Komentáře

1 pro-ana-vall pro-ana-vall | E-mail | Web | 10. dubna 2018 v 23:15 | Reagovat

Krásně napsané..

2 stuprum stuprum | Web | 11. dubna 2018 v 5:29 | Reagovat

Neudržitelné stavy! :)

3 king rucola king rucola | Web | 11. dubna 2018 v 9:22 | Reagovat

hm

4 Kuroi Hakucho Kuroi Hakucho | Web | 11. dubna 2018 v 15:23 | Reagovat

Černé labuti se taky někdy chtělo odejít, ale zatím to nikdy neudělala.
Má křídla, může od všeho utéci, ale jaksi na to nemá.

5 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. dubna 2018 v 13:06 | Reagovat

Cítím v hloubi každičkýho tvýho slova, jak moc je psychická zátěž (ať už jakýhokoli rázu) pro člověka nesnesitelná. Přesně tak - není vidět a plno lidí se tímpádem ani nedokáže vcítit do těch, kteří mnohdy trpí třeba depresí.
,,Deprese má kdekdo", jak se říká, ale strašně málo lidí vidí rozdíl, ten obrovskej nepřehlédnutelnej rozdíl mezi depresema a ,,depkama". Je to bezpodmínečně nutný rozlišovat.

Na terapie jsem začala chodit v loňským roce, myslím, že začátkem července. Po dvou sezeních (červenec + srpen), jsem cítila jen vnitřní úlevu, byla jsem ráda, že ,,jsem v něčích rukou", že jsem ,,pod ochranou". Opravdu tomu tak bylo. Pak jsem se na další terapie nedomlouvala a to byl můj kámen úrazu - čekala jsem totiž pak až do října, kdy měla má psycholožka konečně volný místo. ....

A v tý době, kdy jsem na tom byla psychicky nejhůř za celej můj dosavadní život, nám umřel třídní učitel na rakovinu (vídali jsme ho do posledního stádia, tedy i pouhých 6 před jeho smrtí, kdy ještě přednášel v besedě, byl to filmovej publicista, úžasnej člověk).

...Během jeho smrti a i před ní jsem se doslova utápěla v alkoholu a týden před tím, než jsem 12. listopadu loňskýho roku přišla na třetí terapii, jsem chlastala už každej den.
DÍKY BOHU ZA TO, ŽE JSEM TAM ŠLA!

Víš...ten den, co jsem přišla k mý psycholožce, jsem se před ní psychicky zhroutila a už si ani nepamatuju, co se mnou prováděla. Chtěla jsem začít brát prášky, proti kterým jsem byla celou tu dobu a odpřísáhla se, že je nikdy nezačnu brát. .....je mi pořád proti srsti to říct, ale asi jsem se to tehdy pokusila poprvé vzdát.

....Ale když mě p. řekla, že žádný nepotřebuju a že se nacházím ve fázi, kdy to zvládnu bez nich, dodala mě nějakým způsobem neskutečnou sílu.

Co jsem však chtěla říct, je tohle: byla jsem u ní paradoxně nejkratší dobu - 1h. a platila taky nejmíň ze všech již proběhlých sezení...
Když jsem vyšla potom ven, bez přehánění - myslela jsem si, že to nejsem já. Jako kdyby se všechna úzkost eliminovala. Od téhle chvíle věřím na zázraky, protože pro mě byl tohle jeden z nich - můj největší.

Začala jsem se těšit z každýho dne, dokážu se radovat z naprostých maličkostí, které jsem dřív ani nebyla schopná vidět...a co víc - začala jsem se mít opravdu ráda.

Tím bych ti ráda řekla, má drahá Madame, že naprosto věřím v to, že se z toho dostaneš! Možná by to chtělo terapie, ale bez medikamentů, protože neřeší jádro problému...
A naprosto chápu případ toho, kdy jde škola zkrátka stranou.

Miluju tě a vždycky budu!!
(*ps: Jednou se musíme setkat :)).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.