Dům padlých hvězd - Sejdeme se u padlých hvězd

26. února 2018 v 10:55 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Sejdeme se u Padlých hvězd

Proběhnuvší události posledních několika týdnů stály za hovno. Přehnaly se další zimní dny. Místo toho, abych někam vyrazila s opileckou hrstkou přátel, jsem zůstala doma a dohadovala se s mamkou nad tím, na jakou televizní kratochvíli se budeme koukat a kdo dopije poslední skleničku vína. V boji o víno vyhrávala ona, takže když potom omámením usnula, kradla jsem jí cigarety. Taková vzájemně nevýlučná symbióza.

Seděla jsem takhle u sebe v pokoji ve vokně, přičemž jsem pozorovala noční město a hulila jednu cigaretu za druhou. Jiskřičky popela skomíraly ve studenym vzduchu a já si svítila do obličeje telefonem. Projížděla jsem různý sociální sítě a snažila se bavit nad přihlouplejma vtipama, který mi obvykle dodávaly potřebnou útěchu před sociopatickejma myšlenkama. Tentokrát moji pozornost však upoutalo něco jinýho, na což jsem v tom přehnanym svátečním zmatku zcela zapomněla. V poznámkovym bloku se skvěla směsice nesouvyslejch blábolů, ale když jsem popojela skrze soubor, našla jsem tam adresu.

Byla to adresa onoho domu z toho prapodivnýho výjevu, kterej dávno odvál čas. Sice už to bylo pár týdnů zpátky, ale ta situace se mi vryla do paměti tak živě a neskutečně, že kdykoliv jsem si na ni vzpomněla, mrazilo mě na páteři a jizvy na rukou naopak začaly nepříjemně pálit. Prázdnota. Asphyxia.


Mám v sobě spoustu ambivalentních pocitů, který se nedaj zaplašit pryč. Jednotlivě do mě bouraj v podobě přílivovejch vln a já se potom nechtěně topím v agónii, kterou jsem si nevědomky sama vykonstruovala. V parafrázi paranormálních citovejch jevů vězím jako muška v čerstvě sesnovaný pavoučí síti. Čekám - čekám na to, až mě predátor dravě schramstne a já konečně pozbydu bytí v týhle dementně nelogický realitě.

Dala jsem si posledního šluka a vyhodila nedopalek z okna. Zítra se tam konečně vydám. Už jenom při pomyšlení na znovu-navštívení toho místa se mi zhoupl žaludek. Něco na tom bude a já konečně zjistím co.

***
Zase ta ulice. Tentokrát se skoro stmívalo, což mi hrálo do karet - bylo víc času na prozkoumání terénu. Přistoupila jsem ke dveřím, přičemž mi v uších hrál zvuk dopravy a hukot věčně studenýho větru. Chopila jsem za kliku, přičemž mi omrzlá kovová koule téměř zůstala v dlani, když se mi zanedlouho podařilo dveře otevřít.

Nacházela jsem se ve stejný chodbě, jako v tom výjevu. Špatně se mi z toho všeho dýchalo a já cítila počínající nával paniky a úzkostnejch pocitů. Zahnala jsem tyhle akutní myšlenky slabosti někam stranou. Musím být silná. Udělala jsem pár kroků, ale když jsem přistoupila ke dveřím, cedule tentokrát hlásala "zavřeno".

"Do prdele," sykla jsem si pro sebe. Zrovna v moment, kdy konečně sesbírám odvahu najít odpovědi, mají zavřeno. I tak jsem vzala za kliku a pokusila se jí zalomcovat. Nic. Opodál byly schody, kterých jsem si předtím nevšimla. Když jsem ze shora uslyšela hlasy, napadlo mě se tam vydat a zeptat se, kdy bude v baru otevřeno. Třeba tam zase bude Asphyxia, nebo alespoň ten barman, kterej by si na mě mohl pamatovat.

Vyšla jsem po rozvrzanym schodišti, který při každym kroku vydávalo prapodivný zvuky a já se bála, že se propadnu a skončím v nějakym hnízdě termitů. Moje kozačky na klínku nepříjemně zaklapaly. Než jsem se stačila pořádně zorientovat, mou pozornost upoutala opodál stojící, asi dvoumetrová, transka a pár dalších, poněkud zoufale se tvářících lidí. Drag queen zuřivě gestikulovala rukama a všichni stáli v hloučku u neuvěřitelně titěrnejch dveří.

"Aaa, tohle bude zřejmě náš poslední adept na prohlídku tohohle stylovýho bytečku, no nemám pravdu? Ale jistě, že mám!" Drag queen se ke mně přiřítila a než jsem stačila zareagovat, dotáhla mě k těm lidem, co se tvářili, že by nejradši byli kdekoliv, jen ne tady. "Takže ještě jednou, i pro pozdě příchozí - Moje jméno je Sugar a majitelce domu jsem slíbila, že vás tady dneska provedu, jelikož vás na náš inzerát odpověděla spousta."

"Abych pravdu řekla, ten inzerát hlásal něco ve smyslu "Byt ve stylovém domě s autentickou atmosférou, domácí mazlíčci povoleni" Ale jediná stylová a autentická věc, co jsem tu zatím zahlídla, byla ta krysa, která udělala vedle nás hromádku a utekla." Pronesla menší žena, přičemž si oblékla svůj kabát "já odsud teda padám."
Ostatní lidé ji následovali a já zůstala opařeně stát.

"Tak jsi nám tu zůstala jako jediná, teď otevřu dveře, ano? Prosím, nelekni se. Byla bys už asi desátej člověk, co hned vzal nohy na ramena." Uvolila se Sugar. Bylo mi jí líto, a proto jsem se rozhodla, že budu hrát zájemkyni o byt, nakonec se jí teda optám na bar a rychle odsud vypadnu. Dveře hrozivě zachrastily, když klíč zapadl do zamykacího mechanismu. Stačilo jima jen párkrát škubnout, zacloumat klikou, nezlomit si přitom ruku, a otevřely se relativně hladce.

Vešly jsme dovnitř. Sugar cvakla vypínačem a světlo ozářilo malou předsíňku, jíž dominovalo ulepené, zřejmě starožitné zrcadlo. Prstem s rudě nalakovanym nehtem potom cvakla vypínači opodál a celej "stylovej byteček" se rozzářil na obdiv.
Popošla jsem a nelibě se zadívala na svůj podmračenej zevnějšek v zrcadle, rukou jsem si pročísla umaštěný modrý vlasy, abych si dodala trochu tý nedbalý elegance, což nevyšlo, a očima orámovanejma černou tužkou na oči jsem začala těkat po otevřených místnostech.

"Domove, sladkej domove," prohodila jsem jen tak do prázdna, což rozzářilo Sugar úsměv na rtech. Pokynula mi rukou s předlouhejma nehtama, že mám svolení jít se pokochat tou autenticitou. První pokoj obsahoval celkem prostornou kuchyňskou linku, která akorát vypadala, jako kdyby na ní ještě před nedávnem někdo vařil pervitin. Ale možná by to chtělo jenom trošku nábytku a akutní zásah vysavače, aby tu bylo obyvatelno. Další místnosti byly zcela holé, ta největší by pravděpodobně sloužila jako obývák s odlupujícíma se tapetama a prošoupanym kobercem. V menší koupelně, která byla zlatý hřeb nakonec, postávala starožitná vana na čtyřech nožkách, ale něco mi říkalo, že bych tam raději neměla nakouknout, pokud nechci narušit romantickou chvilku nějakýho páru švábů či pavouků.

Po neskutečně zajímavý prohlídce jsme stáli zase před bytem, Sugar opět bojovala se zámkem.

"Chtěla jsem se zeptat, ten bar tady dole je otevřený? Minule jsem tudy procházela a venku svítila uvítací cedule." Zahuhlala jsem.

"Ten bar tady dole? Ale kdepak, ten už je několik let zavřenej, protože se tam tenkrát stala dost ošklivá rvačka a někdo zemřel. Nevím, proč ten neonovej nápis neodmontovali, akorát nám sem kolikrát lezou opilci a snažej se dostat dovnitř na drink." Odpověděla Sugar zvesela a pohodila parukou. "Tak, myslíš, že se sem vrátíš? Nevypadalas tak vyděšeně, jako ostatní, když ta prohlídka skončí."

"No, můžu říct, že jsem viděla i horší." Neviděla. Ale to nevadí. "Já ve skutečnosti ani…" Ani co? Když nad tím přemýšlím, už několikrát mě napadlo, že vypadnu od svojí mamky a konečně se nějak osamostatním. Možná by mě to mohlo nakopnout k tomu, abych konečně začala žít ten posranej život, místo toho nekonečnýho přežívání ze dne na den. Peníze žádný nemám, ale práci si najít zvládnu. Všechno to do sebe zapadá.

"Co prosim, zlato?"

"Ve skutečnosti jsem se rozhodla, že se vám ozvu, pokud mi dáte číslo na majitelku."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka?

Ano
Ne
Jde to

Komentáře

1 Kira Curatio Kira Curatio | Web | 5. června 2018 v 21:57 | Reagovat

Tohle je návykový, zlato!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama