Září 2018

Dům padlých hvězd - Pár přátel

19. září 2018 v 15:10 | Madame Luc |  Dům padlých hvězd
Pár přátel

Ještě tu noc mě probudilo ostrý zaklepání na dveře. Zvedla jsem se ze svojí matrace, stále oblečená v podvazkáčích a sukni, a dovrávorala ke dveřím. Otevřela jsem a za nimi stála dívka, byla stejně vysoká jako já a měla vlasy obarvený do oranžova, což proti mojí modrý barvě tvořilo zajímavej kontrast.
"Ahoj, jmenuju se Chloé. Ty jsi ta nová, že?" řekla a napřáhla ke mně ruku na znamení přivítání. Podání ruky jsem jí opětovala a modlila se, aby ze sebe brzo vymáčkla to, co potřebuje, než na ni já vymáčknu svůj obsah žaludku. Nehezky se mi motala hlava.

"Ahoj, jsem Maria." Bylo mi do breku a zároveň na zvracení. Nějak jsem zaznamenala, že se celý dům otřásá hudbou, která skrze zdi sálá z horního patra.

"Víš, Mario, pořádáme nahoře takovej večírek a řekli jsme si, že by ses k nám mohla připojit a seznámit se tak s lidma, který žijou v tomhle domě, včetně mě," pronesla a trochu idiotsky se přitom zasmála. Docela se mi líbila.
Snažila jsem se zvážit, jestli mám na další propařenou noc vlastně sílu. Předtím jsem došla domu, kde jsem se psychicky zhroutila a pak usnula na zašpiněný matraci na podlaze. Uslyšela jsem dusot, jako kdyby se skrze chodbu valilo stádo koní a než jsem se nadála, mezi futrama stála Sugar. Měla tentokrát na sobě uhlově černou paruku, kozačky na přespříliš vysoký platformě a oblečení jako pro prostitutku. Taky z ní šel notně cejtit alkohol.

"Notak Mario, musíš přijít. Nemůžu přece bejt jediná, kdo zná tvoje jméno. Neboj se, noc je ještě mladá a my tak můžeme pařit celou noc, dokud se všichni nepozvracíme," Sugar mě chytila za ruku a vytáhla mě ze dveří, přičemž jsem si jen taktak stačila vzít svoje klíče, "je fakticky skvělý, že ses nakonec rozhodla jít, i když jsem ti koneckonců moc šancí nedala, cukrouši. Bude to v pohodě, všichni tě hrozně chtějí poznat."

"Hm-mh," zahučela jsem v odpověď a nechala se táhnout do schodů. Schodiště vydávalo sténající zvuky, jak Sugar horlivě dupala svejma podpatkama. V závěsu za náma šla Chloe a omluvně na mě pomrkávala, asi abych nebyla příliš vyvedená z míry tím, jak netaktně mě dostaly z bytu. Ty, hm, holky se mi líbí. Pomyslela jsem si.

Táhla mě ke svýmu bytu k duhově nalakovanejm dveřím, u nichž byla křiklavě rudá rohožka s nápisem "gay je ok!" Sugar vzala za kliku a otevřela dveře dokořán, přičemž odhalila hustou tmu průběžně přerušovanou barevnejma zábleskama a vlnama světla, který přicházely odněkud ze stropu, patrně z reflektorů. Obklopila mě vůně vanilky, pach potu a ve vzduchu šla cejtit melounová vodka. I přesto, co jsem do sebe už dneska nalila, bych trochou melounovku nepohrdla.
Snažila jsem se zaostřit zrak a zorientovat se v neznámym prostředí. Šla vidět jen křiklavě růžová pohovka a spousta podivně vyhlížejícího nábytku. Veškeré vybavení bylo barevný, až se zdálo, jako bych byla uvězněná v nějakym surrealistickym psychedelickym hovnu od jednorožce na LSD.

Hudba znenadání přestala hrát, světla začaly zářit obvyklou bledou barvou a namířily na mě, bodajíc nepříjemně do očí. A sakra…

"Vážení hosté," začala Sugar, "chtěla bych vám co nejsrdečněji představit naši novou sousedku z bytu číslo dvacet dva. Mariu Aninevímjaksejmenuješdál! Přivítejte ji potleskem,"

Bytem se rozeřval potlesk a lidi zvolávali "Ahoj" a já bych si nejraději přála, aby tahle šílená noc skončila. Pořád jsem byla opilá a najednou se všechno tohle zdálo jako jedna velká chyba, která se do mě zahryzla a hlodala mi mysl. Sugar i Chloé zmizely a já tu najednou stála sama a zběsile pomrkávala po lidech okolo.

Byt byl zaplněný k prasknutí, ale pochybuju, že všichni přítomní byli obyvatelé tohohle baráku. Za pohovkou u stolku jsem zahlídla provizorně sestavenej DJ pult, u kterýho se krčila drobná blondýnka a tvářila se, že by taky radši byla někde jinde. Chloé odběhla se Sugar opodál a začaly se zběsile překřikovat se skupinkou tří holek, který vypadaly spíš jako prostitutky, co sem přišly lovit zákazníky. Ale kdo jsem, abych někoho se svým pochybnym životnim stylem odsuzovala.
Popošla jsem skrze menší dav lidí, co se vlnil jako dentální nitě a podupával si do rytmu nějaký balady, co se rozezněla z repráků. Doklopýtala jsem k oknu a opřela se o parapet. Bylo mi opravdu zle a zdálo se mi, že každou chvíli vrhnu do květináše, co stojí kousek ode mě. Otevřela jsem okno, abych se nadechla čerstvýho vzduchu a dole zrovna projížděla nějaká policejní konvoj. Někde se zřejmě stalo něco dost vážnýho. Moji pozornost upoutalo zaklepání na rameno. Byla to nějaká hnědovláska navlečená do rockerskýho oblečení, tenisek a s očníma stínama jako taková panda velká. Slušelo jí to - určitě víc než mně, jelikož se mi oči točily do všech stran.

"Zdravím, já jsem Kira! Jak se ti líbí v Domě padlejch hvězd, Mario?" zaševelila příjemně znějícím hlasem a já se podivovala, že ji vůbec přes řvoucí muziku slyším.

"Domě čeho?" opáčila jsem a podivila se nad tim, jak náš "skvostně" vyhlížející dům nazvala.

"Tenhle barák má přezdívku Dům padlých hvězd. Kdysi to tu figurovalo jako nějakej motel, či co. Plno lidí, co se mohli pyšnit jenom zašlou slávou, se tu ubytovávalo a většinou se tu ufetovali k smrti nebo spáchali sebevraždu. Pak to tu chvilku chátralo, až si ten dům koupila jistá stařenka, co ho relativně zprovoznila a udělala z něj bytovej domek."

"Aha. To je fakt zajímavá historie, doufám, že mi nebude v bytě strašit, to by mi tak ještě scházelo."

"No, co se týče strašení, tak tím si jistá nejsem. Ale můžu ti dát pár rad, například jak používat prádelnu - co dělat, když se propadneš podlahou k sousedům anebo oni k tobě. A taky jak ošetřit kousnutí od pavouků, co bydlí ve sklepě," řekla Kira a zasmála se.

Takže dům plnej nešťastnejch snů, který se pomalu přísunem alkoholu a psychoanalgetik mění v noční můry. Procházej se po špinavý chodbě plný kouře a mouru z kotle. Je to taková prazvláštní koincidence sražení alternativních realit. Láska se s každym zběsile zrychlenym pomrknutím vytrácí a nechává za sebou další řeznou ránu. Náplasti už pomalu přestávají stačit a chuť hodit sebou z vrzajících schodů je čím dál tím víc opojnější. Stačí ještě pár doušků a skok někoho jistě nemine.
Pár kroků od nás stál muž, kterej mě upoutal jeho celkovym vzezřením. Měl četný tetování po rukou, vsadila bych se, že bych jich pár našla i pod tričkem s krátkym rukávem, co měl na sobě. Přes ty fluoreskující světelný záblesky se mi podařilo usoudit, že je to fakt kus. Skoro jsem přestala vnímat Kiru, která náhle začala mluvit o tom, že vlastně nepije alkohol a nechápe, proč souhlasila s tím, že na party přijde.

Chtěla jsem k němu vykročit a seznámit se, protože něco na něm ve mně vzbudilo takový zvláštní vibrace, co se mi pomalu plazily po kůži. A taky jsem dostala chuť na nějakej drink, kterej by mi mohl případně obstarat. Než jsem se stačila rozhoupat jeho směrem, vyběhla zděšená Chloé z místnosti, kde byla pravděpodobně koupelna. Odšourala jsem se tedy tím směrem, abych zjistila, co ji tolik rozrušilo.

V malé koupelničce se žlutejma kachličkama seděla Sugar a zvracela do mísy, přičemž horečnatě plakala.
"Snažila jsem se udělat breakdance, nepovedlo se mi to. Nic v životě se mi nedaří, jsem úplná troska," bědovala si. Byla totálně zpitá, pokusila jsem se ji podepřít a pomoct jí vstát, ale jen se vrávoravě sklátila zpět k záchodový míse. Make-up jí tekl po obličeji v podivnejch čůrkách a monochromový záblesky světel unikaly z mini disko koule, kterou měla pověšenou nad vanou. Všude byly cítit zvratky, ale mně už dávno na zvracení nebylo. Vyběhla jsem z koupelny a nechtěně narazila do toho hezouna, co jsem ho předtím okukovala.

"Čus, potřebuju, abys mi pomohl přenést kámošku do postele, je jí totiž dost zle."

Zadíval se na mě celkem vyjeveně, v ruce držel skleničku s nějakym drinkem, kterou si odložil. "V pohodě, pomůžu ti. Neznáme se?"

"Myslím, že ne."

Když jsme se snažili operativně Sugar nasměrovat do ložnice, objevila se i Chloé a pomohla nám ji tam dopravit. Vyhnali jsme odtamtud jeden sexující páreček lidí a položili ji na postel. Chloé přislíbila, že tam s ní zůstane. Party se díky indispozicí pořadatelky k fungování chýlila ke konci. Všichni pomalu opouštěli byt a já mezi nima. S moc lidma jsem se neseznámila, když jsem celou tuhle narušenou noc zachraňovala Sugar před udušením zvratkama. Chloé mě pověřila tím, abych zamknula barák, až se poslední část osazenstva vyloudá ven. Taky jsem tak učinila.

Otočila jsem se, když klíček cvakl v zámku a chtěla se vydat k sobě do bytu, jenže moji pozornost naprosto zasáhla jedna hrozivá skutečnost. Dveře do Prázdnoty byly otevřený a mezi nima stála Asphyxia a s prozíravě prazvláštním úsměvem mi pokynula, abych vešla dál.


Cupid s nabitou zbraní

13. září 2018 v 14:53 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Náboje do brokovnice tvoří květiny,
Když mě střílíš do hlavy
Sleduješ, jak umírám
A usínám
Sám
Pochcávám si přitom postel
Uzavři mě do sebe, kde všechno umírá
Straš mě jako duch, co nikdy neměl tělo
Moje už nemůžeš mít

Vyřízls mi srdce,
Jen tak pro zábavu
Abys mi ho potom naservíroval
Na podnose ze stříbra
A nedodrženejch slibů

Prostřelils mi lebku,
Jen aby krev vytvořila tapiserie
Na dětskejch fotkách
V katafalku u oltáře
Ze zvratek a nedopalků

Už ne, miluju tě
Už nemiluju tě


Seděli jsme na střeše s flaškou vína, koukali na hvězdy a poslouchali Sextape

9. září 2018 v 13:09 | Madame Luc |  Statistický a diagnostický manuál mentálních poruch
Každou noc se mi zdá, že už málo nezbejvá. Ztrácím se. V sobě, ve svym pokoji a taky v tom podivnym universu, kterej se mi záhadným způsobem uhnízdil v mozku a odmítá odejít. Zrovna v jednu chvíli jsem se zase takhle ztrácel, moje mysl byla přehlcená nespočtem paranoidních a psychedelickejch myšlenek. Bylo toho na mě moc a já netušil, nebo spíš nenacházel dost síly na to, abych se z toho nějak dostal ven. Čas podivně plnyul, noc pomalu padala a moje čtyři stěny nabíraly zvláštní barvy. Oči mě klamaly, abych nebyl schopnej rozpoznat, co je se mnou vlastně špatně - je toho totiž tolik, že se to nedá urovnat do škatulky a schovat do imaginárního šuplíku uvnitř mozkovny tak, jak jsem to dělával dřív.

Přemýšlel jsem nad koncem. Nad tou utkvělou představou, nejčastější myšlenkou, co se mi pořád vrací. Každej předlouhej den je tu spolu se mnou, aby mi dělala společnost a popohnala mě k tomu zdárnýmu rozřešení. A já odolávám jejímu volaní a našeptávání. Ne pro sebe, ale pro rodinu a moje spřízněný duše.

Moje poslední špetka racionality vzplanula. Hodně jsem přemýšlel, když jsem to spatřil, Osude. Takové případy tu nemáme často. Vždycky si u myšlenkovejch bytostí, co se chtějí podpálit, říkám, co je k tomu dovedlo? Co byl ten přízračný hlásek v jejich "hlavě", který jim v ten osudový moment pošeptal "zemři" a pak pomyslně škrtl sirkou. Chtělo to jistě velkou odvahu. Kdo má odvahu podpálit sám sebe? Dvacet aspirinů, malý řez podél žil nebo třicet minut na střeše toho nejvyššího domu, který dokážeš najít - tím jsme si možná prošli tak trochu všichni, nebo spíš valná většina. Možná si někdo prošel i tím, že si vložil hlaveň pistole do úst, ale to má taky jeden háček. Okusíš tu chuť konce na jazyku, je studená a mastná. Máš prst na spoušti a postupně si uvědomuješ, že všechno leží před tebou právě v tuhle chvíli. Tvůj dosavadní život, tvůj svět. Když zmáčkneš tu spoušť, tak tě ten svět porazí. Proto jsem si říkal, jaké to mohlo být pro tebe, Racionalito. Jaká bolest a sebezapření tě k tomu dohnala. Napadlo mě, zda jsi vyzkoušela aspirin, žiletky a střechy - proč ses tedy rozhodla pro tak radikální řešení?


Jednou takhle mě právě moje spřízněný duše zachránily před jistym náhledem na konec. Seděli jsme na střeše, koukali na úsvit nočního nebe, hvězdy nemně poblikávaly a já se cejtil plnej - plnej tý nefalšovaný lásky, kterou se mi snaží dávat. Možná tomu takticky napomohla i třetí láhev vína, co jsme právě popíjeli, ale znovu, mimořádně, jsem se necejtil tak, že bych chtěl od tohohle všeho odejít a zmizet někam do nenávratna.

Když se moje několikrát zlomený srdce znovu rozbušilo pod přívalem euforickejch pocitů, nevnímal jsem všechno pro jednou tak negativisticky. Bylo to jiný, skoro nepoznaný. Takový, jako dřív, než se přívalová vlna hrůzy a zmatků rozbila o moji hlavu a celýho mě pohltila.

Děkuju vám, Anežko, Stračeno, Háňo, Kiro, Sunshine - Bez vás bych tu už dávno nebyl.