Neonová ambivalence

9. ledna 2018 v 20:21 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Sny s tebou zůstávaj, ale byl bych radši, kdybys zůstal mrtvej. Bylo by jednodušší zmáčknout tlačítko delete a na celou tuhle pakárnu zapomenout. Procházím psychidelickejma zašlejma ulicema ve svym mozku. Smrdí to tu zatuchlinou a rozdrolenej asfalt je pravidelně bičovanej deštěm. Cejtim, jak touha po životě pomalu vzplane a vyhasne dřív, než se mi vůbec povede na ni zaměřit svoji pozornost.

V mym vnitřnim městě žije spousta známejch tváří, ale taky hromada náhodnejch vjemů bez domova a obličeje. Jsou to takový nespecifikovatelný útržky zbloudilejch kategorickejch přešlapů. Na kůži mě pálí tvoje zkyslý sliny a dochází mi, že líbání rozraženejch kloubů na rukou nepřinese potřebnou dávku morfinu, aby to otupilo bolest.

Odbíjí půlnoc a můj citlivej střed se probouzí k životu. Jsem naprosto mimo realitu, kloužu po čase a prostoru. Pohybuju se s ladností, která mi vůbec neni vlastní. Rudá fluorescentní barvitost krví zalitejch tváří mi zamlžuje můj pokroucenej úsudek.


Přemejšlim nad tim, že tě vlastně pořád potřebuju. Už několikrát jsi zmizel a zase ses vrátil. Prej to časem odezní, ale někdy to trvá i pár let. Je pravděpodobný, že se ve mně budeš držet takhle dlouho? Je možný, že se pomalu rozpadnu v nedůležitý drobky a nezvratnej rozklad částic mě zničí?

Každičká nekonečná noc je plná tý kurevsky záludný magie. Jsem osamělý a zjišťuju, že přestávám litovat starejch prohřešků. Hvězdy tě prozářej skrz-naskrz a vedeš mě někam dál, tak silnej, tak nedotknutelnej. Drásám si konečky prstů o tvoji ostře řezavou strukturu. Dálka se krátí, hodiny utíkaj a můj pokoj se nepřestává zmenšovat. Je toho ještě plno, co bych rád nechal tančit na jazyku a vplivnul ti to všechno do tvojí překrásně nesouměrný tváře.


Vnitřní ulice, ve který se nachází můj dům je plná těch nejpodivnějších a nejznámějších existencí. Je to jako zoo, ve který září neonový barvičky a vibrující modrý světla nám lámou sanice. Cítím, jak mi rozpálený diody smažej kůži na obličeji. Když se zhroutim u tvejch dveří, můžu slyšet ten tlukot noci v mojí hrudi. Dělí nás celá galaxie, ale i tak jsme si neuvěřitelně blízko. A ztracím ponětí o tom, co je skutečnost a co je lež, páč rozmlouvám sám se sebou ve tmě a čekám na odpověď. Moje tělo pak pracuje jako stroj a já konečně cejtim ten puls těžkýho železnýho srdce, který rezaví v rozlámanym hrudním koši.

Držku mi k sobě sešily všechny slova, který se nedaly vyslovit. Jsem spoutanej řetězama na místě, kde jsem nikdy nechtěl bejt. Jsem někde mezi tebou a mnou, uprostřed tý bolestivý nicoty, co tady zeje a děsí kolemjdoucí snílky. Cloumáš se mnou a měníš mi mozek v kašovitou verzi zvrácenýho jahodovýho pyré.
Vidím, jak ti dráty čouhaj z kůže. Napojujeme se na stejnou vlnu, shodující se zástrčku a koluje v nás ten totožnej elektrickej proud. Napětí nabírá kritickejch vejšin a já cejtim, že ta vyšinutost zase projednou přeprala moje nedospělý iracionální uvažování.

Konečně se mi podařilo dostat ke vchodu do mýho domu. Den zmizel a noc bere kramle taky. Na obzoru visí pustý nic. Snoubí se tam poblikávající smysly a srdeční znečištění. Když vytahuju klíče a odemykám dveře, tak cejtim, jak mi neon z našeho světla stejká po páteři.

Míchá se spolu s krví a suchejma slzama, kterýs do mě vtisknul.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 9. ledna 2018 v 20:32 | Reagovat

Někdy si líbáme zakrvácený klouby a doufáme, že v tý krvi najdeme něco, co už zmizelo... slzy, vzpomínky, nebo omamnej jed...
Můžu se přidat do klubu jahodovýho mozku? Realita je v posledních dnech tak rozostřená..

2 Madame Luc Madame Luc | Web | 9. ledna 2018 v 20:35 | Reagovat

[1]: Někdo hledá jed škorpiona a někdo divnou chuť maĎarský klobásy, že? Pokud to tedy odlehčíme.

V klubu pro jahodový mozky je vždycky místo, hlavně pro lidi, kterejm realita sem tam nedává žádnej smysl.

3 stuprum stuprum | Web | 10. ledna 2018 v 3:06 | Reagovat

Na obzoru visí pustý nic!

Aaaaaaaaaaaaaaaaccch, šílenství je blízko.
Už jsi hodně nízko!

4 Madame Luc Madame Luc | Web | 11. ledna 2018 v 18:20 | Reagovat

[3]: Jsem níž a blíž, než se může zdát.

5 Leri Goodness Leri Goodness | Web | Pátek v 20:25 | Reagovat

Cítím ty doteky, co zároveň skrývají poranění. Krvácím, někde uvnitř, slyším starý rány...asi zavolám na linku bezpečí, a zeptám se, kde bych večer měla sehnat náplasti, když už jsou lékárny zavřený..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama