni po tom všem podívat? Uvědomění veškerý tý iracionality je až zarážející. Jsem prakticky absolutní srab, protože zmírním tempo a šourám se pomalou chůzí. Jen tak, abych trochu imaginárně popřela, že se celá tahle situace děje.

Je nádherná. Stojím přímo u ní a její perlově bílá pleť zaří takovejma matnejma odleskama. Otočím se, abych se zadívala na ksichty ostatních, ale místo toho se mi zdá, že se doslova zastavil čas. Nikdo se nepohyboval. Záhy jsem ucejtila dotek na mojí ruce, chtěla jsem se otočit, ale celá situace mě nutila figurovat jako nemotorně se pohybující loutku ve vazký hmotě. Je to vtipný, ale tu bolest fakt nedokážu snýst. Moje srdce se rozbušilo, když jsem ji spatřila, jak stojí vedle mě. Oděná v rudých šatech. Usmívala se, tak nějak pobaveně na nás všechny hleděla. Už ani nevypadala tak mrtvolně rozostřená. Měla vřelé teplo odrážející se v očích. Nemluvila, ani nemusela. To ticho vykřičelo všechno.

Letmo se mě dotkla a elektrizující poryv mi kompletně ochromil ruku. Roztančila se, ladně, jako kdyby byla padající květ růžový Sakury v letu. Zatočila se a sukně se vlnila podle tempa, co udávaly její boky. Kráčela, třepetala rukama a poskakovala do rytmu němé písně a kroužila - kroužila jako holubička před přistáním, mezi těma zrůdama, co ji dostaly do rakve. Nevypadala naštvaná, nýbrž absolutně oproštěná od pozemskejch starostí.

Byla to balada, výjev plnej těch nejlaškovnějších halucinací. Když se vracela směrem ke mně, jen se letmo pozastavila a na tvář mi umístila polibek. Moje oči se zamlžily a já nebyla přes slzy schopná zaostřit. Promnula jsem si obě oči a uvědomila si, že lidi okolo mě se pohybují a za mnou se tvoří fronta. Všichni nechápavě kroutili hlavou a čekali na svůj moment pro rozloučení.

Přísahala bych, že její tanec byl skutečný. Že i ona je skutečná a dýchá, hruď se pohybuje a ve zraku se odráží úsměv. Jenže byla pryč a já doufala, že brzo odejdu za ní. Sbohem má lásko. Snad se brzo shledáme někde na místě, kde nebude čas a ani prostor. Doufám, že na mě tam někde počkáš.

Jenže je tu problém. Něco nesedí a začíná se mi motat hlava. Zvrátím se směrem dozadu a klopýtnu, přičemž mrštím tělem k zemi. Jenže dopad se nekoná. Mizím skrze hlubiny a vlny plný třešňovejch listů. Proti mně je světlo a já mu vyjdu vstříc. Najednou ji vidím, jako kdyby stála nade mnou a smutně se usmívala. Pokouším se křičet:

"Cory, prosím, kde jsi? Vezmi mě s sebou. Miluju tě."

Uši drásající pípání nemocničního přístroje mi rezonuje existenciálně prázdnou lebkou. Pokouším se pohnout, ale moje končetiny rezignujou na jakejkoliv rozkaz podanej intoxikovanym mozkem. Jsem vpitá do postele, uvězněná ve stereotypním objetí bílejch peřin. Co se stalo? Nevím. Nechci a ani to nevnímám. Pod zavřenejma víčkama se pořád rýsuje ta na kost bledá tvář, šarlatově rudý rty a andělskej výjev, co se zkrápí vlastníma zvratkama a bezhlesně se zajíká nad vidinou toho vytouženýho úprku z pařátu kurevsky nepříznivý reality...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Článek se mi...

Líbí
Nelíbí

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. ledna 2018 v 23:38 | Reagovat

Jak se po vykřičeném tichu roztančila, to je onen lucovský prvek, který propůjčuje příběhu punc smažek. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama