Dům padlých hvězd - Na křídlech můr

24. února 2018 v 10:42 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Madame se znovu oddala Domu padlých hvězd, aby vdechla život charakterům v jejím pochroumanym mozku. Tahle část figuruje spíš jako taktická vsuvka na seznámení se s další entitou, která bude v příběhu hrát větší-menší roli. Posuďte sami.


Předešlé části jsou zde

Na křídlech můr

"Fauste, co tu ještě děláš? Vždyť už máš dávno padla!" Usmála se dlouhonohá blondýnka oděná v nemocničním munduru a laškovně si hodila nohu přes nohu, sedaje si do kolečkovýho křesla k počítači. Rychlým kliknutím otevřela nějakou tabulku a sama pro sebe si něco zamumlala.

"Vždyť víte, že jsem jako noční motýl. Spím hlavně přes den!" Radostně odpověděl mladej muž posetej četnejma tetováníma. Na chvilku se zahleděl do prázdna a pak se otočil k márničnímu stolu, kde leželo mrtvé tělo postaršího pána. Zmodralý víčka měl zavřený a bílá plachta zakrývající polovinu jeho těla poodhalovala zašitý pitevní řez, co se mu táhnul přes hrudní koš. "Mám to tělo uklidit do boxu?"

"Ještě ne, potřebuju odebrat pár vzorků, než ho hodíme do chlaďáku," řekla blondýnka s blyštivou jmenovkou, co hlásala "Nina" a znaveně si povzdechla. Stoupla si a protáhla se, až jí zapraštělo v zádech.

"Co to bylo za zvuk? Myslel jsem, že děláte jógu. Nemělo by to nějak pomáhat proti nekonečnýmu sezení za počítačem?" Opáčil mládenec.

"To ano, dostala jsem se na takovou úroveň, že si dovedu sama vkloubit rameno, ale to mě moc neuklidňuje. Připadá mi to jako zbytečnost, jsem pořád stejně unavená, jako kdyby ze mě něco pomalu vysávalo život." Nahlas se zasmála sama sobě a její sonorní hlas se odrazil od pokachličkovanejch zdí.
"Měl vlastně nějakou rodinu anebo známosti?" otázal se Faust a posadil se na stoličku vedle stolku s mrtvolou. Natáhl před sebe ruce, lokty se opřel o kolena a tázavě se na Ninu zahleděl.

"Co vím, tak neměl vůbec nikoho. Prý ho umořila práce, docela bych tomu i věřila. Nakonec zemřel na srdeční selhání. Svým způsobem mi to připomíná tebe, měl by sis taky trochu od práce odpočinout. Jsi tu pokaždé déle, než všichni ostatní."

"Taky nikoho nemám, práce je můj jedinej přítel. Takže jestli si chcete třeba odpočinout a skončit dneska dřív, dodělám to tady za vás. Vzít pár vzorků není nic těžkýho a mrtvolu zvládnu do boxu taky nacpat sám," navrhl a poplácal se po vypracovanejch rukou na znamení dostatečný síly.

"Normálně bych asi odmítla, ale jsi fakt zlato. Dneska si potřebuju odpočinout, moc jsem toho nenaspala." Nina vstala z židle, popošla k Faustovi a potřásla mu pravou rukou. Po zádech jí přejelo podivné mravenčení, ale zaplašila ho jako další příznak únavy. Spokojeně se vydala k věšáku s kabáty, vzala svůj pršiplášť a s galantním úklonem zmizela z márnice.

Faust neměl Ninu moc v lásce, ale v rámci pracovních povinností s ní musel vycházet. Dneska si ale taky připadal neobvykle unavený. Poslední dobou toho moc nenaspal, jelikož se mu ve snech neustále vracela jedna prazvláštní situace.

Před pár měsíci se v jeden jistej okamžik vracel z noční šichty. Venku zrovna zuřila menší sněhová vánice a on se proto rozhodl vydat domů oklikou. Chtěl si cestu prodloužit, jelikož ho živočišnost nehostinného počasí přitahovala. Miloval zimu a její morbidní krásu.

Procházel neodhrnutým sněhem kolem staršího sídliště, kde všude okolo zely věžáky, když tu jeho pozornost upoutal stín na střeše jednoho z nich. Byl to jen nepatrný obrys a díky vztekle padajícím sněhovým vločkám si nemohl být na sto procent jistý, ale cítil, že tam někdo stojí. Popošel o kousek blíž a rukou si udělal stříšku nad očima, aby mohl sledovat ten podivný výjev. Stál tam tak čtvrt hodiny, čas byl v tu chvíli nepatrně zpomalený. Stín se pohupoval dopředu a dozadu, když tu najednou sebou mrštil dolů přes okraj střechy.

Faust se pokusil popoběhnout, ale místo toho zůstal paralyzovaný, přimrzlý na místě. Stín začal dostávat jasné obrysy, když se střemhlav řítil směrem k promrzlému betonu. Byla to dívka, její modré vlasy třepetaly ve větru a zelená košile se nadouvala pod jeho náporem. Kdyby byl věřící, tak by byl přísahal, že právě jeho směrem teď padá nějaký anděl z nebes. Každá vteřina se táhla jako hodina. Dívka se užuž blížila k finálnímu střetu, kde chtěla zpečetit svůj osud.

Faust se snažil odtrhnout oči od toho výjevu, nechtěl vidět, jak se její tělo rozmetá na kusy, a kosti se prorvou skrze kůži na světlo pouličních lamp. Těsně před dopadem, ani ne ve vteřině, najednou zmizela. Byla pryč.
Tenhle moment mu už delší dobu nedával spát a uhnízdil se mu v hlavě jako hejno vos, které neustále bodalo svými žihadly. Kdo to byl? Proč se rozhodla skočit?

***

Z úvah ho vytrhlo zalechtání v sevřené dlani. Když povolil stisk, na jeho ruce seděla modrá můra. Věděl, že je čas. Noční motýl se ladně vznesl a popolétl směrem k těle na márničním stolku. Faust vstal, otřepal se z prapodivného zasnění, a naposledy zkontroloval, že je ve velké místnosti skutečně sám.

Obřadně přistoupil k tělu a roztáhl obě ruce, konečky jeho prstů začaly modře jiskřit. Jeho tělo zdobila četná tetování. Na každé dlani měl jedno. Na pravé ruce měl vytetovanou rudou můru, kdežto na levé modrou. Jakoby odnikud, z jeho těla začali unikat modří noční motýli. Bylo jich celé hejno. Pomalu se probouzeli k životu a s lehkostí sobě vlastní přelétávali na tělo na stole, dokud nebylo vůbec vidět.

Muž popošel blíž a natáhl nad ně levou ruku, která začala modře zářit. A stejně tak učinili i motýli. Místnost se začala napouštět modrým světlem, fluoreskovala a vydávala zvláštní teplo. Ta záře byla v jednu chvíli tak silná, že by vás na jeden pohled stačila oslepit. Faust se napjal ze všech sil a na krku mu naskočila tepající žíla.

S posledním zábleskem a zatřepetáním motýlích křídel se tělo na stolku pohnulo. Probralo se k životu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama