Neprogresivní Madame

2. února 2018 v 18:14 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Noroc,

Někdo mi nedávno řekl, když jsem zrovna prováděl jazykovou pitvu svejch myšlenek a popíjel u toho sklenici levnýho vína, že by nikdy nechtěl dopadnout jako já. Tragikomická troska bez perspektivní budoucnosti, patlající se ve zmrzačenejch atrapách umění. Bez absolutní šance na dokončení i tý nejjednodušší formy vzdělání, s mozkem, co pomalu odevzdává všechny svoje vědomosti do neznáma pod návalem antipsychotik, ze kterejch je mi spíš hůř než líp.

Můj sladkej, sebenenávistnej přelud. Zjevuje se čím dál častěji a tráví se mnou volný chvíle vyplněný jenom nočním tichem a pokusama se nerozřezat na kousky čímkoliv ostrym. Dalo by se i říct, že se mi to masochisticky v určitějch momentech zamlouvá, protože už prostě nedokážu jít jinak? Trvá to pár dlouhejch let, můžu říct, že rok 2010 byl ten poslední, kdy jsem se v relativních mezích cejtil normální. Ta nehezká, lehce pochroumatelná emoční vyrovnanost mozečku dítěte se dá přirozbít spoustou i naprosto přirozenejch situací, s kterejma se v životě popasujeme. Jenže někoho to i přesto rozloží, když k tomu má brutálně nalajnovaný předpoklady.


Živí se to mnou a já se živím půlnočníma neonovejma zábleskama na mym rozpraskanym parapetu, popíjím několik dnů starý kafe a zvedá se mi z něj žaludek. "Jdi jen spát, Madame, mělas čekat, že tě to nakonec pohltí, už s tím nebojuj. Nech mě vejít do tvojí hlavy, potřebuju totiž zabít všechen zbylej čas. Nech mě se ti udělat do pusy, protože potřebuju vědět, že seš pořád ten stejnej nelidsky zvrácenej exemplář pateticky soucitný existence. Tvůj obličej je snadný nenávidět, vypadá totiž tak bezmocně, ale zároveň nevítaně upřímně. Je pokroucenej ve vlastní nemocnosti. Olizuj svoje rány a sni o lepších dnech."

Není pochyb, že už to nezvládám přemáhat. Bylo to tu vždycky, jenom to nabralo na síle a intenzitě, už to nemůžu skrýt. Jako děti se bojíme tmy, protože neznámo a nejistota nám nahlodává mozeček. Ale jak velkej je nakonec problém, když se v dospělosti bojíme naopak světla? Světla v mysli, světla ve dne anebo světla příslovečnýho vlaku, kterej se proti mně řítí v plný rychlosti a prostě už nedovede zastavit?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 2. února 2018 v 18:59 | Reagovat

Toho člověka, co ti to řekl, bych ráda s grácií nakopala do patřičných míst.
Až moc dobře znám ty noci, kdy se snažíš (ne)rozřezat sám sebe na malý kousky. Sebeparalýza je to nejlepší, co pro sebe může člověk v tu chvíli udělat. Neposlouchej ty zlý hlasy v hlavě a bojuj dál. Vím, že na to máš.

2 Madame Luc Madame Luc | Web | 2. února 2018 v 21:52 | Reagovat

[1]: Děkuji ti, Kiro, ale já vím, že na to skutečně nemám s tím, jak se aktuálně celá tahle patetická parodie na život rozvíjí. Je to na hlavu, uvidíme, kdy mě to dekapituje.

3 stuprum stuprum | Web | 3. února 2018 v 2:32 | Reagovat

Vždyť ty jsi jediný normální mezi úplnými šílenci. Uvědomil jsem si to nedávno, když jsem házel ruličku bankovek do kanálu a křenil se při tom jak magor!

4 Madame Luc Madame Luc | Web | 3. února 2018 v 12:57 | Reagovat

[3]: můj celej život je kanál plnej sraček, třeba ty bankovky najdu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama