Sextape

8. června 2018 v 20:31 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Buna ziua,

Veskrze prohnilá lidská podstata, nakažená infantilní lehkostí se opět zmítá a mrská sebou jako ryba vytažená na souš. Temnota mě neopouští, ba naopak. Plyne si dál, sráží se se světlem, kdy se mísí v nepopsatelnou kakofonii bezbřehejch myšlenkovejch vjemů, co mi motají hlavu.

To jsem já.

Když jsem se nedávno probouzel z alkoholickýho opojení, který bylo příjemně umocněný hromadou předtím pozřenejch prášků, tak mě jen tak náhodou napadlo, že mě moje proměnlivost ubíjí. Nepoznávám se. Zírám do zrcadla a v odraze se na mě šklebí šeredný cosi, který postrádá tvar. Barvy tečou po stěnách a polarita veškerejch zákonitostí se obrací v zápor. Existuju v negaci.

Odmítám zvuky, který se mi ozejvaj v hlavě a v noci mi nedávaj spát. Čekám na znamení, který bude tak do očí bijící, že mi z toho na ksichtě zůstanou monokly. Každý ráno si k snídani sezobnu hrstku prášků a všechno to zaleju černym kafem, přičemž podezřele rozjařeně čekám, než začnou působit. Únik v chemickejch vlnách, jako křížová výprava za nápravou nevyváženosti narušený mozkovny.

Halucinace poslední dobou nabíraj na síle. Kdykoliv mě přepadnou, už se okamžitě nepropadám k neskuečnýmu strachu, spíš si v tom tak tiše holduju, dokud se pomyslná hráz neprotrhne úplně a já nedostanu chuť si kuchyňskym nožem vydloubat díru do hlavy.


Bezostyšně si kreslím do kůže ornamenty, rozsáhly obrazce symbolizující jistou formu temný satisfakce. Už to nejsou výkřiky o pomoc, spíš takový souhlasný mručení. Pomocí lepicí pásky k sobě připojuju střípky souběžnosti a hledám vybočení.

Je to docela na píču, když se z tragédie stane rutina, na kterou jste tak zvyklí, že až zabolí, pokud z ní trochu uniknete. Překročit lajnu, co zadal sám tyran se nevyplácí. Když se pokusim bejt jenom trochu nakloněnej neměnnosti, můj imaginární věznitěl mě zprzní a hodí do sklepa.

Jsem přehlcenej, neuvěřitelně. Noční můry pořád třepetaj křídlama i přesto, že slunce je dávno někde na obloze. Sedaj mi na ramenou a bzučej, pravděpodobně mi dávno vyhlodaly díry do podvědomí a tam maj hnízda. S každym dalším spánkem se objeví nová noční můra, která mě občas s křikem probouzí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sw sw | Web | 8. června 2018 v 21:44 | Reagovat

Všichni jsme přehlcení.

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. června 2018 v 16:52 | Reagovat

Těch "ornamentů" mě po tom všem díkybohu nezůstalo moc...ale přece jen něco zůstalo a to mě připomíná místo, kam už se nikdy nechci vrátit.

Těžko říct, co nás vlastně frustruje víc - jestli to, co máme v hlavě, nevidíme to a jen cítíme, nebo přímej důkaz něčeho na nás, co se nedá smazat..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama