Duben 2018

Halucinace a umění sebevraždy

10. dubna 2018 v 20:41 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Moje halucinace

Už dlouhodobě mě ubíjej halucinace. Jak sluchový, tak ve stejný míře zrakový. Je to podivuhodnej kolotoč uvnitř mojí hlavy, kterej nezastavuje, a po nástupu už se nedokážete dostat dolu v celku. Něco z vás ubyde. Zkrátka se někde tam uvnitř část vás nenávratně ztratí a s každou další otáčkou zjišťujete, že jste dál od reality. Dál od toho, kým jste byli a o moc blíž tomu, co se z vás s neústupnou kadencí stává.

Na každym kroku mě doprovázej podivně protažený stíny, který se kroutěj do nelidskejch obrazců a nepřirozeně po mně hulákaj démonickejma hlasama. Je mi z toho zle a můj mozek se jejich vlivem mění v nekonzistentní hromadu zkaženýho želé, který bude brzo potřeba vyhodit do odpadu, než začne v zahnívající symfonii ničit plísní všechno okolo.

Je to pouť. Stává se ze mě zvadlá papírová růže, kterou vystřelil páreček milenců a s bezstarostností mě ponechávaj na studený lavičce v parku, napospas osudu a všem démonům. Káždý ráno, když už konečně jdu spát, mi nezbejvá málo k tomu, abych se zhroutil někam do propasti. Mám sedřený kolena z toho, jak se věčně škrábu po podlaze a snažim se doplazit někam za hranici všech těchhle nesmyslů. Nejde tomu utéct. Léky nepomáhaj a místo kýženýho úniku pod jejich taktovkou zvracím do záchodu poslední zbytky svojí běžný lidský podstaty.

Když je něco psychickýho, je to tak strašně na hovno, protože to plno lidí nebere. Bejt fyzicky nemocnej má zřejmě svoje výhody, protože lidi na to zkrátka v nějakym smyslu ohled berou. Ale to, co není vidět, jako kdyby zároveň neexistovalo. Jenže ono to tam někde je, v hlavě. Ta pomyslná střelka na kompasu, která se nezastavitelně točí proti vlastní ose a mění realitu v pekelně nepříznivý prostředí.

Díky mojí klinický šílenosti jsem nezvládl dokončit školu, nedokázal jsem prakticky nic, jenom se zhroutit a změnit se z kdysi šťastný bytosti do po smrti toužící atrapy. Pokroucenýho obrazu sebe samotnýho. Ohromná snaha, přemáhání, boj… To doutnající tělísko ve mně se pomalu měnilo v do ticha křičící nic.

Díky všem terapiím, nekonečnýmu vymejvání mozku práškama a návštěvám blázince jsem stále tady. Je ale možný v mym případě vůbec říct "díky"? Z mýho teatrálně nedynamickýho úhlu pohledu je to větnej celek naprosto špatně sestavenej. Jsem tu pro ostatní, ne pro sebe. I můj doktor mi řekl, že to tak vidí a právě to je kámen úrazu.

Ničí mě věčně nesmyslný sny a noční můry. Zrovna jeden z mnoha snů mi uvízl na mozku a nejde mi ho setřást.

Nenáším svůj život. Zrovna jsem se probudil v posteli nějakýho cizího chlápka, třeští mi hlava a v puse cítím pachuť cigaret. Pomalu jsem se posadil, v hlavě armagedon, a snažil se zaostřit nějaký prostorový detaily místnosti, abych nebyl tolik dezorientovanej. Neznám jméno týhle ulice v bezesnym městě. Všude blikaj neonový světla a odrážej se po stěnách. Nikdy nepřestávaj zářit, páč je věčná noc.

V pokoji byly slabý odlesky, nechutně špinavý okna vrhaly na stěny světelný patvary vytvořený ze špíny a mně bylo na blití. Otočil jsem se, protože mě zaujal úlisně vyhublej chrápající objekt po mojí levý straně. Bezva. Spal s obličejem zabořenym do polštáře a nechutnejma trenclema vytaženejma nepřirozeně vysoko. Myslím, že se jmenuje Sebeláska. Sebeláska si přál bejt při aktu dominantní, tak jsem se podvolil a šlehnul si lajnu paranoii, abych to unesl.

Připravuju se na odchod. Už se nikdy neuvidíme, páč Sebeláska není pro mě. Je to pouhej klam, kterej mě nedokázal očarovat a spoutat, i přestože moc dobře vim, že bych si to přál. Kéž by tenhle tragéd, já, našel dost síly k tomu, aby se ocenil. Aby se alespoň trochu miloval.