Únor 2018

Dům padlých hvězd - Sejdeme se u padlých hvězd

26. února 2018 v 10:55 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Sejdeme se u Padlých hvězd

Proběhnuvší události posledních několika týdnů stály za hovno. Přehnaly se další zimní dny. Místo toho, abych někam vyrazila s opileckou hrstkou přátel, jsem zůstala doma a dohadovala se s mamkou nad tím, na jakou televizní kratochvíli se budeme koukat a kdo dopije poslední skleničku vína. V boji o víno vyhrávala ona, takže když potom omámením usnula, kradla jsem jí cigarety. Taková vzájemně nevýlučná symbióza.

Seděla jsem takhle u sebe v pokoji ve vokně, přičemž jsem pozorovala noční město a hulila jednu cigaretu za druhou. Jiskřičky popela skomíraly ve studenym vzduchu a já si svítila do obličeje telefonem. Projížděla jsem různý sociální sítě a snažila se bavit nad přihlouplejma vtipama, který mi obvykle dodávaly potřebnou útěchu před sociopatickejma myšlenkama. Tentokrát moji pozornost však upoutalo něco jinýho, na což jsem v tom přehnanym svátečním zmatku zcela zapomněla. V poznámkovym bloku se skvěla směsice nesouvyslejch blábolů, ale když jsem popojela skrze soubor, našla jsem tam adresu.

Byla to adresa onoho domu z toho prapodivnýho výjevu, kterej dávno odvál čas. Sice už to bylo pár týdnů zpátky, ale ta situace se mi vryla do paměti tak živě a neskutečně, že kdykoliv jsem si na ni vzpomněla, mrazilo mě na páteři a jizvy na rukou naopak začaly nepříjemně pálit. Prázdnota. Asphyxia.


Mám v sobě spoustu ambivalentních pocitů, který se nedaj zaplašit pryč. Jednotlivě do mě bouraj v podobě přílivovejch vln a já se potom nechtěně topím v agónii, kterou jsem si nevědomky sama vykonstruovala. V parafrázi paranormálních citovejch jevů vězím jako muška v čerstvě sesnovaný pavoučí síti. Čekám - čekám na to, až mě predátor dravě schramstne a já konečně pozbydu bytí v týhle dementně nelogický realitě.

Dala jsem si posledního šluka a vyhodila nedopalek z okna. Zítra se tam konečně vydám. Už jenom při pomyšlení na znovu-navštívení toho místa se mi zhoupl žaludek. Něco na tom bude a já konečně zjistím co.

***
Zase ta ulice. Tentokrát se skoro stmívalo, což mi hrálo do karet - bylo víc času na prozkoumání terénu. Přistoupila jsem ke dveřím, přičemž mi v uších hrál zvuk dopravy a hukot věčně studenýho větru. Chopila jsem za kliku, přičemž mi omrzlá kovová koule téměř zůstala v dlani, když se mi zanedlouho podařilo dveře otevřít.

Nacházela jsem se ve stejný chodbě, jako v tom výjevu. Špatně se mi z toho všeho dýchalo a já cítila počínající nával paniky a úzkostnejch pocitů. Zahnala jsem tyhle akutní myšlenky slabosti někam stranou. Musím být silná. Udělala jsem pár kroků, ale když jsem přistoupila ke dveřím, cedule tentokrát hlásala "zavřeno".

"Do prdele," sykla jsem si pro sebe. Zrovna v moment, kdy konečně sesbírám odvahu najít odpovědi, mají zavřeno. I tak jsem vzala za kliku a pokusila se jí zalomcovat. Nic. Opodál byly schody, kterých jsem si předtím nevšimla. Když jsem ze shora uslyšela hlasy, napadlo mě se tam vydat a zeptat se, kdy bude v baru otevřeno. Třeba tam zase bude Asphyxia, nebo alespoň ten barman, kterej by si na mě mohl pamatovat.

