Březen 2018

Postel ve tvaru srdce, srdce ve tvaru postele

30. března 2018 v 20:57 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Skrze stavy doznívající depotní injekce se komíhám přes světelně neobratný vzezření na mojí páteři. Vždyť se vůbec nic nezměnilo, ani díky veškerý snaze, co do toho dávám. Někde uvnitř mě horečnatě pláču, rvu si hystericky vlasy a dokolečka opakuju tvoje idiotský jméno, jako hrací skříňka, od který někdo ztratil klíček, ale i tak nepřestala hrát.

Jsem napůl svlečenej a ve světle počítače se sám sobě znechucuju a to něco uvnitř mě vyvolává bulimickou reakci a já zápolím s chutí vrhnout svoje útroby do postele, ve který bych potom s klidem a sjetostí z prášků usnul. Cejtim nutkání jít to všechno zakopat, ty emoce. Jenom to všechno hloupoučký nic vložit do kartonový krabice a nechat shnít, zetlít, dokud nezbyde ještě titěrnější nic, co už nepůjde vykopat zpět a vrátit zpátky do mojí parodie na život.

Moje láska nosí převážně černou a říká, že víra v něco dokáže člověka spasit. Taky často říkává, že ze mě brzo skončí v hrobě a přesto tvrdí, že mě miluje. Ale i tak se chová turbulárně stupidně a tím nás oba tak trochu zabíjí - jenže, kurva, nejsme už dávno tak nějak mrtví? V každym snu umíráme tou nejpříšernější smrtí, kdy nás stravujou plameny.

Ale i tak to budu nadále já, na hranici těch nejniternějších záležitostí, na špičkách a v předklonu s roubíkem zaraženym v zubech. Poslušně čekající na penetraci od života. Miluju tě tak moc, jako Sadie Mae. Ale jsem jenom šílená píča, co poslouchá přeslazený zamilovaný písničky a s prázdnou lahví vína se válim po zemi v kuchyni.


Dům padlých hvězd - Sama tmou a nocí

1. března 2018 v 16:28 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Madame se zase vnořila do Padlých hvězd. Dnešní kapitola je plná smutku a citovejch sraček. Pokud někdo z vás četl i předešlé kapitoly, zajímalo by mě, jak se vám líbí tempo příběhu.

Sama tmou a nocí

Ležela tiše přede mnou a já bych přísahala, že ji ve spánku slyším oddychovat. Jediná skutečnost, která mě utvrzovala v trpkosti reality, byla černě lakovaná rakev, ve který odpočívala. Moje maminka. Stavidla slz se protrhly a já zhrouceně klečela a prosila, aby to byla jenom ubohá noční můra, ze který se později probudím. Bohužel, život nebejvá přívětivej a náhlá smrt je tak trochu svině.

Já, rakev, mrtvola a prázdný lavice v pietní místnosti. Nikdo se nepřišel rozloučit s naší milovanou dokonce ani ostatní sourozenci, kteří na ni z mně neznámejch důvodů zanevřeli. Lidi jsou zrůdy a já si tím byla každej den jistější. Bytostný přesvědčení nabejvalo ve vteřinových intervalech na intenzitě a můj smutek se mísil s hněvem. Tak krutym hněvem, že by se před ním i samotný horoucí peklo strachy otřáslo.


Vždycky jsme tak nějak existovaly jenom my dvě a potom tu byl svět. Samy proti němu, na vlnách nestabilních emocí, chudších poměrů, ale o to větší lásky. Tohle byla ta poslední rána, ale nedokážu ji snést. Cejtim, jak mě to zuřivě trhá na kusy. Skrze zvláštní otupělost vnímám to, že se mi ty čtyři stěny okolo groteskně vysmívají.


Dalas mi život, mami. I když ten dar chutná trpce a vlastně ho ze srdce nenávidím, tak tebe o to víc miluju. Bylas tu ve chvílích, kdy nade mnou všichni zlomili hůl. Bylas se mnou skrze všechny ty až příliš skutečný noční můry a nikdy nekončící trápení. Veškerá láska, cos mi dala, teď zůstane neoplacená. Byla jsem slepá vůči tomu, co pro mě všechno děláš - dokázala jsem si to uvědomit až ve chvíli, kdy ses mi ztratila v náručí. Náhlý srdeční selhání. Kurevsky zasraná náhoda.


Jsem nicotná. Uvnitř mě se bouří legie pocitů. Schovala ses někde v Prázdnotě? Nebo jsi hluboko pod zemí či vysoko v mracích pod bezhvězdnou oblohou? Pravděpodobně jsi teď šťastnější. Osvobozená ode mě, od toho těžknoucího břemene. Jediný, co vím, je to, že s tebou odešlo to specifický světlo. A už se nikdy nevrátí.

***


Následný stěhování proběhlo v tak trochu pietním duchu. Sebrala jsem veškerý úspory, kterejch bylo po málu a taky udělala "bleší trh", kde jsem se zbavila některých pozůstalostí. Je to fakt prazvláštní pocit, jednat najednou sama za sebe. Popravdě by mě nikdy nenapadlo, že to i v jistym aspektu bude trochu osvobozující. Jenže svoboda dokáže být matoucí a šeredná na omak, moc se mi to nelíbí. Radši jsem byla na něčem závislá a k tomu připoutaná, než osvobozená. Ale to je pravděpodobně jenom jeden z mnoha aspektů mojí zčernalý duše.


Novej byt - figurativně asi i novej začátek. Kéž bych byla schopná to tak brát a začít se sebou samotnou nějakym způsobem pracovat. Chtěla bych se cejtit líp, ale nějak to nejde. Vzala jsem si na sebe příčesky, abych opticky prodloužila moje kratší modrý vlasy. Rozhodla jsem se, že s novym začátkem ještě počkám. Hlavní je ze sebe teď udělat necudnou lolitku a vyrazit do baru, kde seženu pár drinků, kterejma zapiju prášky, a půjdu zase domu.


Stála jsem před stále zaplivanym zrcadlem a přemejšlela, jak bych svůj podprůměrnej vzhled mohla vylepšit. Na ruce mě pálily čerstvý řezný rány, který jsem si úmyslně přivodila žiletkou, abych trochu otupila vnitřní bolest. Moc to nepomohlo, ale jako prostředek pro sebeprezentaci zdeprimovaný pizdy to poslouží.



Udělala jsem si na ksichtě linky, nanesla rtěnku a mohla jsem vyrazit do společnosti. Vzhůru do víru barů. Když jsem se plížila dolu ze schodů a snažila se v podpatcích najít rovnováhu, upoutaly mě dveře do Prázdnoty. Byly zavřený, stejně jako minule, ale něco se mi zdálo jiný, než obvykle. Přišla jsem blíž a položila ucho na dveře a vnímala, že na druhý straně někdo je a něco dělá. Slyšela jsem tlumenej rozhovor dvou hlasů, kdybych si byla jistá, tak bych prohlásila, že jeden určitě patří Asphyxii.


Pozvedla jsem ruku a zaklepala, ale nikdo neodpovídal a hlasy pořád mluvily ve stejný kadenci. Vzala jsem drze za kliku, ale ta se ani nepohnula, jako kdyby ji neznámá síla z druhý strany svírala a odmítala vpustit běžnýho návštěvníka dovnitř. Vždyť Sugar přece říkala, že bar se už dlouhou dobu nepoužívá, ale já si byla stoprocentně jistá, že tam teď někdo je.


Chuť jít se opít byla ale tentokrát silnější než moje zvědavost. Přehodila jsem si kabelku přes rameno, protože mi sklouzla a s ráznou otočkou jsem vyrazila ze dveří. Zima se mi ihned zahryzla do zadnice a já zhodnotila, že krátká sukně a síťovaný punčocháče nejsou zrovna nejlepším oděvem do zimně-pozimního prostředí.


Když jsem vyrazila do ulic, měla jsem už zmapovaný bary v okolí a vyhlídla jsem si jeden, kterej tématicky nikam nezapadal. Byl stejně nekonzistentní a složenej z náhodnejch předmětů, nálepek, světýlek - stejně neurčitej a kurevsky potupnej jako já. Vešla jsem dovnitř a hrála zrovna nějaká písnička a jistá skupinka lidí stála na parketu a ve sloupech světel se vlnila do rytmu. Pokusila jsem se skrze ně procpat a vítězoslavně zamířila rovnou k baru, kde jsem si poručila jednu Bloody Mary, protože to je drink, co jsem vždycky chtěla zkusit, ale nikdy se do toho nedokopala. Bylo toho ještě plno na barovym lístku, co bych do sebe ráda nalila - ale vůbec, večery jsou dlouhý a osamělý, což skýtá plno příležitostí.


Čas se tak nějak nejistě táhl kupředu, jako dívka, která se pomalu v nervozitě šourá na svůj maturitní ples a bojí se každýho zakopnutí na podpatcích. Tak bych ho opilecky kategorizovala. Měla jsem v sobě těch drinků už několik, nejlepší ze všech byl Sex on the beach, taková moje tradice, ze které vždycky zvracím při vzpomínkách na to, co jsem s timhle druhem alkoholického opojení prožila.


