Srpen 2018


Dohráls to ke smrti ve mně

7. srpna 2018 v 11:44 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Zase jsem nehybně protancoval skrze noc až do brzkýho neopojnýho rána. Něco na srdci mě neuvěřitelně tíží a nedává mi to možnost zavřít víčka a potichu usnout. Moje halucinace se k tomu psychickýmu rozpoložení přidávají se svojí obvyklou kadencí a kladou mi do hlavy nepřístojný a sebedestruktivní myšlenky. Jediný, co můžu říct, je že už to nezvládám.

Poslední dobou se mi zdá, že jen pragmaticky vyčkávám, chodím sám okolo sebe a obaluju se do výstražnejch nálepek. Všechno to, co ze mě zbylo, je neuvěřitelně křehký a dá se to snadno rozdupat a proměnit v bezcennou hromádku citovýho prachu.

Zase piju až přílišný množství alkoholu a kouřím přehršel cigaret, to všechno mezitím, co do sebe sypu hromady prášků, abych zahnal všechny bubáky zpátky pod postel. Jenže oni už narostli do takovejch měřítek, že je už nemůžu považovat za příslovečný kostlivce někde ve skříni. Nabyli na skutečnosti a rozhodli se mě zničit. Tak sem s tím, protože z věčnýho čekání na to gradující finále jsem unavenej. Čekám na tu poslední ránu.



Tak už jen vejdi, Osude. Svaž mě a přeprogramuj. Spusť svoje testy a řekni mi, jak jsem vlastně porouchanej. Rozřízni mě, zjizvi a sešij zase zpátky. Nejsem synchronizovanej, je v tom porucha dat, nemůžu se připojit zpátky do sítě. Říkáš, že jsi lék, ale cítím tvou nákazu, šíříš se jako mor. A já jsem pokusná krysa v kleci.

Soužím se v uzoufanejch tužbách. Zářils tak, jak to moje srdce nikdy nepoznalo. Tvoje světlo se pomalu vkrádalo do mojí rakve. Byl jsi naživu v místech, kde já byl dávno mrtvej. Proto jsem se takticky pohřbíval na trávníku před barákem a doufal, že mě přijdeš vykopat. Všechny ulice uvnitř mýho srdce jsou hroby, zdá se, že jsou naživu, ale přitom skomírají.

Ale tenhle nereálně surrealistickej výjev mi jen dodává sílu věřit v to, že dobro a krása přichází i z míst, kde by se nikdy nedala čekat.