Vyšla jsem po rozvrzanym schodišti, který při každym kroku vydávalo prapodivný zvuky a já se bála, že se propadnu a skončím v nějakym hnízdě termitů. Moje kozačky na klínku nepříjemně zaklapaly. Než jsem se stačila pořádně zorientovat, mou pozornost upoutala opodál stojící, asi dvoumetrová, transka a pár dalších, poněkud zoufale se tvářících lidí. Drag queen zuřivě gestikulovala rukama a všichni stáli v hloučku u neuvěřitelně titěrnejch dveří.

"Aaa, tohle bude zřejmě náš poslední adept na prohlídku tohohle stylovýho bytečku, no nemám pravdu? Ale jistě, že mám!" Drag queen se ke mně přiřítila a než jsem stačila zareagovat, dotáhla mě k těm lidem, co se tvářili, že by nejradši byli kdekoliv, jen ne tady. "Takže ještě jednou, i pro pozdě příchozí - Moje jméno je Sugar a majitelce domu jsem slíbila, že vás tady dneska provedu, jelikož vás na náš inzerát odpověděla spousta."

"Abych pravdu řekla, ten inzerát hlásal něco ve smyslu "Byt ve stylovém domě s autentickou atmosférou, domácí mazlíčci povoleni" Ale jediná stylová a autentická věc, co jsem tu zatím zahlídla, byla ta krysa, která udělala vedle nás hromádku a utekla." Pronesla menší žena, přičemž si oblékla svůj kabát "já odsud teda padám."
Ostatní lidé ji následovali a já zůstala opařeně stát.

"Tak jsi nám tu zůstala jako jediná, teď otevřu dveře, ano? Prosím, nelekni se. Byla bys už asi desátej člověk, co hned vzal nohy na ramena." Uvolila se Sugar. Bylo mi jí líto, a proto jsem se rozhodla, že budu hrát zájemkyni o byt, nakonec se jí teda optám na bar a rychle odsud vypadnu. Dveře hrozivě zachrastily, když klíč zapadl do zamykacího mechanismu. Stačilo jima jen párkrát škubnout, zacloumat klikou, nezlomit si přitom ruku, a otevřely se relativně hladce.

Vešly jsme dovnitř. Sugar cvakla vypínačem a světlo ozářilo malou předsíňku, jíž dominovalo ulepené, zřejmě starožitné zrcadlo. Prstem s rudě nalakovanym nehtem potom cvakla vypínači opodál a celej "stylovej byteček" se rozzářil na obdiv.
Popošla jsem a nelibě se zadívala na svůj podmračenej zevnějšek v zrcadle, rukou jsem si pročísla umaštěný modrý vlasy, abych si dodala trochu tý nedbalý elegance, což nevyšlo, a očima orámovanejma černou tužkou na oči jsem začala těkat po otevřených místnostech.

"Domove, sladkej domove," prohodila jsem jen tak do prázdna, což rozzářilo Sugar úsměv na rtech. Pokynula mi rukou s předlouhejma nehtama, že mám svolení jít se pokochat tou autenticitou. První pokoj obsahoval celkem prostornou kuchyňskou linku, která akorát vypadala, jako kdyby na ní ještě před nedávnem někdo vařil pervitin. Ale možná by to chtělo jenom trošku nábytku a akutní zásah vysavače, aby tu bylo obyvatelno. Další místnosti byly zcela holé, ta největší by pravděpodobně sloužila jako obývák s odlupujícíma se tapetama a prošoupanym kobercem. V menší koupelně, která byla zlatý hřeb nakonec, postávala starožitná vana na čtyřech nožkách, ale něco mi říkalo, že bych tam raději neměla nakouknout, pokud nechci narušit romantickou chvilku nějakýho páru švábů či pavouků.

Po neskutečně zajímavý prohlídce jsme stáli zase před bytem, Sugar opět bojovala se zámkem.

"Chtěla jsem se zeptat, ten bar tady dole je otevřený? Minule jsem tudy procházela a venku svítila uvítací cedule." Zahuhlala jsem.

"Ten bar tady dole? Ale kdepak, ten už je několik let zavřenej, protože se tam tenkrát stala dost ošklivá rvačka a někdo zemřel. Nevím, proč ten neonovej nápis neodmontovali, akorát nám sem kolikrát lezou opilci a snažej se dostat dovnitř na drink." Odpověděla Sugar zvesela a pohodila parukou. "Tak, myslíš, že se sem vrátíš? Nevypadalas tak vyděšeně, jako ostatní, když ta prohlídka skončí."

"No, můžu říct, že jsem viděla i horší." Neviděla. Ale to nevadí. "Já ve skutečnosti ani…" Ani co? Když nad tím přemýšlím, už několikrát mě napadlo, že vypadnu od svojí mamky a konečně se nějak osamostatním. Možná by mě to mohlo nakopnout k tomu, abych konečně začala žít ten posranej život, místo toho nekonečnýho přežívání ze dne na den. Peníze žádný nemám, ale práci si najít zvládnu. Všechno to do sebe zapadá.

"Co prosim, zlato?"

"Ve skutečnosti jsem se rozhodla, že se vám ozvu, pokud mi dáte číslo na majitelku."


Nerudovka blvd

25. února 2018 v 14:27 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Bonjour,

Madame se prošla po strastiplný cestě plný těch nejhorších možnejch sraček, až konečně dokázala odpustit jednomu z mnoha srdcebolů. Dáme si článek na rozloučenou. Nevěřim tomu, že se něco takovýho povedlo. Asi šťastná náhoda. Možná, že mě ovlivnila ta brutální průtrž mračen, která mě nemilosrdně zmáčela. Patrně nevěděla, že déšť miluju víc, než jakejkoliv jinej druh počasí, jinak by tolik nerozdávala.

Dnešní subjektivní terapie a dlouhý přemýšlení mi otevřely oči. Nejdřív jedno a pak i to druhý. Pravděpodobně mi ta nárazová síla udělala monokl, ale za to rozřešení to koneckonců stojí.
Přinášíme oběti, abychom neskončili smůlou objeti.

V mojí hlavě mi docházely místa, kam by se dalo před všema těma zombie pronásledovatelama zdrhnout. V pokoji jsem se ztrácel a žádná mapa prostě neexistuje. Podělanej orientační smysl ztratil důležitost v mojí roztříštěný sexuální orientaci.
Ničil mě člověk, s očima velkejma jak výkladní skříně - Nemoh v nich schovat city, co bych neodhalil. Střevo se uvnitř nás pohnulo a z velkýho něčeho se stalo malý postižený nic, parkující na místech pro zdravotně indisponovaný lidi před Lidlem. Nevím, čím všim si ten dotyčnej prošel a koho projel, ale něco ho prostě poznamenalo.

Byl jsem pryč, ale jeho dálkový hovory mě pořád udržovaly v letargickym deliriu. Nedařilo se mi bejt střízlivej. Když se člověk vopije záští, ubližuje ostatním. Jenže jak zamezit vzniku takový ohromný negace?

To odpuštění s sebou přitáhlo odměnu v podobě úlevy. Mohl bych to připodobnit k tomu, když jedete deset hodin autobusem a pak si konečně můžete dojít na hajzlík. Tak eforicky to dejchalo, až mě to mile překvapilo.

Jak to mezi náma bylo? Ani nevím.

Byl to sebestřednej člověk, dobíjející jistou diverzi mezi našima mentalitama. Potrhaná paralela opředená pavučinou lží, která měla působit jako lapač mejch snů. Uvnitř ztracenej. Lhal a jedna část jeho těla se mu zvětšovala jako Pinocchiův nos. Uvnitř věděl, že je falešnej, ale nikdy si to nepřiznal. Šlo cejtit náznaky toho, že brzo dojde k uvědomění, ale zázraky jizvěj.

Nikdy by mě nenapadlo, abych se nechal snížit jeho emocionálním nátlakem, museli jsme si bejt rovný. Jenže někde uvnitř mě, pravděpodobně v tý oblasti kolem míchy, jsem bloudil ztracenej. On si kolem krku navlíkl chámovod jako oprátku a oběsil na ní všechno, co z nás zbylo.

Princi, byls milej, ale ne jednoduchej. Já se zas choval retardovaně, celá rozjařená princezna, který se třásly kolena jako nadržený středoškolačce, oblizující svůj největší idol. Oba jsme synové někoho a ty ses modlil, aby tě přijali se vším, cos nabízel. Úspěch, hm?

Ale vzájemně nás trápíme a snižujeme hodnotu, páč nikdo v aukční síni nenavyšuje penězma. Válíme těla po koberci s drobkama z nesnědených rohlíků a ostříhanejma nehtama. Byla to prdel, protože jsme si předtím šňupli trochu prachu z drcený části Budapešťskýho mostu. V mojí hlavě se ti koukám do očí. Ležíme tam celej den, děláš mi modřiny na kůži a naše známý třešňový vlny se přes nás přelejvaj jako peřina.

Tys mě osvobodil. Vím, že je to špatný, ale nevinná zábava je opojnější než tác plnej sushi. Tys mě osvobodil. A i ten jeden další…

Křičím a obnažuju se před tebou - Rozvazuju moje struny, balim pravdu do kartonový krabice a posílám ji poštou na neexistující adresu někam do Budapešti.

Odpouštim sobě za chyby. Odpouštim tobě za chyby.
Loučím se loučí a planu.

Řez

24. února 2018 v 15:02 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Svíjím se u tebe v srdci -
zpletenýho z ostnatejch drátů,
a tíhnu k něčemu -
tíhou nezměrnou se nechám táhnout,

táhnu se ke dnu -
z flašek levnýho vína a stesku,
stesku po dotecích virtuality -
kterou nechám bez břehu plynout,

Prorazím skrz -
a nechám si podtrhnout žíly,
rudou barvou ze tvejch rtů -
a mý krvácející touhy -

Dům padlých hvězd - Na křídlech můr

24. února 2018 v 10:42 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Madame se znovu oddala Domu padlých hvězd, aby vdechla život charakterům v jejím pochroumanym mozku. Tahle část figuruje spíš jako taktická vsuvka na seznámení se s další entitou, která bude v příběhu hrát větší-menší roli. Posuďte sami.


Předešlé části jsou zde

Na křídlech můr

"Fauste, co tu ještě děláš? Vždyť už máš dávno padla!" Usmála se dlouhonohá blondýnka oděná v nemocničním munduru a laškovně si hodila nohu přes nohu, sedaje si do kolečkovýho křesla k počítači. Rychlým kliknutím otevřela nějakou tabulku a sama pro sebe si něco zamumlala.

"Vždyť víte, že jsem jako noční motýl. Spím hlavně přes den!" Radostně odpověděl mladej muž posetej četnejma tetováníma. Na chvilku se zahleděl do prázdna a pak se otočil k márničnímu stolu, kde leželo mrtvé tělo postaršího pána. Zmodralý víčka měl zavřený a bílá plachta zakrývající polovinu jeho těla poodhalovala zašitý pitevní řez, co se mu táhnul přes hrudní koš. "Mám to tělo uklidit do boxu?"

"Ještě ne, potřebuju odebrat pár vzorků, než ho hodíme do chlaďáku," řekla blondýnka s blyštivou jmenovkou, co hlásala "Nina" a znaveně si povzdechla. Stoupla si a protáhla se, až jí zapraštělo v zádech.

"Co to bylo za zvuk? Myslel jsem, že děláte jógu. Nemělo by to nějak pomáhat proti nekonečnýmu sezení za počítačem?" Opáčil mládenec.

"To ano, dostala jsem se na takovou úroveň, že si dovedu sama vkloubit rameno, ale to mě moc neuklidňuje. Připadá mi to jako zbytečnost, jsem pořád stejně unavená, jako kdyby ze mě něco pomalu vysávalo život." Nahlas se zasmála sama sobě a její sonorní hlas se odrazil od pokachličkovanejch zdí.
"Měl vlastně nějakou rodinu anebo známosti?" otázal se Faust a posadil se na stoličku vedle stolku s mrtvolou. Natáhl před sebe ruce, lokty se opřel o kolena a tázavě se na Ninu zahleděl.

"Co vím, tak neměl vůbec nikoho. Prý ho umořila práce, docela bych tomu i věřila. Nakonec zemřel na srdeční selhání. Svým způsobem mi to připomíná tebe, měl by sis taky trochu od práce odpočinout. Jsi tu pokaždé déle, než všichni ostatní."

"Taky nikoho nemám, práce je můj jedinej přítel. Takže jestli si chcete třeba odpočinout a skončit dneska dřív, dodělám to tady za vás. Vzít pár vzorků není nic těžkýho a mrtvolu zvládnu do boxu taky nacpat sám," navrhl a poplácal se po vypracovanejch rukou na znamení dostatečný síly.

"Normálně bych asi odmítla, ale jsi fakt zlato. Dneska si potřebuju odpočinout, moc jsem toho nenaspala." Nina vstala z židle, popošla k Faustovi a potřásla mu pravou rukou. Po zádech jí přejelo podivné mravenčení, ale zaplašila ho jako další příznak únavy. Spokojeně se vydala k věšáku s kabáty, vzala svůj pršiplášť a s galantním úklonem zmizela z márnice.

Faust neměl Ninu moc v lásce, ale v rámci pracovních povinností s ní musel vycházet. Dneska si ale taky připadal neobvykle unavený. Poslední dobou toho moc nenaspal, jelikož se mu ve snech neustále vracela jedna prazvláštní situace.

Před pár měsíci se v jeden jistej okamžik vracel z noční šichty. Venku zrovna zuřila menší sněhová vánice a on se proto rozhodl vydat domů oklikou. Chtěl si cestu prodloužit, jelikož ho živočišnost nehostinného počasí přitahovala. Miloval zimu a její morbidní krásu.

Procházel neodhrnutým sněhem kolem staršího sídliště, kde všude okolo zely věžáky, když tu jeho pozornost upoutal stín na střeše jednoho z nich. Byl to jen nepatrný obrys a díky vztekle padajícím sněhovým vločkám si nemohl být na sto procent jistý, ale cítil, že tam někdo stojí. Popošel o kousek blíž a rukou si udělal stříšku nad očima, aby mohl sledovat ten podivný výjev. Stál tam tak čtvrt hodiny, čas byl v tu chvíli nepatrně zpomalený. Stín se pohupoval dopředu a dozadu, když tu najednou sebou mrštil dolů přes okraj střechy.

Faust se pokusil popoběhnout, ale místo toho zůstal paralyzovaný, přimrzlý na místě. Stín začal dostávat jasné obrysy, když se střemhlav řítil směrem k promrzlému betonu. Byla to dívka, její modré vlasy třepetaly ve větru a zelená košile se nadouvala pod jeho náporem. Kdyby byl věřící, tak by byl přísahal, že právě jeho směrem teď padá nějaký anděl z nebes. Každá vteřina se táhla jako hodina. Dívka se užuž blížila k finálnímu střetu, kde chtěla zpečetit svůj osud.

Faust se snažil odtrhnout oči od toho výjevu, nechtěl vidět, jak se její tělo rozmetá na kusy, a kosti se prorvou skrze kůži na světlo pouličních lamp. Těsně před dopadem, ani ne ve vteřině, najednou zmizela. Byla pryč.
Tenhle moment mu už delší dobu nedával spát a uhnízdil se mu v hlavě jako hejno vos, které neustále bodalo svými žihadly. Kdo to byl? Proč se rozhodla skočit?

***

Z úvah ho vytrhlo zalechtání v sevřené dlani. Když povolil stisk, na jeho ruce seděla modrá můra. Věděl, že je čas. Noční motýl se ladně vznesl a popolétl směrem k těle na márničním stolku. Faust vstal, otřepal se z prapodivného zasnění, a naposledy zkontroloval, že je ve velké místnosti skutečně sám.

Obřadně přistoupil k tělu a roztáhl obě ruce, konečky jeho prstů začaly modře jiskřit. Jeho tělo zdobila četná tetování. Na každé dlani měl jedno. Na pravé ruce měl vytetovanou rudou můru, kdežto na levé modrou. Jakoby odnikud, z jeho těla začali unikat modří noční motýli. Bylo jich celé hejno. Pomalu se probouzeli k životu a s lehkostí sobě vlastní přelétávali na tělo na stole, dokud nebylo vůbec vidět.

Muž popošel blíž a natáhl nad ně levou ruku, která začala modře zářit. A stejně tak učinili i motýli. Místnost se začala napouštět modrým světlem, fluoreskovala a vydávala zvláštní teplo. Ta záře byla v jednu chvíli tak silná, že by vás na jeden pohled stačila oslepit. Faust se napjal ze všech sil a na krku mu naskočila tepající žíla.

S posledním zábleskem a zatřepetáním motýlích křídel se tělo na stolku pohnulo. Probralo se k životu.


Padělaná Madame

18. února 2018 v 10:26 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Svět pláče v hanbě a nekonečnem rukou si snaží zakrýt slzama zbrocenou tvář. Je to ten rezonující pocit uvnitř mě, kterej s tebou přišel a dostal mě do kolen. Přespříliš těžký to unýst. Vidím tě, jak se směješ a hledíš na věci ze všech těch stinnejch stránek - slepej vede slepýho a ani jeden nic nevnímá.

Sníme oba o věcech, který popíraj realitu bežný lidskosti a překrucujou ji v atrapu, abychom si s ní mohli trochu pohrát. Ty tužby v hlavě jsou jak intenzivní nutkání zvěřiny vrhnout se do světel právě projíždějícího auta.

Možná je to ta ulice, co mě drží. Domečky z vajglů a prázdnejch krabek od cigár. Bílý rakvičky z popela a kouře na nás čekaj s objetím. Stín se odloupne od patníků a prolítne ti přes očima, přičemž ti rozladí mozek. Slunce vyšvihne svůj poslední paprsek a navěky zapadne za místo, kde štěstí stéká po rozpadajících se stěnách. V uších slyšíš klapot křídel a necítíš mrazem prokřehlý prsty.

Jsou to znamení padající v ornamentálním zaujetí a ty k nim tíhneš jako šílenej fanoušek, obdivovatel a jejich nosič. Všichni jsme na tvojí straně, ale i tak ti vůbec nikdo v neskutečnosti nerozumí. Není pochyb, všechno nakonec vyplyne jako tvoje chyba. Přiživuješ se na lásce absolutního zoufalce, co dává, ale neumí brát.

Prostý lži tě rozbijou na kousky, co se už nedají ucelit. Jen jedna sprostá pravda může všechno zachránit, dokud tě padělaná obloha bez slunce nezaprodá do jedný z rakví. Po všech těch změnách nakonec všechno zůstává úplně stejný.

Vzbudíš se se smíchem a pak ti dojde, že v řádu proběhnuvších situací nevíš, kdo vlastně jsi.



Šum

6. února 2018 v 2:27 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Noroc,

Sunt foarte obosit. Ma simt nebun. Nimeni nu ma poate ajuta, dar ma voi lupta oricum.


Pseudohalucinogenní stav mi ošklivě pochroumal dušičku a kolena, když jsem se v opojení bludů snažil vyškrábat po zdi a zhasnout svíčku, která hořela v rohu u stropu. Divný. Jsem si vědomej toho, že je to jenom klam, ale i tak se tomu občas z čistě nelogickýho záchvěvu poddám.

Většinu textů píšu pod vlivem něčeho. Buďto dryáků v podobě antipsychotik a antidepresiv, nebo pod se kroutím pod taktovkou halucinogenních derealizací. Není důvod si vybírat, ani jedno moc nedává smysl. A ve větším množství vás to stejně zabije.

Moje psychika je opět silně oslabená. Vidím hudbu hrát a slyším barvy. Pokud budeme oba stát na cestě, potopíme se do světa bez oceánů, kde nás místo vln bude bičovat jenom přízračný ticho nočních běsů. Pouze ty a já, napořád - už to nelze skrýt.