Tenkrát jsme s jednou mojí kamarádkou slavili narozeniny a pili koncentrát tohohle koktejlu, kdežto jsme se potom značně pod vlivem potácely do bazénu a nakonec spolu skončily nahatý ve vaně. Potom jsem jí význačně pozvracela oblečení, jako věčnou památku na tu osudovou noc, kdy jsme toho do sebe, znovu, nalily víc, než bychom vlastně měly. Ale to jsou mladický nerozvážnosti, kterejch byl notnej dostatek, možná až přehršel. Je to skulinka skrytá v čase, kterou dávno odvála určitá forma zapomění. Ale alkohol mi vždycky pomáhá, abych tak nějak takticky rozjímala a přiváděla se do nejrůznějších stavů.


Mám zase halucinace, ale tancuju na parketu a vlním se do rytmu neznámý rockový balady. Je to takovej zvláštní žánr, kterej bych nazvala space-rock. Ty rytmy a melodie mě odváděj přes hromadu střepů někam na místo, kde si prošoupu chodidla. Nic mě teď nemůže zachránit, tomu věřím. Na obloze, co vidím i přes strop, je obrovskej řez a ten pěje ódu na zavrženíhodnou noc. Žádná vize nebo sny o lásce nepřicházej, protože láska se z mýho života vytratila. Řez skrz, pomocí ostnatýho drátu tvořím dekorace ze zkrvavenejch fláků masa a dávám je na hromadu, abych mohla stolovat na svým srdci, až do konce. Zaseknutá v iluzi se topím ve tvym moři, můj dávnej milenče. Věřím, ostatně vím, že prvně před utonutím v třešňovejch vlnách zachráníš sebe a pak teprve se možná vrátíš pro mě.


Někdo mě drží za boky a vlní se se mnou. Není mi to nepříjemný, a proto zadkem pohodím přes klín toho chlapa. Nevidím mu do obličeje, ale v odrazech světla se zdá celkem pohlednej. Je mi to jedno.
Když se po půlnoci vypotácím totálně na sračku z baru, všechno je opět zvláštní. Čas zase groteskně plyne vpřed. Jako kdyby se roky měnily ve vteřiny a naopak.


Chybíš mi, Mami.


Noc opět padá, přelejvá se přes nás jako vazká neurčitá hmota a my v ní všichni lpíme. Ty už ne, jsi někde mimo realitu. Zdi okolo mají zvláštní barvy a já se plahočím skrze zbytky sněhu a zebou mě prsty na nohou. Všudypřítomnej ruch noční ulice ani nevnímám. Moje oči mě klamou, vidím dvojmo. Co je se mnou špatně? Cítím, že se něco nezvratně poškodilo a zasáhlo mě to na těch nejniternějších bodech. Vždycky se mi zdávalo, že v noci vlastně můžou bejt všechny věci v pořádku. Stačí si říct, že ta bolest je noční můra, ze který se člověk později s křikem probudí, ale v tomhle případě tomu tak není.


Dětský sny se pálej na popel v ohni, kterej v nás zažehla dospělost. Už na nich nezáleží, i když nás vlastně trhaj na kousky. Nevinnost je pryč a jediný, co nám ze všech serepetiček zůstalo na hraní je strach. Ten sžírající pocit bezmocnosti, kterej se zahlodá do srdce jako červ do rudoskvoucího jablka.


Chybíš mi, Mami.


Vidím tě v tvářích kolemjdoucích lidí na ulici a pokaždý bezmocně začnu lapat po dechu, až se někteří pozastavují, jestli je mi vlastně dobře. Není, ale s mávnutím se skrze ně probrouzdám dál. Obličeje se mění, ale nic nemění tu bolest. Je příliš pozdě, jak na záchranu, tak časově. Udělám dva kroky a blížím se někam dál, jenže s každym nádechem se vracim zpátky do tý propasti, odkud se škrábu svejma polámanejma nehtama. Znovu a znovu to ke mně provolává, šeptá mi to přímo do duše. Jenom prázdnota mě teď obklopuje a pomoc je v nedohlednu. Když i andělové odmítaj přijít, kdo to teda klepe na dveře a rve za kliku do mýho mozku?

Představuju si, jak se dobelhám k sobě do bytu a všude po zemi budou ležet pomalu blednoucí fotky. Něco na mě v oněch místnostech čeká a já dostávám paranoidní obavy. Nezáleží na důvodu, ty představy lžou a důvody přežít nejsou přesvědčivý. Ten chlad a světla, není to sníh, ale moje myšlenky, z čeho mě mrazí.