Červen 2018

Ze srdce pro srdce

22. června 2018 v 12:14 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Přemýšlím nad do široka otevřenejma očima, který odrážej tvůj smích. Představuju si tě už jenom jako prasklinu v ledový krustě, která pod letním hicem roztává a mění se v bezcennou blátivou kaluž, co se skvěje na zemi a akorát hyzdí srdcovitej povrch mojí mozkovny.

Sním o výškách, kam za mnou už nedosáhneš. Chci vidět baldachýny mraků z druhý strany, jak se valí a jejich spodky září pod vlivem slunečních paprsků. Pomalu se mění v páru, plní mi ústa a spěchají vejš, a já letím spolu s nima.

Usnul jsi v prachu a už nevstáváš, potřebuješ zalít slzama, aby ses opět probudil. Jenže mně už slzný kanálky před nedávnem vyschly a prakticky nemá smysl brečet pro ztracený případy, zmařený sny a nechuť lidsky koexistovat.



Přemítám si v hlavě obrazce s tvejma jantarově zářícíma očima a sleduju, jak napouští můj den podivnou atrapou světla. Jenže ty mě nevidíš. Nelíbí se mi to, a proto zavírám okna v domnění, že snad odeženu ten svit a nahradím ho trpce chutnající černotou ve formě pragmaticky vyhlížejícího šera.

Vždycky jsem si nás dva představoval, jak se vzájemně otevíráme a pijeme. Den za dnem jsem byl v opojení a trpitelskejch pocitů. Svět se zastavoval a otáčel se obráceně, proti vlastní ose. A ty jsi sbíral anděly a každičkym dnem ses víc a víc vytrácel.

Tvůj katafalk tvoří prázdný lahve od levnýho vína, ztracený ideály a spousta nedopalků. Tam tě uložím před věčnym odchodem. Jenom rychlej pohled na druhou stranu mi prozradí, že už k sobě prostě nepatříme. Nebudeme znovu nalezeni. Jak nahoře, tak dole.

A i když se to všechno zdá bezvýchodný a popravdě z toho šílím víc, než bych si chtěl připustit, tak cesta dolů je cesta k nebi. I přesto, snažíme se umlčet naše pocity, ale zapomínáme, že naše oči dokáži mluvit.

Miluju tě, promiň

17. června 2018 v 23:24 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Nadávám na stěny okolo,
Utahují si ze mě
Den za dnem
Mě pronásledují tvoje oči
Neexistující doteky
A hlas

Dívám se na odraz tebe v rozpraskanym zrcadle
Skrze oči dítěte
Co nemělo otce a ztratilo matku
To dělává čas


Řekni to znovu,
Opakuj ty slova
Hřebíky a ostnatej drát
Co tě kolem omotává
Dech se sráží na skle a mihotá
Nenecháš se jít,
Jsi sužovaný

Jako já
Jako ty
Jako to, co už není naše



Sextape

8. června 2018 v 20:31 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Veskrze prohnilá lidská podstata, nakažená infantilní lehkostí se opět zmítá a mrská sebou jako ryba vytažená na souš. Temnota mě neopouští, ba naopak. Plyne si dál, sráží se se světlem, kdy se mísí v nepopsatelnou kakofonii bezbřehejch myšlenkovejch vjemů, co mi motají hlavu.

To jsem já.

Když jsem se nedávno probouzel z alkoholickýho opojení, který bylo příjemně umocněný hromadou předtím pozřenejch prášků, tak mě jen tak náhodou napadlo, že mě moje proměnlivost ubíjí. Nepoznávám se. Zírám do zrcadla a v odraze se na mě šklebí šeredný cosi, který postrádá tvar. Barvy tečou po stěnách a polarita veškerejch zákonitostí se obrací v zápor. Existuju v negaci.

Odmítám zvuky, který se mi ozejvaj v hlavě a v noci mi nedávaj spát. Čekám na znamení, který bude tak do očí bijící, že mi z toho na ksichtě zůstanou monokly. Každý ráno si k snídani sezobnu hrstku prášků a všechno to zaleju černym kafem, přičemž podezřele rozjařeně čekám, než začnou působit. Únik v chemickejch vlnách, jako křížová výprava za nápravou nevyváženosti narušený mozkovny.

Halucinace poslední dobou nabíraj na síle. Kdykoliv mě přepadnou, už se okamžitě nepropadám k neskuečnýmu strachu, spíš si v tom tak tiše holduju, dokud se pomyslná hráz neprotrhne úplně a já nedostanu chuť si kuchyňskym nožem vydloubat díru do hlavy.


Bezostyšně si kreslím do kůže ornamenty, rozsáhly obrazce symbolizující jistou formu temný satisfakce. Už to nejsou výkřiky o pomoc, spíš takový souhlasný mručení. Pomocí lepicí pásky k sobě připojuju střípky souběžnosti a hledám vybočení.

Je to docela na píču, když se z tragédie stane rutina, na kterou jste tak zvyklí, že až zabolí, pokud z ní trochu uniknete. Překročit lajnu, co zadal sám tyran se nevyplácí. Když se pokusim bejt jenom trochu nakloněnej neměnnosti, můj imaginární věznitěl mě zprzní a hodí do sklepa.

Jsem přehlcenej, neuvěřitelně. Noční můry pořád třepetaj křídlama i přesto, že slunce je dávno někde na obloze. Sedaj mi na ramenou a bzučej, pravděpodobně mi dávno vyhlodaly díry do podvědomí a tam maj hnízda. S každym dalším spánkem se objeví nová noční můra, která mě občas s křikem probouzí.