Se zavřenejma očima sleduju bezhězdný nebe, kde po hvězdách zůstaly úlisný doutnající díry a všechno se zdá tak šíleně sobě vlastní. Vezmi mě s sebou na noční procházku a pod tekoucím neonem sebou budeme házet o kameninovou podlahu, dokud si nerozrazíme klouby na rukou a krví nevtiskneme naše jména do toho druhýho.

Není už moc času, není už moc věcí, který si můžeme navzájem dát. Jsou jenom dvě, a sice všechno nebo nic. Vrať se skrze paraplegický jsoucno teď a nechám tě žít, pod kontaktní čočkou s modrou barvou tě nespustím z dohledu. Nenechám tě zemřít, dokud nepoznáš, co je to ta pravá, nefalšovaná beznaděj, lásko.

Můj mozek se točí kol do kol pomocí hnacího motůrku v mojí hrudi a já si připadám, že s každou další obrátkou jsem blíž kolosální explozi, která mě roztrhá na cucky. Mozkem pokropí okenní tabulky a kočka si potom bude hrát s intestinama. Jsi právě na oběžný dráze a chčiješ svoje jméno do sněhu, což prakticky vůbec nedává smysl, stejně jako tenhle text, kterej se mi skrze mozek cpe do prstů a snaží se zrakem ustrnout nad temnotou světa.



Neprogresivní Madame

2. února 2018 v 18:14 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Noroc,

Někdo mi nedávno řekl, když jsem zrovna prováděl jazykovou pitvu svejch myšlenek a popíjel u toho sklenici levnýho vína, že by nikdy nechtěl dopadnout jako já. Tragikomická troska bez perspektivní budoucnosti, patlající se ve zmrzačenejch atrapách umění. Bez absolutní šance na dokončení i tý nejjednodušší formy vzdělání, s mozkem, co pomalu odevzdává všechny svoje vědomosti do neznáma pod návalem antipsychotik, ze kterejch je mi spíš hůř než líp.

Můj sladkej, sebenenávistnej přelud. Zjevuje se čím dál častěji a tráví se mnou volný chvíle vyplněný jenom nočním tichem a pokusama se nerozřezat na kousky čímkoliv ostrym. Dalo by se i říct, že se mi to masochisticky v určitějch momentech zamlouvá, protože už prostě nedokážu jít jinak? Trvá to pár dlouhejch let, můžu říct, že rok 2010 byl ten poslední, kdy jsem se v relativních mezích cejtil normální. Ta nehezká, lehce pochroumatelná emoční vyrovnanost mozečku dítěte se dá přirozbít spoustou i naprosto přirozenejch situací, s kterejma se v životě popasujeme. Jenže někoho to i přesto rozloží, když k tomu má brutálně nalajnovaný předpoklady.


Živí se to mnou a já se živím půlnočníma neonovejma zábleskama na mym rozpraskanym parapetu, popíjím několik dnů starý kafe a zvedá se mi z něj žaludek. "Jdi jen spát, Madame, mělas čekat, že tě to nakonec pohltí, už s tím nebojuj. Nech mě vejít do tvojí hlavy, potřebuju totiž zabít všechen zbylej čas. Nech mě se ti udělat do pusy, protože potřebuju vědět, že seš pořád ten stejnej nelidsky zvrácenej exemplář pateticky soucitný existence. Tvůj obličej je snadný nenávidět, vypadá totiž tak bezmocně, ale zároveň nevítaně upřímně. Je pokroucenej ve vlastní nemocnosti. Olizuj svoje rány a sni o lepších dnech."

Není pochyb, že už to nezvládám přemáhat. Bylo to tu vždycky, jenom to nabralo na síle a intenzitě, už to nemůžu skrýt. Jako děti se bojíme tmy, protože neznámo a nejistota nám nahlodává mozeček. Ale jak velkej je nakonec problém, když se v dospělosti bojíme naopak světla? Světla v mysli, světla ve dne anebo světla příslovečnýho vlaku, kterej se proti mně řítí v plný rychlosti a prostě už nedovede zastavit?